Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 31761x
Příspěvků:
171

Toto téma sledují (3):


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
11.07.19 10:08:44 | #249

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/_files/200000015-ef08df000c/700/witcher_2014_07_09_23_23_00_367.png

I.

Potom se říkalo, že ten člověk přišel ze severu, od Provaznické brány. Šel pěšky, naloženého koně vedl za uzdu. Bylo pozdě odpoledne, krámky provazníků i klempířů už byly zavřené a ulička zela prázdnotou. Bylo teplo, ale ten člověk měl přes ramena přehozený černý plášť. Byl nápadný.
Zastavil se před hospodou Starý Narakort, chvilku čekal a naslouchal hučení hlasů. Hospoda byla, jako ostatně v tom čase vždy, plná. Do Starého Narakortu ale nevešel. Vedl koně dál, do dolní části uličky. Stála tam druhá, menší krčma, jíž se říkalo U lišky. Tam bylo prázdno. Krčma neslula právě nejlepší pověstí.
Krčmář zvedl hlavu od bečky kvašených okurek a změřil si hosta. Cizinec, stále ještě v plášti, stál před šenkýřem bez pohybu a mlčel.
"Přejete si?"
"Pivo," odpověděl neznámý. Neměl zrovna nejpříjemnější hlas.
Krčmář otřel ruce o zástěru a naplnil otřískaný hliněný korbel.
Neznámý nebyl starý, vlasy už měl ale notně prokvetlé. Pod pláštěm měl obyčejnou odřenou koženou kazajku, sešněrovanou pod krkem a na pažích. Když plášť odložil, všichni viděli, že mu na řemeni na zádech visí meč. Na tom by nebylo nic zvláštního, ve Wyzimě v oněch časech nosil zbraň každý, nikdo jej ale neměl pověšený na zádech jako luk či toulec.
Neznámý se neposadil mezi nepočetné hosty u stolu, zůstal stát u šenku a upíral na krčmáře své pronikavé oči. Lokl si.
"Hledám nocleh."
"Nemám," zabručel krčmář, pohled upřený na hostovy zaprášené a špinavé boty. "Zeptejte se ve Starém Narakortu."
"Radši bych zůstal tady."
"Nemám," krčmář konečně rozpoznal jeho přízvuk. Byl to Riv.
"Zaplatím," pronesl cizinec tiše a jakoby nejistě.

II.

A tím právě začal ten hrozný příběh. Poďobaný dlouhán, který z cizince od jeho příchodu ani na okamžik nespustil oči, vstal a přistoupil k šenku. Jeho dva přátelé se postavili na více než dva kroky za ním.
"Není tu místo, blboune. Rivskej vandráku," zachraptěl poďobanec. "Takový, jako seš ty, ve Wyzimě nepotřebujem. Todle je slušný město."
Neznámý uchopil svůj korbel a ustoupil. Pohlédl na krčmáře, ale ten se jeho pohledu vyhnul. Bránit Riva, to jej ani nenapadlo. Kdo, konečně, měl vůbec Rivy rád?
"Každej Riv je zloděj," pokračoval poďobanec, páchnoucí pivem, česnekem a vztekem. "Slyšíš, křiváku?"
"Neslyší. Asi má nasráno v uších," řekl jeden z těch vzadu a druhý se zachechtal.
"Zaplať a vypadni!" zařval poďobanec.
Teprve teď se na něj neznámý podíval.
"Nejprv si dopiju pivo."
"My ti pomůžem," zasyčel dlouhán. Vyrazil Rivovi korbel z ruky, zároveň jej chytil za ruku a za řemen, opásaný kolem hrudi. Jeden z dlouhánových přátel zvedl pěst. Cizinec se zatočil a poďobanec se zapotácel. Zasvištěl tasený meč, čepel se zaleskla ve světle kahanců. Zmatek a křik. Někdo ze zbývajících hostů se vrhl ke dveřím. Zarachotily židle, hliněné nádobí hluše narazilo na podlahu. Krčmář s rozechvělými rty hleděl na hrozně rozbitou poďobancovu tvář. Dlouhán s prsty zaklesnutými o šenk padal a mizel z očí, jakoby tonul. Ti dva zbývající leželi na podlaze. Jeden bez pohybu, druhý se třásl v rychle se zvětšující tmavé louži. Vzduchem vibroval mučivý, vysoký ženský vřískot. Krčmář se otřásl, nadechl a začal zvracet.
