,
Honza-Vichr
mamince je 95 let. kdyby mohla, hostila by :-) ale patřím do typické sendvičové fáze. Starám se o mámu, ale také o děti a jejích děti, taky o nemohoucí švagrovou a ještě se cítím mladě... tedy taky mám zájmy.
to je urcite dobre, asi jsem se ztratila, protoze jsem se zasekla u toho, ze trpici ma pomahat ostatnim trpicim, aby se ze sveho utrpeni dostal, coz je pravda jen castecne... pokud clovek pod tihou sveho utrpeni pada, nedokaze se pomahat jinym trpicim
s tím zcela souhlasím, kolikrát potřebuje pomoc odborníka. Někdy stačí méně, každý příběh je jedinečný.
taky hodne zalezi na tom, kolik casu od prozite tragedie a utrpeni uplynulo, pokud utrpeni trva cely zivot, tak cloveku vysava energii jako upir
Myslím si,že málokdo ve svém životě unikl nějakému trápení.Dokud je ale člověk soběstačný,má jeho život smysl a záleží hlavně na něm,jak se s ním popasuje.
me ano, ale to by nesmeli umrit v dobe, kdy se umirat jeste nema, brachovi bylo v te dobe osm let, s jejich smrti jsme se on, ani ja nikdy nevyrovnali ( ale to neni ta tragedie, o ktere jsem psala)
Nechci se ryt v tvém životě,mám jak na dlani život mé mámy. Umřela jí maminka,když jí bylo 6 let. A starala se o dvě mladší sestřičky, protože tatínek pracoval. Prala, vařila a ty dvě děti... nebyla zralá. A její první dítě onemocnělo, dostalo zánět mozkových plen a bylo postižené těžce... zemřel chlapeček když mu bylo 16 a mě 14 let. Teprve teď máma dozrává (dospívá) do věku když je schopna se s tím postupně vyrovnávat. Byla to černá díra, noční můra a já měla měla pocit že jsem za maminku zodpovědná. No a teď to tak opravdu je :-) ale to je dlouhý příběh. Většina si táhne nějaké závaží.
tvuj bratr umrel nekdy pred cca 40 lety, je to smutne, urcite, ale maminka mela hodne casu se s jeho nemoci i smrti vyrovnat
měla,spíše to potlačila. u nás se problémy zametly pod koberec a nemluvilo se o tom..
to, co zazila tvoje maminka byly dve tragedie, problem je treba ta fetujici dcera v usa
