Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Básničky všeho druhu

ZPĚV MÍRU

Všem bojovníkům za mír

Aby byl člověk dlouho živ,
aby měl pastýř hojnost mléka
a rybám nevytekla řeka
v mé vesničce a kdekoliv,
zpívám zpěv míru.
Aby tvé dítě nebledlo
při pohledu na velké ptáky
a netřáslo se před vojáky,
kdykoliv něco provedlo,
zpívám zpěv míru.

Aby se blankyt oblohy
neměnil v padák zákeřníka,
oblohy, blankytné jak štika
a strašlivé jak beznohý,
zpívám zpěv míru.

Aby se Paříž, Praha,Řím
vichrem, jenž od Bikini věje,
neproměnily na Pompeje
a New York nevzlít k pohořím,
zpívám zpěv míru.

Aby se obraz na stěně,
na kterou jej sám Rembrandt
přibil, neutrhl a nezalíbil
peklu jak vražda na ženě,
zpívám zpěv míru.

Aby se žlutá housátka
vybatolila na nádvoří,
kde děti, stařenky a choří
se sluní jako lehátka
,zpívám zpěv míru.

Aby se český zahradník,
jenž sází stromky na Polabí,
rozhlédl k zvonicím a aby
poslouchal, šťasten, ptačí křik,
zpívám zpěv míru.

Pro bílý združstevněný dvůr,
na který lidská práce svezla
bez knuty statkářova žezla
na sta a na tisíce fůr,
zpívám zpěv míru.

Pro náruče a polibky,
aby se muž směl v kole točit
a zdravá žena dítě počít
do starodávné kolíbky,
zpívám zpěv míru.

Pro rozjásané průvody,
pro hvězdné šero u studánek,
pro každodenní klidný spánek,
pro ticho sítin u vody
zpívám zpěv míru.

Pro rybářovy romance,
pro pestré dětské oči jahod,
pro kouzlo nečekaných náhod
a vrabčích besed v zemljance
zpívám zpěv míru.

Pro dlouhé noci mlynářů,
jimž ťuká na mlýnici datel,
pro šťastný život bez nepřátel,
bez sobců, bez mamonářů
zpívám zpěv míru.

Pro úsměv dívky Stavruly,
jíž mizí Řecko v kouři stromů,
pro její šťastný návrat domů
k moruším, včelám nad úly
zpívám zpěv míru.

Pro krásné oči Paridů,
skomírajících zvolna hlady
v nesvobodě a bez Hellady,
pro nové jaro Madridu
zpívám zpěv míru.

Pro ultramarín Benátek,
pro harmoniky Italie,
až se své Dianiny šíje
si strhá zbytky oprátek,
zpívám zpěv míru.

Pro žhavou svěžest rýnských vín,
pro příští selská vinobraní,
při kterých nikdo nezabrání,
aby se nerděl studem Rýn,
zpívám zpěv míru.

Pro modré vlny valčíků
lidové písničkářky Vídně,
až usměje se na nás vlídně
zpod třešňového deštníku,
zpívám zpěv míru.

Pro vodní oči Ženevy,
až nebude již ověšena
jak zastavárníkova žena
zastavenými oděvy,
zpívám zpěv míru.

Pro novou slávu Paříže,
jež najde se zas u Bastilly,
až všecky ty, kdož na ní tyli,
vyhodí dveřmi ze zdviže,
zpívám zpěv míru.

Pro mravenečky Londýna,
až vesele jak na jarmarku
si zazpívají v Hyde parku:
Byl jeden král a blondýna,
zpívám zpěv míru.

Aby už nikdy piloti,
onemocnělí gonorrheou,
neshazovali nad Koreou
své bomby jako roboti,
zpívám zpěv míru.

Aby už pro mizerný žold
lid nekrvácel za zbrojaře,
za ně a za válečné žháře,
jimž slouží doutníkový lord,
zpívám zpěv míru.

Aby si přes panický strach,
že budou muset žíti skromně,
uvědomili v bílém domě,
proč lidstvo nedopustí krach,
zpívám zpěv míru.
Aby si špatní počtáři
spočetli miliony hlasů,
tvořících nespočetnou masu,
které se všecko podaří,
zpívám zpěv míru.

Zpívám zpěv míru! Volám vás,
volám vás, lidé, k boji za mír,
v němž ční jak nebetyčný Pamir
Sovětský svaz, Sovětský svaz,
zpívám zpěv míru.

Pro člověka, jenž viděl dál
než věštci přes rozhledny věků,
že mír se vrací ke člověku,
a jemuž bych rád poctu vzdal,
zpívám zpěv míru.