Neznámý ustoupil ke zdi. Stál tam přikrčený, napjatý a ostražitý.
V obou rukou třímal meč, jehož čepel kroužila vzduchem. Nikdo se ani nepohnul. Na tvářích hostů se usadila hrůza, znehybnila jejich paže a ucpala hrdla jako studené bláto.
Do krčmy vpadli hlučně s řinčícími zbraněmi tři biřici. Museli být někde blízko. V rukou měli kůží opletené hole, ale když spatřili mrtvoly, okamžitě vytáhli meče. Riv se přilepil ke zdi a levou rukou vytáhl z holínky dýku.
"Odhoď to!" zařval jeden z biřiců nejistě. "Odhoď to, lumpe! Půjdeš s námi!"
Druhý biřic odkopl stůl, který mu zabraňoval dostat se k Rivovi ze strany.
"Utíkej pro lidi, Tresko!" vykřikl na třetího, stojícího u dveří.
"Není třeba," prohlásil neznámý a nechal meč klesnout. "Půjdu sám."
"Půjdeš, pse, ale na provaze!" odpověděl mu ten nejistý. "Odhoď ten meč, nebo ti rozseknu kebuli!"
Riv se narovnal. Rychle vsunul čepel pod levou paži a pravou rukou pozvednutou k biřicům, ve vzduchu bleskově načrtl nějaké znamení. Někteří z hostů se zvedli, ostatní se vrhli ke dveřím. Žena se opět divoce rozvřískala.
"Půjdu sám," zopakoval neznámý kovově znějícím hlasem. "Vy tři půjdete se mnou. Zavedete mě k místodržiteli. Neznám cestu."
"Ano, pane," vykoktal biřic a uklonil se. Nejistě se ohlížeje vykročil ke dveřím. Zbývající dva jej rychle následovali. Neznámý vsunul meč do pochvy, dýku do holínky a vykročil za nimi. Když procházel kolem stolů, zakrývali si hosté tváře šosy svých chalátů.

III.

Wyzimský místodržící Velerad se poškrábal pod bradou. Zamyslel se. Nebyl pověrčivý, přesto se mu ale zrovna nezamlouvalo zůstat s Bělohlavým o samotě. Rak se ale rozhodl.
"Odejděte," přikázal biřicům. "A ty se posaď. Ne, sem ne. Tam dál, jestli můžeš."
Neznámý usedl. Neměl už ani meč, ani černý plášť.
"Poslouchám," řekl Velerad, pohrávaje si s těžkým palcátem, ležícím na stole. "Jsem Velerad, místodržící wyzimský. Co mi chceš, zbojníku? Půjdeš do lochu. Tři mrtví, pokus o uhranutí - to není špatné. To vůbec není špatné. Za takové věci se u nás, ve Wyzimě, naráží na kůl. Já jsem ale spravedlnost sama, a tak tě nejdřív vyslechnu. Mluv."
Riv rozepnul kazajku a vytáhl ze záňadří svitek bílé kozí kůže.
"Přibíjíte to na rozcestích, na krčmách," promluvil tiše. "Je to, co tu je napsáno pravda?"
"Aha," zabručel Velerad, hledě na runy, vyleptané v kůži. "To máš těžké. Škoda, že mě to hned nenapadlo. Jistě, je to ta nejpravdivější pravda. Podepsán je Foltest, král a vládce Temerie, Pontaru a Mahakamu. A tak je to pravda. Jenže - vyhláška je vyhláška a zákon je zákon. Já tady, ve Wyzimě, zastupuji právo a pořádek! Nedovolím žádné vraždění! Jasné?"
Riv přikývl na souhlas. Velerad rozhněvaně zasípal:
"Zaklínačské znamení máš?"
