Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 34785x
Příspěvků:
171

Toto téma sledují (3):


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Když má básník depresi
27.06.19 14:01:39 | #184

Myš
Sedí myš v rohu,
v pastičce má nohu,
sedí tiše, občas pípne,
stejně asi brzo chcípne.

Na pivu
Sedí pán na malém pivu,
ve tváři má zděšení.
Není tomu ani divu,
padá na něj lešení.

Potvora
Dvoumetrová potvora,
vkročila k nám do dvora,
asi už k nám nevkročí,
má motyku v obočí.

Sanitka
Vezou pána v sanitce,
život visí na nitce.
Sanitka se převrhla,
a nitka se přetrhla.

Mraveneček
Nesl malý mraveneček
lesem kousek dřívka,
nedbal na svou čerstvou kýlu,
vyhřezla mu střívka.

Návod
Sledoval jsem v televizi,
jak lidem seká hlavy kat,
s partnerkou teď máme krizi,
udělám to taky tak.

Na vozovce
Belhám se za autobusem,
kéž by mi tak zastavil,
běžím dlouho rychlým klusem,
v tom se infarkt dostavil.

Dřevorubec
Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel.
Marně svíral pěstičky,
neměl krevní destičky.

Hra
Včera jsem si hrál
se zápalnou směsí,
mé tělesné pozůstatky
kolemjdoucí děsí.

Tchýně
V rodině jsme měli zrádce,
byla to má tchýně,
teď už hnije na zahrádce,
rostou na ní dýně.

Jana
Leží Jana ve vaně,
kudla trčí z břicha,
kecala furt nesmysly,
teď už bude zticha
Kočka
Do pastičky na myši
chytila se kočka.
Nevidí a neslyší,
vyhřezla jí očka.
Houby
Když jsem šel z hub,
ztratil jsem chrup.
Chtěl jsem sníst malinu,
šlápnul jsem na minu.



| Předmět: RE: Když má básník depresi
27.06.19 14:22:16 | #185 (1)

Slavík
Sedl slavík na koleje, mojí milé písen pěje. pak jel kolem osobák a on přišel o zobák

Schwarzenegrova ukolébavka pro děti ::
Děti, které nestíhají, donutím svou pěstí hají.


 #184 

| Předmět: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 14:54:28 | #186 (2)

Přijde smrtka ke dveřím, zazvoní a na otázku, kdo je tam, odpoví: "Dobrý den, provádím odečet obyvatelstva...." *17812* *909* *33809*


 #185 

| Předmět: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:37:57 | #190 (2)
*33598*

 #185 

| Předmět: RE: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:44:30 | #191 (3)

*809* ..to je tak "depresivní", až je to vtipný *809*


 #190 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:47:40 | #192 (3)

O tom zobaku ano *34069*


 #190 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Když má básník…
27.06.19 15:49:50 | #193 (3)

Z těchto básní vzniká tzv. smíšený pocit. Tzn. Něco jako, když se ti toje nemilovaná tchýně zabije ve tvém novém autě, tak vzniká smíšený pocit *19934*


 #190 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: Když má básník…
27.06.19 16:02:35 | #194 (3)

Ano to chapu …


 #190 

| Předmět: RE: Když má básník depresi
27.06.19 15:35:56 | #189 (1)

