Loreta popisuje, jak se cítil její známý v Praze. Srovnávám si Prahu
asi tak pět let před sametem, když jsem tam jezdila. Fronty jsem opravdu
neviděla, obchoďáky jsem si užívala, byly plné zboží, spousta knih,
oblečení, bot, všeho. Dneska je obchodů a zboží mnohem víc, ale mně se
to jaksi víc líbilo tehdy. Když je něčeho moc, tak se v tom ztrácím. A
hlavně, tenkrát bylo na ulicích bezpečněji. Dnes se některá místa staly
útočištěm takových různých týpků, že se tam bojím večer chodit.
Taky si pán stěžuje, že lidé neuměli německy. Tak to je pro německy
mluvící typické, takové arogantní očekávání, že my, méněcenná rasa,
budeme mluvit německy. Přece se on nebude učit česky. Za sebe můžu říct,
že kdykoliv jsem jela do ciziny, biflovala jsem aspoň základní cizí
slovíčka. Nikdy by mě nenapadlo, že mimo naše hranice se domluvím bez
znalosti jejich jazyka. Takže není divu, že pán byl dezorientovaný,
zmatený a jaksi ztracený
.

. Pro mě byly jazyky vždycky
koníček, ale když se rozhlédnu kolem, nezdá se mi situace ve znalostech
cizích jazyků nějak výrazně lepší. Učit se průměrně ruštinu
znamená, že přece jen trochu rozumíte, protože to jsou příbuzné jazyky.
Učit se průměrně angličtinu, němčinu, francouzštinu znamená, že se po
škole nedomluvíte skoro vůbec.