Neznámý opět sáhl do záňadří a vytáhl kulatý medailon na stříbrném řetízku, na němž byla vyobrazena vlčí hlava s vyceněnými tesáky.
"Jak se jmenuješ? Klidně si můžeš třeba něco vymyslet, neptám se ze zvědavosti, jen bych rád věděl, jak ti říkat."
"Říkají mi Geralt."
"Dobrá, tedy Geralt. Podle přízvuku pocházíš z Rivie."
"Z Rivie."
"No dobrá. Víš co, Geralte? S tímhle," poklepal na vyhlášku, "s tímhle mi dej svátek. Je to vážná věc. Mnoho se jich pokoušelo. Tohle, brachu, není jako nasekat pár lotrům."
"Já vím. Je to, pane místodržící, moje práce. A je tu psáno, že odměna činí tři tisíce orenů."
"Tři tisíce," našpulil Velerad rty. "A jak se říká mezi lidem, princezna za ženu. I když tohle tam Foltest nenapsal."
"Princezna mě nezajímá," prohlásil Geralt klidně. Seděl, ani se nehnul, ruce složeny na kolenou. "Je psáno tři tisíce."
"Co jsou to za časy!" povzdechl si místodržící. "Jak prašivá doba! Koho by ještě před dvaceti lety napadlo, i kdyby byl třeba ožralý, že budeme mít takové profese? Zaklínači! Potulní lovci bazilišků! Podomní zabíječi draků a vodníků! Hele, Geralte, můžete ve vašem cechu pít pivo?"
"Jistě."
Velerad zatleskal.
"Pivo!" zvolal. "A tak si, Geralte, přisedni. Mně už je všecko jedno."
Pivo bylo studené a pěnilo.
"Máme hrozné časy," pokračoval Velerad v monologu a nahýbal si ze sklenice. "Rozlezlo se nám tu pěkné svinstvo. V Mahakamu i v horách se to jen hemží všelijakými strašidly. V lesích dřív vyli jen vlci a teď - přízraky, všelijací hejkalové, všude kam se koukneš nějaký lesní muž nebo něco takového. Víly a polednice kradou po vsích děti, už je toho příliš. Nemoci, o jakých dřív nikdo ani neslyšel. Vlasy se z toho ježí. A teď ještě tohle," strčil do svitku na stole. "Vůbec se nedivím, Geralte, že je po vašich službách taková poptávka."
"To je královská vyhláška, pane místodržící," zvedl Geralt hlavu. "Znáte podrobnosti?"
Velerad se zhoupl na židli, ruce sepjaté na břiše.
"Podrobnosti, říkáš? Jistěže znám. Ne zrovna z první ruky, ale přesto z hodnověrných pramenů."
"O to mi právě jde."
"Ty jsi ale mezek. Jak chceš. Tak poslouchej." Velerad si lokl piva a ztlumil hlas. "Náš milovaný Foltest nám ještě za vlády starého Medella, svého otce, předváděl, co umí - a že toho bylo požehnaně. Počítali jsme, že jej to věkem přejde, ale on zatím hned po své korunovaci, po smrti otce, starého krále, překonal sám sebe. Ani jsme nestačili zírat. Zkrátka - udělal dítě své vlastní sestře, Addě. Adda byla mladší než on, vždycky drželi spolu, ale nikoho nenapadlo, no snad jen královnu...
Prostě, koukáme, Adda najednou s takovýmhle břichem a Foltest začíná mluvit o svatbě. Se sestrou! Sleduješ mě, Geralte? Vznikla hrozně napjatá situace, protože si Vizimir z Novigradu akorát usmyslel za Foltesta provdat svou dceru Dalhu, vyslal poselstvo a my jsme krále museli držet za ruce i nohy, protože chtěl utéct a poslům se vysmát. Chválabohu se to podařilo, jinak by nás Vizimir asi vykuchal. Potom se nám, ne bez Addiny pomoci, měla na bratříčka velký vliv, chlapečkovi podařilo vymluvit rychlou svatbu. No, a Adda pak v předepsané době porodila, jak jinak. A teď dobře poslouchej, začíná to být zajímavé. To, co se narodilo, moc lidí nevidělo, ale jedna z porodních bab vyskočila z okna věže a zabila se, druhá se zbláznila a dodnes se nevzpamatovala. Mám tedy takový dojem, že ten parchant nebyl zrovna nejkrásnější. Byla to holka. Zemřela hned po porodu. Nikdo, jak se zdá, s podvázáním pupeční šňůry nepospíchal. A Adda, na své štěstí, porod nepřežila taky. A pak ze sebe, brachu, Foltest zase udělal hlupáka. Tu potvoru měl spálit nebo, co já vím, zakopat někde v pustině a ne uložit ji do sarkofágu v palácovém podzemí."