Hrozne chudaci …


 #184 

| Předmět: https://www.youtube.com/watch?v=yhi4i…
27.06.19 12:55:17 | #183


| Předmět: Nejlepší česká temná pohádka
27.06.19 11:00:26 | #182
&t=2s


| Předmět: Clive Barker - Obětní beránci
27.06.19 09:26:37 | #181

To, k čemu nás proud zanesl, nebyl žádný skutečný ostrov, ale hromada kamení. Nazývat takovou hrbolatou kupu sraček ostrovem by bylo holým pochlebováním. Ostrovy jsou oázy moře a oplývají množstvím zeleně. Toto však byla pustina bez života. Žádní tuleni ve vodě, žádní ptáci ve vzduchu. Člověk ani netuší, k čemu by mohlo být takové místo dobré. Snad jen, že si může říct: 'Spatřil jsem samotný střed nicoty a přežil to.'
"Není tu," řekl Ray. Usilovně přemítal nad námořní mapou Vnitřních Hebrid a prstem ukazoval, kde bychom se dle jeho propočtů měli nalézat. Byl to prázdný prostor v bledě modrém moři, kde ani tečka nesignalizovala existenci této skály. Neignorovali ji jenom tuleni a ptáci, ale i kartografové. V blízkosti Rayova prstu se nacházely jen dvě šipky: označovaly proudy, které nás nesly na sever - malinké červené šípy na papírovém moři. Zbytek, tak jako svět venku, zel prázdnotou.
Jonathan, jakmile zjistil, že ostrov není zanesen na mapě, samozřejmě zajásal; podle všeho se tou skutečností cítil ospravedlněn. Vina za to, že jsme tam uvázli, tak nepadala na něj, ale na hlavy tvůrců map. Když ten pahorek není zakreslen do mapy, nemůže přece nést odpovědnost za to, že do něj narazil. Omluvný výraz, který nasadil po našem neplánovaném přistání, nahradil výrazem zadostiučinění.
"Místu, které neexistuje, se nelze ani vyhnout, ne?" hlaholil. "Co říkáte?"
"Mohls použít očí, které ti Pánbůh nadělil," pokusil se ho zpražit Ray. Avšak Jonathan se zjevně nehodlal krčit před důvodnou kritikou.
"Rayi, přišlo to z ničeho nic," ohradil se. "V tý mlze bych stejně neměl moc šancí. Byli jsme v tom dřív, než jsem si uvědomil, co se děje."
Že to přišlo náhle, o tom nebylo pochyb. Právě jsem v kuchyni připravovala snídani, což byla činnost, která Jonathana a Angelu neplnila žádným zvláštním nadšením a která tak zůstala mou výhradní doménou, když zčistajasna trup "Emmanuelly" zavrzal v oblázcích a dál si ryl cestu kamenitou pláží. Nastal okamžik ticha a potom se rozlehl křik. Vyšla jsem z kuchyně a spatřila Jonathana, jak stojí na palubě, ostýchavě se usmívá a rozhazuje rukama na znamení své neviny.
"Neptej se mě," říkal právě v tu chvíli. "Já nevím, jak se to stalo. V jednom okamžiku si klidně pluješ a -"
"Kristova noho," přerušil ho Ray, který lezl z kajuty a zároveň se soukal do džínů. Po noci strávené na kavalci s Angelou vypadal daleko hůř než obvykle. Dostalo se mi pochybné cti naslouchat po celou noc jejím orgasmům; byla docela nenasytná. Jonathan začal svou obhajobu nanovo: "Neptej se mě -", ale Ray ho umlčel několika vybranými urážkami. Na palubě se rozpoutala zuřivá hádka, a tak jsem se raději uchýlila do bezpečí kuchyně. Slyšet, jak Jonathan dostává do těla, mi dělalo vážně dobře; dokonce jsem doufala, že se Ray nechá unést vzteky a pěstí mu pochroumá ten dokonale zakřivený nos.
Z kuchyňky se rázem stal koš na odpadky. Snídaně se rozprskla po podlaze - všude se válely vaječné žloutky, slanina a topinky, vše v kalužích tuhnoucího omastku - a já ji tam nechala. Mohl za to Jonathan; tak ať si to uklidí. Nalila jsem si sklenku grapefruitového džusu a čekala, až hádka utichne. Potom jsem se vrátila nahoru.
Od rozednění uplynuly sotva dvě hodiny a mlha, která ukryla ostrov před Jonathanovým pohledem, dosud bránila slunečním paprskům proniknout až k zemi. Pokud by dnešní den měl být jako ty předchozí, bude paluba tak rozpálená, že na ni nebude možné stoupnout bosou nohou, ale zatím mi byla zima. Mohla za to mlha a pak to, že jsem byla oblečená jen do spodního dílu bikin. Když plujete mezi ostrovy, málo záleží na tom, co si vezmete na sebe. Nikdo vás tu nevidí. Ještě nikdy jsem nebyla tak dokonale opálená po celém těle. Ale nyní mě ranní chlad zahnal do podpalubí pro svetr. Nevanul žádný vítr, chlad přicházel z hlubin moře. Tam dole, pouhých pár metrů od břehu, je ještě noc, pomyslela jsem si; noc bez hranic.
Natáhla jsem si svetr a vrátila se na palubu. Ray se již skláněl nad mapami. Záda se mu loupala, neboť je přespříliš vystavoval slunci. Ve špinavě blonďatých kučerách jsem spatřila lysinu, kterou se marně snažil zakrývat. Jonathan civěl na pláž a dloubal se v nose.
"Kristova noho, to je teda místo," podotkla jsem.
Podíval se na mě a pokusil se o úsměv. Chudák Jonathan měl představu, že by svým okouzlujícím obličejem dokázal vytáhnout želvu z krunýře, a abych byla spravedlivá, našlo se dost žen, které tály, jen na ně upřel zrak. Já mezi ně nepatřila, a to ho dráždilo. Považovala jsem jeho židovský zjev za příliš uhlazený, než aby mi připadal krásný. Má lhostejnost ho popouzela jako býka červený hadr.
Nahoru k nám dolehl ospalý, rozmrzelý hlas. Naše Madona z kavalce se konečně probrala. Byl čas na opožděný, leč teatrální příchod s ručníkem upejpavě omotaným kolem nahého těla. Obličej měla po přílišné konzumaci červeného vína opuchlý, vlasy volaly po hřebenu. Přesto celá zářila, oči dokořán, hotová Shirley Templová, opatřená ňadry.
"Co se děje, Rayi? Kde to jsme?"
Podmračený Ray ani nevzhlédl od svých výpočtů.
"Máme navigátora na prd, to je celý," prohlásil.
"Sám nevím, jak se to stalo," protestoval Jonathan, evidentně doufaje, že se mu od Angely dostane nějakého projevu účasti. Jenomže nic takového se nestalo."Kde ale jsme?" opakovala otázku.
"Dobré ráno, Angelo," pozdravila jsem; i mě ignorovala.
"To je ostrov?"
"Jasněže ostrov, jen zatím nevím kterej," odvětil Ray.
"Třeba je to Barra," navrhla Angela.
Ray protáhl obličej. "Barra? To ani náhodou," řekl. "Když půjdeme po vlastních stopách zpátky-"
Jít po vlastních stopách na moři? To je jen ta Rayova ježíšovská obsese, pomyslela jsem si, ohlížejíc se po pláži. Nebylo možné odhadnout, jak je ostrov rozlehlý, neboť mlha mi po necelé stovce metrů zakryla výhled. Možná, že kdesi za tou šedou stěnou žijí lidé.
Poté co lokalizoval na mapě místo, kde jsme pravděpodobně uvázli, slezl Ray z lodi a kritickým okem prohlížel příď. Především proto, abych byla z Angelina dosahu, jsem se k němu přidala. Oblé balvany byly pod bosými chodidly studené a kluzké. Ray přejížděl rukou po boku "Emmanuelly", téměř jako by ji hladil. Potom přidřepl a pozoroval, jaké škody vznikly na přídi.
"Děraví asi nebudeme," soudil, "ale jistě to nevím."
"Za přílivu odplujeme," prohlásil Jonathan; stál na přídi s rukama v bok. "Žádný strach," mrkl na mě, "vůbec žádný strach.
"Hovno odplujeme!" odsekl Ray. "Podívej se sám."
"Tak někoho seženeme, aby nám ji pomohl odtáhnout do vody." Jonathanova sebejistota byla nezdolná.
"Tak můžeš pro někoho dojít, pitomče."
"Jistě, proč ne? Počkej asi tak hodinku, než se zvedne mlha, a já seženu pomoc."
Jonathan se loudavým krokem odporoučel.
"Postavím na kafe," nabídla se Angela.
Znala jsem ji, a tak mi bylo jasné, že jí to bude trvat hodinu. Rozhodla jsem se pro krátkou procházku.
Vykročila jsem podél břehu.
"Nechoď moc daleko, lásko," křikl Ray.
"Kdepak."
Lásko, řekl. Pouhé slovo; nic jím nemyslel.
Slunce začínalo hřát a tak jsem si cestou svlékla svetr. Obnažené prsy jsem měla opálené téměř do hnědá. Jak dva lískové oříšky, pomyslela jsem si, co do barvy i velikosti. No a? Člověk nemůže mít všechno. Aspoň mám v hlavě přinejmenším dva neurony schopné spolupráce, což se už nedalo tvrdit o Angele; ta měla kozy jako melouny a mozek, za který by se například takový osel propadl hanbou.
Sluneční paprsky dosud zcela neprorazily baldachýnem mlhy. Přefiltrované světlo zplošťovalo a zbavovalo objemu předměty, sjednocovalo barvy moře, kamenů i naplavenin na břehu ve vyšisovanou šeď příliš dlouho vařeného masa.
Po nějakých sto metrech na mě dolehl jakýsi pocit sklíčenosti, a tak jsem se otočila a dala se na ústup. Po mé pravici šplhaly po břehu šeplavé vlnky, aby se s unaveným sykotem vracely zpátky. Žádné majestátní vlnobití. Jen rytmický sykot zmoženého příboje.
Odporné místo.
Na lodi se Roy snažil naladit rádio, ale na všech frekvencích se z neznámého důvodu ozýval jenom šum. Roy aparátu chvíli lál, ale nakonec zanechal marných snah. Na snídani jsme si počkali další půl hodiny. Museli jsme se spokojit s olejovkami, nakládanými houbami a topinkami. Angela tu hostinu servírovala s obvyklou sebejistotou; tvářila se při tom, jako by právě konala druhý zázrak s chleby a rybami. Tak jako tak nám jídlo neskýtalo žádné potěšení; ovzduší jako by ho zbavilo veškeré chuti.
"Není to zvláštní -" začal Jonathan.
"Aby ne," řekl Ray.
" - že není slyšet žádné sirény. Je mlha a přitom nejsou slyšet žádné sirény. Dokonce ani zvuk motorů; divné."
Měl pravdu. Obklopovalo nás naprosté ticho, vlhké a dusné ticho. Nebýt omluvného šepotu vln a našich vlastních hlasů, mohli jsme právě tak být i hluší.
Seděla jsem na zádi a pozorovala moře. Bylo dosud šedé, ale slunce v něm pomalu začínalo rozžínat nové barvy - pochmurně zelenou a hlouběji náznak nachové modři. Pod lodí jsem spatřila třásně chaluh a trav, které se pohupovaly v příboji. Jako by mě zvaly k sobě; a všechno bylo lepší než ta zakyslá atmosféra na "Emmanuelle".
"Jdu si zaplavat," prohlásila jsem."To bych nedělal, lásko," opáčil Ray.
"Proč ne?"
"Ten proud, co nás sem zanesl, musí být pořádně silnej. Asi by se ti nelíbilo, kdyby ses do něj dostala."
"Ale zatím je pořád příliv. Zahnal by mě zpátky na břeh."
"Nevíš, jaké jsou tam protiproudy. Možná i víry, ty jsou všude celkem běžné. V mžiku tě můžou stáhnout pod vodu."
Pohlédla jsem opět na moře. Vypadalo neškodně, ale pak jsem poznala, že se jedná o zrádné vody, a svůj záměr si rozmyslela.
Angela se naoko durdila, že nikdo nedojedl snídani, s níž si dala takovou práci. Ray jí šel na ruku. Rád s ní zacházel jako s nemluvnětem a tak ji nechával hrát ty její pitomoučké hry. Chtělo se mi z toho zvracet.
Šla jsem raději dolů umýt nádobí. Zbytky jsem vyhazovala okýnkem do moře. Chvíli trvalo, než se potopily. Nedojedené houby a kousky sardinek tančily na hladině v mastných skvrnách, jako by je tam kdosi vyzvracel. Potrava pro kraby, pokud by se tu ovšem nějaký krab, vybavený aspoň minimem sebeúcty, vůbec mohl usadit.
Do kuchyňky za mnou vstoupil Jonathan a navzdory předstíranému sebevědomí se zřejmě dosud cítil poněkud hloupě. Stál ve dveřích a snažil se zachytit můj pohled, zatímco já jsem pumpovala vodu do mísy a s nechutí oplachovala umaštěné plastikové talíře. Chtěl jenom jediné: abych mu potvrdila, že to nebyla jeho chyba, a také ovšem, že je vskutku košer Adonis. Neříkala jsem nic.
"Mohl bych přiložit ruku k dílu?" zeptal se.
"Není tu dost místa pro dva," odvětila jsem, snažíc se, aby to neznělo příliš odmítavě. Stejně ale sebou bolestně trhl. Celá ta příhoda mu poznamenala sebeúctu více, než jsem si mohla díky jeho naparování vůbec uvědomit.
"Podívej," začala jsem konejšivě, "co kdybys šel na palubu a užil si slunce, než začne pálit."
"Připadám si jako kretén," přiznal.
"Byla to nehoda."
"Jako naprostej kretén."
"Je to přesně tak, jak jsi to říkal, zahnal nás sem proud."
Pohnul se ode dveří do kuchyňky; jeho blízkost ve mně vyvolala málem klaustrofobickou reakci. Pro tak malý prostor disponoval příliš rozložitou postavou, byl příliš opálený, příliš kladný.
"Jonathane, říkala jsem ti přece, že tu není dost místa." Položil mi ruku na šíji a já, místo abych se mu vykroutila, jsem ho nechala, aby mi jemně hnětl svaly. Měla jsem chuť mu říct, aby mě nechal na pokoji, ale malátnost toho místa mi zahltila celou nervovou soustavu. Dlaň druhé ruky mi položil na břicho a pomalu jí mířil k ňadrům. Byla jsem k jeho snahám lhostejná. Když o to stojí, ať to má.
Nahoře na palubě lapala Angela po dechu v záchvatu hihňavého, hysterického smíchu. Divže se neudusila. Přímo jsem viděla, jak se zakloněnou hlavou potřásá rozpuštěnými vlasy. Jonathan si rozepnul šortky a nechal je sklouznout k zemi. Obřízku, onen dar svému bohu, si nechal provést příkladně; měl erekci tak hygienickou, že i přes její naléhavost se zdála být jakákoli škoda předem vyloučena. Dovolila jsem mu, aby se přisál ústy k mým rtům a zkoumal mi dásně jazykem nesmlouvavým jako zubařovy prsty. Stáhl mi níž spodní díl plavek, chvíli tápavě hledal pozici a pak do mě vnikl.
Za jeho zády zavrzal schod a já mu pohlédla přes rameno právě včas, abych zahlédla Raye, jak se sklání u dveří a upřeně civí na Jonathanovu zadnici a na propletenec našich paží. Jestlipak vidí, pomyslela jsem si, že nic necítím; jestlipak chápe, že to dělám bez vášně a že bych mohla pocítit záchvěv touhy, jen pokud bych nahradila Jonathanovu hlavu, záda a ptáka odpovídajícími částmi jeho těla? Ray se nehlučně odkradl; minul okamžik, v němž mi Jonathan sdělil, že mě miluje a potom jsem uslyšela, jak se Angela rozřehtala. Ray jí právě vylíčil, čeho byl svědkem. Ale ať si ta kurva myslí, co chce. Bylo mi to jedno.
Jonathan dosud přirážel cílenými, leč neinspirovanými pohyby, a tvářil se podmračeně jako školáček, co se snaží vyřešit obzvlášť složitou rovnici. Výron přišel bez varování a signalizoval ho pouze silnější stisk rukou, jimiž mi svíral ramena, a ještě výraznější zamračení. Pohyby se zpomalily a nakonec ustaly; na jediný znepokojivý okamžik se naše pohledy střetly. Chtěla jsem ho políbit, ale on ztratil veškerý zájem. Uhýbaje pohledem, odtáhl se s dosud ztopořeným pyjem. "Potom jsem vždycky přecitlivělej," zahuhlal a natáhl si šortky. "Mělas z toho něco?"
Přikývla jsem. Bylo to k smíchu; celá ta záležitost byla k popukání. Být uvrtaná uprostřed nicoty s šestadvacetiletým chlapečkem, Angelou a mužem, kterému je fuk, jestli žiju nebo ne. Ale možná, že je to jedno i mně samé. Bez příčiny jsem si vzpomněla na zbytky jídla, na to, jak poskakují po hladině a čekají, až se jich zmocní další vlna.
Jonathan už vyběhl po schodech a zmizel. Postavila jsem vodu na kávu a upřeně hleděla z okýnka. Cítila jsem, jak mi tuhnoucí sperma vytváří na vnitřní straně stehen zvrásněné perleťové plošky.
Než jsem kávu uvařila, Ray s Angelou zmizeli. Nejspíš se šli projít po ostrově a poohlédnout se po nějaké pomoci.
Jonathan seděl na mém místě na zádi a civěl do mlhy. Hlavně proto, abych narušila to ticho, jsem pronesla:
"Řekla bych, že se trochu zvedla."
"Myslíš?"
Položila jsem vedle něj hrnek s kávou.
"Díky."
"Kde jsou ostatní?"
"Na výzvědách."
Otočil se ke mně, zmatek v očích. "Pořád se cejtím jako kretén."
Všimla jsem si, že na palubě vedle něj leží láhev ginu.
"Trochu brzo na pití, ne?"
"Chceš si loknout?"
"Ještě není ani jedenáct."
"No a co?" Ukázal na moře. "Sleduj můj prst," vybídl mě.
Naklonila jsem se mu přes rameno a udělala, co chtěl.
"Ne, díváš se jinam. Dívej se, kam ukazuju. Vidíš to?"
"Ne."
"Na okraji mlhy. Objevuje se to a zase mizí. Tamhle! Zase!"
Skutečně tam cosi bylo, nějakých dvacet, třicet metrů od zádi "Emmanuelly". Bylo to hnědě zbarvené, zvrásněné a převalovalo se to.
"To je tuleň," usoudila jsem.
"To se mi nezdá."
"Slunce ohřívá moře. Asi se chtějí vyhřívat na mělčinách."
"To nevypadá jako tuleň. Nějak divně se to točí -"
"Možná je to kus ztroskotané lodě -"
"Může být."
Jonathan si pořádně nahnul z láhve.
"Nech si něco na večer."
"Ano, mami."
Pár minut jsme seděli tiše. Jen vlny šplouchaly na oblázcích. Šplouch. Šplouch. Šplouch.
Tuleň, či co to bylo, čas od času prorazil na hladinu, otočil se a zase zmizel.
Tak za hodinu se odliv začne měnit v příliv, pomyslela jsem si, a umožní nám opustit tenhle odporný stvořitelův přídavek.
"Haló!" ozval se z dálky Angelin hlas. "Haló, děcka!"
Děcka na nás volala.
Jonathan se zvedl a zakryl si oči před paprsky, které se odrážely od skal. Slunce svítilo čím dál víc a dávalo stále více tepla.
"Mává na nás," pronesl Jonathan bez zájmu.
"Tak ji nech mávat."
"Děcka!" ječela Angela a rozhazovala rukama. Jonathan udělal z rukou trychtýř a přiložil ho k ústům.
"Co-se-děje?"
"Pojďte se podívat," odpověděla Angela.
"Chce, abychom tam šli."
"Slyšela jsem."
"Tak pojď," vyzval mne, "tím nás neubude."
Nechtělo se mi hýbat, ale Jonathan mě popadl za ruku a zvedl na nohy. Nemělo smysl se přít. Jeho dech tvořil se vzduchem výbušnou směs.
Nebylo právě jednoduché chodit po břehu. Kameny nebyly vlhké mořskou vodou, ale pokryté kluzkým povlakem šedozelených řas; jako pot na holé lebce.
Jonathan měl ještě větší problémy s pohybem po pláži než já. Dvakrát ztratil rovnováhu a ztěžka, proklínaje při tom celý svět, dopadl na zadek. Sedací část jeho šortek byla brzy zbarvena špinavě olivovou barvou a trhlinou prosvítala pokožka zadnice.
Nebyla jsem žádná baletka, nicméně postupovala jsem opatrně, krok za krokem, a snažila se vyhýbat velkým balvanům, abych v případě uklouznutí nedopadla příliš zvysoka.
Každých pár metrů jsme museli zdolávat smrdutý pás roztroušených chaluh. Dokázala jsem je přeskakovat s přiměřenou elegancí, zato přiopilý Jonathan, nejistý vlastní rovnováhou, se v nich brouzdal a bořil se holýma nohama až po kotníky. A nebyly to jenom chaluhy. Pásy obsahovaly i naplaveniny běžné na každé pláži. Rozbité láhve, rezavějící plechovky od koly, slizem pokrytý korek, kusy dehtu, fragmenty krabů, bledě žluté prezervativy. A po těchto puchnoucích hromadách smetí popolézaly na palec velké masařky s velkýma očima. Stovky jich lezly v tom neřádu, jedna přes druhou, bzučely jako o život a žily, aby bzučely.
Byly to první známky života, které jsme spatřili.
Právě jsem se snažila, seč jsem mohla, abych nepadla ústy do jednoho z těch chaluhových pásů, když se mi po levici spustila malá lavina. Několik kamínků se vydalo k moři, přeskakujíce jeden přes druhý, a cestou uvolňovaly tucty dalších.
