Sebe každý od přirozenosti milujeme dostatečně. V základu se každý o sebe staráme a pečujeme, a to i tehdy, když jsme případně na sebe naštvaní. My sami jsme nám tou nejmilejší věcí. Až to s tou láskou přeháníme: projevuje se to právě v tom nadhodnocování sebe, v přikládání si důležitosti či významu (což se mj. projevuje v prožitku "já"). Ale také v tom ohraničení sebe, jak píšeš, jestli jsem to dobře pochopil. Proto taky Ježíš říká "miluj svého bližního, jako sebe samého". To samé Budha, ten nabádal k lásce a soucitu vůči všem bytostem vůbec. Nikdo z těchto "osvícenců" nás nenabádá k tomu, že bychom se měli naučit milovat sami sebe. To už totiž umíme dostatečně přirozeně, i když to tak třebas nevnímáme (je to ale zakomponováno už v našem pocitu "já"). Naučit se naopak máme milovat druhé. Toho dosáhneme jedině tím, že se zpokorníme, že u sebe té lásky ubereme, neboť nemilovat druhé znamená dávat sobě větší hodnotu než jim, stavět sebe výš.
Aha, reinkarnační paměť. Tak to jo, tomu rozumím. Jenom bych učinil poznámku, že budhismus nevěří v existenci duše. Pro něj je jen proud karmické energie, která při každém zrození vytvoří tělo i psychiku.