"Teď už je marné to rozebírat," zvedl Geralt hlavu. "V každém případě měli pozvat někoho z Vědoucích."
"Myslíš ty zloděje s hvězdičkami na kloboucích? Ale ano, slétlo se jich tu snad deset, jenže až potom, co se ukázalo, co v tom sarkofágu vlastně leží. A co z něj po nocích vylézá. Tedy, nezačalo to vylézat hned, to zas ne. Po pohřbu byl sedm let klid. Až tu, jedné noci, zrovna byl úplněk, se v paláci ozval křik a začaly zmatky. Co ti budu vykládat, sám o tom něco víš, vyhlášku jsi četl. Nemluvně v rakvi vyrostlo - a ne zrovna málo - zuby mu narostly jak se patří. Jedním slovem striga. Škoda, že jsi neviděl mrtvolu. Tak jako já. Určitě by ses Wyzimě zdaleka vyhnul."
Geralt mlčel.
"Tehdy," pokračoval Velerad, "jak už jsem říkal, k nám Foltest povolal celou hromadu čarodějů. Překřikovali se, moc nechybělo a pobili by se těmi svými holemi, které nosí nejspíš aby jimi odháněli psy, když je na ně někdo poštve. A podle mě je na ně poštvávají správně. Odpusť, Geralte, máš-li na čaroděje jiný názor, při tvém povolání je to pravděpodobné, ale pro mě to jsou darmožrouti a hlupáci. Vám, zaklínačům, lidi věří víc. Jste přinejmenším, jak to říct, konkrétnější?"
Geralt se usmál, ale neřekl ani slovo.
"No, přejděme k věci." Místodržící nahlédl do džbánku a dolil pivo sobě i Rivovi. "Rady některých těch čarodějů zase až tak hloupé nebyly. Jeden navrhoval strigu spálit i se sarkofágem a palácem, jiný zase radil useknout jí hlavu prknem, ostatní navrhovali vrážet do různých částí jejího těla dřevěné kolíky, samozřejmě ve dne, kdy ta čertice spala v truhle znavená nočními radovánkami. Jenže se, bohužel, našel jeden cvok se špičatou čepicí na plešaté kebuli, hrbatý poustevník, který si usmyslel, že to jsou čáry a že se to dá odčarovat, takže ze strigy bude zase Foltestova dceruška, krásná jako obrázek. Jenom se k kryptě musí prosedět celá noc a bude po kraválu. A pak - představ si, Geralte, toho pitomce - odešel na noc do krypty. Není těžké uhádnout, že toho z něj moc nezbylo, neuspíš jen čepice a hůl. Jenže Foltest se toho nápadu chytil jako klíště. Zakázal všechny pokusy o její zabití a ze všech koutů země stáhl všelijaké šarlatány, aby strigu přečarovali zpátky na princeznu. To ti byla ale banda! Jakési pokřivené ženštiny, všelijací kulhavci, špinaví a zavšivení, brachu, až to jednomu přišlo líto. No a hrrr do čarování, hlavně ovšem u misky a džbánku. Jistě, některé z nich Foltest nebo rada rychle odhalili, pár jich nechali dokonce pověsit na hradbách. Jenže jen málo, počertech málo. Já bych je pověsil všechny. To, že ta striga každou chvilku někoho zakousla a těch podvodníků si ani nevšimla, snad ani říkat nemusím. Ani to, že Foltest tam už nebydlel. Vůbec nikdo tam nebydlel." Velerad se odmlčel, potřeboval se napít. Zaklínač mlčel.