Celé se to dělo bez zjevné příčiny.
Jonathan se ani neobtěžoval pohledem; měl dost práce, aby se udržel ve vertikální poloze.
Lavina vyčerpala svou energii a zastavila se. Potom se spustila další. Tentokrát mezi námi a mořem. Větší než předtím, kamínky vyletovaly do vyšší výšky.
A také celý děj měl delší trvání. Kámen narážel do kamene, až ke konci toho tance několik oblázků skutečně dosáhlo moře.
Žbluňk.
Jednotvárný hluk.
Žbluňk. Žbluňk.
Ray se vynořil zpoza velkého balvanu na vrcholu pláže a zubil se jako cvok.
"Máme tu život, na Marsu," zařval a vrátil se tam, odkud přišel.
Ještě několik riskantních okamžiků a byli jsme u něj. Vlasy jsme měli přilepené k čelům jako nějaké čepice.
Zdálo se mi, že Jonathanovi není nejlépe. "Tak co tu máš tak ohromnýho?" otázal se. "Hele, co jsme našli," vedl nás Ray za balvan. První šok.
Jakmile jsme se dostali na vrchol pláže, spatřili jsme druhou stranu ostrova. Tatáž pustá pláž a potom moře. Žádní obyvatelé, žádné lodě, žádná známka lidské existence. Celý ostrov mohl měřit napříč asi tak půl míle. Stěží jako hřbet velryby. Ale byl tu život; a to bylo další překvapení. V ochranném kruhu velkých, neomšelých balvanů, jež korunovaly ostrov, se skrýval oplocený prostor. Mezi sloupky, na slaném vzduchu polozetlelými, byla natažena spleť ostnatých drátů, které tvořily primitivní ohradu. Za plotem rostla na malé ploše hrubá tráva a na ní postávaly tři ovce. A Angela.
Stála v té trestanecké kolonii, hladila jednu z vězeňkyň a vrkala jí do prázdného obličeje.
"Ovečky," pronesla triumfálním tónem. Jonathan mě předběhl úsečnou poznámkou: "No a co?" "No je to divný, ne?" soudil Ray. "Tři ovce uprostřed takovýhlého místa."
"Řekla bych, že na tom nejsou nejlíp," podotkla Angela. Měla pravdu. Pobyt na otevřeném prostranství, kde byly vystaveny působení živlů, ovce poznamenal. Měly zalepené oči, vlna jim visela ve zcuchaných chomáčích z propadlých a třesoucích se boků. Jedna z nich se zhroutila na ostnatý drát a zdálo se, že není schopna, ať již v důsledku nemoci či vyčerpání, sama vstát. "To je kruté," mínila Angela.
S tím jsem mohla jen souhlasit. Zavřít ta stvoření v ohradě, kde roste jen pár stvolů trávy a kam kdosi umístil otlučenou cínovou vanu s hnijící vodou, která jim měla sloužit k ukojení žízně, bylo bezesporu projevem sadismu.
"Není to zvláštní?" ozval se Ray.
"Pořezal jsem se." Jonathan seděl na plochém kameni a civěl si na plosku pravé nohy.
"Na břehu je sklo," podotkla jsem a vyměnila si s jednou z ovcí prázdný pohled."Tvářej se pěkně koženě," poznamenal Roy. "Z fleku by mohly dělat nahrávače nějakým komikům."
Ovce se však kupodivu nezdály být svým stavem příliš znepokojeny. V očích měly výraz spíše filozofický. Jako by říkaly: Jsem jen ovce, neočekávám, že byste mě mohli mít rádi, pečovat o mě, chránit mě, leda by šlo o vaše žaludky. Žádný zlobný bekot, ani znechucené dupání kopytem.
Jen tři šedé ovce, čekající na smrt.
Ray ztratil o celou věc zájem. Loudal se zpátky ke břehu a cestou před sebou kopal jakousi plechovku. Jak rachtala a poskakovala, připomněla mi lavinu oblázků.
"Měli bychom je pustit," navrhla Angela.
Nevšímala jsem si jí; čím je volnost na takovém místě? Angela naléhala: "Tak co, pustíme je?" "Ne "
"Vždyť umřou."
"Někdo měl asi důvod, aby je tu zavřel."
"Jenže tady pojdou. "
"Když je pustíme, tak pojdou na pláži. Nemají tu nikde žádné žrádlo."
"Tak je nakrmíme."
"Topinkama a ginem," navrhl Jonathan, zatímco si vytahoval z nohy střep.
"Ale nechat je tu nemůžeme."
"To není naše věc," prohlásila jsem. Začínalo to být poněkud nudné. Tři ovce. Co na tom, budou-li žít nebo -
Totéž jsem si před hodinou myslela o sobě. Měly jsme něco společného, ty ovce a já.
Bolela mě hlava.
"Když ony umřou," kňourala Angela, opakujíc potřetí totéž.
"Ty seš ale kráva pitomá," poznamenal Jonathan beze zloby. Vyřkl to klidně, jako holý fakt.
"Coó?" Angela vypadala, jako by právě dostala facku.
"Seš kráva pitomá," opakoval Jonathan. "KRÁ-VA."
Angela se k němu otočila rudá vzteky a hanbou. "To tys nás sem dostal," prohlásila s ohrnutými rty.
Obvinění, jež muselo přijít. V očích se jí zaleskly slzy, vyvolané jeho slovy.
Jonathan si plivl na prst a vtíral si slinu do rány. "Udělal jsem to úmyslně," prohlásil. "Myslel jsem, že bychom tě tu mohli nechat."
"Seš ožralej."
"Ty seš zas pitomá. Jenže já se ráno probudím střízlivej."
Ta stará uštěpačnost spolehlivě zabrala.
Pokořená Angela se vydala k pláži za Rayem. Dokud byla v dohledu, zadržovala slzy. Jak došlo na rány pod pás, byla snadným soustem.
"Ty ale dokážeš být hajzl, když chceš," řekla jsem Jonathanovi; upřel na mě skelný pohled.
"Na tebe ne, když se budeme kamarádit."
"Mě nevystrašíš."
"Já vím."
Ovce už na mě opět civěla a já jí ten pohled oplatila.
"Posraný ovce," hudroval Jonathan.
"Nemohou za to."
"Kdyby měly v těle trochu slušnosti, tak si podříznou ty svý blbý krky."
"Jdu zpátky na loď."
"Hnusný dršky."
"Jdeš taky?"
Rychle se zmocnil mé ruky a pevně ji držel, jako by mě už nechtěl nikdy pustit. Najednou mě hltal očima.
"Nechoď."
"Je tu moc horko."
"Zůstaň. Ten kámen je hezky teplej. Lehni si. Tentokrát nás nevyruší."
"Tys to věděl?" zeptala jsem se.
"O Rayovi? Jasně že jo. Myslím, že jsme mu předvedli slušné divadýlko."
Přitáhl si mě k sobě blíž, prsty obou rukou propletené na mé paži, jako by šplhal po laně. Jeho pach přivolal zpět lodní kuchyň, zamračený pohled, zamumlané vyznání (Miluju tě), tichý ústup.
Déjá vu.Ale co dělat jiného v takovém dni, než se pohybovat ve stále stejně bezútěšném kruhu jako ty ovce v ohradě? Dýchat, šukat, žrát, srát.
Gin se mu vrazil do slabin. Snažil se seč mohl, ale neměl naději. Zrovna tak by se mohl pokoušet vpravit do ouška jehly špagetu.
Podrážděně se ode mne odvalil.
"Kurva. Kurva. Kurva."
Slovo beze smyslu. Jakmile je jednou opakoval, ztratilo význam. Tak jako všechno ostatní. Nic neoznačovalo.
"To nevadí," řekla jsem.
"Zkurvená práce."
"Opravdu ne."
Nepodíval se na mě a jen si civěl na ptáka. Kdyby v tu chvíli měl po ruce nůž, myslím, že by si ho byl uřikl a položil na ten vyhřátý kámen, onu svatyni impotence.
Nechala jsem ho jeho výzkumům a vydala se zpátky k "Emmanuelle". Cestou mě cosi udeřilo do očí, něco, čeho jsem si předtím nevšimla. Modré mouchy místo toho, aby přede mnou ulétly, nechaly po sobě šlapat. Byly naprosto netečné; anebo sebevražedně naladěné. Seděly na rozpálených kamenech a praskaly mi pod nohama. Jejich okázalé živůtky zhasínaly jako nesčetná světélka.
Mlha se nakonec rozplynula, vzduch se ohřál a ostrov vytasil další nechutný trik - zápach. Byl příjemný asi jako místnost napěchovaná shnilými broskvemi. Těžký a mdlý. Vnikal do pórů i chřípí jako sirup. A pod tou nasládlostí cosi dalšího, méně příjemného než broskve, lhostejno, zda to bylo čerstvé či shnilé. Puch odpadu ucpaného zkaženým masem či vody odtékající z jatek, pokryté koláči tuku a zčernalé krve. Předpokládala jsem, že jej vydávají chaluhy, třebaže jsem na jiných plážích nikdy nic podobného necítila.
Kráčela jsem dál přes tlející řasy, nos ucpaný prsty. Byla jsem již na půli cesty k "Emmanuelle", když jsem za sebou zaslechla hluk popravy. Žalostný hlas vražděné ovce se takřka ztrácel v Jonathanově satansky veselém řevu, ale já šestým smyslem vytušila, co ten ochlasta provedl.
Otočila jsem se na patě po oslizlém kamenu. Bylo téměř jisté, že jedno ze zvířat již nezachráním, ale mohla jsem mu zabránit, aby zmasakroval zbylá dvě. Do ohrady jsem neviděla, byla ukrytá za balvany, avšak slyšela jsem jeho triumfální jekot a tlumené dunění úderů. Než jsem se dostala na dohled, věděla jsem, co spatřím.
Šedozelená tráva zrudla krví. Jonathan byl s ovcemi v ohradě. Dvě přeživší zvířata pobíhala v panice sem a tam rytmickým krokem, bečela hrůzou, zatímco Jonathan stál se ztopořeným údem nad třetí ovcí. Napůl zhroucená oběť měla přední nohy složené pod sebou, zatímco zadní nohy byly strnule napjaté v očekávání blížící se smrti. Její tělo se otřásalo křečovitými stahy a v očích bylo vidět více bílé než hnědé. Temeno hlavy měla prakticky rozbité na padrť. Šedá hmota mozku vystupovala na povrch a byla probodána kostními úlomky a na kaši rozdrcena velkým kulatým kamenem, který Jonathan dosud třímal v ruce. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem se již dívala, znovu ovci udeřil. Kousky tkáně se rozlétly na všechny strany a zkropily mě teplou hmotou a krví. Jonathan vypadal jako šílenec (jímž v té chvíli nejspíš také byl). Jeho před chvílí bílé tělo bylo potřísněno jako řeznická zástěra po těžkém dnu stráveném na jatkách zabíjením dobytka kladivem. Obličej měl téměř úplně pokrytý zasychající krví nešťastného zvířete.
Ovce dokonala. Její dojemný nářek ustal. Překotila se na záda, takřka komicky, jako postavička z kresleného filmu. Jedno ucho se natrhlo o ostnatý drát. Jonathan sledoval, jak padá. Pod slupkou krve se zubil. Jaký to škleb; sloužil mu zřejmě ke kdečemu. Nebyl to snad úsměv, jímž okouzloval ženy? Tentýž úšklebek, jenž sliboval chlípnost i lásku? Nyní, když tu stál nad svou obětí, v jedné ruce kámen, ve druhé vlastní přirození, se konečně ukázal jeho skutečný smysl.
Pak ale úsměv zmizel; Jonathanovi se vracel rozum.
"Prokristapána," vydechl a z podbřišku se mu začala šířit vlna hnusu. Viděla jsem to naprosto jasně; jak se mu obrací žaludek, jak ho nevolnost nutí vytrčit hlavu a vrhnout napůl strávený gin a topinku na trávu.
Nehýbala jsem se. Nehodlala jsem ho uklidňovat, těšit ho -nebylo to jednoduše v mé moci.
Odvrátila jsem se.
"Frankie," pronesl, hrdlo plné žluči.
Nedokázala jsem se přinutit, abych se na něj podívala. Pro ovci jsem už nemohla nic udělat. Bylo po ní. Chtěla jsem jen utéci z toho kamenného kruhu a pustit ten pohled z hlavy.
"Frankie."
Vykročila jsem. Šla jsem tak rychle, jak mi jen kluzký terén dovoloval, ke břehu, do relativní příčetnosti "Emmanuelly".
Pach zesílil a zvedal se mi k obličeji od země ve vilných vlnách.
Příšerný ostrov. Hnusný, smradlavý, šílený ostrov.
Klopýtala jsem přes chaluhy a smetí a zalykala se záští. "Emmanuella" byla nedaleko -
A vtom se ozvalo chřestění oblázků, zrovna jako předtím. Zastavila jsem se a balancujíc na kluzkém hřbetu balvanu, pohlédla jsem doleva, kde právě jeden z kamínků končil svou cestu svahem. A vtom se, o plných šest stop dále, zdánlivě samovolně rozběhl jiný, větší oblázek a kutálel se po pláži. Nárazy do svých sousedů spustil další exodus směřující k moři. Zamyslela jsem se tak, až mě z toho začalo bzučet v hlavě. Žila pod povrchem nějaká zvířata - krabové třeba - co těmi kamínky pohybovala? Nebo je k životu nějak přiváděly sluneční paprsky?
A opět. Ještě větší kámen -
Pokračovala jsem v cestě, zatímco chrastění a pleskání pokračovalo. Jedna kratičká sekvence navazovala na druhou, až se spojily v téměř nepřerušovaný virbl.
Nenacházela jsem přiměřené vysvětlení a začínala jsem se bát.
Angela a Ray se slunili na palubě "Emmanuelly".
"Ještě hodinu a budeme moct začít tu kurvu zvedat z prdele," oznámil Ray a upíral na mě přimhouřené oči.
Nejdříve mě napadlo, že mluví o Angele, ale pak mi došlo, že má na mysli loď. Naše opětovné vyplutí na moře.
"Chytej zatím bronz," navrhl mi s mdlým úsměvem na rtech.
"Tak jo."
Angela buď spala, nebo mě ignorovala. Obojí mi naprosto vyhovovalo.
Složila jsem se na palubu u Rayových nohou a vystavila se slunci. Krupičky krve mi zasychaly na kůži jako malé strupy. Líně jsem je sloupávala a naslouchala hluku kamínků a pleskání moře.
Za mnou zašustily otáčené stránky. Ohlédla jsem se. Ray, který nikdy nedokázal dlouho jenom tak ležet, listoval knihou o Hebridách, kterou si vzal s sebou z domova.
Podívala jsem se do slunce. Matka mi vždycky říkala, že mi to vypálí do očí díry, jenže když ono bylo tak horké a živoucí; toužila jsem se mu dívat do tváře. Pociťovala jsem jakési mrazení - nevím, kde se vzalo - mrazivý chlad v břiše a mezi nohama - mrazení, jež ne a ne pominout. Snad ho zaženu tím, že budu koukat do slunka.
Opodál jsem zahlédla Jonathana, jak po špičkách schází k moři. Na tu vzdálenost mu vzor krve na bílé pokožce dodával zdání jakési strakaté zrůdy. Svlékl si šortky a shrbeně se sunul na kraj vody, aby ze sebe spláchl tu ovci.
Potom se ozval tichounkým hlasem Ray: "Kriste Pane." Vyslovil to natolik záměrně zdrženlivým tónem, aby bylo hned jasné, že zpráva, kterou nám hodlá sdělit, nebude nijak veselá.
"Copak?"
"Zjistil jsem, kde jsme."
"Prima."
"Ne, není to prima."
"Proč? Co se děje?" Posadila jsem se čelem k němu.
"Je to tady v té knížce. Je tu odstavec o tomhle místě."
Angela otevřela oči. "A co?" otázala se.
"Není to jenom ostrov. Je to navíc pohřebiště." Chlad mezi mýma nohama se živil sám sebou a narůstal. Sluneční paprsky nebyly natolik horké, aby mě zahřály tam, kde jsem měla být nejžhavější.
Odvrátila jsem se od Raye a pohlédla na pláž. Jonathan se dosud myl. Právě si cákal vodu na hrudník. Stíny balvanů se najednou zdály černé a těžké. Jejich okraje tlačily na obličeje obrácené bradou vzhůru.
Jonathan si všiml, že se na něj dívám, a tak mi zamával.
Je možné, že pod těmi kameny jsou mrtvoly? Pohřbené obličeji ke slunci - jako lidé, kteří si užívají dovolenou na pláži u Blackpoolu?
Ten svět je tak monochromatický. Slunce a stín. Bílé vršky kamenů a jejich černá břicha. Nahoře život, dole smrt.
"Pohřebiště?" zeptala se Angela. "Jaké pohřebiště?"
"Válečných obětí," odpověděl Ray.Angela: "Cože, nějaký Vikingové nebo co?"
"Oběti první a druhé světové války. Vojáci z torpédovaných lodí, vyplavení námořníci. Připluli sem s Golfským proudem; zanáší je do úžiny a vyplavuje je na okolních ostrovech."
"Vyplavuje?"
"Tady se to píše."
"Teď už snad ne."
"Určitě i dnes tu sem tam pohřbí nějakého toho rybáře," usoudil Ray.
Jonathan se narovnal a civěl do moře na krev, již si smyl z těla. Potom si zastínil rukou oči a pohlédl přes modrošedavé vody. Sledovala jsem jeho pohled, tak jako předtím jeho prst. Asi o sto metrů dál se válel ve vodě ten tuleň či velryba nebo co to bylo. Občas se vynořila jakási ploutev a mihla se ve vzduchu jako ruka plavce.
"Kolik lidí tu bylo pohřbeno?" zajímala se nonšalantně Angela. Skutečnost, že dřepíme na mohyle plné mrtvol, ji podle všeho nechávala zcela klidnou.
"Možná stovky."
"Stovky?"
"Tady se akorát píše 'mnoho mrtvých'."
"A dávali je do rakví?"
"Jak to mám vědět?"
Co jiného mohl tenhle bohem zapomenutý bobek v moři být - než hřbitov? Pohlížela jsem na ostrov novýma očima, jako bych v něm právě poznala to, co skutečně je. Nyní jsem měla důvod opovrhovat tím hrbem na zádech mrzáka, tím špinavým břehem, puchem broskví.
"To by mě zajímalo, jestli je pohřbívali tady všude," uvažovala Angela, "nebo jenom nahoře, co jsme našli ty ovce. Ale asi jenom nahoře; kus od vody."
Ano, vody měli zřejmě plné zuby. Ubohé zelené obličeje ožrané rybami, shnilé uniformy, psí známky pokryté řasou. Taková smrt; a co hůř, to posmrtné cestování s četou spolumrtvol Golfským proudem k tomuto pustému kusu země. Viděla jsem to před očima, ta těla vojáků vydaná napospas rozmarům příboje, který je převaluje sem a tam, dokud se některý z údů nezachytí na skále a moře neztratí nad tělem svou moc. Mrtvoly se objevovaly po každé ustoupivší vlně; moře plivalo zrosolovatělé, slanou vodou nasáklé mrtvoly na břeh. Tam pak nějaký čas zaváněly a rackové je zbavovali oděvu.
Náhle mě posedla morbidní touha vyjít, vyzbrojena touto vědomostí, znovu na pláž, špičkou nohy převracet kameny v naději, že najdu nějakou tu kost.
Jen mi ta myšlenku bleskla hlavou, tělo rozhodlo za mě. Vstala jsem a vzápětí slézala z "Emmanuelly".
"Kam ses vydala?" zeptala se Angela.
"Za Jonathanem," zamumlala jsem a sestoupila na mohylu.
Pach byl nyní zřetelnější; byl to stále sílící odér mrtvých. Možná, že je tu opravdu dosud pohřbívají, jak říkal Ray, a cpou je pod hromady kamenů. Neopatrné jachtaře, nepozorné plavce s obličeji setřenými vodou. Mouchy u mých nohou nebyly už tak netečné. Nečekaly, až je zašlápnu, ale vzlétaly a bzučely přede mnou s nově nabytou chutí do života.
Jonathana jsem neviděla. Jeho šortky dosud ležely na kamenech u břehu, ale on sám zmizel. Obzírala jsem moře. Nic. Žádná hlava, která by nadskakovala nad vodou, žádné tělo, které by se vyvalovalo ve vlnách a houpalo na hladině.
Zavolala jsem ho jménem.
Můj hlas vyrušil mouchy, které vzlétly v kypivém oblaku. Jonathan neodpovídal.
Pokračovala jsem dál po okraji moře, kde mi tu a tam líná vlna, snad abych se necítila dotčeně, zalila nohy. Uvědomila jsem si, že jsem Angele a Rayovi nevyprávěla o té mrtvé ovci. Snad to bylo tajemství jen mezi námi čtyřmi. Mnou, Jonathanem a dvěma přeživšími zvířaty v ohradě.
Potom jsem ho spatřila několik metrů před sebou. Široký bílý hrudník dočista umytý, bez jediné skvrnky. Takže je to tajemství, pomyslela jsem si.
"Kde jsi byl?" houkla jsem na něj.
"Musel jsem to rozchodit," odpověděl křikem.
"A co?"
"Ten gin," uculil se.Bezděky jsem mu úsměv oplatila; předtím mi v kuchyni řekl, že mě miluje, a to něco znamená.
Za zády mu zachřestily kamínky; poskakovaly. Byl ode mne sotva deset metrů. Šel nestydatě odhalený, jistým krokem střízlivého člověka.
Rachot kamenů najednou jako by nabyl na rytmičnosti. Již to nebyly nahodilé série zvuků, které vydávaly oblázky narážející jeden o druhý - bylo to bubnování, sled úderů, pravidelný tepot.
Žádná porucha. Záměr.
Nikoli náhoda. Úmysl.
Nikoli kámen. Myšlenka. Za kamenem, v kameni, kamenem nesená -
Jonathan, již blízko mne, zářil. Pokožka mu na slunci téměř světélkovala, na pozadí té temnoty působila reliéfním dojmem.
Počkat -

