Dožínky v naší obci
Naše obec, malebně rozprostřená v úrodném Polabí, honosí se slávou
tradičních dožínek již od dob Marie Terezie. Leč poslední dobou výnos z
hektaru začal povážlivě klesat a sklizeň zrna kolísala. Agronom to
sváděl na podzemní jaderné výbuch v Nevadě a při schůzích dával
kolovat protestní petici s textem: Kapitalisto, ty blázne, kvůli tobě výnos
vázne. Staří sedláci však opovážlivě tvrdili, že nedostatek hnojiva
působí na naši úrodu mnohem hůře než Amerikánovy výstřelky, a dokonce
agronoma obvinili, že jeho nápad pobít dobytek, aby se ušetřila píce, byla
neuváženost. "Máme přeci ještě jednu krávu," bránil se agronom. "Ano,"
pravili staříci, "ta ovšem nestačí pohnojit 54 hektarů a ještě denně
nadojit 100 litrů, aby splnila náš čestný závazek." Tyto okolnosti i to,
že sklizeň obilnin se poslední léta podobala spíše houbaření a od klasu
ke klasu jsi v mlze netrefil, nás vedly k tomu, abychom netrvali tvrdohlavě na
tradicích buržoazního zemědělství a slavili dožínky jednou za pět let,
až nastřádáme úrodu.
Letos tedy nastal kýžený pátý rok. Již přípravy naznačily, že letošní oslavy budou mohutnější než kdy jindy a co do velkoleposti nezůstanou za manifestacemi Rudých gard v Pekingu. Již v lednu začali důchodci–brigádníci poponášet hnůj blíže ke studni, aby uvolnili náves a zpřístupnili tak vchod do radnice, kde byla otevřena putovní výstava Kulak–žrout. Z věže kostela sundal pokrokově smýšlející farář kříž a nahradil ho bohatým snopem pšenky, abychom měli stále na očích výsledky své pětileté práce. V každé chalupě se peklo, smažilo, prkenné podlahy se smály bělobou a čerstvé vápno usadilo se na zdech. V předvečer slavnosti, přesně v 19.00, zapnul předseda místní rozhlas a posluha Jóna se tudíž rozběhl od chalupy k chalupě a trychtýřem všude oznamoval, že u příležitosti dožínek přijede divadlo z města a na návsi bude sehráno fotbalové utkání mužstva vesnice se silným oddílem žáků TJ Tuchoměřice. Slavnost pak bude zakončena nevídaným cvičením požárního sboru, při kterém bude poprvé v dějinách obce použito místo kbelíků ruční stříkačky s překvapujícím účinkem. Pak šla v rozhlase až do 10 hodin hudba. A tak se pomocí techniky dověděla o průběhu dožínek celá obec až na chalupy na Hadím vrchu, kde rozhlas ještě nebyl zaveden, protože dýchavičný Jóna nevyběhl kopec.
Druhého dne ráno se vesnice probudila do zářivého dne. Pionýři stáli čestnou stráž u drahého kombajnu, který byl stále jako nový , protože se ho na našich polích nedalo užít. V domově důchodců se na společné besedě od 5.00 ráno vzpomínalo s hněvem, jak v roce 1906 zlý statkář Brůna přerazil bič o svého čeledína. Pak se důchodci seřadili do průvodu - a obešli zahradu bývalého zámku, aby se na vlastní oči přesvědčili, že zemědělská šlechta je už dávno pryč. I na jiných místech vesnice se rozběhly besedy se zasloužilými bojovníky za svobodné zrno. Na schůzi v hospodě U Kotoučů vzpomněli obyvatelé na seržanta Trofima, který ve čtyřicátém pátém roce přenesl svůj tank přes pole na ramenou, aby neponičil úrodu. Také jsme se slzou v oku vzpomenuli památky prvního předsedy družstva Aloise Kouly, který již na první pokus zázračně rozeznal pšenici od jetele. Při besedách se nezapomnělo ani na legendárního pasáka ovcí Jana Patejdla, který zachránil svěřené stádo před vlky tím, že se sám nechal smečkou sežrat, za což mu pak byla udělena peněžitá odměna ve výši 40,- korun.
