Rozcestník >> Koníčky a zájmy >> S Lukáškem na zahrádce

To je milé. Mám ráda staré lidi. Takové ty pozitivní.

Moc starých pozitivních neznám :-) Tedy vlastně nikoho.

Koupila jsem si zeminu na výsev, takže asi brzy něco vyseju :-)))

Ratko, jkou kupuješ? Já jsem se už mnohokrát spletla. Některá divně smrdí nebo plesniví a někdy mi uhnijou sazeničky, takže musím vysít znovu. No ale taky nemají moc dobré podmínky kvůli nedostatku světla, pěstuju je doma a když svítí sluníčko, vynáším je na balkon a večer zase zpátky... No, a když je takhle vypiplám a konečně vysadím na záhony, sežerou mi je hryzci, potvory jedny tlustý. Celé rostlinky prostě zmizí v zmi - oni si je stáhnou do díry.

Jenom tu na výsev, většinou je to v malých sáčcích s malými rostlinkami

Já jo. Docela dost. Nejvíc mě uzemní, když oni projevují zájem o zdraví druhých, mladších, o jejich starosti... Říkám si, že je to proto, že už si toho v životě hodně zkusili, a tak se dovedou líp vcítit než my, kteří ještě nevíme, jaké to je, když bolí klouby, když ztratíš životního partnera, když postupně ubývají síly...

řeč byla o pozitivních... tedy chápu to jako nějaké usměvavé radostné typy. JInak starostivých znám jistě přehršel, tedy všecky.

Když má někdo starost o problémy ostatních, a nemluví pořád jen o sobě, je potźitivní. A když se k tomu usmívá a žertuje, přestože bojuje se spoustou chronických nemocí, tak to je iú mě pozitivní člověk.

Tak to jo, už jsem se lekla že myslíš ty typy co chtějí všem poradit a zajímají se o nemoci a starosti druhých. A naříkají co všecko by udělali kdyby mohli :-)) Tedy mluvím hlavně o mojí mámě, jsem kolikrát úplně vysátá z energie.

Jak tady spolu o tom diskutujeme, vzpomínám na ty všechny z mého okolí, které jsem uýž ztratila, i na ty, s nimiž se ještě můžu vídat. Takoví lidi dávají sostatním sílu do života. Škoda je, že ztrácíme jednoho po druhém.

v mém případě vidět starého člověka znamená, že se mám o něj nějak postarat, něco pro něj udělat. Chodívala jsem kdysi cvičit pro staré lidi, dokud jsou k světu, je to fajn. Až jsou nemohoucí, je to těžší.... není to vůbec jednoduché. Oni se s tím musí vyrovnat a nejde to. Je to proti lidské přirozenosti, být nemohoucí. Proto píšu jak to píšu.

Každý je jiný, já mám právě rád ty odvážné, kteří to nevzdali. Tahle paní pak jde s o 20 let mladší kamarádkou a ještě jednou paní do cukrárny, vždy ve čtvrtek na nějakou sladkost a na víno:))

Už jsem byl také od nich pozván:)))))))))))

Náš děda zase chodil ob týden se svými mladšími kamarády na "výlety". Zpočátku dělali túry s cílem oběda v nějaké restauraci, pak už jen dojeli do nějaké restaurace, no ale byli to fakt věrní kámoši. Děda s nimi byl ještě měsíc předtím, než ve vysokém věku zemřel. A do posledka pracoval ve své profesi. Miloval židvot, les, zahradu, děti, vnoučata, pravnoučata... Víc takových lidí, a svět by byl krásnější.

Hm, to je paráda, tak by to mělo být. Tahle paní je hrozně vitální a já jí přeji aspoň 150 let:)

Jo to jo, člověk by je nejradši nosil na rukou, ale oni mají pocit, že musí nosit tebe. Když jsem vedla našeho dědu na zahrádku, sotva se šoural, a povídá mi: "Ty mě vedeš jako starýho dědka. Já mám pomáhat tobě, a ne ty mně." No, bylo mu nšco přes devadesát. Zlatý, milý, pracovitý, pozitivní člověk.

Přesně tak, něco jiného je jít do cukrárny když je člověk vitální osmdesátník, al ekdyž mu je hodně přes devadesát. Sotva se šourá, nevidí a neslyší poak může být vitální jak chce ale nikam nemůže sám. Babičku vozím ke kamarádce a kamarádku vozím zase k ním. Ještě před dvěma lety mohla jít na zájezd s kamarádkami. Ale to prostě není možné. Je třeba si to uvědomit, že vše je do času. i vitalita a zábava. Pokud má starý člověk smysl pro humor, snáší i bezmoc lépe... ale je si vědomý svého stavu. To je důležité, aby si toho byl vědomý a neutíkal z domu, nerozbíjel věci protože na to nestačí.

To já právě taky, ta být mladá, tak na ní nikdo nemá:)))

Kdo?

Na tu starou paní:)

Aha.