Vedení KSČ proto přišlo s plánem, jak výjezdu hokejistů zabránit. V
oficiálním prohlášení se operovalo s nepravdivou záminkou, že Britové
odmítli vystavit vstupní víza československým rozhlasovým reportérům
Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. Ze solidarity tak neměli odcestovat
ani hokejisté.
Část zklamaných reprezentantů se sešla 13. března v pražské
restauraci U Herclíků nedaleko Národního divadla, nazývané Zlatá
hospůdka. Rozčílení hráči si pod vlivem nastalé situace a také alkoholu
nebrali servítky a začala padat ostrá slova i na adresu tehdejšího režimu.
To už byli ovšem pod dohledem příslušníků Státní bezpečnosti, kteří
vzápětí začali hokejisty po vyprovokovaném střetu zatýkat.
Ve vykonstruovaném procesu s tzv. protistátní skupinou Modrý a spol. poté
neprávem padaly tvrdé tresty za velezradu a špionáž. Právě slavný
brankář Bóža Modrý byl označen za hlavu údajného spiknutí, přitom v
reprezentaci už v osudném období nepůsobil a nezúčastnil se ani
nešťastného setkání hráčů v hospůdce. Hlavním bodem vykonstruované
obžaloby bylo domnělé rozhodnutí hokejistů zůstat v Londýně a
organizovat v zahraničí protistátní skupiny.
Likvidace týmu byla dokonána při neveřejném zasedání soudu dne 7. října
1950, kdy si jedenáct hráčů vyslechlo rozsudky odnětí svobody v souhrnné
výši 74 let a osmi měsíců. Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník
14, Stanislav Konopásek 12, Václav Roziňák s Vladimírem Kobranovem po
deseti, Josef Jirka šest, Zlatomír Červený tři, Jiří Macelis dva,
Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok a Josef Štock obdržel osm
měsíců.
Exemplární případ a výstraha pro ostatní sportovce byly na světě.
Hostinský Mojmír Ujčík navíc dostal tři roky vězení. Jen šest hráčů
– Miloslav Blažek, Vladimír Bouzek, Václav Bubník, Vlastimil Bubník,
Čeněk Pícha a Vladimír Zábrodský – trestům uniklo.
V komunistických lágrech hokejisté ztratili nejlepší roky kariéry. Až
v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným
milost, v roce 1968 byli rehabilitováni. Někteří hráči se ještě vrátili
na led. Modrý, na jehož zdravotním stavu se podepsalo věznění v uranových
dolech, zemřel v roce 1963 v necelých sedmačtyřiceti letech.