A pro jiného člověka,
jenž, vítěz, obrátil tok řeky
a přiměl loudající věky
k rychlejší pouti z daleka,
zpívám zpěv míru.

Pro zemi, v které ztělesnil
pradávné sny a utopie,
pro zemi, v níž se lidsky žije,
pro zemi, již zoral, zalesnil,
zpívám zpěv míru.

Aby se malá motyka,
jež křiví záda žen jak hory,
už neploužila za traktory
nad uschlým proutím košíka,
zpívám zpěv míru.

Aby se zedník nelaskal,
svou lžící s husí kůží domů,
on, budovatel aerodromů
a přehrad v hloubi říčních skal,
zpívám zpěv míru.
Aby se střechy velkoměst
změnily v parkoviště zahrad,
kde děti mohly by si zahrát
s balonem slunce, se skly hvězd,
zpívám zpěv míru.
Aby už krejčí ani švec
neztrácel oči v suterénu
jak brýle nebo jako ženu
či jinou obnošenou věc,
zpívám zpěv míru.

Aby už člověk jako zvěř,
schoulená v lomu za opukou,
nemusil nikdy holou rukou
obírat bobulový keř,
zpívám zpěv míru.

Aby se otec se synem
jak býci v sluji Altamira
pro kousek plesnivého sýra
neposkvrnili zločinem,
zpívám zpěv míru.

Aby se puklé zrcadlo,
jež nosil peklem dějin Dante,
chřestící v nočních restaurantech,
svým vlastním studem propadlo,
zpívám zpěv míru.
Aby stamiliony lun,
jež vyplavila Žlutá řeka,
a které děsí Čankajšeka,
zazářily jak Maocetun,
zpívám zpěv míru.
Aby se horstva Indie,
protáhlá jako sloní chobot,
zvlnila pod prapory svobod,
bez kterých člověk nežije,
zpívám zpěv míru.

Aby už navždy kormorán,
zavřel svou krvelačnou tlamu
na Filipínách, ve Vietnamu
a sestřelen spad k prahorám,
zpívám zpěv míru.

Aby se ve všech Bosporech
zdravily vlajky rodnou řečí
a světovládní povaleči
se topili na vorech,
zpívám zpěv míru.

Aby se v hloubi úkrytů
za zvuku funebrální rumby
rozpadly atomové bomby
a smetly peklo Wall Streetu,
zpívám zpěv míru.

Zpívám zpěv míru. Volám lid
všech národů, všech barev pleti,
volám vás, muži, ženy, děti,
vás všecky, kteří chcete žít,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, pastuchové stád,
vás, mlatci s oteklými palci,
volám vás, krejčí, selky, tkalci,
volám vás, ženy z promenád,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, staří lodníci,
volám vás, žnečky, listonoši,
volám vás, děvčata a hoši,
volám vás touto polnicí,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, jak se volá den,
volám vás, jak se volá štěstí,
volám vás všecky na náměstí,
volám vás ranou na buben,
zpívám zpěv míru.

Vás, invalidé z trafiky,
vás, muži od výčepních stolů,
vás, nevolníci alkoholu,
vás z plantáží, vás z Afriky,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, myčky, uhlíři,
volám vás, porážeči z jatek,
volám vás, dívky od zrcátek,
vás slévači, vás hrnčíři,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, sniví příručí,
vás, tanečnice za volánky,
vás lidé z vlaku, lidé z banky,
vás, muži z dívčích náručí,
zpívám zpěv míru.

Vás, přebíračky krupice,
vás, kováři, vás pozounisté,
vás, čistí, jimž je všechno čisté,
vás, kteří mlčí trpíce,
zpívám zpěv míru.

Vás, neposlušní farníci,
jež honí šerif do vězení,
vás, na galeje odsouzení,
vás, poklizečky v márnici,
zpívám zpěv míru.

Vás, bezúhonní občané,
zarmucovaní škarohlídy,
kteří se děsí dobrých lidí
a toho, co se nestane,
zpívám zpěv míru.

Zpívám zpěv míru. Volám vás,
volám vás, Joliote-Curie,
ustavte grandiosní jury
všech vědců, dokavad je čas,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, akademici,
pod vyhrůžkami lidojeda,
vy víte, že i mír je věda,
volám vás touto polnicí,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, Charlie Chapline,
s nímž lidé plačíce se smáli,
čs letí vpřed, čas nezahálí,
i když se zdá, že neplyne,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, věční buřiči,
Bezruči Petře, slezský barde,
vás Picasso, vás Eluarde,
vás Iljo Grigorjeviči,
zpívám zpěv míru.

