Básničky všeho druhu

Myslel sis, že zapomeneš lehce,
že jsem jako tolik jiných žen,
že se vrhnu pod kopyta hřebce,
abys byl mým žalem přemožen.

Že vyhledám bábu kořenářku,
že ji budu prosit o lektvar,
že voňavý šátek plný nářků
pošlu ti pak jako strašný dar.

Proklínám tě. V tvém prokletém domě
už nehledám žádnou naději
a přísahám svatě při ikoně,
při andělské naší aleji,
při popelu milostného ohně:
Kdybys třeba stokrát vzkázal pro mě —
nevrátím se. Zemřu raději.

Anna Andrejevna Achmatova( překlad Marie Marčanova)

Dotkni se mě.
Dlaní,srdcem,ci­tem,čímkoli člověčím.
Dotkni se mě krásou slov,nebo bez řečí.
Dotkni se mě dotykem nesmělého mladíka.
Dotkni se mě,tak jak se dotýká,
bonviván s adresářem plným ženských jmen.
Dotkni se mě,tak jak ses dotýkal žen,
které Ti vzaly kousek duše.
Dotkni se mého těla bez retuše.....

Dotkni se mě,aby ses zamiloval.....

Andrea

( Ondřej Grebík- zatmění slunce.)
Těšil jsem se na zatmění do kapsy dal sklíčko,
koupil jsem si v starém krámě plnotučné mlíčko.
Teď tu stojím na nábřeží, čekám na tu slávu,
mlíčko už jsem stihl vypít, lehnul jsem na trávu.
Najednou to na mě přišlo,
zaběhl jsem do vrat,
zatmění už neuvidím. . . Lepší, než se posrat!

Jednou jsi mi natrhal kytičku-kytku,
pěknou kytku jsi natrhal,
víckrát si mě už nehledal.

Do okna si postavím kytičku-kytku,
pěknou kytku postavím,
u dveří tě zastavím,
pak ti nohu nastavím,
čertovskej kvítku.....

Zuzana Navarová

JSI:
Jsi právě tak jako nejsi.
A jsi-li tu,kde jsi?
Tak jako se přibližuješ, tak i unikáš,
tak jako se ojevuješ,zanikáš.
Tak jako se cokoli,co nejsi,
může stát tebou,
tak se i ty můžeš stát čímkoli.
Jsi tráva,jsi keř,jsi strom,
každý jeho list i kořen,
jsi dům,jsi stůl i papír,na který píšu,
jsi moje ruka,moje tělo,
cítím tě uvnitř,
jsi žebro Adamovo,
jsi vše,co jsi,láska i smrt,která mě čeká,
jsi jako tento svět,sen i realita.
( Jiří Červenka)

Kdeže jsi,holubičko moje,kdeže?
Hlídám u svatého Petra dveře......

Panská a damská volenka

Když hrají panskou volenku,
běží si Samson Lenk pro Lenku.
A když je damská volenka,
dojde si Lenka pro Lenka.

Plíhal

Někdy je cesta samá špína
a na konci nic nečeká.
Přesto jsem v šatě Harlekýna,
odcházel....víro odvěká.

Chtěl jsem Tě vidět ještě jednou,
než ztichnou křídla anděla.
Než vzpomínky mé na Tě zblednou....
Zdali jsi o tom věděla?

Přišel jsem pozdě,už jsi spala.
Znám okna,která nesvítí.
Andělka záhon zalévala
a hřbitov voněl po kvítí.....

Chtěl jsem se rozloučit.
Říct zdvořilostní lež.
Naposledy se otočit.
Vím,že si nevšimneš.

Chtěl jsem se podívat.
Ještě jednou zpátky.
Nadějí se nadívat.
Na okamžik krátký.

Chtěl jsem,chtěl,
co nemohu mít.
Včil už bych měl....
Měl už bych jít.

Nemůžeš vlastnit déšť co tě zmáčí,
a touhu pěstovat jak kytku v květináči ...
nemůžeš vlastnit, ... to co ti nepatří,
a dálku polapit skrz blankyt průzračný ...

Tři tečky!
Mám jich plnou hlavu.
I přes mou snahu,
támhle a tady,
mažou mi emoce a snahu.
pronikají do mé mysli (…)
a zastírají, co si kdo myslí ( Jsou všude!)