  • Jaké temnoty?

Ten kámen vzlétl do výše jako pták. Čistý, černý kámen, jenž se odlepil od země bez ohledu na gravitaci. Měl velikost malého děcka, nemluvněte. A jak se blížil k Jonathanově hlavě, ve vzduchu rostl a blýskal se.
Metáním oblázků k moři si pláž posilovala vůli, aby nyní dokázala zvednout tento balvan a mrštit jím po Jonathanovi.
Zvětšoval se za ním ve vražedném záměru, ale mé hrdlo nebylo s to vydat zvuk, jenž by zhodnotil zděšení, které se mne zmocnilo.
Je snad hluchý? Znovu se zazubil; uvědomila jsem si, co si myslí. Že hrůza ve výrazu mé tváře je posměškem jeho nahotě. Nechápe -
Kámen mu urazil vršek hlavy. Od kořene nosu nahoru. Ústa zůstala dokořán, jazyk klíčil z krve. Zbytek jeho krásy ke mně letěl v oblaku vlhkého rudého poprašku. Horní část hlavy přilnula k balvanu a její výraz zůstal nedotčen. Téměř jsem upadla. Kámen zavřeštěl kolem a odlétl k moři. Nad vodou zřejmě ztratil vůli, zaváhal a zřítil se do vln.
U mých nohou krev. Stopa vedla k místu, kde leželo Jonathanovo tělo. Lebka otevřená pohledu ukazovala nebi své vnitřní uspořádání.
Dosud jsem neječela, ačkoli pro mou příčetnost by bylo jen dobře, kdybych ten děs, jenž mě dusil, pustila ze řetězu. Někdo mě musí vyslechnout, sevřít mě v náručí, odvést mě pryč a všechno mi vysvětlit dříve, než poskakující oblázky opět naleznou svůj rytmus. Nebo, a ještě hůře, než ty duše pod povrchem, nespokojené se smrtí skrze prostředníka, odvalí náhrobky a vstanou, aby mě samy pocelovaly.
Ale křik nepřicházel.
Slyšela jsem jen rachocení kamenů zleva i zprava. Chystali se nás zabít, protože jsme jim vpadli na posvátnou půdu. Ukamenovat jako kacíře.
A potom nějaký hlas.
"Pro Boha živého -"
Mužský hlas; ne však Rayův.
Zdálo se mi, jako by se zrodil ze zhuštěného vzduchu. Nějaký malý, leč rozložitý mužík stál na rozhraní souše a vody. V jedné ruce kyblík, pod paží druhé ruky otýpku hrubě posekané a usušené trávy. Žrádlo pro ovce, pomyslela jsem si přes změť napůl zformulovaných slov. Žrádlo pro ovce.
Muž pohlédl na mě, pak upřel divoký pohled svých starých očí na Jonathana.
"Co to je?" hlesl. Měl silný galský přízvuk. "Pro Boha živého, co se tu děje?"
Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem pocit, že ji mám na krku jen volně posazenou. Jako bych ji měla každou chvíli setřást. Možná, že jsem ukázala k ohradě s ovcemi, možná ne. Ať tak či onak, muž zřejmě věděl, co mám na mysli, a začal šplhat po pláži k vrcholu ostrova. Cestou upustil kbelík i otýpku.
Napůl omámená jsem se vydala za ním, ale než jsem dospěla k balvanům, muž se opět vynořil z jejich stínu. Tvář se mu náhle leskla strachem.
"Kdo to udělal?"
"Jonathan," odvětila jsem. Mávla jsem rukou k mrtvole, neodvažujíc se tam podívat. Muž zaklel v galštině a vyklopýtal z kamenného přístřešku.
"Co jste to provedli?" zaječel na mě. "Co jste to, proboha, provedli? Zabíjet dary, které byly pro ně.""Jsou to jen ovce," pronesla jsem. V hlavě se mi přehrával stále dokola okamžik Jonathanovy smrti, vražda zachycená na filmové smyčce.
"Nevidíte, že si je žádají? Jinak vstanou -"
"Kdo vstane?" zeptala jsem se, třebaže mi to při pohledu na ty oživlé oblázky bylo jasné.
"Oni všichni. Pohřbení bez smutku a bez truchlících. Mají v sobě moře, v hlavách -"
Věděla jsem, o čem mluví, náhle mi to bylo naprosto jasné. Byli tu mrtví, jak jsme už věděli. Pod těmi kameny. Jenže je prostoupil rytmus moře a oni tu nechtěli zůstat v pokoji. A tak byla do ohrady přivedena ta zvířata a nabídnuta jim za oběť na usmířenou.
Jí snad mrtví skopové? Nikoli; ti nestáli o jídlo. Šlo o gesto uznání - tak prosté to bylo.
"Utopili se," pravil muž. "Všichni se utopili."
Potom se opět ozvalo důvěrné chřestění, pak bubnování kamenů, které bez varování přerostlo v uširvoucí hromobití. Jako by se celá pláž dala do pohybu.
A pod tou kakofonií zaznívaly tři další zvuky. Šplouchání, jekot a ničení ve velkém.
Ohlédla jsem se a spatřila, jak se na druhé straně ostrova zvedá do vzduchu lavina kamení.
A opět ten strašlivý jek vyrážený z hrdla drceného a lámaného člověka.
Obořili se na "Emmanuellu." Na Raye. Rozběhla jsem se k lodi po pláži, která se mi pod nohama vlnila. Za sebou jsem slyšela dusot krmičových těžkých bot. Čím dál jsme běželi, tím hluk útoku sílil. Kameny tančily ve vzduchu jako vykrmení ptáci a zastiňovaly slunce, aby vzápětí zasáhly neviděný cíl. Možná loď. Možná přímo lidské tělo -
Křik trýzněné Angely utichl.
Oběhla jsem výběžek ostrova o několik kroků před krmičem ovcí a spatřila "Emmanuellu". Plavidlo ani lidé v něm neměli naději na záchranu. Loď byla bombardována nekonečnými salvami kamení všech velikostí i tvarů; její trup byl rozdrcen, okna rozbita, stožár přeražen. Angela ležela s rozhozenými končetinami na troskách paluby a byla beze vší pochybnosti mrtvá. Zuřivost krupobití přesto nepolevovala. Kameny bubnovaly na trosky trupu a bušily do neživého Angelina těla, jež nadskakovalo, jako by jím procházel elektrický proud.
Raye nebylo vidět.
Zaječela jsem. Zdálo se, jako by bouře na okamžik utichla, jako by útok byl na vteřinku odložen. A pak to propuklo znovu. Jedna vlna kamenů za druhou se zvedala ze země a dopadala na cíl, který už nic nevnímal. Zdálo se, že nebudou spokojení, dokud z "Emmanuelly" nezbudou pouhé třísky a dokud nerozcupují Angelino tělo na kousky tak malé, aby se vešly do úst garnátů.
Krmič ovcí mě uchopil za ruku tak horečnatě, že mi v ní přestala rázem kolovat krev.
"Pojďte," řekl. Slyšela jsem ho, ale ani jsem se nepohnula. Čekala jsem, až se objeví Rayova tvář - nebo až uslyším, jak volá mé jméno.
Ale nic takového se nestalo. A palebná clona kamení pokračovala. Ray ležel mrtvý kdesi v troskách lodi - rozbitý na kusy.
Krmič ovcí mě vlekl zpátky přes pláž.
"Člun," říkal, "dostaneme se odsud mým člunem."
Představa, že bychom mohli utéct, mi připadala absurdní. Ostrov nás nesl na hřbetě, byli jsme mu vydáni na milost a nemilost.
Ale následovala jsem krmiče, klouzala jsem a smekala se po opocených kamenech, brouzdala se změtí řas cestou, kterou jsme sem přišli.
Na druhém konci ostrova odpočívala jeho ubohá naděje na život - na břeh vytažená loďka s vesly. Chatrná skořápka.
V tom máme vyplout na moře, jako ti tři muži v řešetu?
Nechala jsem se bez odporu vléci k prostředku naší spásy. S každým dalším krokem jsem nabývala jistoty, že se pláž najednou zvedne a ukamenuje nás k smrti. Možná postaví zeď ze sebe samé, možná vztyčí sloup kamení, až budeme pouhý krůček od záchrany. Mohla si s námi hrát po libosti, jakoukoli hru. Ale na druhou stranu - možná, že mrtví hrám neholdují. Hry jsou spojeny s rizikem, a mrtví již nic neriskují. Možná, že jednají pouze se suchopárnou jistotou matematiků.
Krmič ovcí mě napůl vtáhl do člunu a začal ho tlačit do silného příboje. Žádné kameny nepřilétly, aby nám překazily útěk. Žádný sloup nevyrostl, žádné vražedné krupobití nás nesmetlo. Dokonce i útok na "Emmanuellu" ustal.
Uspokojily je tři oběti? Nebo mě přítomnost krmiče, onoho nevinného služebníka těchto neústupných stínů, chrání před jejich hněvem?
Člun sklouzl po oblázcích do vody. Několikrát jsme se zhoupli na hřbetech nanicovatých vln, než jsme se dostali do takové hloubky, aby bylo možné použít vesla. A potom jsme se začali vzdalovat od břehu. Seděla jsem proti svému zachránci, který se opíral do vesel s takovou urputností, že se mu počet krůpějí na oroseném čele s každým záběrem násobil.
Břeh ustupoval; spěli jsme za svobodou. Zdálo se mi, jako by se krmič ovcí poněkud uvolnil. Zíral do špinavé vody za zádí, několikrát se zhluboka nadechl; potom vzhlédl ke mně a jeho popleněný obličej byl prost jakéhokoli výrazu.
"Jednou se to stát muselo -" pronesl temně. "Někdo musel zničit způsob našeho života. Narušit jeho rytmus."
Pohyb vesel, vpřed a vzad, uspával. Chtělo se mi spát, zabalit se do plachty, na které jsem seděla, a zapomenout. Břeh za námi se změnil v nezřetelnou čáru. Pátrala jsem pohledem po "Emmanuelle", ale nikde jsem ji neviděla.
"Kam plujeme?" zeptala jsem se.
"Na Tiree," odvětil muž. "Tam uvážíme, co dál. Musíme najít způsob nápravy; pomoct jim, aby mohli pokojně spát."
"Oni jedí ovce?"
"K čemu by bylo jídlo mrtvým? Ne. Ti skopové nepotřebují. Ta zvířata jsou pro ně jen znamením piety."
Pieta.
Pokývala jsem hlavou.
"Je to náš způsob, jak je oplakávat -"
Přestal veslovat. Zmocnilo se ho takové pohnutí, že nebyl s to dokončit vysvětlení. A také byl příliš vyčerpaný. Nechal tedy proud, aby nás nesl domů. Uplynula ničím nevyplněná chvíle.
A potom se ozvalo jakési škrábání.
Zvuk, jaký vydává myška, nic víc. Ode dna lodi. Jako by někdo nehtem přejel přes prkna, žádaje tím o vpuštění. Ne jeden člověk.
Spousta. Zvuk jejich proseb, šelest zetlelé kůže tažené po dřevě, se znásobil.
My ve člunu jsme se nehýbali, nemluvili jsme, nevěřili. I když jsme slyšeli to nejhorší, co jsme slyšet mohli - v nejhorší jsme stále nevěřili.
Na pravém boku cosi zašplouchalo; otočila jsem se a viděla, že se ke mně blíží vodou, celý strnulý, nesen skrytými vodiči jako loutka. Byl to Ray; tělo měl pokryté smrtelnými ranami a podlitinami. Ukamenovali ho, a potom ho vzali jako legračního maskota, jako důkaz moci, aby nás jím strašili. Jak ho táhli k loďce, vypadalo to málem, jako by se brodil vodou. Nohy měl skryté pod hladinou, ruce se mu klátily po stranách těla. Pohlédla jsem mu do rozmláceného, zedraného obličeje. Jedno oko měl zavřené, druhé bylo vyraženo z očnice.
Dva metry od člunu ho vodiči nechali klesnout do moře. Ray zmizel ve víru růžové vody.
"Kamarád?" zeptal se krmič ovcí.
Přikývla jsem. Musel spadnout do moře ze zádi "Emmanuelly". Nyní byl jako oni - utopenec. Už si z něj udělali hračku. Tak přece si rádi hráli. Přitáhli si ho od břehu jako děti, které chtějí po kamarádovi, aby se zúčastnil jejich řádění.
Škrábání utichlo. Rayovo tělo zmizelo nadobro. Žádný šum nevyšel z moře, jen šplouchání vln o boky člunu.
Strčila jsem do vesel.
"Veslujte!" křikla jsem na krmiče ovcí. "Veslujte, nebo nás zabijou."
Zdálo se, že rezignoval, že se hodlá podrobit jakémukoli trestu, který si na nás mrtví vymyslí. Zavrtěl hlavou a plivl do vody. V hlubině pod plovoucím hlenem se cosi pohnulo. Bledé postavy, příliš vzdálené, než aby byly zřetelně vidět, válely sudy a dělaly kotrmelce. A ty postavy stoupaly k nám, k hladině, mořem rozleptané obličeje byly s každým sáhem lépe rozpoznatelné. Viděla jsem i paže rozpjaté k objetí.
Houf mrtvol. Tucty mrtvých, očištěných kraby, ožraných rybami, jimž zbylá tkáň sotva držela na kostech.
Natáhly ruce po loďce a ta se lehce zhoupla.
Rezignovaný výraz z tváře krmiče ovcí nezmizel ani potom, co se začal člun otřásat; zprvu mírně, ale potom tak prudce, že jsme uvnitř poletovali jako hadroví panáci. Hodlali nás převrhnout a my tomu nemohli zabránit. Vzápětí byl člun dnem vzhůru.
Voda byla ledová; daleko studenější, než jsem předpokládala. Její chlad mi vyrazil dech. Vždycky jsem bývala dobrou plavkyní. Sebejistými tempy, rozrážejíc prudce zpěněnou vodu, jsem vyrazila od loďky. Krmič ovcí neměl tolik štěstí. Tak jako mnoho mužů, kteří hledají živobytí na moři, neuměl zřejmě plavat. Šel ke dnu jako kámen, bez hlesu, bez modlitby.
V co jsem doufala? Že čtyři by mohli stačit; že mě nechají stopnout si nějaký proud, jenž mě zanese do bezpečí? Ale všechny naděje na únik měly jen krátké trvání.
Ucítila jsem, jak se mi cosi jemně, jemňounce otřelo o kotníky a chodidla. Bylo to téměř laskání. Cosi blízko mé hlavy na okamžik rozrazilo vodu. Zahlédla jsem šedý hřbet, který jako by patřil nějaké velké rybě. Dotek se stal sevřením. Ruka zhoubovatělá dlouhým pobytem ve vodě mi obemkla kotník a neúprosně si mě nárokovala ve prospěch moře. Nadechla jsem se, jak jsem věděla, posledního doušku vzduchu, a právě v tu chvíli na metr ode mne vyplula na hladinu Rayova hlava. Viděla jsem jeho bolest v klinickém detailu - vodou očištěné rány se staly odpornými chlopněmi bílé tkáně, ve středech pableskovaly kosti. Uvolněné oko bylo to tam, zplihlé vlasy více nemaskovaly lysinu na temeni.
Voda se nade mnou zavřela. Měla jsem otevřené oči a tak jsem viděla, jak mi kolem obličeje ve stříbřitě blyštivých bublinách okázale odplývá drahocenný dech. Ray byl co pozorný těšitel se mnou. Ruce mu pluly nad hlavou, jako by se vzdával. Tlak vody mu zkřivil obličej, vyfoukl tváře a způsobil, že z prázdné očnice vyhřezla vlákna zpřetrhaných nervů, jež vypadala jako tykadla drobounké olihně.
Odevzdala jsem se osudu. Otevřela jsem ústa; nahrnula se mi do nich ledová voda. Sůl mě pálila v nosních dutinách, chlad mě bodal za očima. Slaná voda se mi propalovala hrtanem a dychtivě se valila tam, kam nikdy neměla přijít - vyplachovala vzduch z trubic a dutin, dokud si nepodrobila celý můj organismus.
Dvě mrtvoly, jejichž vlasy vlály v proudu, mi objímaly nohy. Hlavy se jim kývaly a tančily na shnilých provázcích krčních svalů, a třebaže jsem je drápala do rukou a sdírala jim z kostí kusy masa s krajkovitými okraji, jejich milostné sevření nepolevovalo. Toužili po mně, jak nesmírně po mně toužili.
Ray mě také objal a přitulil se tváří k mému obličeji. Myslím, že k takovému gestu nebylo důvodu. Nevěděl to, ani necítil, nemiloval mě, nebažil po mně. A já, která jsem neoddiskutovatelně podléhala moři, ztrácejíc s každým okamžikem kus života, jsem nedokázala najít potěšení v důvěrnosti, po níž jsem tolik toužila.
Příliš pozdě na lásku; sluneční svit se stal pouhou vzpomínkou. Bylo to tím, že svět mizel - že temněl, jak jsem umírala, směrem k okrajům zorného pole - nebo jsme byli už tak hluboko, že sem nepronikly sluneční paprsky? Panika a strach mě opustily, srdce mi již, jak se zdálo, dotlouklo, hruď se mi přestala křečovitě pohybovat v bolestných stazích. Obestřel mě svého druhu klid.
Sevření mých společníků povolilo a jemný proud odlivu si se mnou mohl dělat, co chtěl. Svým způsobem znásilnění. Zpustošení pokožky a svalstva, střev, očí, dutin, jazyka, mozku.
Čas tu neměl místo. Dny se mohly slévat v týdny, aniž bych si toho byla vědoma. Kýly lodí klouzaly nad námi. Snad jsme i občas vzhlédli z našich kamenných odpočívadel a dívali se, jak nás míjejí. Nějaký okroužkovaný prst projel vodou, louže, která nemohla cákat, rozčísla nebesa, rybářský vlasec vlekl červa. Známky života.
Možná tu samou hodinu, kdy jsem umřela, možná o rok později mě proud odtrhl od mého kamenu. Bylo v tom jisté milosrdenství, neboť mě vyvlekl ze středu mořských sasanek a odevzdal mě přílivu a odlivu. Ray je se mnou. Jeho čas rovněž nadešel. Nastalo údobí změn; pro nás není návratu.
A proud nás neúprosně unáší - tu plujeme po hladině co odulé pontony pro racky, tu se zas vznášíme napůl ponoření a oždibovaní rybami - nese nás k tomu ostrovu. Známe ono oživnutí kamenů a i bez uší slyšíme chrastění kamínků.
Moře již dávno smylo ze svého talíře zbytky. Angela, "Emma-nuella" i Jonathan jsou pryč. Jen my utonulí sem patříme, obličeji nahoru, pod kamením, konejšeni rytmem drobných vlnek a komickou nechápavostí ovcí.



| Předmět: Světlonoš , aneb jak to asi ani sám…
26.06.19 16:55:23 | #180
&t=71s


| Předmět: Temná pohádka Domovoj
26.06.19 14:51:36 | #179
&t=109s


| Předmět: Touha po věčném životě
26.06.19 14:04:52 | #178

Byl starý hrob

Nad nímž temný měsíc plul

Byl starý hrob

K němuž žádná duše nezbloudila

Byl starý hrob

Zničený časem a nenávistí

Byl starý hrob

Uprostřed krchova bez křížů

Byl starý hrob

Jehož majitel byl dívka

Jehož majitel byl zvláštní

Jehož majitel byl smrt

Jehož majitele neměl nikdo rád

Jehož majitel byl paranoidní

Jehož majitel byl upír

Jehož majitel byl mstivý netvor

Jehož majitel byl démon

Jehož majitel byl sebevražda

Jehož majitel byl vůně krve

Jehož majitel byl vendeta

Povězte mi kde je ten krásný hrob... *909* *33809*



| Předmět: Charles Baudelaire - Litanie k Satanovi
26.06.19 12:50:12 | #177

Ty, jenž všech andělů jsi hezčí, všeho znalý,
ty Bože zrazený, pro něhož není chvály,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ó kníže vyhnanství, ty, jemuž křivdí svět,
jenž, zmožen, silnější se vždycky zvedneš hned,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž vše dokážeš, ty Králi temné říše,
jenž léčíš nešťastné, žal lidských smutků tiše,

měj, soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž i pariům, zlou leprou hlodaným,
Ráj dáváš okoušet ze samé lásky k nim,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž jsi se Smrtí, svou starou silnou milou,
kdys zplodil Naději, tu vílu pobloudilou,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž máš pro psance ten hrdý klidný vzhled,
s nímž zatracuje lid kol popraviště, bled,

měj, soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jemuž znám je kout, kout jenom tobě známý,
kde žárlivý Bůh skryl své pyšné drahokamy,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jehož jasný zrak zná tajné zbrojnice,
kde davy kovů spí, v své tmy se hroužíce,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž bdě zakrýváš svou širou dlaní strže,
když náměsíčník jde, na kraji střech se drže,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž jsi opilci, když kůň mu zdeptá hřbet,
s to vrátit kouzelně hned jeho pružnost zpět,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž, chtě člověku, když trpí, popřát míru,
jsi lidi naučil mísit ledek a síru,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty lstivý spřeženče, jenž značíš, milý k nim,
bezcitným Kroisům tvář svým černým znamením,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty, jenž rád vkládáš v zrak a srdce mladé panně
jak lásku k hadříkům, tak zbožnou úctu k ráně,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ty berlo vyhnanců, ty lampo učenců,
příteli viselců a druhu spiklenců,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!

Ó pěstoune všech těch, jež v černém hněvu laje
Bůh Otec vypudil z niv pozemského ráje,

měj soucit, Satane, s mou nekonečnou bídou!



