Jsi jako
rozpustilý vánek,
co čechrá mi mou knihu
a listy plné stránek.
Jsi jako
jarní obloha,
slunce, jež přispěchalo od boha.
By v koutku mojí prosté duši,
zazářilo a pošeptalo,
co zatím jenom podvědomě tuší.
Jsi jako
pevný vltavín.
Sklo které dalo zemi nebe,
když držím v ruce jeho kus,
tak vidím zelenkavě, tebe.
Jsi jako
skanzen upřímnosti,
který se neomrzí a nemůže ho býti dosti.
Toužebný návštěvník se stydí, když vlídnost,
neoděnou, v čisté kráse vidí.
Jsi jako
v trávě kamínek,
pln nesplněných přání a krásných, živých vzpomínek.
Tam pod mezí se světlem běláš,
ba ani nevíš, co s člověkem to děláš.
Jsi jako
žito v poli, nekosené,
jež vlahý déšť skrápí od kořene.
Tam špičky podmáčených střevíčků,
naberou ťapi, ťap, užbluňkanou písničku.
Jsi jako
umotaná stuha,
co vytvořila pro tvou chválu duha,
aby se rozvinula z naducaných mráčků
a nato polechtala křídla od čmeláčků...
Bzzz a už je je všechno pryč…
Jsi jako...
