"Stát!" zavrčel Wulfhere Harskalifn. "Vidím mezi stromy prosvítat obrysy
zdí. Při Thorově krvi,
Cormacu! Nevedeš nás do léčky?"
Vysoký Kelt se snědou, jizvami zbrázděnou tváří, zavrtěl hlavou.
"Nikdy jsem neslyšel, že by tu byl nějaký hrad. Ani místní vesnice nejsou
postaveny z kamene. Snad je to stará římská ruina..."
Wulfhere zaváhal a pohlédl na sevřenou řadu bradatých bojovníků, jejichž
hlavy byly ověnčeny
rohatými helmami.
"Co takhle vyslat zvědy?!" navrhl.
Cormac Mac Art se ironicky rozesmál.
"Alarik vedl Góty přes Forum Románum před více než osmdesáti lety a vy,
barbaři, se stále chvějete
při pouhém zvuku slova Řím. Přestaňte se konečně bát, v Británii už
nejsou legie. Myslím, že je to
svatyně druidů a těch se nemáme proč bát. Tím spíše, že jsme vytáhli
proti jejich zuřivým nepřátelům."
"Cedrikova banda bude výt jako smečka zbabělých vlků, až na ně udeříme
ze západu, místo z jihu
nebo východu," přitakal Viking s radostným šklebem. "To byl chytrý nápad,
Cormacu, ukrýt náš
drakkar na západním pobřeží a projít touhle zemí abychom se dostali k
Sasům. Chytrý, ale šílený." "V mém šílenství je metoda," odpověděl
Kelt.
"Vím, že v okolí je málo bojovníků. Většina vůdců spolu s lidmi se
shromáždila kolem Arthura
Pendragona a udeří pod jeho vedením. Pendragon - ha! Není synem Uthera
Pendragona o nic víc než ty. Uther byl černobradý šílenec. Proudilo mu v
žilách víc římské než britské krve a ještě víc keltské než
římské. A Arthur, tak světlý jako Erik, je čistokrevný Kelt. Dáreček od
jednoho z divokých rodů západu, které se nikdy nesklonily před římskou
nadvládou. To Lancelot mu vtloukl do palice, aby se stal králem, jinak by byl
dál divoký náčelník zapadlé vesnice, který provádí nájezdy na hranice
sousedů."
"Je tak uhlazený a slizký jako Římané?"
"Arthur? Ha! Každého z tvých Dunů by vedle něho měli za chůvu. Je to
šílený divoch a nade vše
miluje boj." Cormac si sáhl na jizvy a ušklíbl se. "Na krev bohů! Jeho meč
žízní po krvi! Je hoden nás,
pirátů z Erin!"
"Chtěl bych se s ním setkat," zabručel Wulfhere a prstem přejel ostří
ohromné sekery. "A Lancelot?"
"Galskořímský renegát, který se naučil podřezávat krky jako nikdo
druhý. Četl Petronia a vzdělal se
v umění dvorských intrik a spiknutí. Gonac není čistokrevný Kelt jako
Arthur, ale má římské příbuzné. Umřel bys smíchy, kdybys viděl, jak
obskakuje Lancelota. Ale válčí jako krvežíznivý démon. Bez těch dvou by
byl Arthur náčelník obyčejných lupičů. Vždyť on ani neumí číst a
psát."
"A co má být?" nadskočil Dun. "Já taky ne... Podívej! Svatyně!"
Došli na palouk, na jehož opačném konci spatřili nevysokou, stromy
stíněnou budovu, která na ně
hleděla zpoza řady sloupů.
"Tohle není svatyně Britů," řekl rozhodně Wulfhere. "Vypadá to spíš jako
shromaždiště té nové
sekty... křesťanů."
"Římskobritští míšenci," odfrkl si Cormac. "Keltové ctí stará božstva,
stejně jako my. Na krev Bohů,
dokud žijí druidové, nikdy nezměníme víru!"
"Co jsou zač, ti křesťané?" zeptal se Viking.
"Říká se, že při obřadech jedí vlastní děti."
"Ale říká se také, že druidové upalují lidi v klecích ze zeleného
dřeva."
"To je lež, kterou rozšířil Caesar a věří jí jen hlupáci!" zařval
Cormac. "Nemám je dvakrát v lásce,
ale nikdo na ně nebude plivat v mé přítomnosti. Jsou moudří! A zkušení!
A ti křesťané tvrdí, že se sluší úklonou poděkovat za ránu!"
"Že co?!" nevěřil svým uším obrovský Dun. "Je to tedy pravda, že se pak
klaní jako otroci?"
"Aha. Odplatit zlo dobrem a odpustit svému trýzniteli."
Obr o tom chvíli uvažoval a pak prohlásil.
"To nejsou zásady. To je obyčejná zbabělost. Ti křesťané musí být banda
šílenců. Cormacu, až
nějakého potkám, ukaž mi ho. Vyzkouším sílu jeho víry," zamával
výmluvně sekerou a pokračoval. "Ale všeobecně je to špatné a
nebezpečné. Mohlo by se to jako mor rozšířit mezi lidmi a zabít
statečnost v bojovnících, pokud se to nerozdrtí jako mladý had."
"Ukaž mi takového a s chutí ho rozšlápnu." odpověděl Cormac. "Ale dost o
tom. Musíme
prozkoumat svatyni. Počkejte tady, jsem stejné víry jako Britové, i když
jiné rasy. Ti druidové požehnají naši výpravu proti Sasům. Nevidím
důvod, proč bychom si nemohli získat jejich přízeň."
Po těch slovech prošel mezi sloupovím a zmizel.
Wulfhere se opřel o sekyru. Zdálo se mu, že z nitra budovy zaslechl lehký
dupot, jakoby po
mramorové podlaze přeběhl kozel. Ale jeho pozorování přerušili
ostatní.
"Tohle je zlé místo," zaprorokoval Osvic Jarlsbane. "Před chvílí se mi
zdálo, že na nás z vrcholu
sloupu hleděla jakási divná tvář."
"To se jen vinná réva rozvlnila větrem," nesouhlasil s ním Černý Hrothgar.
"Podívej, obrůstá celou
budovou. Svíjí se a napíná, úplně jako duše zatracených..."