Volám vás, všichni maquisté,
o kterých dosud zpívá Rhôna,
vás, kamarádi Aragona,
vás všecky, kteří zbyli jste,
zpívám zpěv míru.

Volám vás znovu na koně, kavaleristé Buďonného,
chraňte nás ode všeho zlého,
v neviditelné koloně,
zpívám zpěv míru.

Volám vás všecky k přísaze,
a chci vám tlumočiti díky,
že jste se stali průkopníky,
slyšte mé sloky o Praze,
zpívám zpěv míru.

Chci zpívati o městě měst,
z něhož by byla bez Stalina
jen historická rozvalina
pod věncem Libušiných hvězd,
zpívám zpěv míru.

Uličky, stočené jak had,
s věžemi na žulové hlavě
se obrážejí ve Vltavě,
nad kterou pne se pražský Hrad,
zpívám zpěv míru.

Vítr, jenž krouží na haldách,
svál křídlem z českých dějin hrany,
když lid si vedl na Hradčany
Klementa Gottwalda,
zpívám zpěv míru.

Ten moudrý mírumilovný,
syn z Dědic, Stadic naší Hané,
zastínil všechny milované
krále a české královny,
zpívám zpěv míru.

Za všechny rodné krajany,
za dělníky i za řemesla
drží ve svých pevných rukou vesla
na lodi, zvané Hradčany,
zpívám zpěv míru.

Ten zlatem vykládaný člun,
ten koráb, plný hvězd a věží,
plul tolikrát již bez otěží
bludištěm roztříštěných lun,
zpívám zpěv míru.

Už nezvrátí jej žádný vír,
už nevyrve jej žádná voda
z dělnických rukou lodivoda
na cestě za všelidský mír,
zpívám zpěv míru.

Pro toto město, pro ten čas,
kdy zkvete víc než mnohá jiná,
za Gottwalda i za Stalina,
za jejich prostý lidský hlas
zpívám zpěv míru.

Pro toto město, pro matky,
jež vidí z okna dávné věky,
jimž hudba Smetanovy řeky
vypráví české pohádky,
zpívám zpěv míru.

Pro toto město, pro otce,
kteří v něm tvoří nová jara
při pilnících a při kytarách,
při chlebu, pivě, při vodce,
zpívám zpěv míru.

Pro překrásné ty paláce,
v nichž se to po celý den hemží
jak v dokách na nějaké Temži,
kde nechce žít však bez práce,
zpívám zpěv míru.

Pro středověká náměstí,
dostavěná až za templářů,
pro sakristie bez farářů,
pro krásu starých pověstí
zpívám zpěv míru.

Pro křivolaké ulice,
kde zněly kroky Beethovena
a kudy právě kráčí žena
z tovární ženské milice,
zpívám zpěv míru.
Pro tento nový lidský věk,
v němž lidé spokojeně žijí,
pro jeho ruch a poezii,
pro toto město švadlenek
zpívám zpěv míru.
Zpívám zpěv míru. Jich je pár
a nás jsou na stamiliony.
Rozhlaholte se, pražské zvony,
mír není kořist ani dar,
zpívám zpěv míru.

Zpívám zpěv míru. Do boje
za mír a za budoucnost světa!
Za květ, jejž žena v copy vplétá,
za lidi, písně, za stroje
zpívám zpěv míru.

Zpívám zpěv míru. Čelem vpřed
a oko v oko nepřítele,
aby si nemyslel už déle,
že může válkou zničit svět,
zpívám zpěv míru.

Aby si bílý otrokář,
dekorovaný čestnou stužkou,
představil před nabitou puškou
svou vlastní zkrvácenou tvář,
zpívám zpěv míru.

Zpívám zpěv míru. Za nimi
jsou trosky měst a lidských prahů,
však ten, kdo zachránil nám Prahu,
je stále mezi živými,
zpívám zpěv míru.
Zpívám zpěv míru. Před námi
tvář jeho generalissima,
tak klidná, moudrá, lidská, přímá
a ozářená hvězdami,
vede nás k míru.
Zpívám zpěv míru. Hodiny
už odbíjejí smrtkám celou!
Dirigent stojí před kapelou,
jež hrá na počest hrdiny
chvalozpěv míru.

Aby byl člověk dlouho živ,
aby měl pastýř hojnost mléka
a rybám nevytekla řeka
v mé vesničce a kdekoliv,
zpívám zpěv míru.

Ať tlampač z Wall Street vyráží,
dál svoje smrtonosné skřeky,
nevysuší to naše řeky!
Zpívám si stoje na stráži,
zpívám zpěv míru.