"A tak už to, Geralte, pokračuje šest let, protože se to narodilo před nějakými čtrnácti lety. Měli jsme v té době jiné starosti, porvali jsem se totiž s Vizimirem z Novigradu a to z dobrých a pochopitelných důvodů, šlo nám o přesunutí hraničních kamenů a ne o nějaké dcerky či veselky. Abych to doplnil, Foltest už začíná mluvit o svatbě a prohlíží si nabídky z okolních dvorů; dřív je házel do záchoda. Občas má ale záchvaty té své mánie a posílá jezdce hledat nové čaroděje. Jo, i odměnu slíbil, celé tři tisíce, takže se seběhlo pár pitomců, potulných rytířů a dokonce i jeden pasáček, známý to kretén, budiž mu země lehká. A striga se má dobře. Akorát občas někoho zakousne. Na to se dá zvyknout. A z těch hrdinů, co se ji pokoušejí odčarovat, je aspoň ten užitek, že se ta bestie nažere na místě a neleze z paláce ven. A Foltest má nový, docela hezký zámek."
"Za šest roků," zvedl Geralt hlavu, "za šest roků to nedokázal nikdo vyřešit?"
"Nedokázal." Velerad si zaklínače změřil pronikavým pohledem. "Ono s tím nejspíš nic dělat ani nejde, musíme se s tím smířit. Mluvím o Foltestovi, našem nejmilostivějším a milovaném vládci, který na rozcestích ještě pořád vyvěšuje ty vyhlášky. Jenže v poslední době je těch dobrovolníků nějak míň. Abych řekl pravdu, nedávno tu jeden byl, jenže ty tři tisíce chtěl předem a tak jsme jej strčili do pytle a hodili do jezera."
"Podvodníci se najdou vždycky."
"To máš pravdu. A není jich málo," přitakal místodržící, nespouštěje ze zaklínače oči. "A proto, půjdeš-li do paláce, nechtěj zlato předem. Půjdeš-li tam vůbec."
"Půjdu."
"Jak chceš, je to tvoje věc. Pamatuj ale na mou radu. Jo, když už jsme u odměny, v poslední době se začalo mluvit i o její druhé části - už jsem to říkal. Princeznu za ženu. Nevím, kdo na to přišel, jestli ale ta striga vypadá tak, jak se říká, je to moc smutný vtip. Přesto ale se našlo dost hlupáků, kteří se hnali do paláce hned, jak se to rozkřiklo. Šance dostat se do královské rodiny. Konkrétně dva ševcovští tovaryši. Proč jsou, Geralte, ševci tak pitomí?"
"Co já vím? A zaklínači to, pane místodržící, zkoušeli také?"
"Jistě. Pár jich tam bylo. Jenže vždy, když slyšeli, že je strigu nutno odčarovat a ne zabít, pokrčili rameny a odjeli. Tím také, Geralte, v mých očích velice stoupli. No, ale pak přijel jeden, mladší než ty, na jméno si už nevzpomenu, jestli je vůbec řekl. Ten se o to pokusil."
"No a?"
"Jeho střeva zubatá princezna roztahala pěkně daleko. Na půl dostřelu z luku."
Geralt přikývl.
"Víc jich nebylo?"
"Přišel ještě jeden."
Velerad se na okamžik odmlčel, zaklínač jej ale nepoháněl.
"Jo," řekl místodržící, "našel se ještě jeden. Zpočátku, když mu Foltest pohrozil šibenicí, jestli tu strigu zabije nebo zmrzačí, se jenom rozesmál a začal balit. No ale pak..."
Velerad opět ztišil hlas, až skoro šeptal a nakláněl se přes stůl.