"Oba jste padlí na hlavu," přerušil ho Hákon Snorri. "Viděl jsi kozla. Já
viděl jen rohy, ale..."
"Držte huby," zabručel Wulfhere a nejistě pohlédl ke svatyni.
Odtamtud zazněl krátký, ale příšerný skřek a zběsilý dupot, jakoby se
stádo koz vrhlo do útoku.
Potom svist taseného meče a těžký úder. Wulfhere pevněji sevřel sekeru a
vyrazil ke schodům, když se mezi sloupy objevil Cormac Mac Art. Při pohledu
na něj Viking v němém údivu vyvalil oči a pod rohatou helmou mu hrůzou
vstaly vlasy na hlavě. Dosud nikdy, a prožili toho spolu už hodně, nebyl
totiž svědkem toho, že by Keltovy železné nervy prozradily jakékoli emoce.
Teď byla Cormacova tvář bledá jako plátno a v očích měl výraz
člověka, který pohlédl do bezedné propasti. Po ostří jeho meče stékala
krev.
"U Thora, co..." zachrčel Wulfhere a nejistě pohlédl na svatyni.
Cormac si z čela otřel krůpěje ledového potu.
"Při krvi bohů, tohle byla ta nejodpornější věc, jakou jsem kdy v životě
viděl. Vyběhlo to úplně
nečekaně ze tmy, a málem mě to dostalo. Sotva jsem stačil vytáhnout meč.
Skákalo to jako kozel, ale běželo rovně a podle toho, co jsem v pološeru
viděl, vypadalo to podobně jako člověk!"
"Zbláznil ses?!" Ve Vikingově hlasu zněla výrazná nedůvěra. Jeho pantheon
neobsahoval něco
takového jako je satyr.
"Ano?" zavrčel Cormac. "Leží to v první místnosti. Pojďte se mnou a
dokážu vám, jaký jsem
šílenec."
Otočil se na patě a vyrazil ke sloupoví. Wulfhere, chtě nechtě, udělal to
samé a přitom pevně svíral
připravenou sekyru. Ostatní Vikingové šli za nimi, semknuti do těsného
houfu. Prošli mezi sloupy bez ozdob a ocitli se v nitru budovy. Do hlavního
sálu vedla široká chodba ozdobená sloupy z jakéhosi černého kamene. Na
vrcholku každého z nich byla vyřezávaná jakási bytost, ale pološero,
které zde panovalo, znemožňovalo jejich přesnou identifikaci, ale i tak
vypadaly podivně znetvořeně.
"No, kde je ten tvůj netvor?" zeptal se Wulfhere netrpělivě.
"Tady padl!" ukázal Cormac mečem "a... u všech démonů..."
Podlaha byla prázdná.
"Mámení a šílenství." Viking posmutněle zavrtěl hlavou. "To všechno ta
zatracená keltská
přecitlivělost. Nevídáš občas duchy, Cormacu?"
"Ano?" dotázaného zřejmě znervóznil tón otázky. "A kdo viděl v
Helgolandu trolla a křikem
zburcoval celý tábor? A kdo držel všechny na nohou do úsvitu a nutil je
udržovat oheň, až lidé začali usínat vstoje, protože se mu zdálo, že
kolem tábora krouží démoni? Já snad?"
Vůdce si nenápadně odfrkl a hněvivě pohlédl na ty, co stáli za ním. Byl
to dost účinný způsob, aby je přešla chuť se ironicky šklebit.
"Podívej!" Cormac se mezitím uklidnil a bedlivě zkoumal podlahu, na níž
byla patrná krvavá šmouha.
Wulfheremu stačil jediný pohled. Napřímil se a ostražitě rozhlédl kolem.
Zbytek instinktivně udělal to
samé. Nastalo ticho plné napětí.
"Za mnou!" rozkázal Cormac a s celým oddílem v patách vyrazil dolů
chodbou.
Až dosud si mezi zlověstnými sloupy nepovšimli žádných postranních
chodeb. Trochu se před nimi
rozjasnilo a po chvíli vešli do rozlehlé, kruhové místnosti, kde stropní
otvory propouštěly slabé světlo zapadajícího slunce. Bojovníci konečně
viděli více pravidelně rozmístěných sloupů a mohli si prohlédnout
ozdoby, které je věnčily. Při pohledu na ně Cormac zaklel a Wulfhere si s
odporem odplivl. Figury představovaly lidské postavy, ale ani ten
nejzdegenerovanější a nejperverznější úchylník dekadentního Řecka nebo
úpadku Říma by nedokázal vymyslet deformace tak odporné, jaké v těch
kamenech oživilo jakési individuum. To, co zde bylo představované na mnoha
místech přesahovalo možnosti rozumu i přírody. Deformace byly tak velké,
že překračovaly možnosti, jaké skýtalo lidské tělo. Cormac ucítil, jak
mu vstávají vlasy na hlavě. Prostředí kolem ho pomalu, ale nemilosrdně
vtahovalo do sebe, do svého vlastnictví...
*
Kromě dveří, kterými sem vešli tu bylo ještě čtvero dalších, ani ne
tak dveří, jako spíše kamenných,
ostře klenutých otvorů, které se nikdy ničím nezavíraly. Nikde tu však
nebylo nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo oltář. Cormac došel ke
středu sálu a zastavil se přímo pod dopadajícími paprsky světla.
Rozhlédl se kolem a pak jeho pohled spočinul na podlaze. Byla celá pokrytá
sítí v centru místnosti se sbíhajících čar, které tvořily jeden
obrazec, osmiúhelník, na kterém právě stál.
Ve chvíli, kdy to zjistil, se mu deska pod nohama nehlučně rozevřela a on si
uvědomil, že padá do
temného podzemí. Zachránila ho jen neobyčejná obratnost a rychlost.
Nejblíže stál Thorfin Jarlsbane a právě jeho pásu se v zoufalé snaze
zachytil. Nebo spíš chtěl chytit, protože prsty minul cíl a sevřel pochvu
Thorfinova meče. Ten se instinktivně rozkročil a na nekonečně dlouhý
okamžik závisel Cormacův život na síle stisku a na pevnosti pásu
přidržujícího pochvu. V příští sekundě ho Thorfin chytil za ruku a
Wulfhere řvoucí na poplach se mu vrhl na pomoc. Společně ho vytáhli z
temného otvoru a posadili na kamennou podlahu.
