V MF Dnes vyšel nedávno rozhovor s prof. Vojtěchem Thonem, který nemohu
nechat bez komentáře, protože v něm zaznívají skutečně nehorázná
tvrzení. Chtěl jsem, aby mi tento list uveřejnil reakci, ale ani po urgenci
mi z redakce neodpověděli…
❗Připomeňme si nejprve některé základní skutečnosti:
Covid-19 byla až do nástupu vakcín velmi nebezpečná infekční choroba, u
které více než 5% případů mělo těžký průběh a jejíž průměrná
smrtnost v nechráněné populaci byla v případě Česka kolem 0.9%.
Devadesát procent těch těžkých případů a úmrtí připadalo na osoby s
imunitním systémem oslabeným buď jinými chronickými onemocněními, nebo
vysokým věkem. Tyto rizikové skupiny představovaly více než 2 miliony
našich občanů. U těch ostatních, mladých a zdravých, čtyřikrát
početnějších, bylo riziko hospitalizace a úmrtnost asi desetkrát
nižší.
Zásadní problémy byly dva – vysoká úmrtnost ve značné části populace,
ale hlavně riziko zahlcení nemocnic vysokým počtem pacientů s těžkým
průběhem. Prakticky ve všech zemích světa se zaváděla opatření
omezující kontakty mezi lidmi, aby se tak předešlo obrovské vlně
onemocnění v poměrně krátké době, která by vedla ke kolapsu nemocnic (a
také krematorií). Tato opatření, poněkud nepřesně nazývaná
„lockdowny“ (uzávěry), přinášela v některých ekonomických
odvětvích, ale také třeba ve školách, značné problémy, a měla pomoci
překlenout dobu do nasazení intenzivně vyvíjených očkovacích látek.
Počítalo se ale i s tím, že dostatečně účinné očkovací látky se
nepodaří včas vyvinout; v takovém případě by smysl těch uzávěr
spočíval v roztažení vlny onemocnění na delší období tak, aby se
nepřeplnily nemocnice. Stejně jako u většiny virových onemocnění nebyly k
dispozici v podstatě žádné účinné léky.
Přijetí takovéto koncepce bylo samozřejmě nejen zdravotnickým, ale
především politickým rozhodnutím – bylo potřeba rozhodnout, jestli jsou
menším zlem ty ekonomické a společenské škody, nebo hrozící kolaps
zdravotnictví. Rozhodnutí mezi takovým dilematem je samozřejmě odlišné v
případě epidemie se smrtností 50% nebo 0.1%. U covidu to bylo něco mezi
tím, takže politické rozhodování bylo obtížnější. Zásadní pro
účinnost té „lockdownové“ strategie bylo ovšem její co
nejvčasnější zavedení. To se u nás vzorně povedlo na samém začátku,
tedy v první polovině roku 2020. Později se bohužel opakovaně promeškaly
termíny znovuzavedení omezujících opatření, což vedlo celkem ke čtyřem
vlnám epidemie, ve kterých zbytečně zemřelo přes 40 tisíc lidí,
opakovaně jsme se octli na prahu kolapsu nemocnic, a přitom nebyly nijak
významně omezeny ekonomické škody.
Je smutnou skutečností, že politici opakovaně nerespektovali doporučení
odborníků volajících po včasných protiepidemických opatřeních, a
namísto toho popřávali sluchu zpochybňovačům závažnosti situace a
ideologicky motivovaným odpůrcům protiepidemických opatření omezujících
některé občanské svobody. Negativní roli sehrála také většina
sdělovacích prostředků, které systematicky šířily ve společnosti
falešné informace zpochybňující závažnost této choroby a propagujících
údajnou blahodárnost „promořování“ populace a získávaní tak
„přirozené imunity“.
Definitivní vysvobození z tíživé situace přinesl až rychlý vývoj
účinných očkovacích látek a proočkování většiny populace, jejíž
významná část byla mezitím částečně chráněná i proděláním
onemocnění.
