,
Copak elektřina. S tím obilím, které v potu tváře vypěstovali čeští zemědělci na české půdě, se šmelí na německé burze. Zatímco české děti hladoví....
Políčko
Zarůstalo nám plevelem
políčko, pole naše.
Shora nám je slunko hřálo,
zdola vraždil pýr.
Jak zákeřně,
jak zchytrale se na něm zachytil!
Byl právě čas,
kdy okřívala země.
Nehlídala setbu,
válkou zdrcená.
A tehda pýr se zachytil
tam uprostřed,
tam, kde lán srdce má.
Osení vzejde, sílí, zlátne,
ale to zlato je tak matné,
a klasy divně šelestí,
a stojí jenom, aby stály…
Jak v horečce,
jak v neštěstí!
Obejdou lidé celý lán,
obejdou dvakrát,
povšimnou si.
Není to pole, jak má být.
31
Je něco v něm,
co rdousí.
Zarůstalo nám plevelem
políčko, pole rodné.
Ztajený žal se rozléhal
v tom krásném slově Vlast.
Jak bys je šeptal nad propast,
kde starou ozvěnou
veliké bitvy ještě doznívají,
co burácely z věků do věků
o každý strom
a potok v našem kraji,
o každý úvoz,
každé české slovo,
o život děťátka,
o štěstí rolníkovo,
o náruč svobody
a úctu k člověku.
Tentokrát boj byl
dvakrát, dvakrát krutý.
Byl to boj potmě.
Vrah byl jako stín,
jak špatný vzduch,
jak mlha na nás pad,
— nebylo s kým se vlastně tady rvát.
Jen pěsti byly zaťaty,
ty pěsti jako palcáty,
a vůle nezlomena:
ubít zlo,
32
zlo tak zákeřné,
že ani jméno nemá!
Zarůstalo nám plevelem
políčko, pole naše.
Havrani s větví kázali
jak černí jezoviti.
Zašedlo slunko.
Vítr hluchý byl.
Až na lidech se námel uchytil.
Kdosi nám svázal
srdce černou nití.
Kdosi nám šmátral
v noci po síni.
Kdosi nám zastavoval
na zdi hodiny
a do včelínů vkládal
hnízda vosí.
Šel českým krajem
křížem kráž,
šel ušklíbavý
Kdosi.
Kde spalo dítě,
upil děcku mléka.
Kde stařík zadřímal,
on kradl starci lék.
A věděl přesně,
který pes kde štěká,
33
a spokojen si hladil zátylek,
když požár zašuměl
a zapraskalo v štole.
Slizký jak šnek
a dobře ukrytý
do lží a frází,
do své ulity,
někdy jen růžky ze tmy vystrčil,
a jindy do togy své falše zahalený
do stolů bušil
jako do bubnů.
On prodával.
I nás, i naši zemi.
Zarůstalo nám plevelem
políčko, pole naše.
Ale už nezarůstá.
Čistě prohlédlo.
Už klásek ví,
co umí plevel v týle,
a lid už přesně
rozpoznává s ním,
že jenom zrada přilétá
po větru západním.
Pěsti, jež byly zaťaty
ze vzteku v chladné palcáty,
už rozvírají se
a zloby už v nich není,
34
a jasná krev je zahřívá
k práci
i k pohlazení.
Zjasnil se zrak
a zbystřil sluch,
už ví, čím duní fráze.
Cit na sto honů
pozná kejklíře.
A kejklíři už dotancovali
svůj tanec
na provaze.
Nezarůstá pole,
dobré pole naše,
pýr je nerdousí
a zrada nestiská.
Nezachránily je
žádné Otčenáše.
Spasila je
třída dělnická.
Prosinec nám táhne.
Mrazík po vsi brousí,
od rybníka v olších
brusle zacinká.
S podvečerem chlapci
šály uvážou si
a jdou k mostu vítat
svého tatínka.
35
„Jak to bylo v práci?
Táto, splnili jste?“
Přikývne táta,
tmou se usměje.
Pátravě naň hledí
dětské oči čisté.
Už se táta usmál.
Už to dobré je!
Potkal jsem je cestou.
Šťastné, rozesmáté.
Až se pak budou
doma k spánku klást,
budou hlídat bedlivěji
vlast mou hvězdy zlaté.
Vlast mou,
vlast naši,
Gottwaldovu vlast.
1