Zachráněný to ocenil němou grimasou a pohlédl dolů.
"Při Thorově krvi!" vykřikl Wulfhere, který byl tím, co se stalo,
otřesený víc než Cormac. "Byl to
moment a... U Thora, stále ještě tiskneš meč!"
"Pustím ho teprve až budu mrtev. Chci si ho s sebou vzít i do pekla, ale na
to je čas. Teď se chci
podívat tam, kde jsem se málem ocitl."
"Může tu být víc takových pastí," Viking vypadal, že ho ten nápad
příliš nepotěšil. "Stěny jsou dobře
viditelné," informoval ho Cormac, "ale na dno nedohlédnu... Jaký puch je
odtamtud cítit!"
"Pojďme odtud," odtušil rychle Viking. "V tom smradu není nic pozemského.
Musí to být cesta do
nějakého římského podsvětí nebo do jeskyně, kde hadi shromažďují pro
Lokiho jed!"
"Teď vidím, jak to funguje. Ten kámen je opřený o trám a přidržuje ho
podpěra. Jak to bylo
postaveno už je jiný problém, ale funguje to dokonale. Pod tíhou se podpěra
vychyluje a celé se to sklápí dolů..."
Hlas ztichl a jeho majitel se sklonil nad okrajem otvoru. "Krev! Tady je krev!"
řekl náhle.
"To, co jsi zabil," zabručel Wulfhere, "se sem doplazilo a..."
"Jestli se mrtvola může plazit, pak máš pravdu. Zabil jsem to! Někdo to sem
přinesl a hodil dovnitř.
Poslouchej!"
Piráti se k nim přiblížili. Odněkud zdola se rozlehl vzdálený zvuk.
Odporný chichot smíšený s dalšími
zvuky, které nebyl nikdo z nich schopen ani popsat, ani identifikovat. Jako
jeden muž odskočili od
otvoru, pevněji stiskli zbraně a vyměnili si mezi sebou pohledy.
"Kámen nehoří," prohlásil s lítostí Wulfhere. "Není tu ani zlato, ani nic
lidského, pojďme odsud!"
"Počkej!" Cormac byl proslavený vynikajícím sluchem a teď zřejmě zaslechl
něco, co uniklo
pozornosti ostatních. "Někdo tam sténá! Neslyšíte?!"
Wulfhere si přiložil dlaň k uchu.
"Aha! Dolů, tou chodbou!"
"Za mnou!" zavrčel Kelt. "Držte se blízko sebe. Wulfhere, chytni se mého
pásu. Hrothgare, chyť se
jeho pásu, Hákon ať se chytí tvého a tak až do konce. Takových
nepříjemných překvapení tu může být víc. A mějte připraveny
zbraně!"
Tak také prošli portálem a ocitli se v chodbě, která byla značně
širší, než předpokládali. Byla dost
tmavá, ale v dáli spatřili cosi, co vyhlíželo jako sluneční jas. Došli k
tomu světélku a to, co spatřili je
zastavilo. Světlo sem dopadalo z otvorů vytesaných ve stropu a dost
důkladně osvětlovalo obscénní dekoraci stěn a nahé tělo vyhublého
muže, které bylo přikováno k jedné z nich a které bylo v napůl
vzpřímené poloze přidržováno řetězy. V první chvíli se Cormac
domníval, že je mrtvý a při pohledu na stopy, po mučení a amputacích,
jakými bylo tělo poznačeno, si v duchu řekl, že je to pro toho
nešťastníka tak lepší. Po chvíli se hlava zavěšeného zvedla a ze
zmasakrovaných rtů se ozval tupý sten.
"U Thora!" překvapeně vykřikl Wulfhere. "On žije!"
"Vodu! Proboha vodu!" zašeptal muž.
Cormac chytil Hákonův měch a přiložil ho visícímu k ústům. Ten pil
dlouhými doušky a pak s
viditelným úsilím zvedl hlavu a pohlédl na něj hlubokýma očima s podivně
klidným výrazem.
"Blahoslavenství nechť je s tebou, můj pane," ozval se slabý a chvějící
se hlas, ve kterém však byly
stopy dávné moci a jistoty. "Jak dlouho jsem již v Ráji?"
Wulfhere a Cormac na sebe překvapeně pohlédli.
"Ne, to není Ráj," zašeptal mezitím nešťastník. "Stále ještě jsem v
řetězech."
Viking zaklel, důkladněji se na ně podíval a pak popadl sekeru a zdvihl ji
nad hlavu. Krátký, ale
mocný úder je přesekl jako nitky a muž se bezvládně skácel Cormacovi do
náruče. Byl zbaven řetězů, ale ocelové obruče stále ještě svíraly
jeho končetiny a zrezivělý kov se vežral dost hluboko do živého masa.
"Nemyslím, že máš před sebou příliš mnoho času," řekl Cormac. "Řekni
nám, jak se jmenuješ a odkud pocházíš, abychom mohli uvědomit tvé
blízké."
"Jmenuji se Fabricius, můj pane," slova z něj vycházela s výraznou námahou,
"a pocházím z města
nad zátokou..."
"Soudě podle tvých slov jsi křesťan."
"Jsem kaplan Boha, ale na to teď není čas. Nechtě mě tady a prchejte,
dřív než vás dostihne zlo."
"Při Odinově krvi," zavrčel Wulfhere, "neodejdu odsud, dokud se nedovím, kdo
dělá něco
podobného s lidmi!"
"Zlo temnější než odvrácená strana Měsíce," zašeptal Fabricius.
"Tváří v tvář mu mizí všechny rozdíly
mezi lidmi, takže mi připadáš jako bratr, Sase."
"Nejsem Sas," ošil se Dun.
"To nevadí. Všichni lidé přirozených tvarů jsou bratři. To jsou slova
Pána, která jsem nechápal,
dokud jsem se nedostal na toto místo!"
"U Thora! Tohle není svatyně druidů?" otázal se zaskočený Viking.