"Pak to tedy vzal. Víš, Geralte, tady, ve Wyzimě, najdeš pár rozumných lidí, některé z nich i ve vysokém postavení, jimž se to všechno už pěkně zhnusilo. Říká se, že ti lidé zaklínače potichoučku přesvědčili, aby se vykašlal na okolky a kouzla a strigu prostě zlikvidoval. Králi aby pak řekl, že došlo k pracovnímu úrazu. Král se rozzlobí, to je jisté, ale všechno skončí tím, že mu z odměny nevyplatí ani oren. Ten fikaný zaklínač na to ale, že zadarmo si na strigy můžeme chodit sami. No, co se dalo dělat, složili jsme se, posmlouvali. Jenže z toho nakonec nic nebylo."
Geralt zvedl obočí.
"Jak říkám - nic," řekl Velerad. "Zaklínač tam nechtěl jít hned první noc. Potuloval se, čmuchal, ohlížel situaci. Až nakonec, alespoň se to říká, uviděl strigu, a to určitě v akci, protože ta bestie z krypty neleze jen proto, aby si protáhla nohy. Viděl ji a okamžitě zmizel. Neřekl ani sbohem."
Geralt zkřivil rty v jakési napodobenině úsměvu.
"Rozumní lidé," promluvil, "ty peníze ještě určitě mají, že? Zaklínači neberou předem."
"Samozřejmě," odpověděl Velerad. "Mají je."
"A nemluví se náhodou, kolik toho je?"
Velerad vycenil zuby.
"Někdo říká - osm set."
Geralt zakroutil hlavou.
"Další pak," zabručel místodržící, "vykládají o tisíci."
"To není tak moc, zvláště když jsi uvědomíme, že lidé často přehánějí. Konec konců, král dává tři tisíce."
"A nezapomeň na snoubenku navrch," vysmíval se mu Velerad. "O čem tu vlastně mluvíme? Stejně je jasné, že ty tři tisíce nedostaneš."
"Proč ne?"
Velerad udeřil pěstí do stolu.
"Geralte, nenič mou představu o zaklínačích! Už se to vleče víc než šest let! Striga rok co rok pozabíjí půl sta lidí, teď tedy míň, protože se každý od zámku drží v uctivé vzdálenosti. Kdepak, brachu, já na kouzla věřím, viděl jsem toho dost a taky věřím - do jisté míry, samozřejmě, - ve schopnosti mágů a zaklínačů. Ale to odčarování je pitomost, vymyšlená hrbatým a usopleným dědkem, zblblým z poustevnického žrádla, pitomost, které kromě Foltesta nevěří vůbec nikdo. Kdepak, Geralte. Adda porodila strigu, protože se vyspala s vlastním bratrem - taková je pravda a nic s tím neuděláš. Striga, jako všechny strigy, žere lidi a je třeba ji zabít - prostě a jednoduše. Poslyš, před dvěma lety se vesničani z nějaké zapadlé díry u Mahakamu, jímž požíral ovce drak, dali dohromady, draka umlátili klanicemi a ani nepovažovali za nutné nějak zvlášť se tím chlubit. A my tady, ve Wyzimě, čekáme na zázrak, za každého úplňku zamykáme dveře nebo ke kůlu před zámkem přivazujeme zločince v naději, že se ta potvora nažere a vrátí zpátky do rakve."
"To není nejhorší řešení," usmál se zaklínač. "Zločinnost klesla?"
"Ani trochu."
"Do zámku - toho nového - se jde kudy?"
"Zavedu tě tam sám. Co bude s tím návrhem rozumných lidí?"
"Proč spěcháš, místodržící?" řekl Geralt. "Při práci se může klidně stát nějaké neštěstí, ať už chtít budu nebo ne. A pak, ti rozumní lidé by se měli zamyslet nad tím, jak mě ochrání před královým hněvem a nachystat těch patnáct set orenů, o nichž se mluví."
"Říká se tisíc."
"Kdepak, pane Velerade," prohlásil zaklínač neústupně. "Ten, komu dávali tisíc, utekl, sotva strigu zahlédl. Dokonce ani nesmlouval. To znamená, že riziko stojí za víc než tisícovku. Jestli nestojí za víc než patnáct set, to se teprve uvidí. Já se ale, samozřejmě, rozloučím."
Velerad se poškrábal na hlavě.
"Geralte? Dvanáct set?"
