Je to tak, lomaxi, jak píšeš. V každém pracovním kolektivu byl člověk
nějak postižený. Ostatní nad ním drželi ochrannou ruku, pomáhali mu, i
když někdy pracovali i za něj. Pamatuju si to živě z vlastní zkušenosti,
i z vyprávění ostatních. To byla etika doby, duševně méněcennému se
nevysmívali, byl jedním z nás. Jo, dodnes si pamatuju na kolegu, který si
stoupal těsně vedle mě, zíral mi do obličeje a při mluvení prskal . Na práci
nestačil, ale ne že by se jí štítil.
Dneska by s pomalejšími a slabšími udělali krátký proces.