Svobodná diskuse bez cenzury je utopie

Dnešní děti a jejich rodiče totiž nezvládají kritiku a většina učitelů nemá přirozenou autoritu

No, s tím moc nesouhlasím, myslím s tím komentářem.
Vůbec není pravda, že dříve rodiče a škola spolupracovali. Je však otázka, co znamená to dříve. Za Marie Terezie byla škola pro rodiče zlem a rodiče jí házeli klacky pod nohy, protože škola jim odváděla děti od práce. Učitel nebyl v obci příliš obíben.
Asi nejlepšího postavení a úcty měl učitel na počátku dvacátého století a za první republiky. Pan řídící učitel patřil k nejuznávanějším osobnostem, společně se starostou, farářem a nejbohatšími sedláky či živnostníky tvořili místní smetánku.
To skončilo po komunistickém puči, kdy ctihodné pány učitele nahradily soudružky učitelky. Spolupráce školy s rodinou byla, ovšem byla vynucená (SRPŠ) a téměř vše se odehrávalo na poli přetvářky. Tresty byly, ovšem jako vše za komunistů nespravedlivé. Trest žáka byl stanovován ne podle míry provinění, ale podle postavení, či loajality jeho rodičů vůči komunistickému zřízení. Jinými slovy, dítě tzv. nekalých živlů bylo trestáno i za to, co neudělalo a naopak, parchant z komoušké familie si mohli dělat co chtěl, protože učitelka se jeho soudruha tatínka bála. O nějaké autoritě si většina soudružek a soudruhů učitelů mohla nechat akorát tak zdát, byli to pro nás jen komouši za katedrou. Ne všichni, pochopitelně. V každé době byla i řada skvělých kantorů a jen těm se dostalo daru oné přirozené autority.
Tolik k minulosti, která určitě nebyla tak idylická, jak mnozí nostalgicky vzpomínají.
Současnost není lepší, myslím co se těch škol týče. Místo komoušů se učitelé bojí zbohatlíků, kteří si myslí, že za peníze mohou všechno. A spousta dalších problémů, na která je těžké hledat řešení. Což jen potvrzuje, že minulost nebyla dokonalá, neb kdyby byla, nevychovala by problémové rodiče, kteří neumí vychovávat své děti.

Tak učitel za Marie Terezie taky většinou nebyl žadný vědátor ono stačilo, když uměl číst a trochu psát. No a co se týče komunistů , alespoň si mohl dostat pár facek , ať si byl syn popelaře nebo rudého funkcionáře.

Nesmysl.
Zfackovat parchanta nějakého nadřazeného soudruha si skoro žádný učitel nedovolil, neb by z toho měl velké problémy.
Zažil jsem během své školní docházky dost takových příběhů. Komouši se chovali jako nadlidé, mysleli si, že jsou nadřazení a nedoknutelní a ve stejném duchu vychovávali i své potomky. Ti byli drzí a dovolovali si to, co si děcko popeláře dovolit nemohlo a když jo, tak dvojky, trojky z mravů, nebo i pasťák.
Stejné to bylo s prospěchem, byl velký rozdíl, co musel umět na jedničku komoušký zmetek a co třeba děcko z rodiny, která místo na schůze a průvody chodila do kostela.

Kdepak, s některými tvými popisy nesouhlasím. A to proto, že jsem v té době byla školačkou. Pokud někdo zlobil, bylo úplně jedno, zda to bylo dítě rodičů, kteří byli v KSČ. Zlobil a byl potrestán. Také nevím, proč by spolupráce školy a rodičů byla vynucená. Za mě to byl dobrý počinek, protože rodiče se tak mohli zapojit do dění ve škole. Za další, tehdejší děti se nechovaly jako utržené ze řetězu, moc dobře věděly, kde je jejich místo. Nám bylo tehdy úplně jedno, zda náš spolužák byl z komunistické rodiny nebo ne. My se tehdy nerozdělovali na ty správné a nesprávné, my spolu kamarádili, setkávali jsme se i mimo školu, a za celou dobu, co jsem chodila do školy, jsem se nesetkala se šikanou. Stejně tak jsme nerozlišovali učitele podle toho, zda byl nebo nebyl v KSČ, protože jsme se o to nezajímali, ale podle toho, zda to byl dobrý učitel nebo nebyl a podle toho, zda je spravedlivý nebo není. Na každé škole se jak tehdy, tak i dnes nacházejí kantoři výjimeční, průměrní nebo podprůměrní. Z toho následně plyne ona autorita. A ukončím to tím, že nezáleží jen na rodičích, ale na celé společnosti, jakým způsobem je vedena. Oni si totiž v dnešní době lidé myslí, že si mohou dovolit cokoliv v rámci té svobody. Proto to dnes vypadá tak, jak vypadá.

Nebylo to jedno, ke komouškým fakanům měli kantoři jiný přístup, než k ostatním. Neříkám že všichni kantoři, ale drtivá většina. Samozřejmě jsme se jako děcka mezi sebou taky nijak nedělili na špatné a dobré, leč když jsme něco provedli, tak tresty byly téměř vždy rozdílné.
Spolupráce školy s rodinou bylo divadlo, kdy škola vydírala rodiče, kteří když odmítali "spolupracovat", tak se soudružky učitelky mstily na dětech. Ta spolupráce spočívala většinou v tom, že škola nutila rodiče něco dělat pro školu zadarmo, natíráním lavic počínaje, vyvěšováním komunistických hesel a rudých praporů konče. Na vesnici to bylo daleko víc práce, než někde na sídliši ve velkoměstě, tam stačilo vyvěšovat ty vlaječky, ale na dědině bylo běžné, že rodiče chodili brigádnicky stavět školu. Kdo odmítl, toho děcko mělo špatný posudek a těžko se dostávalo na střední školy. To byla realita komunistického zločinného režimu. Rodičům dalo taky hodně práce naučit své děti, ty malé zejména, co mohou a naopak nesmí říkat ve škole, aby neměli problémy. Lidé vedli dva životy, jeden na veřejnosti, druhý doma. Přetvářka, lež, hnus.
Jinak souhlasím, že vždy a v každé době byli, jsou a budou učitelé mizerní, špatní, dobří a vynikající. Měl jsem možnost poznat všechny z nich.
Že si někteří lidé, opakuji někteří, mohou dovolit cokoliv bylo taky vždy a bude zase, jen se mění složení těch skupin, dříve komoušká šlechta, dnes napakunkové, nebo taky nepřizpůsobiví paraziti a požírači dávek. Kvůli tomu není důvod k odklonu od demokracie k totalitě.

Znamená to pochopitelně předchozí režim, který většina z nás zažila a proto o něm můžeme psát. Spoluprací je nejspíš míněn fakt , že učitelé byli respektovaní a rodiče by si nikdy nedovolili je zpochybňovat , natož před svými dětmi!
Co se ideologické indoktrinace týče, nikdo nostalgii nepropadá! To je idiotský "narativ" . 😥 Je všeobecně známý fakt , že se o politických tématech jinak mluvilo doma a jinak ve škole (či v médiích) a ideologickou nalejvárnu tudíž nikdo nebral vážně. Však i proto jsme v listopadu r.89 "zvonili klíčema" , aby se to už nikdy neopakovalo.