| Předmět: ROBERT ERVIN HOWARD - Holubi z pekel
26.06.19 12:15:56 | #176

Griswell se náhle probudil. Každý nerv se mu chvěl a signalizoval nebezpečí. Rozhlížel se kolem sebe a v prvním okamžiku nevěděl kde je a co tu dělá. Zaprášenými okny vnikal dovnitř měsíční svit a veliký prázdný prostor s vysokým, mohutným stropem a černým krbem působil hrůzně a neskutečně. Když ze sebe setřásl pavučiny omámenosti, vzpomněl si, kde je a jak se sem dostal. Pootočil trochu hlavu a podíval se na svého přítele, který spal vedle něho na podlaze. V temnotě, nepatrně osvětlené měsíčním svitem, vypadal John Branner jako stín.
Griswell si zkusil vzpomenout, co ho vlastně vzbudilo. Ani v domě, ani venku nebyl slyšet žádný hluk, nepočítáme-li ovsem houkání sovy někde v lese. Pak si však začal nejasně vzpomínat. Byl to sen, hrůzný sen, který ho vyděsil tak, že se probudil. Teď už si vzpomněl docela přesně, viděl to odporné zjevení opět před očima.
Nebo to vůbec nebyl sen? Ale ano - musel to být sen! Jenže se to všechno tak zvláštně spojovalo s posledními událostmi, že bylo těžké říci, kde přestávala skutečnost a začínal sen.
Jakoby ve snu, znova a do všech podrobností, prožíval poslední hodiny. Sen začínal tím, že spolu přišli - on a John Branner - k domu, kde teď leželi. Dostali se k němu po mizerné, hrbolaté a prašné cestě, která se kroutila lesnatou krajinou. Opustili své rodiště, Novou Anglii, aby si udělali příjemnou dovolenou. Právě když začalo zapadat slunce, objevili v divoké houštině tenhle starý dům s balustrádami a balkóny. Černý a mohutný, obklopen temnými stromy, tyčil se tu k večernímu nebi.
Byli unaveni a celí roztřeseni z drkotání po hrbolatých polních a lesních cestách, po nichž jeli celý den. Starý dům je lákal, rozněcoval jejich fantazii - jak tady stál, tak opuštěný a propadlý zkáze. Auto nechali stát kus dál od zaprášené cesty. Když se blížili k domu, vzlétlo z balkónů hejno holubů.
Dubové dveře visely křivě ve veřejích, na podlaze obrovské haly a na schodišti, vedoucím z haly někam do patra, ležela tlustá vrstva prachu. Dalšími dveřmi se dostali do velké, prázdné a hodně zaprášené místnosti. Husté pavučiny se leskly v rozích. I na popelu v krbu ležela vrstva prachu.
Uvažovali, zda by neměli nasbírat dříví a zapálit v krbu oheň, ale pak od toho upustili. Brzy zapadlo slunce a tady se rychle setmělo - byla neproniknutelná, černá absolutní tma, jaká bývá ve smrkových lesích. Věděli, že v lesích tady na jihu je hodně zmijí a všelijakého jedovatého neřádstva. Bylo by proto nerozumné jít teď do lesa na dřevo a vystavovat se tak nebezpečí uštknutí. Otevřeli nějakou konzervu, skromně povečeřeli, zabalili se do dek, aniž by se svlékli, a za nějakou chvíli usnuli.
To bylo to, o čem se Griswellovi zdálo. Viděl velký starý dům, jak při západu slunce ční k nebi, viděl vzlétnout holuby, když přicházel k domu spolu s Brannerem. Viděl tmavou místnost, v níž leželi, a viděl obě do dek zabalené postavy. Od tohoto okamžiku se jeho sen rychle měnil, přestal být "normálně skutečný" a byl stále hrůznější. Nahlédl do setmělé komory, do níž nějakou štěrbinou proudilo slabé měsíční světlo. V místnosti nebyla okna. V šedivém přítmí viděl tři mlčenlivé postavy, visící v řadě; jejich siluety mu naháněly hrůzu. Neslyšel žádný zvuk, žádné slovo, ale cítil, že někde, v nějakém temném koutě, číhá strašné nebezpečí... Rychle se vrátil ke studenému krbu, do veliké zaprášené místnosti.
Ležel tam zabalen do dek a díval se upřeně přes temnou halu otevřenými dveřmi směrem ke schodišti. Pruh měsíčního světla je trochu osvětloval - a tam, na schodech, se něco skrývalo; bylo to nedefinovatelné, temné. Jen jakási žlutá skvrna byla neustále vidět - snad to mohl být obličej té záhadné bytosti. Cítil, že ta žlutá skvrna je upřená na něho a na jeho přítele, jako by číhala a čekala na vhodnou příležitost, kdy se na ně má vrhnout. Zachvátil ho šílený strach... a v tom okamžiku se probudil - jestli vůbec předtím spal.
Protíral si oči a mžoural kolem sebe. Měsíční světlo osvětlovalo část schodiště právě tak, jak to viděl ve snu, ale nikdo tam nečíhal. A přece mu ještě hrůzou skoro vstávaly vlasy a mráz mu běhal po zádech, když si vzpomněl na sen a na příšerné zjevení, které viděl na schodišti. Sahal si na nohy, měl je úplně ztuhlé. Chtěl vzbudit svého přítele, ale najednou zaslechl jakýsi zvláštní zvuk.
Bylo to pískání a přicházelo odněkud z hořejšího poschodí. Znělo jako neskutečný, sladký hvizd, vlastně ani ne melodie, ale přece jen jasné a melodické hvízdání. Takové zvuky v úplně opuštěném domě - to bylo samo o sobě dost podezřelé. Griswell se chvěl, ale nebyl to jenom strach před někým, kdo by je tady v noci ve spánku mohl přepadnout. Zmocnila se ho hrůza před něčím, co si nedovedl vysvětlit. Teď najednou slyšel, jak vedle něho zašustily Brannerovy deky, a viděl, jak se jeho přítel prudce posadil, zvedl hlavu, díval se ke schodišti a napjatě naslouchal. Ten zvláštní hvizd zněl teď ještě sladčeji a lákavěji.
"Johne!" zašeptal Griswell suchými rty. Chtěl křičet, chtěl Brannerovi říci, že tam nahoře číhá něco strašlivého, svrchovaně nebezpečného a že oni dva musejí okamžitě opustit tenhle hrozný dům. Ale slova mu uvízla v hrdle.
Branner vstal. Jeho kroky vydávaly skřípavé zvuky na prohnilé podlaze. Šel pomalu přes celou halu ke schodišti. Tam ho pohltila tma.
Griswell nebyl schopen se pohnout. A v hlavě měl takový chaos, že si zaboha nedovedl vysvětlit, co se tu vlastně děje. Co to bylo za hvizd? A proč šel Branner na schodiště? Griswell ho ještě zahlédl na schodech, kam dopadal pruh měsíčního světla. A všiml si, že Branner najednou zvedl hlavu, jako by tam něco zahlédl. Šel pak dál jako náměsíčný. A potom, dříve než ho Griswell mohl zavolat zpátky, náhle zmizel.
Hvízdání bylo teď trochu tišší, až úplně přestalo. Griswell slyšel, jak pod Brannerovými kroky vržou schody. Teď už je asi nahoře, pomyslil si. Náhle kroky ztichly a bylo úplně ticho. Griswell zatajil dech, jako by se bál, že by ho v tom hlubokém tichu bylo slyšet. Najednou se nocí ozval příšerný výkřik. Griswell vyskočil a - aniž si to uvědomil - začal křičet.
Zvláštní ochromení, které se ho zmocnilo, najednou zmizelo. Rozběhl se ke dveřím, ale hned se zastavil. Opět zazněly kroky. Branner se vracel. Šel velmi pomalu. Teď zavrzaly první schody. Tápající ruka se zachytila zábradlí, pak se objevila druhá ruka, a Griswella se zmocnila hrůza, když spatřil, že v druhé ruce svírá sekeru, potřísněnou krví. Byl to opravdu Branner, kdo kráčel ze schodů?
Ano! Postava se teď dostala až k pruhu měsíčního světla a Griswell poznal přítele. Když spatřil Brannerův obličej, zděšeně vykřikl. Byl zcela bílý a stékala po něm krev. Jeho oči byly strnulé, skelné. KREV VYTÉKALA Z HLUBOKÉ RÁNY V JEHO LEBCE.
Později si Griswell už ani nemohl vzpomenout, jak se dostal z toho hrozného domu. Zůstala mu jen jakási matná vzpomínka na to, jak vyskočil z okna a jak se prodíral hustým křovím k cestě.
Viděl les, stojící jako černá stěna proti nebi, nepřirozeně červeně zkrvavenému měsíčním světlem. Když spatřil u cesty svůj automobil, trochu se uklidnil. Ve světě, který náhle jakoby zešílel, to byl jediný skutečný, uklidňující předmět; ale když již bral za kliku vozu, zaslechl najednou zlověstné zašustění a nějaký dlouhý, kývající se stín se prudce vymrštil ze sedadla a začal na něho syčet.
Zděšeně odskočil, obrátil se a utíkal k cestě. Nebyl schopen jediné myšlenky, cítil jen, že chce, že musí běžet, rychle prchat z těch hrůzných, neskutečných míst...
Vlevo a vpravo od něho ubíhaly černé stěny smrkového lesa a zesilovaly v něm dojem, že cesta je nekonečná. Náhle zaslechl jakýsi podivný dupot, jako když za ním někdo běží. Otočil se a viděl, že ho skutečně někdo pronásleduje; nebyl to však člověk, byl to pes nebo snad vlk, nemohl to rozpoznat, jenom viděl, jak jeho oči zeleně svítí do tmy. Znova se rozběhl, snažil se zvýšit svou rychlost, vběhl do zatáčky, a tu zaslechl, jak nablízku zafrkal kůň. A už ho také zahlédl. A na něm jezdce, který teď začal uklidňovat polekaného koně.
Griswell se zapotácel, natáhl paži a zachytil se za třmen.
"Proboha, pomozte mi!" sténal. "Zabte to! Zabilo to Brannera! Běží to za mnou! Podívejte se!"
Ze zatáčky vyrazily dva žhavé, zeleně svítící uhlíky. Jezdec zaklel, a pak zazněly lesem rány z revolveru. Světélkující oči zmizely. Jezdec vyprostil nohu z Griswellova sevření a jel k zatáčce. Griswell se chvěl po celém tele. Jen na chvíli zmizel jezdec v zatáčce, pak přijel zpátky.
"Zmizel v houští. Byl to asi vlk. Ačkoli tady v těch končinách ještě nikdy člověka nenapadal. Víte snad vy, co to bylo?"
Griswell jen zavrtěl hlavou.
Jezdec si ho pozorně prohlížel. Držel ještě v ruce matně se lesknoucí revolver. Byl to středně velký, silný muž. Mel široký plantážnický klobouk a zřejmě byl z tohoto kraje.
"Co se vůbec stalo?"
"Nevím," bezmocně řekl Griswell. "Jmenuji se Griswell. John Branner, můj přítel, který je se mnou na dovolené, a já jsme chtěli přenocovat v jednom starém domě, domnívali jsme se, že ten dům je opuštěn. Něco..." A sotva si na to vzpomněl, znovu se ho zmocnila hrůza. "Můj Bože!" zvolal. "Snad jsem se zbláznil! Bylo tam NĚCO, co nás přes zábradlí tam na schodišti neustále pozorovalo! Bylo to něco se žlutým obličejem! Nejdřív jsem myslel, že se mi to jenom zdá, ale musela to být skutečnost! Pak začal někdo hvízdat a Branner vstal a šel po schodech nahoru. Šel jako náměsíčník. Jako kdyby byl hypnotizován. Slyšel jsem ho křičet - vlastně, slyšel jsem někoho křičet, a pak šel Branner zas dolů, držel v ruce zakrvácenou sekeru a - můj bože, věřte mi to, pane - BYL MRTEV! Jeho lebka byla rozpolcená. Viděl jsem krev, která tekla po obličeji, a jeho tvář byla tváří mrtvého. ALE ŠEL PO SCHODECH DOLŮ! Bůh je mi svědek! John Branner byl tam nahoře zavražděn, a pak šla jeho mrtvola se sekerou v ruce dolů po schodech - aby zavraždil mě!"
Jezdec neodpověděl. Seděl na koni jako socha. Široký klobouk mu zastiňoval obličej.
"Jistě si myslíte, ze jsem se zbláznil," šeptal Griswell beznadějně. "A snad jsem opravdu zešílel."
"Nevím, co si mám o tom myslet," řekl jezdec. "Nu, uvidíme. Jmenuji se Buckner. Jsem tady šerifem. Vedl jsem jednoho vězně do vězení v sousedním kraji a teprve teď jedu zpátky."
Seskočil z koně. Z jeho očí a z celého jeho chování vyzařovala rozhodnost a tvrdost; ten muž, když se pustil do nějakého boje, byl jistě nebezpečný.
"Máte strach vrátit se tam?" zeptal se.
Griswellovi přeběhl mráz po těle, ale zavrtěl hlavou, aby sám sobě dodal odvahy.
"Už jen z pouhé myšlenky na ten strašný dům je mi nanic. Ale ten ubohý Branner... Musíme ho najít. Můj bože!" vykřikl pak zoufale. "Co tam najdeme? Jestliže mrtvý pobíhá kolem, co..."
"Uvidíme, uvidíme," řekl klidně šerif a začal nabíjet revolver. Pak vzal koně za uzdu a volným krokem se vydal na cestu. Šli beze slova. Trvalo dost dlouho, než před sebou spatřili temné obrysy starého domu.
"Ach bože, ten dům vypadá tak strašidelně, zvlášť teď v noci. Ale vypadal tak i dříve, když jsme se přiblížili k domu, vylétli z balkónu holubi..."
"Holubi?" Bucker se na Griswella rychle podíval. "Vy jste opravdu viděli holuby?"
"No ano! Celé hejno jich vzlétlo!"
Chvíli šli mlčky dále, pak řekl Buckner trochu podrážděně: "Celý svůj život žiju v tomhle kraji. Snad už tisíckrát jsem šel kolem tohoto domu, ve dne i v noci. Ale nikdy jsem tady ani nikde nablízku v lese neviděl holuby."
"Říkám vám, bylo jich celé hejno!" opakoval Griswell.
"Mluvil jsem s muži, kteří přisahali, že krátce před západem slunce viděli tam na zábradlí balkónů ohromné hejno holubů," řekl Buckner. "Kromě jednoho muže to byli vesměs černoši. A ten běloch byl tulák. Byl tam v domě, na dvoře si udělal oheň, a chtěl tam přenocovat. Když jsem šel kolem, vyprávěl mi o holubech. Příštího rána jsem se vrátil. Jeho ohníček ještě doutnal, byl tam jeho tlumok, ešus a deky rozhozené tak, jako by v nich ještě před chvílí někdo spal; ale tulák tam nebyl, a taky ho už nikdo nikdy nespatřil. To bylo před dvanácti lety. Černoši tvrdí že tam holubi jsou. Ale nikdo z těch mládenců by mezi západem a východem slunce k domu nešel. Tvrdí, ze ta rudá záře na západní obloze pochází z pekla, jehož brány se otvírají, když Blassenvillové vylétají."
"Kdo jsou to Blassenvillové?"
"Těm patřila dříve všechna země tady kolem. Anglofrancouzská rodina. Přišli sem odněkud z Karibských ostrovů. Občanská válka v letech 1861 až 65 je zničila. Několik jich padlo ve válce, ostatní zemřeli. Na statku nikdo nežije už od roku 1890, kdy Elizabeta Blassenvillová, poslední z celé rodiny, jedné noci utekla z domu a pak už se nikdy neukázala. Tohle je vaše auto?"
Zůstali stát u vozu a Griswell se díval na ten proklatý dům. Okna byla slepá a prázdná, ale jemu se zdálo, jako když se odtamtud dívají šílené oči. Buckner opakoval otázku.
"Ano. Ale pozor, buďte opatrný. Na sedadle u volantu je had. Aspoň tam předtím ještě byl."
"Teď už tu není," zabručel Buckner. Uvázal koně a vyndal z brašny u sedla kapesní lampičku. "Tak se tam půjdeme podívat."
Klidně, jako kdyby šel na návštěvu k dobrému příteli, kráčeli k domu. Griswell šel za ním. Brzy ucítili pronikavý zápach tlejícího listí, dřeva a zdiva. Griswellovi z toho bylo skoro špatně.
Staré dubové dveře stále visely křivě ve veřejích. Ostrý kužel světla se zařízl do temné místnosti, běžel po podlaze a pak pomalu ke schodišti. Griswell zatajil dech a zaťal pěsti. Ne, nikdo na schodišti nebyl, nedívala se odtamtud žádná tajemná bytost. Pružně a tiše jako kočka šel Buckner vpřed, v jedné ruce revolver, v druhé lampičku. Když zamířil paprsek světla do místnosti vedle schodiště, Griswell hlasitě vykřikl. Hrůza a nevolnost ho přemáhaly. Po podlaze napříč místností vedly krvavé stopy. Byly i na dekách, pod nimiž předtím spal Branner, a pokračovaly přes přikrývky, v nichž spal Griswell. A na Griswellových přikrývkách ležela zkrvavená postava. Byl to John Branner, ležel obličejem k zemi a ve světle lampičky byla jasně vidět jeho rozpolcená lebka. V natažené ruce svíral ještě sekeru. A právě na místě, kde by se byla nalézala hlava spícího Griswella, byla zkrvavená sekera hluboko zaseknutá skrz deku a podušku do podlahy.
Griswellovi se začalo dělat mdlo a zdálo se, že každou chvíli ztratí vědomí. Ani už nevěděl, že se potácí a že ho před upadnutím zachytil šerif. Když se trochu vzpamatoval, cítil, že je mu zle od žaludku.
Buckner na něho namířil lampičku; prudké světlo Griswella oslnilo, ale zároveň mu trochu pomohlo vzpamatovat se.
"Griswelle, vy jste mi tu vyprávěl příběh, kterému ani nemohu věřit. Viděl jsem, že vás něco pronásledovalo, ale to mohl být zrovna tak vlk jako nějaký vzteklý pes.
Jestliže mi něco zamlčujete, pak raději hned s tím ven. S pohádkou, kterou jste mi vyprávěl, neuspějete ani před jediným soudem na celém světě. Že budete obžalován z vraždy svého přítele, to je vám, doufám, jasné. Budu vás muset zatknout. Usnadníte sobě i mně celou tu věc, když mi řeknete pravdu. Tak tedy - zabil jste svého přítele? Ano nebo ne?
Asi to bylo tak: pohádali jste se - on uchopil sekeru a rozmáchl se s ní, ale vy jste mu jí vyrval z rukou a zavraždil ho. Bylo to tak nějak?"