"Není," odpověděl umírající. "Bože, dostali mě do svých rukou. Démoni
z temných věků, monstra z
krvavého chaosu a vyjícího pekla. Netvoři skrývající se na římských
lodích dovezených z Orientu a sející hnilobu po čistých zemích poctivé
Británie. Monstrum starší než druidi sloužící ještě strašnějšímu,
který se objevuje jen při měsíci..."
Nevýrazná slova utichla a Cormac jím jemně zacloumal. Umírající se
rozhlédl kolem jako člověk,
který se právě probudil z hlubokého spánku.
"Prosím vás, odejděte," zašeptal. "Mně už nic horšího udělat nemohou,
ale vám... Zlomí vaše duše
kouzly a těla mučením tak, jako to udělali se mnou. On sem přijde, Netvor,
nejvyšší kaplan zla s legiemi prokletých. Je pozdě. Poslouchejte! Už se
blíží! Snad vás Bůh ochrání, protože jestli ne..."
Cormac prskl jako rozvzteklený tygr a obrovský Viking se otočil na patě se
sekerou v hrsti. Jednou z vedlejších chodeb se skutečně něco blížilo.
Zvuky, které sem doléhaly, připomínaly klapot tisíců kopyt o kameny.
"Sevřít šiky!" zavrčel Wulfhere. "Krýt se štíty a umírat s krví na
ústech!"
Vikingové bleskurychle utvořili kolem umírajícího půlměsíc naježený
ocelí a chráněný štíty a hleděli
do ústí chodby, z něhož se v tom okamžiku vynořili útočníci.
To, co vyběhlo z temnot, se podobalo vlně černého šílenství a krvavé
vřavy. Většinou to byla kozly
připomínající stvoření, která se pohybovala po dvou, měla lidské ruce a
rysy jejich tváří tvořila směs
lidských a kozích. Ale mezi nimi byli ještě další. Tvorové s trčícími
kly, červenýma očima, blanitými křídly nebo ještěřími ocasy. A za nimi
Cormac spatřil ještě jednu postavu oděnou do černého a zářící jakoby
krvavým jasem. Člověka z něhož však vyzařovalo tolik nelidského, že
předešlí tvorové mu připadali celkem příjemní a neškodní. Jeho
pozorování byla prudce přerušena, když se stádo srazilo se stěnou dřeva
a oceli. Tvorové nebyli ozbrojeni, ale příroda je vybavila kly, rohy a drápy
a bojovali tak, jak bojují divoké bestie. Vikingové bojovali s šílenstvím,
ke kterému je dohnal strach jaký dosud nezažili, a v ničem si s nimi
nezadali. Kly a drápy rvaly těla z nichž vytékaly proudy krve, ale přesto
Dunové chráněni štíty a helmami neutrpěli téměř nic proti tomu, co
dělaly oštěpy a sekery s ničím nekrytými útočníky.
"U Thora a jeho krve!" Zařval Wulfhere a rozťal dalšího útočníka jednou
ranou zkrvavené sekery,
"přesvědčí se, že porazit ozbrojené muže je těžší než umučit
nahého kněze!"
Před Vikingy se vytvořil val mrtvol a pekelné příšery se obrátily na
útěk, ale ve stínu napůl viditelný
černě oděný muž je voláním divných a nezopakovatelných slov otočil
zpět. Vrhli se tedy znovu do
vzteklého útoku až těly pokryli podlahu a ještě zvýšili val
obklopující Vikingy, pak teprve několik
přeživších tvorů uteklo chodbou, ze které se vynořili. Wulfhere zastavil
své lidi, kteří měli velkou chuť tvory pronásledovat, ale nedokázal
zastavil Cormaca, který se vrhl za černě oděnou postavou.
*
Proběhli řadou chodeb, až nakonec, když se ocitli v rozlehlé místnosti,
prchající se zastavil a otočil.
Byl to vysoký muž s nelidsky studenýma očima, divnou, temnou tváří a
lysou lebkou, která byla potetována různými fantastickými vzory. S
krátkým a podivně zdobeným mečem v ruce se vydal
Cormacovi vstříc, ale krvavá zuřivost, která Cormaca zcela ovládala, mu
nedala žádnou šanci. Kýmkoli nebo čímkoli ten nejvyšší kaplan byl, byl
smrtelný, neboť sténal a klel v divném jazyku, když Cormacovo ostří
jednou a podruhé prošlo jeho obranou a zkrvavilo mu prsa a rameno. Cormac ho
zuřivým útokem zatlačoval stále dál a dál, až se ocitli na samém okraji
otvoru zejícího v podlaze. A tady, zasažený do prsou, do něj s divokým
křikem spadl. Ještě hodnou chvíli se ten křik ozýval ze stále větší a
větší vzdálenosti, až náhle utichl. Cormac se nenávistně usmál. To byl
nejlepší důkaz, že právě poslal mučitele jednoho ze svých bližních
přímo do pekelných propastí...
Otočil se a vydal se zpět ke svým pirátům. Několik rohatých tvorů se
mihlo před ním, ale prchali tak
rychle, že nemělo smysl je honit. Po několika minutách vzájemného volání
se připojil ke svým druhům, kteří ho očekávali na krvavém bojišti.
"Zabils ho," zašeptal Fabricius. "Vidím jeho krev na tvém meči. Prosvítá
přes pochvu. Jiní to
nevnímají, ale já to vidím a vím, že jsem konečně volný a mohu mluvit.
Před Římem a dokonce před
skutečnými keltskými druidy, dokonce před Pikty, byl on Učitel Člověka.
Tak se jmenoval a byl to
poslední z Hadích lidí, poslední z rasy, která světu vládla před
člověkem. To jeho ruka podala Evě
jablko a poslala za ní Adama. Kull z Atlantidy, velký a mocný vládce, vybil
do posledního všechny jeho pobratimy v zoufalé válce na život a na smrt,
ale on jediný přetrval, aby mohl dál sít zlo a zmar. Teď vidím plno
věcí, které jsou za života člověku ukryté a vnímá je teprve otevřenou
branou smrti. Hadí lidé byli před člověkem a ještě před nimi byli
nejstarší s hlavami ve tvaru hvězd. To oni stvořili lidstvo a později tohle
tady, když pochopili, že člověk neplní jejich očekávání. Tahle svatyně
je posledním místem, jaké po jejich civilizaci zbylo na zemském povrchu a
pod ní bylo království posledního ze Shoggotů. Teď se budou všichni před
člověkem skrývat pod zemí až do dne, kdy je Bůh povolá před svou tvář
v den soudu..." stařec se zakuckal a zmlkl.
