Kdyby snad mé srdce poznenáhlu ztichlo,
jak plamen, jenž se v dechu noci skryl,
vám přál bych klid, jenž bolest v duši zhasl,
a úsměv, který lásku přehlušil.
Kdyby snad mé jméno v mysli vyprchalo,
jak vločka sněhu, již paprsek si vzal,
vám přál bych, aby se tak stalo,
a každý den vám nový pokoj dal.
..Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě. Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám Tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mi zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!"
1
