Dnešní Třešnička™ by mohla klidně vyjít v Lidových novinách roku 1927, někde mezi fejetonem o počasí a úvahou, zda technický pokrok nepostupuje rychleji než lidský rozum. Představme si amerického prezidenta oněch časů, pana v cylindru (rozumíme si), který by si s vážnou tváří nechal přinést psací stroj a vyťukal prohlášení, že bez jeho osoby by Evropa zkrachovala, svět shořel a mír by se zhroutil jako špatně postavená veranda. Vše zaplaceno jím, vše zachráněno jím, a pokud se někde ještě střílí, pak jen proto, že tam nedorazil osobně. Člověk si při tom vzpomene na onu starou americkou zvláštnost, kdy se prezident považuje nejen za hlavu státu, ale i za generálního ředitele dějin, vrchního účetního světa a morální kompas lidstva. V té řeči je cosi z dvacátých let, z doby velkých průmyslníků, kazatelů úspěchu a samozřejmého přesvědčení, že kdo je bohatý a hlasitý, musí mít pravdu. NATO se v takovém vyprávění mění v jakousi spolkovou pokladničku, Evropa v nevděčné dítě a války v položky na seznamu osobních zásluh. Jen realita je, jako vždy, skromnější, složitější a méně ochotná tleskat. Dějiny totiž nemají rády samomluvu, a už vůbec ne tu psanou velkými písmeny. A tak si člověk říká, že i v moderní době zůstává stará pravda v platnosti: nejnebezpečnější není zlý vládce, ale ten, který je pevně přesvědčen, že svět funguje jen proto, že se ráno probudil.







se naučili psát jedno slovo,
které nyní používají bez toho, aniž by vůbec tušili, co píšou...!!!