Cormac pocítil divné mravenčení v kříži. Příliš mnoho z toho, co
říkal Fabricius, se zdálo přivolávat
divné a strašlivé vzpomínky v jeho duši.
"Upokoj se," řekl. "Tahle svatyně tu už dlouho stát nebude."
"Aey," souhlasil podivně dojatý Wulfhere. "Každý kámen hodíme do té
studny a nezůstane tu po ní
sebemenší stopa."
"Ať už křesťan nebo ne, byl jsi odvážný člověk," řekl Cormac a
pocítil podivný smutek. "Pomstíme
tě..."
"Ne!" Fabricius natáhl chvějící se ruku a tvář mu naběhla úsilím.
"Umírám, ale pomsta je pro moji
duši něčím nepřijatelným. Přišel jsem do této svatyně zla nesa
kříž, promlouval jsem slovy Pána a smířil jsem se se smrtí, jen abych
zbavil svět Toho, který už způsobil tolik neštěstí. A bůh vyslechl mé
modlitby, poslal sem vás a vy jste zabili Hada. Teď už ta stvoření mohou
jen umírat kde chtějí anebo utéci do lesa a tam zdechnout. A Shoggot už
nikdy nebude škodit lidem."
Fabricius vzal Cormacovu pravou ruku do svojí levé a Wulfhereho levici do své
pravé ruky a řekl:
"Kelt nebo Norman, jste bratři, i když různých ras a přesvědčení.
Pohleďte!" Tvář se mu jakoby
rozjasnila a tělo se zvedlo, když se opřel o loket. "Náš Pán mi řekl:
Všechny rozdíly mezi námi ustupuji před hrozbou sil Temnot. Ano, všichni
jsme bratři..."
Fabriciovi rozzářené oči pohlédly do prázdna a zavřely se. Cormac mlčky
stál a tiskl meč. Po chvíli
se zhluboka nadechl a uvolnil se.
"Co to říkal nakonec?" zeptal se.
"Nevím," zavrtěl hlavou Wulfhere. "Zešílel a šílenství ho zabilo. Ale byl
odvážný a nebál se smrti. A
vůbec nejlíp uděláme, když se sebereme a zmizíme odsud! Tohle je zlé
místo..."
"Jasně. A čím dřív to uděláme, tím líp," souhlasil Cormac. "Vzhůru do
Wessexu. Očistíme si zbraně v
dobré saské krvi!"
Když velká loď přistála v rozvalinách města, Enoch vstoupil do svého kulovitého energetického krytu a vydal se na obhlídku. Mezi troskami ležely kostry dvounohých tvorů, které se pod dotykem jeho chapadla rozpadávaly v prach. Enocha zarazilo, že nikde neviděl kostru dítěte.
"Myslíte, že bychom měli některého z těch tvorů oživit? zeptal se historika Yoala, který ho doprovázel.
"Zatím počkáme," řekl Yoal. "Rada soudí, že na této planetě není něco v pořádku. Všechno je mrtvé, dokonce i hmyz, ale rostlinstvo - a to je zajímavé - zůstalo nedotčeno. Než ji začneme kolonizovat, musíme zjistit, co se tu vlastně stalo. To, že chybí kostry dětí, by mohlo znamenat, že tito tvorové dosáhli stadia nesmrtelnosti. Ale proč jsou pak mrtví?"
Rada se shromáždila v relativně zachovalé budově muzea, kde prošla několika sály s technickými exponáty, až došla do místnosti, v níž byly uloženy kostry, ale i celá těla tvorů, patřících zřejmě k dominantní rase této planety. Hamar, vedoucí biolog výpravy, se sklonil nad tělem ležícím v kamenném sarkofágu a zabaleném do dlouhých pruhů látky. Jeho pomocníci se ani nezdržovali vybalováním těla, pouze odštípli kus lebeční kosti.
"Při oživování začneme s nejnižšími vývojovými fázemi těchto tvorů, abychom tak získali představu o průběhu jednotlivých stadií vývoje. Toto tělo", pokračoval ve svém výkladu Hamar, "jsem si zvolil proto, že balzamování svědčí o primitivních znalostech chemie. Zřejmě se jedná o předstrojovou civilizaci, a právě tu si vezmeme za základ zkoumání."
Přítomní členové rady se zájmem přihlíželi, jak biologové vložili odštěpek lebky do oživovacího přístroje, v němž proběhne proces, jehož výsledkem bude živý tvor. Zapojením univerzálního překladatelského zařízení se pak s nově zrozeným člověkem bude možno domluvit.
Princip to byl celkem jednoduchý. Tkáň vyšších organismů je tvořena diferencovanými buňkami, tedy takovými, které při tvorbě těla mají jedinou, přesně vymezenou funkci. V oživovači se rozloží na svou atomovou a elektronickou podstatu, čímž vzniknou prvotní, nediferencované buňky, schopné vytvářet jakoukoliv část organismu, tedy prakticky celého tvora. Příklad tohoto procesu lze nalézt u primitivních životních forem, například u láčkovců, kde z oddělené části těla vyroste nový jedinec.
Oživený tvor se posadil a zamrkal. "Smrt je tedy skutečně branou do nového života, ale kde je mé služebnictvo?" Zarazil se, když kolem sebe spatřil neznámé tvory. Padl na kolena, ale pak zlostně povstal. "Vy nejste egyptští bohové, ale bezejmenní démoni, jimž se nebudu klaněti."
Kapitán Gorzid pokynul strážím. "To nemá smysl, zabte ho!"
Dvounohý tvor se rozplynul v ohni paprskometu.
Druhý oživený tvor se posadil a celý se začal chvět. "Bože, už se nikdy nedotknu chlastu. To auto jsem sice řídil, ale..."
"Co je to auto," přerušil ho Enoch.
"To je vůz, kde zařadíte rychlost, šlápnete na plyn a..."
"Plyn", řekl palubní inženýr Weed, "to znamená, že řídil recenzie kníh vůz s výbušným motorem, takže víme, do jaké epochy ho zařadit."
