Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Básně-Poezie

Púlnoční tma a žáden měsiční svit
hrůzu a strach do žil mohl bych lit
Kráčim vstříc této temnotě lesní
Na obloze živel bouřkovy běsni :14:
Šlehaji blesky buráci hromy
Pod náporem větru padají stromy.
přesto vše však v dáli slyšim
Koňsky cval a ohnivé oči
Člověk aby se toho spřeženi bál.
Projíždi kolem a náhle zastaví
snad stoho lesa zdrhnout se mi podaří
při tomto spěchu se poohlidnu spět
vidím tu demoní tvář a pot mě polil hned
Vysoká postava a černý šat
Šel ke mně tiše já začal se
Mnohem více bát.Vě větru roucho
Lehce mu vlálo,a v tom se probouzím
Vše se mi zdálo.

Ležim si v posteli
Vedle mne můj miláček
Něžně ji polibím
Na sladký čumáček.
A přiště snad budu mět
Jiny hezčí sen
A v něm uvidím
Misto démonú
Spousty krásnych žen.

nastal čas co všechno odfouknul, co bylo již není co chtělo být šanci žádnou nemělo. Minulost v oparu vodním se stratila a třeba některá srdička zákeřně ranila. Život nemůže za osud mu psaný že jak pes v osudu v před neustále je hnaný. třeba se mohl v křovinách skrýt nebo bárkou na moře vyrazit,nic by však nezměnil kdyš osud ty lidi jen tak rozdělil

svět nádherý a virtuálu
zimá u PC a já sedím jen tak
v mikině a šálu.
pak náhle koukám přišla
velká sprcha
do minusu vpalcovala mě nějaká mrcha
je to přece jenom virtuál
nic bych s toho vlastně nedělal

A tak píšu-je to další
smutný zážitek
proč si někteří myslí
že jsem vlastně dobytek.
proč to lide dělaji
a proč radost s toho mají.

Prostě zavřu tuto kapitolu
a vystřelim se na měsíc
s Francouzkého Atolu
proč bych se měl dále smát
a cizím radost rozdávat
proč bych ze sebe měl
dále dělat vola
byla to pro mě tvrdá škola a pravda holá.

Když srdce tvé zasáhne Amorův šíp
nesnaž se bránit
uděláš líp.

Ta rána jen krátce krvácí
z ní rodí se cit
jenž na síle neztrácí.

Pokud ten šíp vytáhneš přeci
můžeš tím zahubit
lásku ve svém srdci.

Pak zůstane jizva a pocit viny
až to, co rád jsi měl
vezme si jiný.

Basniků je čas,
proto jsem tu zas...
Babí léto nám zamává
zima terén prozkoumává...
Ještě trochu slunce teplého si přeji
at svoji kůži trochu prohřeji.
Těším se na procházky ve spadaném listí
kolem rybníka to jenom šustí...
A my spolu ruku v ruce jdeme
mluvíme,vtipkujem a pak smějeme...
Šeptáš mi do ucha lásko,je mi dobře s tebou
držíš ruce mé a ty už nezebou...

Zase jsi vstoupil do života mého
ty nevzdáváš se cíle svého...
Kdysi dávno uloupila jsem srdce Tobě,
po letech našli jsme zas cestu k sobě...
Dnes je to jiné než před lety,
dozráli jsme a otevřeli jako květy...
Jsi mé opravdové zrcadlo
a já to velmi vnímám,
už nelze zavírat před tím oči
a tak o tobě snívám.....
Inspiruješ mě velice,
jdeš si pořád za svým,
jsi dříč,král silnice,
kolo tvé je ti vším....
Dojel jsi za mnou na kole až z Prahy
můj milý,
kdo by to pro svou milou vykonal
rozmilý?
Miloval jsi mne kdysi
a nikdy nepřestal,
i moje bývalé partnery jsi přestál...
Čekal jsi na mne celý ten čas,
doufaje, že ozvu se zas....
Ve tvém dlouhém pohledu
čtu tolik lásky a něhy,
je tam tolik vděku a pokory,
je tam slunce a vítr,
skrytý divoch neposeda,
je tam mudrc Vševěda...

Jaro jaro jaro
Slunce rádo by se smalo
Na mezích sedět
By se však nedalo
Po těck krásnych
Jarních dnech
Zustalo par vzpominek
V našich snech.
Na jaro však nesmím
Byti drzý
V přirodě blblo by se
Asi přiliž brzy

Cítím jaro v kostech
a nové začátky,
můj život nabírá opět
rychlé obrátky.
Už pomalu to staré odplouvá,
nová žena se ze mě teď stává...
Jako napůl motýl se cítím,
už jen vzlétnout a nahoru se řítím.
Tento nový stav si užívat, pozorovat,
nechat ke mě vše připlouvat...
Motýl z kytky na kytku si sedá,
pořád nové objevuje,
pořád nové hledá.
Tím zakukleným procesem si prošel,
aby k cíli svému jednoho dne došel.
Krásou křídel oslňuje,
láskou svou svět oblažuje.
Nežádá a nic nečeká,
prostě teď a tady
jak obláček létá...

Sedíš na úpatí skály,
vidíš, jak ptáci letí v dáli.
Vždyť příroda je krásná přec.
Vzpomeň si, až pojedeš v metru,
budeš tam sedět v teplém svetru
a civět, jak lidi po sobě hledí,
nic pořádně o sobě nevědí.
Ty o tý přírodě aspoň víš,
tam na úpatí skály se zahledíš,
jak ptáci letí v dáli.
Ale co v metru
v tom teplém svetru,
tam jedeš a jedeš, nic nevidíš,
jen lidi a lidi, nebo spíš.

Zvláštně a přec samozřejmě
lidé jak počasí se mění,
jeden den den máš kamaráda
duhý den už není...
A pak klesne na dno svoje
obrátí se dovnitř sebe,
vyhledá ty co opustil
vyhledává tebe...
Život je tác plný výzev,
copak chceš ochutnat z něj?
Dáš si lehký adrenalin,
neba prázdný děj?
Pokud máš tác u nosu
dej si co miluješ...
Ať na smrtelné posteli
pak nelituješ...
Všeho s Mírou
všeho s mírou