Uvařil jsem, smažil, upek...
nechutně mi roste pupek.
Skrz břicho a mastnou pusu
zvedám vlastní level hnusu.
Se ženou a sexem
nadosmrti sek sem.
Kus bůčku co plave v loji
lépe mě snad uspokojí.
Už tu nikdo neřve vzteky,
že mi z trika lezou špeky.
Ačkoliv jsem přibral v pase,
mám se jako v žitě prase. )))
(Thomík.)
Tak to se usmívám,
chuť na to nemívám,
ale když vytáhli ven z kotle ovárek...
kus chleba, ovar a k tomu ,,oharek,,
bude mi blbě, už to vím jistě
kdo ale odolá...být na mém místě? 
Ne, nemám výčitky, bylo to krásné;
zkrátka jsme na konci (poslední zhasne).
Bylo co mělo být, co mělo plát zaplálo...
Děkuji za všechno. - Ne, není za málo.
Uběhl únavný den.
Dva za svitu měsíce
mají jeden stín.
To zdánlivé štěstí je na dosah.
Když zavřu oči,
mé raněné srdce...
může vrhat stín ,na tvůj sen
prosím vzpomeň si . . .
Čtyři chladné holé stěny
jen nuda, šeď a rutina;
v nich dvě duše uvězněny
z nichž každá sama usíná.
Rozmílán na kaši mlýnskými koly
tebe a té druhé
do tmy jsem zapad.
Přestaňte milovat!( láska mě bolí)
milost! už přestaňte!
A nechte mě zkapat.
( Thomík)
Mně ten začátek byl nějak povědomý, ale nevěděl jsem odkud 
Koukám, že tvůj
archiv sahá hodně hluboko 
Sněhové vločky jsou polibky z nebe.
o čem bych psala ,nepoznat tebe?
Lednové nebe ,chladí a zebe
v lednu jsme potkali ty mě a já tebe.
Ledové polibky padají z nebe proč nepoznat právě tebe. V lednu, záři neb v máji mé srdce je stracené někde v háji...
Přitul se a šeptej slova
o tom, že je Tvoje nej…
Ráno, odpoledne znova,
večer při ní usínej…
Ta slova nahlas nevyřčená. Ta slova co ti mysl a srdce zahřeje. Ta slova co chceš říct zas a znova.
Ona na mě a já na ni
přitulení během spaní;
tulíme se stále blíže.
s mojí milou z měkké pryže.
Všude slyším o tom, prý že
nejlepší jsou holky z pryže.
Dnes už lépe leccos umí
než jiné, co nejsou z gumy.
Holka z pryže v koutě leží. Nepozdraví... Tak kluk ní běží... Takoví to dárek byl... Kdopak ho ocenil?
Lidi, co maj ideje
život draho vyjde je;
z vizí není nikdo v ranci
proto volím ignoranci.
Jenom chytří lidé vědí
všechny dobré odpovědi,
ti ostatní jsou váhy muší,
odpovědi jenom tuší.
Od rána do rána pořád ti na dohled;
kulisy proměnné, my stále titíž.
Já a mé druhé já dneska i za sto let...
Dokážu pochopit jak zle se cítíš.
A dost líce rdící, pelesť putující. Spánek čeká. Pak noc se leká... Den se pak vzteká...
Dneska jsem se probudil,
se vzpomínkou něžnou.
Pak mě pelest zastudila,
pod pokrývkou režnou.
Studená pelest,
pokrývka režná,
to už se nevidí,
nikdo to nezná.
My se teď válíme
v teple a měkce,.
a o čem sníme?
říct se to nechce 
1
1
1