Je určitě pravda, že legitimní možností řešení situace by namísto
čekání na vakcíny mohlo být nějaké „řízené promořování“.
Zásadní potíž je ale v tom, že v takovém případě by bylo těch mrtvých
několikanásobně více a téměř jistě by došlo k několikaměsíčnímu
kolapsu zdravotnictví.
Pokud jde o ty vakcíny – zpočátku existovala naděje, že budou účinně
bránit nejen těžšímu průběhu onemocnění, ale také infekci jako
takové. Jak odborníci očekávali, to druhé se splnilo jen v nedostatečné
míře, protože vyvinuté vakcíny nevyvolávají v dostatečné míře tzv.
slizniční imunitu, takže nosní a ústní sliznice očkovaného člověka
mohou být virem infikovány, a takový člověk pak může šířit virus i do
svého okolí. Zásadně důležité ale je, že očkování chrání z 80%
proti těžkému a z více než 95% proti fatálnímu průběhu onemocnění.
Další zásadně významnou skutečností je, že nepříznivé vedlejší
následky vakcinace (jejichž existenci nikdo nepopíral) jsou statisticky
mnohem méně časté a závažné než následky vlastního onemocnění. A to
platí i pro ty méně rizikové skupiny včetně dětí.
Je třeba uznat, že během těch více než dvou covidových let se některé
věci trochu přehnaly. V první řadě se příliš dlouho trvalo na tom, že
očkovaný člověk má „neinfekční“ status, a že vysokým
proočkováním je možno dosáhnout stavu kolektivní imunity. Již během
posledních fází klinického testování se sice ukázalo, že s dostupným
typem vakcín to možné není, ale jak dnes vidíme, lze dosáhnout stavu
jakési kolektivní odolnosti vůči závažnému průběhu.
Zdá se, že v takovéto populaci chráněné kombinovaným efektem vysoké
proočkovanosti a „promoření“ není pokračující cirkulace viru
příliš na škodu a může průběžně posilovat odolnost vyvolanou
očkováním, která jinak postupně slábne. Chybný byl také názor, že
prodělání nemoci má menší ochranný účinek než očkování – platí
ale rozhodně, že prodělání nemoci je spojené s mnohem větším rizikem
závažného průběhu a úmrtí. Poznamenejme ovšem, že ani prodělání
nemoci nechrání proti opakované infekci a onemocnění novějšími
variantami viru.
❗Ve světle těchto skutečností se tedy podívejme na nesprávná tvrzení
kolegy Thona:
- Není pravda, že pro děti byla škodlivá ochrana proti viru SARS2. I u
dětí dochází sice vzácně, ale přece jen k vážným případům
onemocnění (u nás celkem několik stovek, v USA se uvádí několik tisíc
úmrtí). Po uvolnění omezujících opatření samozřejmě došlo k nárůstu
běžných respiračních onemocnění – k těm by ale i bez nich došlo
také, jen o něco dříve.
- Thonova věta „Při zvládání epidemie na úrovni jednotlivých zemí
však izolacemi imunitní systém nebyl komplexně trénován a je teď
náchylnější na jednotlivé infekce” prostě nedává žádný smysl –
důvody toho, proč byla přijata ta omezující a ne “promořovací”
strategie jsou přece naprosto jasné.
- Není pravda, že nošení respirátorů je k ničemu. Pokud jsou správně
používány, snižují alespoň částečně množství viru vylučovaného
infikovaným člověkem.
- Naprosto neuvěřitelné je, že kolega Thon propaguje ono
“promořování” jako účinnější alternativu k vakcinaci, a naprosto
ignoruje skutečnost, že prodělaní covidu přináší mnohem větší riziko
než očkování.
- Názor, že očkována měla být jen “nejrizikovější” skupina
obyvatel je přinejmenším diskutabilní. U těch méně rizikových je sice
těch vážných případů a úmrtí mnohem méně, ale tato skupina je zase
mnohem početnější, takže masivní vlna onemocnění v této skupině by
působila velké zdravotnické i ekonomické problémy.