Kapitán Gorzid pokývl a dal znamení strážnému s paprskometem.
Třetí muž se posadil a zamyšleně je pozoroval. "Vy jste přišli z kosmu?" zeptal se zvědavě. Enoch zachytil znepokojený pohled Yoalových očí. Tento dvounohý netvor se abnormálně rychle přizpůsobil nastalé situaci.
Netvor povstal a přešel k oknu. Vyhlédl ven a byl zřejmě překvapen. "Co se tady vlastně stalo?"
"To se chceme dozvědět my od vás!"
"Mohl bych se projít po muzeu?"
"Dobře. Ale jediný podezřelý pohyb a...!"
Netvor se usmál, ale ani pohledem nebo pohybem nedal najevo, že si všiml ohořelé podlahy na místě, kde zahynuli jeho dva předchůdci. Sledován skupinou vědců a strážných přešel do sálu strojů. Zastavil se: "Je zbytečné jít dál," řekl zamyšleně. "Tady je počítač explodujících atomů, jímž lze regulovat řetězovou reakci. V mé době jsme pouze tušili, že by něco podobného mohlo existovat, a to jsme za sebou měli už dva tisíce let atomové éry."
Palubní inženýr Weed vzrušené zašeptal kapitánu Gorzidovi: "Přístroj limitující jadernou energii jsme sice vyrobili již před několika sty lety, ale až dosud jsme nepřišli na to, že by mohlo existovat zařízení na základě počítače anihilovaných atomů!"
Kapitán Gorzid zbledl. "Zabte ho!" zvolal. Ale byl to strážný, kdo se zhroutil v plamenech. A pak další a další. Za stěnou ohně bylo vidět obrysy netvora sklánějícího se nad přístrojem, z něhož sršely modré jiskry. Někdo ze skupiny zasténal: "Na co jsme to narazili! Pouhou myšlenkou ovládá stroj!"
Všichni se dali na útěk. Za nimi se línaly modré plameny, ale ochranné pole je zadrželo, takže se včas dostali do lodi. Když vzlétli, shodili na muzeum atomovou pumu, která smetla budovu i s přilehlou částí města.
"Stejně jsme se nedozvěděli, proč ta rasa vyhynula," řekl Yoal, když se shromáždili v poradní místnosti. "Podle toho, co jsme zjistili, byli již dávno na vyšší technické úrovni než jsme my dnes, a to ještě zdaleka nevíme, čeho dosáhli předtím, než vymřeli!"
"To je pravda," souhlasil kapitán Gorzid, "ale za každou cenu musíme zjistit, co se tu vůbec stalo, jinak tuto nádhernou planetu nemůžeme doporučit k osídlení."
Na druhé polokouli přistáli u ruin velkého města a oživili jednu z koster, která musela patřit přímé oběti katastrofy. Tvor se posadil, rozhlédl se a - zmizel. V okamžiku, kdy se to stalo, poskočil indikátor silového pole o deset bodů. "To není možné," zvolal zděšeně palubní inženýr Weed. "Přece nemůže ovládat subnukleární síly pouhou myšlenkou!"
Kapitán Gorzid se rychle vzpamatoval: "Volám loď! Volám loď!" zařval do komunikátoru. "Okamžitě zničte lokátor planet a všechny oživovače a hlaste neprodleně splnění rozkazu!"
"Ti darebáci jsou snad hluší!" vztekal se kapitán, když se loď stále ještě neozývala. "Weede, vy jste zodpovědný za techniku, zjistěte, proč neodpovídají!"
Weedova zásahu však nebylo třeba, neboť loď se ozvala a potvrdila splnění příkazu. Všichni si oddechli. Zničení lokátoru zaručovalo, že netvor se nikdy nedozví místo, kde se nachází jejich rodná planeta a že mu nepadnou do ruky ani oživovače.
"Vrátíme se na loď", rozhodl kapitán. Pak ukázal na přístroj, jímž byl netvor oživen. "Stráže, okamžitě to zničte!" Stroj zmizel v žáru plamenů
"Támhle je!" vyjekl Enoch a ukázal chapadlem na skupinu nedalekých stromů, v jejichž stínu stála vysoká postava, která je zvědavě pozorovala. Pak pomalu vykročila směrem k nim. Duchapřítomný technik rychle přemístil ochranné pole mezi netvora a průzkumnou výpravu z planety Gana.
Netvor prošel ochranným polem jako by neexistovalo a zastavil se před skupinou. Hlavu měl hrdě vztyčenu a jeho oči svítily jako dva žhavé uhlíky. Zvláštním způsobem se zasmál, ale pak zvážněl.
"Když jste mě probudili, byl jsem jen zvědavý. Teď ale vážně přemýšlím, co s vámi udělám. Vím, že patříte k rase, která vybíjí obyvatelstvo jiných planet, aby je mohla sama osídlit."
"Stráže, zabte ho!" zařval kapitán Gorzid.
Když dohasla záře paprskometů, netvor stál dál na témže místě. Pokrčil rameny. "Jste sice vrazi, ale na druhé straně vám vděčím za své oživení. Pokud mi vydáte tajemství lokátoru planet, nechám vás odejít. Pak by nás už nic nemělo zastihnout nepřipravené jako při té poslední pohromě."
Enoch překonal strach svírající mu hrdlo a zeptal se: "Co se tady vlastně stalo?"
Netvorův hlas se změnil, jakoby znovu prožíval onu hrůznou dobu. "Elektronová bouře. Přihnala se z hlubin vesmíru. Šířka její fronty byla devadesát světelných let, takže pro nás nebylo úniku. Kosmické lodě jsme již dávno přestali stavět, protože jsme získali schopnost pohybovat se kosmickým prostorem sami, ale jen na vzdálenost čtyřiceti světelných let, takže jsme neměli kam uniknout. Dá se říct, že jsme doplatili na přechod z technické civilizace na čistě psychickou."
Ganajci si oddechli. "Takže vy neznáte tajemství oživovače ani lokátoru planet", řekl Yoal. "To je dobře, protože se ho nikdy nedozvíte!" Obrátil se ke svým druhům. "Přátelé, vraťme se na loď. Zde již nemáme co pohledávat."