Víno

Na víno když se podíváš skrz sklenku,
je zářivé a třpytivé, jak stála by si venku.
Kde jasné slunce, tak jak správně se to hodí,
zalévá světlem svým révové plody.

Pak když k němu přičichneš,
hned rozzáří se líce,
je tam síla země, práce, lidí od vinice.
Vody jež pohladila révu z pramene,
aby její listy nebyly nikdy svěšené.

Naposledy poválej jej na jazyku… cítíš ten konec?
Ohon? Ocas? Sílu okamžiku?
Dává ti pocit každodenní,
že víš k jaké krásné patříš zemi,
aby si i když budeš mít jinou slast,
nezapomněla... tohle je má vlast…

nepijte nikdy zvětralá vína…

Poštovní schránka... Jiří Wolker
Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,

• tam, kde jsou srdce,

blizny červené,
schované v růžovém okvětí.
Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

Rozkrojím si jablíčko

Rozkrojím si jablíčko,
moje milá písničko.
Možná jedno a pak druhé,
však na ptáčky venku zbude.

Zachytím tě za hlásku,
myslím při tom na lásku.
Už mám nápěv na jazyku,
slina stiskla v hrdle kliku.
Tón se z mysli v ústa dere,
vypadá to zatím skvěle.

Rozkrojím si jablíčko,
jak to bude písničko?
Podmanivá, sladce tklivá,
pulzující, působivá?
Hřející a milující,
krásné srdce spojující?

Kdybych neměl tolik roků,
vymýšlel bych novou sloku.
Protože mi není dvacet,
mohu se už k tónům vracet.
Rozezním tak od radosti,
co jsem nabyl za mladosti.

Rozkrojím si jablíčko,
mám tě s sebou písničko,
Pokud na mě přijde slota,
probudím tě do života.
Ať si třeba vítr píská,
navždy zůstaneš mi blízká.

Když jdu městem,
mám svou notu,
zapískám ji kamelotu.
On pak od té její krásy,
radostné nám zvěsti hlásí.
Zedník, kovář, řezník, pekař,
často přidá se i lékař.

Rozkrojím si jablíčko,
přeji si jen maličko.
Zůstaň první mezi všemi,
i když smutkem teskno je mi.
Rozevři svá krásná křídla,
naplň tónem lázním vřídla.
Dej své noty do pramene,
rozezpívej bezejmenné.

Rozkrojím si jablíčko,
pro sebe jen maličko.
Aťsi huba zlobou tříská,
jen má písnička si píská
(Lukášek)

Báseň milostná - Jiří Wolker
Řeklas mi, že jenom v očích tvých je celý svět,
že pro mě není nic, co leží mimo ně.
V tvých očích kvetou bílé jabloně,
oblaka plují,
ptáci zpívají a poletují.

Já ti věřím
a nevěřím.
S velikou bolestí oči tvé na kusy rozlamuji,
aby mě poznovu obrostly řetězem duhovým.
Pověz mi, má milá,

• když celý svět oko tvé objímá, -

proč jsi dopustila,
že dělník dnes ráno s lešení spadl
a před mýma očima
se zabil?

Květ ve stínu a stín
v rukách
klaní se, když lehá
v lukách
rosa jitra nemá
vláhy
jak mlha obrozená
svahy
a barva dne se mění
v slova
to uvila se píseň
[...]
Jehlanova

Biebl Konstantin
Návštěva

Letí a letí brašna na zádech jí nestačí
do nedávná byla školačkou posud po chodbách ráda utíká
Já čekám dole se srdcem vzhůru k pavlači
ona odmyká

Má zdravé zuby jako klavír s kterého právě stírá prach
Jdu blíž
a cítím vanout z kláves Odol
a pastu Thymolin
Ví co je láska proto se zimou třese v poduškách
a rukama hájí ňadra
i svůj klín

Holubi k ránu vrkají pod jejími krovy
bohudík
bydlí u staré nahluchlé vdovy

Za okny chodí kominík

Na kostele zvoní zvon,seru,sereš,se­re on,na mou věru jak tak seru,tak mi přišlo na mysl,jak sral kníže Přemysl

dneska ráno jen tak kratce
nechci skončit na oprátce
nechci banku vyloupit
chci si pouze krásně žít
milovat bych však chtěl ženu
Petru,Pavlu nebo Zdenu
nepohrdnul bych ani
kdyby mě chtěla milá Jarka
nebo krásná sexy Klárka
představa je divoká
život nám však utiká.
Vstal sem proto hned od stolu
přes rameno hodil kamizolu
do ruky vzal kulovnici
jako správný muž lovici
otevřel sem dveře od srubu
a do večera dnes tu nebudu