Ale i současnost obce skrývala své talenty, a tak dožínkové dopoledne se stalo přehlídkou družstevního umění. Traktorista Ciprian předvedl jízdu na šesti strojích současně, přičemž na jednom jel a ostatní ovládal vůlí. Zootechnik Bouberle pak zarecitoval vlastní báseň o poli tohoto znění:
Ondy jsem se o holi
belhal po našem poli,
napadla mě myšlenka,
zdali ví má panenka,
že je to jiné dnes,
když tu není kulak pes.
A zase jsem se o holi
odbelhal do stodoly.
Báseň měla velký úspěch, a proto Bouberle přidal ještě jednu, o
lásce dojičky a námořníka, kterého bouře zahnala na vesnický rybník. K
polednímu přijelo ohlášené divadlo z města. Profesionální soubor, který
se skládal ze dvou žen a jednoho muže, pro nás připravil historickou hru
Bitva u Lipan aneb 6000 mrtvých. Byla to velkolepá podívaná na fantastické
výkony herců, z nichž každý hrál nejméně deset postav. Zvláště muž,
který hrál polní vojsko i panskou jednotu, nepolevil celé tři hodiny v
tempu. Chvíli útočil, chvíli bránil, chvíli chroptěl, chvíli jásal a
nakonec se udeřil o vůz a padl. Všichni jsme plakali, ale on se jako
zázrakem zvedl a řekl: "Neplačte, hloupí, to byla jenom hra," a bylo zase
veselo.
Dožínkový společný oběd na náměstí byl také důstojný tohoto svátku.
Družstevní hejno tří slepic bylo celé vybito a snědeno i s peřím.
Odpolední fotbalové utkání jsme vyhráli po nerozhodném výsledku 13:13 losem. Spokojeni radostným průběhem dne, těšili jsme se na zlatý hřeb dožínek – cvičení spojených požárních sborů, největší od první světové války. Přesně v 16.00 hodin polil velitel cvičení Jan Voda za napjatého ticha radnici petrolejem a vyzval rodiče, aby dnes klidně půjčili dětem sirky na hraní. Stalo se tak. Příští hodinu diváci oceňovali potleskem, jak si děti hrají. V 18.30 vypadla konečně pětiletému Jiřímu Pantůčkovi sirčička z rukou a radnice vesele chytla. "Hoří, výborně," zvolal velitel. "Hoří!" a hvízdl na prsty. Z blízkých i vzdálených úkrytů se vyřítili hasiči, obklíčili neprodyšně radnici a zanotovali píseň Červená se line záře. Při šesté sloce předseda znervózněl: "Snad byste mohli začít hasit," chvěl se mu hlas. "Tenhle plamínek," zasmál se velitel, "uhasím slinou." Zase se čekalo. Plameny zachvátily druhé patro. "Haste!" ozývaly se výkřiky, když oheň začal přeskakovat na okolní chalupy. "Zbabělci," ušklíbl se náčelník, "nevěří svým hochům," a zatroubil poplach. Požárníci rozvinuli hadice a stiskli několik knoflíků. Mohutné proudy tekutiny začaly svůj zápas s ohněm. Vesnice propukla v jásot. "Ať žije náš požární sbor." Plamen radnice se však nezmenšil, naopak se spíše podobal výbuchu sopky. Nejenže okolní chalupy vzplanuly jako svíce, ale i kulturní dům za vsí se začal podobat pochodni. Velitel znervózněl a oznámil předsedovi, že končí cvičení, neboť s tímhle nechce nic mít. Požárníci odjeli směrem k městu. Vesničané se chopili tradičních kbelíků a dlouho do noci se potýkali s živlem. A tak při dožínkách přišla naše vesnice o všechno. Zemědělci rokovali na ohořelých trámech, zámožnější měli stany, o neúspěchu hasičského cvičení. Teprve po týdnu jsme se dověděli zajímavost. Jeden z hasičů zapojil čerpadlo hasicího zařízení na cisternu s benzinem, neboť chtěl, jak sám řekl na besedě s postiženými, ušetřit vodu, věren zásadě: Ani litr vody nazmar.
I když to, že vesnice lehla popelem, by se někomu mohlo zdát tragédií, bylo by nesprávné nevidět, že požár vrátil půdě plodnost. Popel důkladně pohnojil družstevní lány, takže už máme dožínky každý rok. Ať žije náš požární sbor!!!