Netvor pokrčil rameny a podivně se usmál. Beze slova se otočil a pomalu kráčel směrem k městu.
Vesmírná loď se vznesla a vypustila na město tři atomové bomby. Žádná z nich však nevybuchla.
"Tušil jsem to," kapitán Gorzid se obrátil ke svým druhům. "Přesto všechno bych se této planety nerad vzdal, protože její parametry jsou pro nás jako stvořené. Navrhuji, abychom se vrátili a znovu s tím netvorem promluvili. Snad dospějeme k nějaké vzájemně přijatelné dohodě."
Netvora našli na zápraží celkem zachovalého bungalovu, jak zametá verandu. Pohlédl na ně, odložil koště a pomalu jim vyšel vstříc.
Grorzidův návrh byl skvělým důkazem jeho diplomatických schopností. Nemůže prý očekávat, že by mu Ganajci pomohli oživit jeho druhy, a tak zůstane osamocen. Až Ganajci planetu osídlí, poskytnou mu rezervaci, kde bude moct v klidu a nerušeně žít.
"Proč neomezíte porodnost, když máte takový problém s populační explozí?" divil se netvor. "Co budete dělat, až osídlíte všechny planety a budete se množit dál?"
"Takový návrh je urážkou vznešeného poslání naší rady!" vybuchl vztekle Yoal.
Netvor pokrčil rameny. "Pokud nejste schopni sami omezovat své rozmnožování, budeme to muset udělat za vás!"
Mrazivé ticho, které po netvorových slovech nastalo, přerušil zlobným zasyčením Enoch: "Pokud si myslíš, že se ti podaří své druhy oživit, pak se mýlíš. Nejsi všemocný, jinak bys nás už dávno zničil!"
"Tak dost, Enochu!" zahřměl kapitán Gorzid. "Ultimatum tu dávám já!" Obrátil se k netvorovi a slavnostně řekl: "Tvore, vím, že budeš-li mít potřebný materiál a dost času, možná se ti podaří vyrobit oživovač. Podle mého odhadu to bude trvat tak asi dva roky. Do té doby se vrátíme s tolika válečnými loďmi, že každou minutu dopadne na tuto planetu tisíc bomb, a ty nemůžeš být všude, abys je neutralizoval. Všechny kostry tvých rodáků budou napadrť, takže nebudeš mít co oživovat. To se stane, pokud nepřijmeš náš návrh. A teď si dělej, co chceš!"
Netvor zavrtěl hlavou. "Co bych měl dělat? Nebudu dělat nic, alespoň ne hned. Ale jinak tvá úvaha o tom, že nejsem všemocný, je správná. Naproti tomu vy, jak se zdá, jste přehlédli jednu maličkost. Neřeknu vám, o co jde, to brzo poznáte sami. A teď zmizte, mám moc práce."
S těmi slovy se netvor chopil koštěte a pokračoval v zametání, aniž by se dále staral o zaražené Ganajce.
V Enochovi se vzbouřila nahromaděná zlost. Se vzteklým zavytím se vrhl na netvora, aby jej v sevření chapadel rozdrtil. Náhle však jím cosi smýklo a odhodilo ho to stranou. Enoch dopadl na zem a ztratil vědomí.
Když už byli vzdáleni asi třicet světelných let od planety, vřítil se do řídící kabiny se zoufalým výkřikem Enoch: "Netvor je na lodi!" V témže okamžiku si uvědomil, že onou 'maličkostí', o níž se netvor zmínil a která jim ušla, je jeho schopnost pohybovat se v kosmickém prostoru. Není divu, že Ganajci, kteří k tomu potřebovali kosmické lodě jí nevěnovali patřičnou pozornost.
Enoch jako by náhle zestárl. "Mám zato, že netvor se chce dostat na nějakou z našich planet," pokračoval zlomeným hlasem. "Získá tam lokátor planet a zmocní se některé z našich lodí a vrátí se zpět na svou planetu. A než přiletí naše lodě, oživí dostatečný počet svých druhů, aby mohl našemu útoku úspěšně čelit!"
Rozhlédl se po přítomných. V očích každého četl jednoznačné rozhodnutí a pocítil hrdost nad statečností příslušníků své rasy, ochotných obětovat své životy. Loď se nesmí vrátit domů, ale protože ani oni ani netvor ji nemohou zničit, zbývá jen jediné řešení - rozbít navi gační systémy a letět stále vpřed až do neprobádaných oblastí kosmu. Svou obětí zachrání ganajskou rasu před zkázou.
Dokončili dílo zkázy a navíc ještě odstranili kryty izolující vnitřek lodi od nukleárního centra. Asi po hodině letu, kdy se nekontrolovatelné záření už začalo šířit po všech prostorách lodi, napadlo Enocha něco, co jím otřáslo až do morku kostí. Vyskočil a hnal se bez dechu do astronomovy kabiny. Uchopil ho a třásl jím. "Skuri," sípal, "okamžitě se zeptej odpovědného technika, proč trvalo tak dlouho, než loď oznámila, že splnila kapitánův rozkaz zničit lokátor a oživovače!"
Skuri se vrhl ke komunikátoru a po chvíli oznámil, že dveře do laboratoří byly přivařené k rámům, takže je museli nejdřív vypáčit. Enoch se chytil za hlavu. "To znamená, že když netvor zmizel, vnikl do lodi a zmocnil se tajemství. Aby získal čas, zablokoval vchody. Jeho přítomnost na lodi je tedy jen bluf, aby nás přiměl k sebeobětování."
To se mu dokonale podařilo, neboť nikým neřízená loď právě začala padat do plamenů modrého slunce, zatímco netvor byl již na zpáteční cestě.
