Dějiny jsou uspořádaným sledem událostí. Události lze ale uspořádat
více způsoby a tak nám vychází více dějiných příběhů.
Kontinuálních i diskontinuálních. Britský historik Chamberlein (syn toho
ministerského předsedy) napsal knihu o zániku Cařihradu. Zánik Cařihradu,
respektive jeho dobytí Turky se (vedle Kolumbovy cesty do Ameriky) se bere za
jeden z milníků konce středověku a začátku novověku. Chamberlein se ve
své knize snaží vysvětlit, že pád Cařihradu měl pouze regionální
význam, týkal se jen tohoto města a vůbec ne evropských a světových
dějin. Tím chtěl zdůraznit, že dějiny neznají předěly, že řeka času
plynule teče bez peřejí.
Na Vítězný Únor lze pohlížet tak, že šlo o drobný moment v procesu národní a sociální emancipace, který začal už v sto let před tím. Jak se to všechno vyvrbí v roce 1848 si obrozenci samozřejmě nedokázali představit, podobně revolucionáři z roku 1948.
Nedávno v televizi běžel film Stud. Řešily se tam nejen následky
Vítězného Února, ale taky generační problémy. Nová poúnorová šlechta
se snažila opevnit ve svých posicích jako to dělala ta předúnorová,
"obyčejní lidé" se chovali jak byli zvyklí (třebas na té schůzi) a ten
předseda ONV z toho byl taky rozpačitý, sám viděl že se to pohybuje
směrem který si nepřál, nicméně sílu se tomu vzepřít postrádal. jeho
soudruzi jednali podle zásad "zdravého rozumu" , které se zformovaly v době
druhého nevolnictví.
Předseda pak zůstal sám v tom lijavci na náměstí, osamělé kolečko
dějin jako jeho soudruzi i ti vesničané.
Chtěli změnit společnost a svět a uvízli tam kde jejich předchůdci.
Proto tento film taky zaznamenal úspěch na západě, protože takové situace
jsou vlastní každé společnosti.