"Vrchní velitel (angl. Commander-in-chief, českoněmecky Oberkommandant) je
velitel, kterému podléhají veškeré vojenské jednotky v dané oblasti (tzv.
místní vrchní velitel) nebo veškeré ozbrojené síly státu (vrchní
velitel, někdy generalissimus). Funkce vrchního velitele přísluší obvykle
buďto jednomu z nejvyšších vojenských důstojníků, nebo hlavě státu
(potažmo hlavě kmene).
Principem vrchního velitele je určité rozhodování, vydávání rozkazů,
a protože v některých případech rozhodování může být klíčové
časové hledisko, bývá tak často v Ústavě uváděn vrchní velitel
jakožto osoba, nikoliv kolektivní orgán (kupř. parlament). Ve státech, kde
se výkonná moc dělí, to bývá často hlava státu (zpravidla prezident),
nikoliv hlava vlády (zpravidla premiér), aby se předešlo značné kumulaci
moci.
Hlava státu může být vrchním velitelem pouze formálně. V takovém
případě skutečný výkon funkce připadá na vládu, ministra obrany nebo
některého z nejvyšších důstojníků (např. náčelníkovi generálního
štábu). Je také možné, že se pravomoce obvykle příslušící vrchnímu
veliteli mezi tyto instituce dělí.
Má-li hlava státu skutečné pravomoci vrchního velitele (tj. nejde jen o
formální titul), což je obvyklé v silných prezidentských systémech (USA,
Ruská federace) nebo některých silných monarchiích (např. Jordánsko),
může se stát, že hlava státu předá během války pravomoci vrchního
velitele (či jejich část) jiné osobě, nejčastěji profesionálnímu
vojákovi, nebo výjimečně i ministru obrany (Např. finský prezident Kyösti
Kallio předal po napadení své země Sovětským svazem své pravomoci
maršálu Mannerheimovi ...). Hlava státu si ovšem může své pravomoci také
ponechat a velet osobně, případně si ponechat schvalovací práva u
důležitých operací (např. George W. Bush nebo J. V. Stalin) ...
Vrchnímu veliteli na národní úrovni podléhají všechny jednotky,
pochopitelně včetně lokálních vrchních velitelů a jim podřízených
oddílů. Vrchní velitel má teoreticky neomezenou autoritu a je plně
kompetentní rozhodovat veškeré otázky související s vedením bojových
operací. V demokraciích a konstitučních monarchiích ovšem zpravidla
existují určitá omezení těchto pravomocí a podřízení vrchního velitele
v určitých otázkách nevojenským institucím (např. některé operace lze
provést pouze s předchozím souhlasem parlamentu, případně má vláda
určité pravomoci v oblasti zadávání strategických cílů válečných
operací).
Dle Ústavy České republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil
prezident republiky.[1] "
převzato z wiki
3
1
1