Blbec Zoul
Bylo teplé květnové odpoledne, docela normální a obvyklé. Slunce zapadalo,
do nádraží vjížděl ranní vlak, podle něhož vždycky kostelník Moucha
zvonil klekání, u potoka kvetl blatouch a krávy vesele bučely hlady. Ani na
maličké venkovské poště se nedělo nic, co by narušovalo řádný chod
života. Pod vyvěšeným telefonem seděl poštmistr Baba a chystal se
navyklým způsobem otevřít jakýsi balíček, aby z něho, než ho odevzdá
adresátovi, ukradl tradiční úřední díl. Náhle se však nožík zachvěl
a zarazil těsně nad papírem, neboť poštmistrovo zděšené oko spatřilo
adresu: „Pro největšího blba v obci.“ „Ba ne, blbec, Teofile, nejsi,“
řekl si pyšně poštmistr, schoval nůž a začal uvažovat, komu tedy
zásilku doručit. Jako první kandidát napadl pošťákovi tajemník Vřes,
který si před časem postavil z obecních peněz za vesnicí hrad, kde bydlel
s rodinou. Každé ráno vycházel po padacím mostě ven a tloukl zemědělce
bičíkem, aby nezapomněli na feudální útlak. Nebo referent Lacina, co měl
onehdy přednášku o potírání analfabetismu. Byla to přednáška zajímavá
a poučná. Zvláště od toho okamžiku, kdy si posluchači uvědomili, že
přednášející Lacina se domnívá, že analfabet je ten, kdo nepije alkohol.
Poštmistr usoudil, že sám nemůže určit adresáta. Nechť rozhodne obecní
rada.
Předseda svolal členy a začalo se rokovat. Po chvilce úvah se objevil první návrh na obecního blba. Podle očekávání byl navržen pastucha Němý Józa, který tuto funkci zastával, byť neoficiálně, již za předmnichovské republiky. „No jo“ uvažoval pokladník Myslivec, „ale co když to dneska má být úřední hodnost s pravomocí používat razítka? Co když bude muset jezdit na okresní rady a tam hovořit?“ To byla správná připomínka. Je zřejmé, že Němý Józa by těžko mohl důstojně reprezentovat obec, i když jinak všechny předpoklady má...
„Jestli je to placená funkce, tak mám zájem,“ přihlásil se o slovo agronom Pešek, který měl velmi náročnou ženu. Kromě toho byl na mizině, protože jej zruinovala akce, kdy sháněl potvrzení, že ačkoliv byl synem velkostatkáře, ukradli ho coby nemluvně Cikáni a on, vyrůstaje jako potulný kotlář, kradl svému původnímu, nenáviděnému otci ze sýpky obilí, rozdávaje ho chudým. Také se finančně vyčerpal podplácením prostých občanů, aby jej před úředními osobami nazývali Jánošíku. Nato se přihlásili všichni ostatní, že by placenou funkci blba vzali, neboť všichni měli velmi náročné ženy a všichni se finančně zruinovali sháněním různých potvrzení. Proto byl předseda nucen zpřísnit měřítka:
Obecní blb musí být nejméně 175 cm vysoký, štíhlé postavy.
Vyžaduje se středoškolské vzdělání a znalost jednoho světového
jazyka.
Nutno prokázat záslužný čin pro obec.
Tak tedy vypadl malý tlustý pokladník Myslivec, pak lékař Žofka, který byl samouk, a obecní pytlák Mráz. Největší naději na zvolení měl krásný referent Zoul, který se navíc mohl prokázat zvláště záslužným činem. Předloni totiž přišel na to, že obecní škola je v údolí a žáci po skončeném vyučování musí unaveni ještě šplhat do vrchu. Proto nechal na kopci vystavět druhou školu, přesně takovou jako budova v údolí. Žáci seběhli ráno z kopečka dolů, usadili se svěží do lavic a čekali. Během dopoledne je školník Vacek po dvojících přetahal — v zimě na sáňkách, v létě na trakaři — do školy horní. Odtamtud po vyučování seběhli žáci opět svěží do vesnice. Tak se žactvu zachránilo mnoho sil, tolik potřebných k vývoji mladého těla. Díky tomuto nápadu Zoul skutečně u konkurzu zvítězil. Měl ovšem štěstí, že už mezi námi není učitel Siláček, před jehož činem pro mládež vše ostatní bledne. Siláček se opíjel do němoty, zpustnul, stal se vandrákem a nakonec uhořel ve stohu, aby ukázal mladým, kam až vede alkoholismus, metla lidstva.
Zoul rozechvěn přistoupil k balíčku, otevřel jej, vyňal šest rolniček a lístek: „Posíláme doplňky k uniformě. Očekávejte další instrukce na náměstí.“ Z dopisu bylo zřejmé, že musíme obecnímu blbci opatřit uniformu. Ředitel Vitásek si vzpomněl, že rolničky patřívaly k úboru Kašpárka. Nechali jsme tedy ušít kostým Kašpárka a Zoul v něm v pondělí ráno pyšně vyšel na náměstí očekávat instrukce. Když ho spatřil řidič autobusu Veverka, zděšeně vystartoval a nazítří změnil trasu. Mlékařka Kohoutova se vylekala, že přijeli komedianti, a zamkla slepice a dceru, zatímco důchodce Misník se horečně pídil, jaké se budou dávat kusy a kde je předprodej. Zoulovi dřevěněly nohy, a proto několikrát poskočil na místě. Rolničky vesele zazvonily a z kolemjedoucího auta mu někdo hodil peníz. Seběhnuvší se děti pochopily příležitost k dovádění. Tloukly do Zoula pěstičkami, volajíce „Zoule, Zoule, naskočí ti boule!“ Zoul by je byl nejraději zpohlavkoval, ale protože byl obecním blbem, pouze se vesele smál a zvonil rolničkami.
Za čtrnáct dní se stala se Zoulem neobyčejná změna. Už neskákal na místě, ale běhal po dláždění a máchal se v kašně, volaje: „Koukněte se, Zoul udělá kotoul!“ A skutečně dělal krásné kotouly přes náměstí. Paní Zoulová nato prohlásila že proti jejímu muži je Němý Józa Sokrates, a odešla hledat štěstí jinam. Dokonce i předseda se jednou naklonil nad kutálejícím se Zoulem a smutně, ale s převahou mu řekl: „Ty blbečku.“ Dal Zoulovi koláč a šel úřadovat. K večeru přijelo několik bíle oblečených mužů s žádostí, aby Zoul vstoupil do jejich vozu. Ten radostně pokýval hlavou a řekl: „Á, na ústředí,“ vhopkal do auta a odjel. Od té doby jsme o něm neslyšeli a spadl nám kámen ze srdce. Obecního blba vykonává nadále neoficiálně Němý Józa bez platu, bez uniformy a je na něj spolehnutí.