Griswell se zhroutil. Přikryl si tvář rukama a pak zavrtěl hlavou.
"Můj bože, člověče! Mějte rozum, já jsem přece Johna nezabil! My - my jsme byli dobrými kamarády už v dětství, když jsme spolu chodili do školy. Já vám nemohu zazlívat, když mi nevěříte, ale - bůh je mým svědkem - mluvím pravdu!"
Kužel světla sjel opět na mrtvolu na zemi.
"Mám za to, že sekyra v jeho ruce je táž, kterou byl zavražděn. Na jejím ostří je nejen krev, ale i mozek a trocha vlasů, které mají stejnou barvu jako vlasy zavražděného. Vypadá to pro vás skoro beznadějně, Griswelle."
"Jak to?" zeptal se Griswell udiveně.
"Tím se vylučuje možnost vašeho činu v sebeobraně. Branner na vás nemohl napřáhnout sekeru, když jste mu s ní předtím rozbil lebku. Musel jste mu vytáhnout sekyru z hlavy, pak jste ji zasekl tady do podlahy, a držadlo jste mu vtiskl do ruky, aby to vypadalo tak, jako kdyby vás s ní napadl. Ten nápad by nebyl špatný - kdybyste použil jiné sekery."
"Ale já ho nezabil," sténal Griswell.
"Nemám vůbec v úmyslu dávat do protokolu, že jste ho snad mohl zabít v sebeobraně. Ale jednu věc přece jen nechápu," Buckner vrtěl hlavou a díval se upřeně na Griswella. "Který vrah si vymyslí takovou šílenou, neuvěřitelnou historku, aby prokázal svou nevinu? Normální vrah by přece vyprávěl nějaký jiný, logický a uvěřitelný příběh. Krvavé skvrny vedou od dveří sem, mrtvola sem byla tedy dovlečena - vlastně ne, počkat, to není možné, na zemi nejsou stopy po nějakém vlečení. Musel jste sem tedy mrtvolu donést, a zabil jste ho někde jinde. Ale - proč potom není krev na vašem oděvu? Nu ano, mohl jste se přece převléci a umýt si ruce... Ale tenhle muž zemřel teprve nedávno."
"Sešel ze schodů a šel přes místnost," opakoval Griswell tvrdohlavě. "Chtěl mě zabít. Když jsem ho viděl, jak se plíží po schodech, věděl jsem, že mě chce zabít. Udeřil taky přímo tam, kde bych byl ležel, kdybych se byl neprobudil. Tam - tamtím oknem jsem vyskočil. Vidíte? Je rozbité."
"Vidím. Ale řekněte mi, když předtím chodil a byl mrtev, proč nechodí teď?"
"To nevím. Je mi tak mizerně, že nejsem schopen myslet. Když jsem tam na cestě slyšel vlka - nebo co to bylo - myslel jsem nejdříve, že je to John, který mě pronásleduje; John s rozpolcenou lebkou, se svým hrozným úšklebkem a se zakrvácenou sekerou v ruce!"
Zuby mu drkotaly, když to v duchu znova prožíval.
Buckner svítil lampičkou po podlaze.
"Krvavé skvrny vedou do haly. Pojďte, půjdeme podle nich, kam nás zavedou."
Griswell ustrnul. "Vedou přece po schodech nahoru!"
Buckner se na něho podíval. "Máte strach jít se se mnou nahoru podívat?"
Griswellův obličej byl popelavě šedý.
"Ano. Mám strach. Ale půjdu. S vámi nebo třeba sám. Ten, kdo zabil Johna, se tam možná ještě skrývá."
"Jděte za mnou," poručil Buckner. "Stane-li se něco, nechtě jednat mě. Střílím rychle a málokdy minu cíl. A kdybyste snad měl v úmyslu udělat nějakou rošťárnu za mými zády, tak vám radím - raději od toho upusťte."
"Nemluvte hlouposti!" Tahle rozhořčeně pronesená slova, zdálo se, uklidnila Bucknera víc než nějaké zapřísahání.
"Chci k vám být spravedlivý," řekl klidně Buckner. "V mých očích ještě zdaleka nejste stoprocentně vinen. Je-li jenom část toho, co jste mi vyprávěl, pravda, pak to bylo hotové peklo, co jste prožil, a já bych k vám nechtěl být příliš tvrdý. Ale vy musíte pochopit, že pro mě je to příliš těžké uvěřit tomu, co jste mi dosud vyprávěl."
Griswell mu unaveným pohybem naznačil, aby šli dále. Vešli do haly. Na začátku schodiště se zastavili. Krvavé skvrny vedly po schodech nahoru.
"Tady jsou stopy bot muže," řekl Buckner. "Musíme jít pomalu. Chci si je prohlédnout; jedny vedou nahoru, druhé dolu. Tentýž muž. Ne, vaše stopy to nejsou, Griswelle. Branner byl větší než vy a taky jeho noha je větší. Všude stopy - krev, tady, jako by se opřel krvavou rukou o zábradlí - tahle skvrna, to je mozek s krví - ale jak..."
"Šel dolů po schodech. Mrtvý muž." Griswell šeptal. "Jednou rukou se opíral o zábradlí, v druhé svíral zakrvácenou sekeru!"
"Anebo byl nesen," říká si pro sebe šerif. "Jenže jestliže ho někdo nesl - kde jsou jeho stopy?"
Když přišli do hořejší haly, uviděli ve světle Bucknerovy svítilny jen husté pavučiny a všude vysokou vrstvu prachu. Byla to velká místnost a slepými okny sem vnikalo trochu měsíčního svitu. Griswell se třásl po celém těle. Tady někde, v této děsivé temnotě, byl John Branner zavražděn.
"Někdo tady nahoře hvízdal," řekl Griswell tiše. "John šel podle toho zvuku, jako by ho nějak přitahoval."
Bucknerovy oči se leskly v přítmí. "Stále stejné stopy - jedny vedou sem, druhé odtud."
Buckner se náhle zastavil a vedle něho zůstal stát i Griswell. Několik metrů před nimi Brannerovy stopy zmizely - dál už nevedly, jako by tu zůstal stát, a pak se obrátil a šel zas zpátky. Ale tam, kde zůstal stát, byla veliká krvavá skvrna na podlaze - a z protější strany sem vedly jiné stopy - stopy bosých nohou, malých nohou s ohnutými prsty. A stejné stopy těchto nohou vedly od krvavé skvrny zas zpátky.
Buckner tiše zaklel a sehnul se, aby si místo prohlédl zblízka.
"Zde se stopy setkávají! A tady je na podlaze krev a části mozku - znamená to, že právě na tomto místě byl váš přítel zavražděn. Musela to být hodně prudká rána sekerou. Stopy bosých nohou vedou zase zpátky dozadu do chodby." Svítil na ně lampičkou, ale stopy vedly stále dál, kam už světlo ani nedosáhlo. Po obou stranách chodby byly dveře do různých pokojů. Nikde se nic nepohnulo, bylo tu ticho jako v hrobě.
"Připusťme, že ta vaše bláznivá historka je pravdivá," uvažoval nahlas Buckner. "Tohle rozhodně nejsou vaše stopy. Vypadají spíš na ženu. Připusťme, že taky někdo hvízdal a že Branner šel nahoru, aby zjistil, oč jde. Ve tmě k němu někdo přiskočil a rozpoltil mu lebku. Ale jestliže to tak opravdu bylo, proč neleží Branner tady, na místě, kde byl zavražděn? Cožpak je možné, aby žil ještě tak dlouho a měl ještě tolik sil, aby tomu, kdo mu rozťal hlavu, vytrhl sekyru a šel s ní dolů po schodišti a přes místnost, kde jste spali?"
"Ne! Ne!" vykřikl Griswell. "Viděl jsem ho na schodech. Byl mrtev! S takovou hroznou ránou nemůže přece člověk žít ani minutu!"
"Tomu věřím. Ale to je přece šílenství. Tomuhle všemu žádný soud na světě neuvěří. Pojďte, budeme sledovat tu druhou stopu. Musíme jít tamhle chodbou - ale, co je zas tohle?"
Griswella polil studený pot, když najednou viděl, že světlo lampičky skoro zhasíná.
"Je tam úplně nová baterie," šeptal Buckner, a teď si Griswell poprvé všiml, že Bucknerovi se chvěje hlas. Že by strach? "Pojďte - tudy musíme ven!"
Teď už lampička jenom blikala. Buckner se vracel, táhl za sebou Griswella a v ruce svíral revolver. Do temného ticha teď zazněl slabý šramot. Jako by někdo pomalu otvíral dveře. Lampička zhasla, byla neproniknutelná tma. Griswell věděl, že Buckner si - právě tak jako on - uvědomil, že jim teď hrozí smrtelné nebezpečí. Rychle se dostali ke schodišti, ale dolů po schodech šli volně, opatrně, Buckner byl neustále připraven vystřelit, kdyby se k nim někdo přiblížil. Griswell se roztřásl hrůzou, když si pomyslel, že tady po těch schodech šel John Branner s roztříštěnou lebkou.
Když přišli dolů do haly, začala lampička opět blikat a vzápětí se rozsvítila. Ale jakmile Buckner namířil světelný kužel ke schodišti, světlo opět znatelně zesláblo.
"Posviťte do místnosti," žádal Griswell. "Podíváme se, jestli John..."
Nemohl dál ani mluvit, ale Buckner rozuměl. Namířil tam světelný kužel, a Griswell by si byl ani ve snu nepomyslil, že ho pohled na mrtvého přítele tak uklidní. Předem se děsil toho, že mrtvola bude pryč, a že to bude další nevysvětlitelná záhada.
"Leží tady," poznamenal Buckner. "Jestliže dřív chodil ačkoliv byl zabit, tak teď už zřejmě nemůže. Ale co ta zatracená lampička..."
Zase zamířil světelným kuželem ke schodišti, kousal si spodní ret a na čele mu vystoupily vrásky. Třikrát zvedl ruku s revolverem a zase ji nechal klesnout. Griswell tušil, na co Buckner myslí. Šerif bojoval s pokušením jít znova po schodech nahoru a tam se postavit protivníkovi tváří v tvář. Ale zdravý rozum mu radil, aby to nedělal.
"V té tmě bych neměl žádnou šanci," šeptal. "Vím co by se stalo, kdyby mi nahoře zase zhasla baterka."
Otočil se ke Griswellovi a řekl mu: "Nemá smysl si něco nalhávat. V tomhle starém domě je něco pekelně nebezpečného a zdá se mi, že vím, co to asi bude. Teď už věřím, že jste Brannera nezabil. Ten, kdo ho zabil, je v tomto okamžiku tam nahoře. Je mnoho nesmyslného v té vaší historce, ale je to přece jen zvláštní, když lampička, jakou já mám, tak zničehonic přestane svítit. Skoro ani nevěřím, že tam nahoře jde o nějakou lidskou bytost. V životě jsem se ještě nesetkal s něčím, čeho bych se i třeba v úplné tmě bál, ale tam nahoru po schodišti půjdu, až bude světlo. Do svítání už mnoho nechybí. Počkáme na verandě."
Když vyšli, hvězdy na nebi už začínaly blednout. Buckner se posadil na zábradlí verandy, nespustil z očí dveře, jimiž vešli, a v ruce držel stále revolver, připravený k výstřelu. Griswell se posadil vedle Bucknera a opřel se o dřevěný sloup. Zavřel oči. Chladný noční vzduch ho trochu uklidnil. Začínal mít skoro pocit, že se mu to všechno jenom zdálo, že to vůbec není skutečnost...
Byly to minuty nebo celá hodina? Když otevřel oči, bylo bílé studené ráno, a jemu se vrátily vzpomínky na hrozné události uplynulé noci.
"Probuďte se! Už je světlo!"
Griswell se zvedl a protahoval ztuhlé údy. Jeho obličej byl nažloutlý, tváře vpadlé.
"Ano, jsem připraven, pojďme nahoru."
"Už jsem tam byl." Buckner měl také pobledlý obličej a vpadlé oči. "Nechtěl jsem vás budit. Jakmile se rozednilo, šel jsem nahoru. Nenašel jsem nic."
"Stopy nohou?"
"Zmizely."
"Cože? Zmizely?"
"Ano, už jsem je nenašel. Od místa, kde končily Brannerovy stopy a kde začínaly šlépěje bosých nohou, byl zameten prach, pěkně po celé té dlouhé chodbě. Nemá smysl jít znovu nahoru a něco hledat. Někdo prostě odstranil stopy; ačkoli jsem tu celou dobu seděl a dával pozor, neslyšel jsem vůbec žádný hluk."
Griswell trnul při myšlence, že tu byl na verandě vlastně sám, zatímco Buckner hledal nahoře.
"Co budeme dělat?" zeptal se unaveně.
"Vezmeme Brannerovu mrtvolu do města," řekl šerif. "Nechtě mě, abych převzal celou tu záležitost. Když úřady uslyší mou verzi příběhu, nebudou asi trvat na tom, aby na vás byla podána žaloba. Nevěřím, že jste Brannera zabil - státní návladní ani soudce by neuvěřili historce, kterou jste mi vyprávěl. Dokud nevyčerpám všechny možnosti k rozluštění té záhady, nezatknu vás. Nikomu nevyprávějte nic o tom, co se dnešní noc odehrálo. Já řeknu státnímu návladnímu pouze to, že John Branner byl neznámým pachatelem zavražděn a že ten případ vyšetřuji. Jinak - jste ochoten vrátit se se mnou ještě jednou do toho starého domu a přespat v téže místnosti, kde jste spal včera s Brannerem?"
Griswell zbledl, ale ovládl se. Pak řekl tvrdě a rozhodně: "Ano, půjdu tam s vámi!"
"Dobrá. A teď mi pomozte odnést mrtvolu do vašeho auta."
Opět padal stín na lesnatou krajinu a opět jeli po hrbolaté cestě dva muži v automobilu.
Za volantem seděl Buckner. Griswellovy nervy nebyly stále ještě v takovém pořádku, aby si mohl troufnout řídit. Byl pobledlý, vypadal velmi unaveně.
"Slíbil jsem, že vám něco řeknu o rodině Blassenvillových," řekl Buckner. "Byl to prý hrdý rod. Vlastně, spíše nadutý a krajně bezohledný, když nebylo po jejich. S otroky jednali také mnohem hůř než všichni ostatní farmáři tady v okolí. V Blassenvillových bylo prý něco krutého, to už měli nějak v krvi. Zvlášť tím byla proslulá Celia, poslední z rodiny. To už bylo hodně dlouho po zrušení otroctví, ale ona bičovala svou služebnou, jakousi mulatku, jako by to byla neposlušná otrokyně. Staří lidé, hlavně černoši, říkají, že když zemřel někdo z rodiny Blassenvillových, vždycky prý už na něho čekal ďábel tady v lesích.
Nu, po občanské válce ten rod postupně vymřel. Ke konci už žili velmi chudě na svém statku, který vlastně už propadal zkáze. Jako poslední žily už jen čtyři dívky - sestry. Žily v tom starém domě, na polích pro ně ještě pracovalo pár černochů. Jen s námahou se udržovaly nad vodou, byly však nesmírně pyšné a styděly se za svou chudobu, často je celé měsíce nebylo vidět, na nákup obyčejně posílaly jednoho černocha.
Lidé se přece jen nějak dozvěděli, že se vrátila slečna Celia. Přijela odněkud z Karibských ostrovů, odkud pocházela celá rodina. Prý to byla krásná žena, něco kolem třiceti. Ale ukazovala se zrovna tak málo jako ostatní dívky. Přivezla s sebou mladou mulatku a na ní prý předváděla veškerou brutalitu, jaké byla schopna. Znám starce, který přísahá, že viděl, jak Celia tu dívku svlékla, přivázala ke stromu a zbičovala ji. Nikdo nebyl překvapen, že ta mulatka najednou zmizela. Každý se samozřejmě domníval, že utekla.
Jednoho dne, bylo to na jaře 1890, přišla slečna Elizabeta, nejmladší ze sester, po celém roce zase jednou do města. Nakupovala. Vyprávěla, že všichni černoši je opustili, že Celia zmizela aniž by komu řekla jediné slovo, že sestry se vrátily na Karibské ostrovy, ale ona sama prý zůstala v domě a žije tam s tetou. Vyprávěla pak ještě různé nesmysly, jimž nikdo nerozuměl.
Asi za měsíc přišel do města jeden černoch a vyprávěl, že slečna Elizabeta žije ve starém domě sama. Říkal, že její tři sestry tam nejsou, zmizely beze stopy. Elizabeta prý vůbec neví, kde by mohly být, ona sama má strach tam bydlet, ale neví, co má dělat a kam odejít. Nikde nemá příbuzné ani známé. Ale před něčím má prý v tom domě strach, hrůzu. Černoch tvrdil, že Elizabeta se zamyká v jednom pokoji a přes noc tam nechává svítit světlo..."
Starý muž zamíchal sběračkou v hrnci. Když s tím byl hotov, podíval se na Bucknera a trochu se pousmál.
"Pane, život je krásný - i pro starého opuštěného černocha."
"Chceš tím snad říct, že by tě někdo zabil, kdybys mi to tajemství prozradil?"
Starý muž zvážněl, oči se mu opět rozhořely. "Ne někdo. Nic lidského. Žádný člověk. Černí bohové bažin. Velký Had, bůh všech bohů, hlídá mé tajemství. Poslal by mi malého bratříčka, aby mě políbil svými studenými rty - malého bratříčka s bledým půlměsícem na hlavě. Můj život patří Velikému Hadu od té doby, co z jeho milosti mohu dělat ZUVUMBIE..."
Buckner zpozorněl.
"To slovo jsem už někde slyšel," řekl klidně. "Byl jsem tehdy ještě dítě, a zašeptal jej jeden starý černoch, když umíral. Co znamená to slovo?"
V Jacobových očích se objevil strach.
"Co jsem to vyslovil? Ne - ne! Nic jsem neřekl!"
"Zuvumbie," opakoval Buckner.
"Zuvumbie," šeptal černoch jakoby mechanicky a přivřel oči. "Zuvumbie byla kdysi jedna paní - znají ji na Pobřeží otroků. Tam-tamy dunící za nocí na Haiti o ní vyprávějí. Lidé v Damballah jí uctívají. Mluvit však o ní před bílým mužem znamená smrt. Veliký Had to zakázal."
"Ty ale budeš mluvit o Zuvumbiích," řekl tiše Buckner.
"Nesmím o nich mluvit," odporoval starý černoch a Griswellovi se zdálo, že stařec vlastně myslí nahlas, že si snad ani není vědom toho, že mluví. "Žádný bílý muž nesmí vědět, že jsem tančil černý obřad, že jsem se stal Zuvumbiem. Povídavé jazyky trestá Veliký Had smrtí."
"Je Zuvumbie žena?" zeptal se Buckner.