- Tvrzení o systémové škodlivosti mRNA vakcín a o tom, že se jedná o
„genovou terapii“ je naprosto nezodpovědné a na úrovni šíření
poplašné zprávy. Ano, všechny vakcíny mají v určité míře nežádoucí
vedlejší účinky, ale nemoci, proti kterým chrání, je mají nesrovnatelně
větší. Pokud lékař, jakým je prof. Thon, toto ignoruje, tak je to prostě
trestuhodné (v plném smyslu tohoto slova) matení veřejnosti.
- Kritika používání hexavakcíny u dětí je dalším příkladem
nezodpovědného matení laické veřejnosti.
❗Vyloženě nebezpečné je Thonovo volání po zrušení očkování proti
dětské obrně.
Je třeba zdůraznit, že v takovýchto diskusích by zásadní význam mělo
mít vždy stanovisko odborných institucí vyhodnocujících klinické studie a
vydávajících schválení a doporučení vakcín či léků, tedy Evropská
léková agentura (EMA), americká CDC a FDA, náš SÚKL či Vakcinologická
společnost. Pokud tito špičkoví odborníci dojdou k závěru, že pozitivní
účinky jakékoli vakcíny jasně převažují nad riziky nežádoucích
vedlejších účinků, pak by neměl být důvod k pochybnostem. Považuji to
prostě za aplikaci zásad zdravého rozumu a medicíny založené na důkazech.
Mnozí, a bohužel mezi nimi i lékaři, ale vyznávají spíše jakousi
medicínu založenou na dojmech. Bohužel se zdá, že u nás je situace v tomto
směru mnohem horší než v řadě jiných vyspělých zemí.
Přes dosavadní celosvětové obrovské výzkumné úsilí zůstává řada
nejasností. Není známo, proč jsou někteří lidé odolní vůči nákaze,
jiní se sice nakazí, ale nemají žádné příznaky, zatímco někteří
mají těžký, a dokonce fatální průběh onemocnění. Málo se ví i o tom,
jak závažnost onemocnění koreluje s dlouhodobými následky – chronickými
srdečními, cévními a neurologickými komplikacemi – a jak jsou na tom z
hlediska možnosti a závažnosti reinfekce lidé, kteří prodělali
bezpříznakovou infekci.
ℹVirus SARS-CoV-2 s námi asi zůstane už navždy. Dosavadní ochrana proti
jím vyvolanému onemocnění bude klesat a je tedy pravděpodobné, že se
budeme proti němu jednou za rok dobrovolně očkovat, podobně jako proti
chřipce. Výhledově asi můžeme doufat v úspěšný vývoj slizničních
vakcín, které by přinesly vysokou ochranu i proti samotné infekci.
Poněkud zklamaly naděje vkládané do antivirotik, jako je např. Paxlovid.
Účinnost Montelukastu propagovaného prof. Thonem prozatím nebyla
jednoznačně potvrzena důkladnými klinickými studiemi, i když existuje
řada publikací naznačující jeho možnosti. Jistě bychom byli všichni
rádi, kdyby aspoň v tomto bodě měl kolega Thon pravdu.
Vedlejším produktem té covidové epidemie je něco možná ještě horšího
než ty desetitisíce mrtvých a ekonomické škody. Je to prohloubení
zásadní nedůvěry mnoha lidí k vládě a politikům vůbec a obrovský
rozmach těch mnohdy až šílených falešných zpráv, kterým věří spousta
lidí víc než solidním vědeckým informacím. Kořeny tohoto problému jsou
asi hluboké a souvisí s neblahou úlohou bulvární žurnalistiky, ale
především asi s problematickými aspekty té naší pokažené liberální
demokracie, ve které je za vysoce ceněnou hodnotu pokládána neomezená
svoboda šířit jakékoli lži a pomluvy, ale také absolutní nadřazování
osobní svobody (například nenechat se očkovat) nad elementární solidaritou
s ostatními.