"Byla to žena," zamumlal černoch. "Ona to věděla, že jsem TVOŘITEL ZUVUMBIE. Přišla, stála tu v mé chýši a prosila o SUD-nápoj z hadích kostí, z krve netopýrů a z mnoha jiných věcí. Tančila černý obřad, a tak byla připravena stát se Zuvumbií. Už potřebovala jenom černý SUD. Byla krásná, nemohl jsem jí odolat."
"Kdo?" ptal se Buckner, ale hlava starého muže klesla na prsa a on mlčel.
Buckner s ním zatřásl. "Ty jsi dal nějaké ženě SUD, který z ní udělal Zuvumbii? Kdo je Zuvumbie?"
Starý muž se opět probral z mrákot. "Zuvumbie už není žádný člověk. Nezná přátele ani své příbuzné. Je spojen s lidmi Černého světa. Poroučí sovám, netopýrům, hadům a vlkodlakům a také dovede přinutit temnotu, aby zhasínala světlo. Železem nebo olovem je možno ho zabít, ale dokud není zabit takovým způsobem, žije věčně. Nepotřebuje ani potravu jako normální lidé. Žije v jeskyních a ve sklepích nebo opuštěných domech. Čas pro takového Zuvumbie nic neznamená. Rok, den, hodina - to je všechno jedno. Neumí lidsky mluvit ani lidsky myslet, ale dovede svým hlasem lidi hypnotizovat. A má nad nimi svou moc, dokud v jejich těle cirkuluje krev. Jeho vášní je vraždit lidi."
"A z jakého důvodu se lidé stávají Zuvumbiem?" zeptal se tiše Buckner.
"Nenávist!" šeptal černoch. "Nenávist a pomsta!"
"Jmenovala se Joan?"
"Joan?" Zdálo se, že to jméno vytrhlo starého muže z tranzu. "To jméno jsem už neslyšel desítky let. Myslím, že jsem spal, pánové, prosím, odpusťte mi. Staří lidé rádi usínají u kamen, právě tak jako staří psi. Ptáte se mě na Blassenvilly? Nu, přece jsem vám řekl, proč nemohu odpovídat. Ale bůh bílých je mým svědkem..."
Sáhl do hromádky dříví - a vykřikl. Černý had se mu ovinul kolem paže a divoce se vymrštil k jeho tváři.
Černoch spadl ze stoličky obličejem k zemi. Hrnec z plotny strhl s sebou. Žhavé uhlíky vypadaly ze sporáku a Buckner je dusil kloboukem. Těžkou botou pak dupnul kroutícímu se hadovi na hlavu. Starý Jacob se převrátil na záda, přestal křičet a škubat sebou, ležel tiše na zemi a vytřeštěnýma skelnýma očima se díval ke stropu.
"Mrtev?" zašeptal Griswell.
"Ano," potvrdil Buckner a pozoroval upřeně svíjejícího se hada. "Tahle bestie mu vstříkla do krve tolik jedu, že by to stačilo na usmrcení několika lidí."
"Co budeme dělat?" tázal se Griswell.
"Mrtvolu tu necháme ležet. Zavřeme-li dobře dveře, žádný dravec se sem nedostane. Zítra mrtvolu odvezeme. Dnes v noci máme před sebou ještě spoustu práce. Pojďme!"
Griswell se mrtvoly trochu bál, ale přece jen pomohl Bucknerovi zvednout ji ze země na lavici. Pak odešli. Slunce pomalu zapadalo, poslední krvavě rudé paprsky svítily ještě nad horizontem.Mlčky vstoupili do vozu.
"Řekl, že Veliký Had pošle svého malého bratra," řekl třesoucím se hlasem Griswell.
"Nesmysl!" utrhl se na něho Buckner. "Hadi mají rádi teplo, a tady v okolí se jich hemží spousta. Jeden se tam do chýše nějak dostal a uložil se mezi dřevo u kamen. Starý Jacob hada vyrušil, a ten ho kousl. V tom není nic nadpřirozeného." Za chvíli pak dodal změněným hlasem: "Ale bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem viděl, že chřestýš napadl někoho bez výstrahy - a také poprvé ve svém životě jsem viděl chřestýše s BÍLÝM PŮLMĚSÍČKEM NA HLAVĚ."
Mlčky jeli dál, až přijeli opět na širší cestu, vedoucí k starému domu.
"Myslíte, že ta Joan, mulatka, po celou tu dobu strašila v domě?" tázal se Griswell.
"Slyšel jste přece, co říkal starý Jacob - čas pro Zuvumbie vůbec nic neznamená."
Griswell sebou trhnul, když auto vyjelo z jedné zatáčky a kus dál byl už vidět starý dům.
"Podívejte se," šeptal rozechvěle. Buckner jen nesrozumitelně něco zabručel.
Brzy nato zastavili. Ze zábradlí verandy se zvedlo obrovské hejno holubů.
Když se hejno zvedlo k nebi, seděli oba muži v autě, jakoby je někdo přikoval.
"Tak, teď jsem je aspoň viděl na vlastní oči," šeptal si pro sebe Buckner.
"Možná že je vidí vždycky jenom ti, kdo jsou nějak ohroženi," řekl potichu Griswell. "Ten tulák je přece také viděl..."
"Inu, třeba to všechno prožijeme na vlastní kůži," řekl klidně šerif, vystoupil z vozu, ale Griswell si všiml, že hned sáhl po pouzdru a vytáhl revolver.
Vstoupili do haly a šli dál do místnosti, kde se odehrála tragédie. Černé krvavé stopy tu stále naznačovaly cestu, kterou se ubíral zavražděný. Buckner vzal s sebou z auta deky. Rozložil je před krbem.
"Lehnu si blíže ke dveřím, tam, kde spal minule váš přítel - a vy si také lehněte tam, kde jste tehdy ležel."
"Mám v krbu zapálit oheň?" zeptal se Griswell.
"Ne. Vy máte kapesní svítilnu a já mám také jednu. Budeme tu ležet potmě a počkáme, co se bude dít. Dovedete zacházet se zbraní, kterou jsem vám dal?"
"Snad ano. Ještě jsem sice nikdy nestřílel z revolveru, ale vím, jak se to dělá."
"Střílení přenechte raději mně," řekl šerif. Seděl na dece, lesknoucí se revolver měl před sebou a prohlížel jeho bubínek. Griswell se neustále vrtěl ve svých dekách. Pak se opřel o krb, natáhl ruku a mimoděk začal prsty prohrabávat popel, který pocházel z ohne zapáleného snad před takovými čtyřiceti lety Elizabetou Blassenvillovou. Najednou nahmatal nějaký zápisník.
"Co jste nasel?" zeptal se Buckner, aniž by spustil oči z bubínku revolveru, v němž pořád něco kutil.
"Nějaký poznámkový blok. Vypadá to jako deník. Písmo je už slabě vidět a papír se skoro rozpadá. Nevím, co to je; jen by mě zajímalo, jak se to dostalo pod popel."
"Zřejmé to tam někdo hodil, když až oheň dávno vyhasl. Možná, že to byl jeden z těch, co tu kradli nábytek."
Griswell listoval v zápisníku a namáhal oči, aby aspoň něco rozluštil.
"Tady je něco, co se dá ještě přečíst. Poslechněte si: Vím, že kromě mne je ještě někdo v dome. V noci slyším, že tu někdo rachotí, vždycky po západu slunce to začne. A leckdy hmatá taky na dveře mého pokoje. Kdo to může být? Je to některá z mých sester? Je to teta Celie? Jestliže ano, proč se tedy skrývá, proč se tak plíží po domě? A proč klepá na mé dveře a neodpoví, když zavolám? Mám sama otevřít? Proboha ne! Mám strach! Neodvážím se otevřít! Co mám dělat? Nemohu tady už déle zůstat - ale kam mám jít?"
"Ale to přece musí být zápisník slečny Elizabety! Čtěte dál!" Buckner si přestal hrát s revolverem.
"Zbytek stránky nemohu bohužel rozluštit. Až dole, tohle je už zase čitelné: Proč utekli všichni černoši, když zmizela teta Celie? Mé sestry jsou mrtvé. Mám takový pocit, že jejich smrt byla nějaká hrozná, že nezemřely, že je někde zavraždil. Ale proč? Jestli někdo zabil tetu Celii - proč by zabíjel mé tři sestry? Byly vždycky tak hodné na černochy. Joan..." Griswell se odmlčel, pokrčil čelo, když přečetl to jméno. "Část stránky je tu utržená. Ale tady jsou další poznámky, mají jiné datum: ...to hrozné, co naznačila černoška? Mluvila o starém Jacobu Blountovi a o Joan, ale nechtěla nic víc prozradit. Snad měla strach, - tady zase něco chybí, a pak zápis pokračuje: Ne! Ne! Jak by to bylo možné? Je mrtvá - nebo utekla. Ale přece jen - vyrostla tam na ostrovech. A já vím, že tam holdovala různým pověrám a kultům - myslím si dokonce, že při těch odporných ceremoniích i tančila. Ale copak by mohla být takovou příšerou? To je strašné. Je to opravdu ona, která se tu plíží po chodbách a tak sladce píská? Ne, to není možné, asi jsem se zbláznila. Zůstanu-li tady déle, zemřu asi stejnou smrtí jako mé ubohé sestry..."
Podivné poznámky končily. Griswell, který je luštil při světle lampičky, si ani nevšiml, že se mezitím už hodně setmělo.
"Co tomu říkáte?" zeptal se Bucknera.
"Je to tak, jak jsem si to myslel. Mulatka Joan se stala Zuvumbii - hlavně proto, aby se pomstila Celii. Možná, že nenáviděla celou rodinu Blassenvillů. Ve svém rodišti tančila staré obřady, potřebovala pak už jen takzvaný SUD - jak říkal Jacob - a starý černoch jí ho dal. Zavraždila Celii a pak i tři sestry. A chtěla zabít i Elizabetu. Již léta se tady někde schovává. Jako had v ruinách."
"Ale proč zabijí i cizince?" zeptal se Griswell.
"Přece jste slyšel, co říkal starý černoch Jacob. Zuvumbiím dělá radost zabíjet lidi. Zavolala k sobě Brannera, rozpoltila mu lebku sekerou a poslala ho dolů, aby zabil vás. Jestliže nepřineseme aspoň mrtvolu té hrůzné bytosti, žádný soud na světě vám neuvěří, že se něco takového mohlo stát."
"Včera v noci přišla po schodech dolů a pozorovala nás přes zábradlí," vyprávěl Griswell. "Ale jak to, že jste na schodech nenašel její stopy?"
"Možná, že to byl jenom váš sen. Ale nechme toho a dávejme raději pozor." "Nezhasínejte lampičku!" Griswell skoro vykřikl, ale pak se vzpamatoval a tiše dodal: "Samozřejmě, musíme zhasnout, musí být tma jako včera v noci, když jsem tu byl s Brannerem."
Když se pak úplně setmělo, bylo mu skoro zle ze samého strachu. Třásl se pod dekou, srdce mu divoce tlouklo, nebyl schopen se uklidnit.
"O jakýchsi Zuvumbiích jsem kdysi už slyšel," ozval se ze tmy Bucknerův tichý hlas, "ale kdo je to Zuvumbie, to jsem až dosud nevěděl. Zřejmě toho dosahují nějakou drogou, kterou dovedou namíchat kouzelníci na ostrovech, a když žena vypije takový nápoj, úplně se změní. Je mi však nepochopitelné, odkud se bere ta schopnost hypnotizovat, a dokonce ovládat i mrtvoly. Jak je taky možné, že žije tak dlouho - ne, Zuvumbie, to nebude jenom nějaká žena, která zešílí. Je to nějaké zvláštní monstrum, nějaký hrůzný výplod černých bažin a divokých džunglí. No, však uvidíme."
Bylo ticho. Griswellovi se zdálo, že v tom tichu slyší tlouci vlastní srdce. Občas se v dálce v lesích ozvalo vytí vlka. Pak zase zahoukala sova. A opět bylo ticho jako v hrobě.
Griswell se zoufale snažil ležet klidně. Ale nemohl poručit nervům. Zatínal zuby, svíral pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní. Nedovedl se ovládnout. Chvěl se a brzy měl tělo pokryté potem.
Skoro ani nedýchal. Náhle postřehl, že šerifovo dosud klidné oddechování přestalo. A v tomtéž okamžiku jako by někdo na něho vychrstl ledovou vodu - odněkud shora se ozvalo tiché, neuvěřitelně jemné hvízdání...
Griswellovi přeběhl mráz po těle. Napjatě naslouchal a široce rozevřenýma očima se díval do temnoty. Pak nad sebou úplně ztratil kontrolu. Chvíli byla kolem něho úplná tma, absolutní temnota. Když se poněkud probral z omámení, zpozoroval, že se pohybuje, že běží, stále rychleji, jako šílený, někam pryč, v podvědomí mu něco našeptávalo, že dělá dobře, že utíká z domu. Běžel? Co se to s ním dělo? Nemohl si oddechnout, znovu se ho zmocnila hrůza - OPĚT SLYŠEL TICHÉ, LÁKAVÉ A PŘITOM DĚSIVÉ HVÍZDÁNÍ. Proniklo celým jeho vědomím, jasně je slyšel - teď už nebyl v polospánku, byl zcela při vědomí. Co to proboha dělá - uvědomil si, že neběží po silnici, že neprchá ze starého domu. Byl tady, stále byl v tom starém domě Blassenvillů - A STOUPAL PO SCHODECH NAHORU DO PATRA!
Nelidský výkřik se nu vydral z hrdla. Tichý hvizd byl slyšet zcela zřetelně, zval, lákal jako vábnička, jako ďábelský triumf. Zkoušel se zastavit, obrátit, skočit přes zábradlí - ale jeho vůle jako by neexistovala. Křičel - anebo se mu jenom zdálo, že křičí?
Kapesní lampu ztratil, revolver měl někde v kapse. Byl jako ochrnutý, ale zastavit se nemohl, nohy šly mechanicky vpřed.
"Bucknere!" křičel. "Bucknere! Pomozte mi!" Slova mu uvízla v hrdle, vůbec nevěděl, zda opravdu křičí.
Vystoupil na nejvyšší schod. Dozadu vedla dlouhá chodba - kráčel tudy jako náměsíčník. Hvízdání sláblo, až utichlo docela. Šel dále, za jakýmsi světélkem, které tam někde vpředu svítilo. Viděl teď jakousi rozmazanou postavu, která k němu pomalu přicházela. Vypadala jako žena, ale žádná ženská bytost se nepohybovala tak hrozným, dravčím způsobem a také žádná žena nemohla mít tak odporný, děsivý obličej - byla to jen jakási žlutá skvrna. Chtěl vykřiknout, když patřil lesknoucí se ostří zbraně, ale hrdlo měl sevřené. Příšera napřáhla paži se zbraní - vtom zahřměla za Griswellovými zády rána a vzápětí se ozval nelidský výkřik.
Griswell klesl na kolena a zakryl si rukama obličej. Bucknerův hlas neslyšel. Šerif mu položil ruku na rameno a zatřásl jím, aby ho opět přivedl k vědomí.
"Griswelle, jste zraněn? Mluvte! Tady na zemi leží veliký nůž..."
"Nejsem zraněn," blekotal Griswell. "Vystřelil jste právě v čas. Kde je? Kam ta příšera zmizela?"
"Poslouchejte!"
Někde vzadu v domě začalo něco skučet a chroptět, jako když někdo sténá v posledním tažení.
"Jacob měl pravdu," řekl Buckner třesoucím se hlasem. "Olovem je možno příšeru zabít. Asi jsem ji trefil, zaplať pámbů. Nechtěl jsem použít svítilnu, šel jsem za vámi potmě. Když začalo to hvízdání, tak jste se najednou zvedl a skoro jste přese mne upadl. Hned jsem si všiml, že jdete jako hypnotizován, a šel jsem za vámi po schodech nahoru. Byl jsem vám neustále v patách, ale šel jsem přikrčen, aby mě nebylo vidět. Skoro jsem vystřelil pozdě, podívaná na tu příšeru mě úplně ohromila."
Namířil kužel světla na určité místo na stěně: tam, kde předtím nebyly žádné dveře, byl teď otvor.
"Tajná místnost, kterou objevila Elizabeta," řekl Buckner. "Pojďme, podíváme se tam!"
Šli pár kroků chodbou. Chroptění, které se ještě před chvílí ozývalo, ustalo.
Ve světle lampy uviděli vchod do úzké chodbičky, proražené několik metrů tlustou zdí. Buckner tam bez váhání zabočil.
"Ta příšera není schopna asi jediné lidské myšlenky, ale měla přece jen tolik rozumu, že včera v noci zametla své stopy, aby nikdo neobjevil tajný vchod do chodbičky. Na jejím konci je určitě ona místnost - tajemná světnice Blassenvillových."
Griswell hlasitě vykřikl: "Bože, to je přece ten kamrlík bez oken, který jsem včera v noci viděl ve snu. S těmi mrtvolami..."
Buckner svítil kolem. Když světelný kužel zamířil na strop, uviděli je. Visely tam tři vyschlé, mumifikované mrtvoly v šatech z minulého století. Pověšeny za krk, na silných řetězech.
"Tři Blassenvillovy sestry! Elizabeta měla tedy přece jen pravdu," řekl Buckner. Pak zamířil světlem do kouta na podlahu.
"Bylo tohle zjevení vůbec někdy ženou?" ptal se Griswell. "Podívejte se, ten obličej - fuj, to je odporné! Jako žlutý, špinavý kus hadru; i oči jsou nějaké žluté, žádné obočí, vyceněné žluté zuby... a na rukách zvířecí drápy! Ale přece jen to musela být lidská bytost - podívejte ten oděv, baletní róba! Jak k ní chudá mulatská služka přišla?"
"Tak tady se skrývala čtyřicet let!" mumlal si jakoby pro sebe Buckner. "Griswelle, tím je samozřejmě prokázána vaše nevina. Šílená žena se sekerou - dostatečný důkaz pro soudce. Ta její touha po pomstě byla opravdu šílená."
"Mulatka?" zeptal se Griswell.
Buckner zavrtěl hlavou. "My jsme těm slovům starého Jacoba špatně rozuměli a také Elizabetiny zápisky jsme si chybně vysvětlili. Ona věděla, jak to bylo, ale hrdost jí nedovolila vyjádřit se přímo. Teď už tomu rozumím, Griswelle. Mulatka se chtěla pomstít, ale ne tak, jak jsme se domnívali. Ona se nenapila černého zázračného nápoje, který pro ní připravil Jacob. Ten nápoj byl pro někoho jiného - a jemu ho tajně přidávala do nápojů a do kávy. Pak Joan, mulatka, uprchla z domu - a dračí sémě mohlo vzklíčit."
"To tedy není mulatka Joan?" ptal se udiveně Griswell.
"Už tam na chodbě, když jsem ji spatřil poprvé, jsem poznal, že to není mulatka. Strhané rysy té žluté tváře stále ještě poměrně jasně ukazují, komu ta podoba patří. Před lety jsem viděl její obraz - a není sporu o tom, že ta bestie je, nebo spíš kdysi byla, Celia Blassenvillová." *17812* *33809*



| Předmět: Henry Kuttner - Hřbitovní krysy
25.06.19 10:55:54 | #175

Starý Masson, hrobník jednoho z nejstarších a nejzanedbanějších salemských hřbitovů, vedl válku s krysami. Přitáhly sem už před mnoha generacemi z přístavu a usadily se na hřbitově. Byla to kolonie výjimečně velkých stvoření, a když se po nevysvětlitelném zmizení bývalého hrobníka začal o hřbitov starat Masson, rozhodl se, že krysy musí pryč. Nejdřív na ně líčil pasti a sypal jim k chodbám otrávené žrádlo, později se je pokoušel i střílet, ale to všechno nebylo k ničemu. Krysy zůstávaly, množily se a jejich věčně hladové hordy zaplavovaly celý hřbitov.

Byly velké, dokonce i na Mus decumanus, které občas měří až osmatřicet centimetrů, a to bez holého šedorůžového ocasu. Masson ovšem zahlédl jedince velké jako dobře vykrmené kočky, a když kopáči jednou nebo dvakrát narazili při hloubení hrobů na jejich chodby, zjistili, že by jimi mohl prolézt po všech čtyřech i člověk. Lodi, které v minulém století připlouvaly k prohnilým molům Salemu ze vzdálených přístavů, přivážely často podivný náklad.

Masson občas přemýšlel o neuvěřitelné velikosti těch chodeb. Připomínal si některé poněkud znepokojující pověsti, které vyslechl od doby, kdy přišel do prastarého Salemu - města čarodějnic; pověsti o pomalu odumírajícím, nepřirozeném životě, jenž, jak se říkalo, existoval v zapomenutém podzemí města. Staré časy, kdy ještě Cotton Mater pronásledovala zlé kulty, uctívající děsivými a krutými orgiemi Hekaté a temnou Magnu Mater, byly ty tam, ale tmavé domy s lomenicemi tady zůstávaly. Stále ještě se nebezpečně, jakoby důvěrně, nahýbaly jeden k druhému přes úzké uličky dlážděné kočičími hlavami a říkalo se, že v podzemních prostorách a sklepech pod nimi se ukrývají tajemství a záhady plné svatokrádeží a rouhání. Stále ještě se tam prý pořádají zapomenuté pohanské obřady, popírající jak příčetnost, tak veškeré zákony lidské i boží. Staří lidé moudře pokyvovali šedivými hlavami a prohlašovali, že jsou jiné, mnohem horší věci, než krysy a červi, kteří se pohybují v nesvaté zemi prastarých salemských hřbitovů.

A pak tady byla samozřejmě ta nepochopitelná hrůza z krys. Masson ty divoké malé hlodavce neměl rád. I když se k nim choval s patřičným respektem, protože dobře znal nebezpečí, ukrývající se v těch jako jehly ostrých zubech, schopných bleskově zaútočit. Nechápal však ten nevysvětlitelný děs, který jímal staré lidi z opuštěných domů, jen se krysami doslova hemžily. Slyšel jakési neurčité zvěsti o bytostech podobných ghúlům, které žily v podzemí a o jejich moci ovládat krysy a poroučet jim jako armádám. Jak si staří někdy šeptali, byly krysy vlastně jakýmisi posly mezi tímto světem a pochmurnou, starodávnou podzemní říší hluboko pod Salemem. Z hrobů se údajně ztrácela mrtvá těla a ta hrávala hlavní roli na nočních hostinách v podzemí. Mýtus o Krysaři je pověst, tající v sobě hrůzu svatokrádeže a rouhání a černé rokliny Avernu prý vyvrhly pekelné zplozence, kteří se nikdy neodvážili objevit se na denním světle.

Masson si takových řečí nevšímal. Se sousedy se nebratříčkoval, a abychom řekli pravdu, dělal všechno pro to, aby se o krysy na hřbitově zajímalo co nejméně lidí. Dobře si uvědomoval, že jakékoliv pátrání by bezpochyby vedlo k otevření některých hrobů. Zatímco část ohlodaných, prázdných rakví by bylo možno svést na řádění krys, mnohem hůř by Masson vysvětloval zohavená a okradená těla, která ležela v jiných.

K zhotovování zubů a zubních výplní se používá ryzí zlato a zlato se pohřbívaným v ústech nechává. A někdy jsou v rakvích i další cennosti. Oblečení, to je samozřejmě jiná věc - proto hrobník obvykle nosí laciný plátěný oblek, který je snadno k poznání, ale se zlatem je to mnohem jednodušší. A občas se pochopitelně také objevili studenti medicíny a doktoři s pochybnou pověstí, kteří potřebovali mrtvá těla, a nezajímalo je příliš, odkud pocházejí.

Zatím se Massonovi veškeré pokusy o pátrání dařilo úspěšně zažehnávat. Existenci krys velmi přesvědčivě popíral, přestože ho občas právě ony připravily o kořist. Massonovi bylo úplně jedno, co se stane s těly po tom, co si odbyl svou odpornou zlodějinu, ale věděl, že krysy občas odvlečou celou mrtvolu otvorem, který vyhlodaly v rakvi.

Velikost krysích chodeb dělala Massonovi starosti. Pak tady taky byla ta skutečnost, že všechny rakve byly prokousány v čelech, nikdy ze strany nebo shora. Skoro to vypadalo, jako by krysy pracovaly pod velením nějakého velmi chytrého vůdce.

Teď stál u otevřeného hrobu a vyhazoval poslední hroudy vlhké země na hromadu vedle jámy. Pršelo. Padal pomalý, hustý a chladný déšť, který prýštil z nízkých černých mračen už celé týdny. Hřbitov se změnil v kluzké bahnisko plné žlutého lepkavého bahna, z něhož vyčnívaly ....... omývané náhrobky, podobné tiše stojícím skupinkám vojáků. Krysy, jak se zdálo, zalezly do svých chodeb a doupat; Masson už celé dny neviděl ani jednu. Jeho vyzáblá, neholená tvář však byla plná starostlivých vrásek, protože rakev, nad kterou teď stál, byla dřevěná.

Nebožtík byl pohřben už před několika dny, ale Masson se neodvážil vniknout do ní dřív. Jakýsi příbuzný mrtvého přicházel každý den pravidelně na hrob, a to i v hustém dešti. Jenže takhle pozdě už určitě nepřijde, ať je jeho lítost sebevětší, pomyslel si Masson a spokojeně se ušklíbl. Narovnal se a odložil lopatu.

Z pahorku, na kterém se prastarý hřbitov rozkládal, viděl světla Salemu, která nezřetelně prosvítala závojem deště. Vytáhl z kapsy baterku. Teď bude potřebovat světlo. Vzal si rýč, sklonil se a prohlížel úchyty na víku rakve.

Najednou ztuhnul. Pod nohama ucítil neklidný pohyby a skřípot, jakoby se v rakvi něco hýbalo. Massonem na okamžik projel záchvat neovladatelného strachu, který se vzápětí změnil v divoký vztek, když si uvědomil, co ten zvuk znamená. Krysy ho znovu předešly!

V záchvatu zuřivosti se Masson vrhl na víko rakve. Zarazil pod něj špičku rýče a zapáčil, až povolilo natolik, že pod něj mohl strčit prsty a dokončit dílo rukama.

Déšť dopadal na bílý saténový potah - rakev byla prázdná. Masson zahlédl jakýsi pohyb v hlavě rakve a obrátil baterku tím směrem.

Čelo rakve bylo prohryzáno a zel v něm velký otvor, který vedl do temnoty. Před Massonovýma očima v něm právě mizela černá bezvládná bota a on si uvědomil, že ho krysy předešly o pouhých pár minut. Padl na všechny čtyři a pokusil se jednu botu zachytit, jenže v tom okamžiku mu baterka vypadla z ruky, padla na dno rakve a zhasla. Bota mu vyklouzla ze sevření, zaslechl ostré, vzrušené zakvičení, ale to už znovu baterku nahmátl a vrhl její světlo přímo do temného ústí krysí chodby.

Tunel byl obrovský. Samozřejmě, když jím měly protáhnout mrtvolu... Massona na okamžik napadlo, jak veliké musí být krysy, které dokážou odtáhnout lidské tělo, ale pomyšlení na nabitý revolver, který měl v kapse, mu dodalo klidu a jistoty. Možná, že kdyby se jednalo o nějakou obyčejnou mrtvolu, byl by Masson krysám jejich kořist nechal a neodvážil by se do úzké chodby vlézt, ale připomněl si překrásné manžetové knoflíčky a jehlici do kravaty s očividně pravou perlou. Téměř nezaváhal, připnul si baterku k opasku a vlezl do chodby.

Byla dost těsná, ale postupoval poměrně slušným tempem. Kus před sebou viděl ve světle baterky podrážky bot, které se sunuly vlhkou hlínou na dně tunelu. Plazil se tak rychle, jak to jenom šlo, i když v některých místech jen stěží protáhl hubené tělo chodbou.

Vzduch v chodbě byl prosycen odporným pachem mrtvoly v rozkladu. Masson se rozhodl, že se vrátí, jestli tělo do minuty nedostihne. Vztekem potlačený strach se začal pomalu vracet, hlodal mu v hlavě jako červ, ale chamtivost ho poháněla dál. Plazil se kupředu, několikrát minul ústí vedlejších tunelů. Stěny chodby byly vlhké a kluzké a dvakrát za ním spadl kus země. Když se to stalo podruhé, zastavil se a pracně zkroutil krk, aby se podíval za sebe. Neviděl nic, nakonec stáhl baterku z opasku a obrátil ji.

V chodbě za ním leželo několik obrovských hrud země a Masson si teprve teď uvědomil, v jak nebezpečném postavení se ve skutečnosti nachází. Když si představil, že by se chodba za ním mohla zřítit, srdce se mu rychleji rozbušilo a rozhodl se, že pronásledování nechá, i když mrtvolu i krysy, které ji táhly, už skoro dohonil. Jenže ve spěchu přehlédl jednu věc - tunel byl tak úzký, že se v něm nedokázal otočit.

Na okamžik ho zachvátila panika, ale pak si vzpomněl na boční tunel, který právě minul a začal se pomalu vracet pozpátku chodbou, dokud na něj nenarazil. Zasunul do něj nohy natolik, aby se přední částí těla dokázal v hlavní chodbě otočit. Pak spěšně vyrazil nazpět cestou, kterou přišel, i když kolena měl celá otlačená a odřená o kameny.

Najednou mu nohou vystřelila strašlivá bolest. Cítil, jak se mu do masa noří ostré zuby a divoce vykopl. Ozvalo se vzteklé zapištění a tlumený dusot mnoha malých nohou. Masson bleskl svítilnou za sebe a zhrozeně se nadechl, když zahlédl tucet obrovských krys, které ho upřeně pozorovaly a jejichž oči se ve světle baterky nenávistně leskly. Byly to obrovské, beztvaré věci, velké jako kočky a za nimi zachytil Masson jakýsi temný tvar, který se před světlem stáhl a zmizel kdesi ve stínu. Při pomyšlení na velikost té věci se Masson otřásl.

Světlo je chvilku udrželo v patřičné vzdálenosti, ale pak se zase začaly pomalu posouvat kupředu a ve svitu baterky se oranžově zaleskly jejich dlátovité zuby. Massonovi se po krátké námaze podařilo vytáhnout z kapsy revolver a pečlivě zamířit. Byla to velmi nepohodlná poloha, protože musel obě nohy přitisknout k bočním stěnám tunelu tak, aby si ani do jedné z nich neposlal kulku.

Hřmící ozvěna výstřelu ho na chvíli téměř ohlušila a mrak kouře ho vydráždil ke kašli. Když se mu vrátil sluch a dým se rozptýlil, zjistil, že krysy jsou pryč. Zastrčil pracně revolver nazpět a rychle se vydal dál, jenže vzápětí uslyšel pískot a dupot a měl je opět v patách.

Lezly mu po nohou, hryzaly ho a nepříčetně kvičely, takže Masson znovu v hrůze vykřikl a sáhl po revolveru. Vystřelil bez míření a jen díky štěstí si neprostřelil vlastní nohu. Tentokrát už krysy neustoupily tak daleko jako poprvé a Masson se plazil úzkou chodbou tak rychle, jak to jen dokázal, připravený vystřelit při sebemenší známce dalšího útoku.

Ozval se dupot nohou a Masson vrhl kužel světla za sebe. Obrovská šedivá krysa zastavila a upřeně ho pozorovala. Dlouhé rozcuchané vousy se jí zachvívaly a odporný holý ocas se pomalu pohyboval sem a tam. Masson vykřikl a krysa o kousek ustoupila.

Plazil se dál, až nakonec zastavil u černého tunelu, který se mu otvíral vedle pravého lokte, protože v chodbě před sebou uviděl na vlhké zemi jakousi beztvarou hmotu. Zprvu si myslel, že je to hromada jílu, který se odloupl ze stropu chodby, ale pak poznal, že je to lidské tělo.

Byla to hnědá a seschlá mumie a Masson si se strašlivým šokem uvědomil, že se pohybuje.

Plazila se k němu a v bledém světle baterky viděl, jak se k jeho obličeji blíží svrasklá tvář podobná děsivému chrliči. Byla to kůží sotva potažená lebka dávno mrtvého člověka, obličej bez výrazu, mrtvola poháněná ďábelským, nepřirozeným životem. Vypoulené skelné oči prozrazovaly, že je ta věc slepá. Plazila se pomalu k Massonovi a z popraskaných rtů, sešklebených ve výrazu neukojitelného hlasu, se jí vydral tichý plačtivý sten. Massona zaplavil nepřekonatelný strach a hnus a na okamžik nebyl s to se pohnout.

Těsně před tím, než se ho ta odporná hrůza dotkla, se však vzpamatoval a vrhl se do chodby vpravo. Za patami slyšel škrabavé zvuky, věc znovu zasténala a pustila se za ním. Masson se ohlédl přes rameno, zděšeně vykřikl a bezhlavě se vrhl vpřed úzkou chodbou. Plazil se a bez ohledu na to, že mu ostré kameny rozdíraly kolena a ruce, nemyslel na nic jiného než jak se dostat kupředu. Do očí mu padal prach, ale neodvažoval se ani na okamžik zastavit. Plazil se dál, lapal po dechu, klel a chvílemi se hystericky modlil.

Pak se na něj s vítězoslavným kvikotem vrhly krysy a oči jim hořely zuřivostí. Masson jejich strašlivým zubům málem podlehl, než se mu je podařilo zahnat. Tunel se zúžil a on v záchvatu hrůzy kopal, řval a střílel, dokud úderník revolveru nezačal dopadat na prázdné nábojnice. Ale přece jen se mu je podařilo odrazit.

Pak musel podlézt velký kámen, vyčnívající ze stropu, který mu krutě odřel záda. Když se pod ním konečně protáhl, měl dojem, že se balvan poněkud pohnul a v Massonově napůl šílené mysli se zrodil nápad. Kdyby se mu podařilo kámen vylomit ze stropu a zablokovat tak chodbu!

Země byla namoklá, provlhlá z dlouhotrvajících dešťů a Masson se v chodbě napůl zvedl a začal horečnatě odhrabávat zem kolem kamene. Krysy se blížily. Viděl, jak se jim ve světle baterky lesknou oči. Znásobil své úsilí a hrabal jako šílený. Kámen povoloval. Opřel se o něj a začal s ním kývat sem a tam.

Pak se začala chodbou přibližovat krysa - tatáž příšera, kterou už zahlédl v hlavní chodbě. S vyceněnými řezáky se pomalu plížila kupředu, šedá, pokrytá skvrnami podobnými malomocenství, nepředstavitelně odporná a jí v patách se trhavě pohybovala slepá sténající mrtvola. Masson vložil všechnu svou sílu do posledního pokusu a doslova se na balvan pověsil. Cítil, jak těžká hmota povoluje, klouže dolů a sám se vrhl tunelem kupředu.

Kámen se těsně za ním zřítil a Masson zaslechl děsivé zaječení zvířete v agónii. Na nohy se mu sesypala zem, jeho chodidla zavalila strašlivá tíha a jen s hrozným úsilím se mu je podařilo osvobodit. Tunel se bortil!

Masson, vzlykající nekontrolovatelným strachem, se vrhl kupředu a za ním se sypala vlhká hlína. Tunel se zúžil, až nakonec téměř nebyl schopen používat ruce a nohy. Plazil se však dál, kroutil se jako úhoř a najednou ucítil pod prsty hladký satén a hlavou narazil na něco, co mu bránilo v další cestě. Pohnul nohama a s úlevou si uvědomil, že jsou volné. Ležel na břiše, a když se pokusil zvednout hlavu, zjistil, že strop má jen několik centimetrů nad zády. Zmocnila se ho panika.

Když mu hlavní tunel přehradila živá mumie, vrhl se do postranního tunelu, do tunelu, který byl slepý. Byl v rakvi. V prázdné rakvi, kam se vplazil otvorem, který v jejím čele prohlodaly krysy!

Pokusil se obrátit na záda a zjistil, že to nejde. Víko rakve mu to nedovolovalo. Pak se vzepřel a ze všech sil do víka zatlačil. Nepovolilo ani o kousek a i kdyby se mu podařilo osvobodit se z rakve, jak by prorazil skoro dva metry tvrdě udusané hlíny?

Uvědomil si, že těžce lapá po dechu. V úzkém prostoru to strašlivě páchlo a bylo tam nesnesitelné horko. V záchvatu hrůzy rval saténové výplně, trhal je nehty, až byly doslova na cáry. Podnikl marný pokud odstrkat nohama v tunelu zem, která mu bránila v ústupu. Kdyby se tak mohl v rakvi obrátit, mohl by si prohrabat cestu na vzduch... vzduch...

Hrudí mu projela svíravá bolest a zabušila mu v očích. Měl pocit, že mu opuchá hlava, že se zvětšuje a zvětšuje a pak najednou zaslechl vzrušené krysí pištění. Začal nepříčetně řvát, ale nedokázal ho přehlušit. Chvíli se ve svém úzkém vězení křečovitě zmítal, ale pak zůstal tiše ležet a lapal po dechu. Víčka mu zapadla, zčernalý jazyk vyhřezl z úst a poslední, co mu znělo v uších, než se propadl do temnoty smrti, bylo šílené kvičení krys.
*503* *909* *33809* *17812*