"Ne, pane místodržící. Není to lehká práce. Král nabízí tři tisícovky a musím vám říct, že odčarování je někdy snazší než zabití. Nakonec, kdyby to bylo tak prosté, už by ji někdo z mých předchůdců zabil. Nebo si myslíte, že se dali zakousnout jen ze strachu před králem?"
"Dobře, dobře, brachu," přikývl Velerad smutně. "Tak platí. Před králem ale o nějakém neštěstí při práci ani nešpitni. Radím ti dobře."

IV.

Foltest byl štíhlý, měl hezkou (až moc hezkou) tvář. Podle zaklínačova odhadu mu nebylo ještě ani čtyřicet. Seděl na židli vyřezané z černého dřeva, nohy natažené ke krbu, u něhož se vyhřívali dva psi. Vedle, na truhlici, seděl starší, urostlý muž s plnovousem. Za králem stá další, bohatě oděný, s hrdým výrazem ve tváři. Velmož.
"Zaklínač z Rivska," pronesl král po chvíli mlčení, nastalém po Veleradově představování.
"Ano, pane," uklonil se Geralt.
"Z čeho ti tak zešedivěla hlava? Z kouzel? Vidím, že ještě nejsi tak starý. Dobře, dobře, nemusíš nic říkat. Byl to jen žert. Zkušenosti, doufám, jistě nějaké máš?"
"Jistě, pane."
"Rád bych o nich věděl něco bližšího."
Geralt se uklonil ještě hlouběji.
"Jistě je vám známo, pane, že náš zákon zakazuje mluvit o naší práci."
"To je výhodný zákon, pane zaklínači, velice výhodný. Ale jen tak, bez podrobností, měls už co dělat s lesními muži?"
"Měl."
"S upíry? S těmi hroznějšími?"
"Také."
Foltest se zarazil.
"A se strigami?"
Geralt zvedl hlavu a pohlédl králi přímo do očí.
"Ano!"
Foltest odvrátil zrak.
"Velerade!"
"Ano, milosti."
"Seznámils jej s podrobnostmi?"
"Ano, milosti. Tvrdí, že princeznu lze odčarovat."
"To vím už dávno. Jenže jak, vážený zaklínači? Ach ano, zapomněl jsem, zákon. Dobře, ještě maličkost. Zaklínačů jsem tu už pár měl. Řekls mu to, Velerade? Dobře. A tak vím, že raději zabíjíte, než snímáte zakletí. S tím ale vůbec nepočítej. Spadne-li mé dcerce z hlavy jen vlásek, položíš svou na špalek. To je všechno. Ostrite, i vy, pane Segeline, zůstaňte tu a dejte mu všechny informace, jaké jen bude chtít. Ti zaklínači mají vždycky moc otázek. Nakrmte jej a ubytujte na zámku. Ať se netoulá po hospodách."
Král se zvedl, hvízdl na psy a vykročil ke dveřím, rozhazuje slámu, pokrývající podlahu u komnatě. U dveří se ještě otočil.
"Když uspěješ, je odměna tvá. A když se osvědčíš, třeba ještě něco přidám. Na těch řečech lůzy o svatbě s princeznou není, samozřejmě, ani zrnko pravdy. Doufám, že tě ani nenapadlo, že bych svou dceru provdal za nějakého přivandrovalce."
"Ne, pane, to si nemyslím."
"Dobře, to mi dokazuje, že to máš v hlavě v pořádku."
Foltest odešel a zavřel za sebou. Velerad i oba velmoži se okamžitě posadili ke stolu. Místodržící dopil králův z poloviny plný pohár, nahlédl do džbánku a zaklel. Ostrit, sedící na Foltestově místě, hladil dlaní vyřezávaný lenoch židle a zaklínače si úkosem prohlížel. Vousáč Segelin na Geralta kývl.
"Posaďte se, vážený zaklínači, posaďte se. Večeře tu bude co nevidět. Co byste chtěl vědět? Místodržící Velerad vám už určitě všechno řekl. Znám ho. Určitě toho napovídal spíš víc než míň."
"Jen pár otázek."
"Prosím."
"Místodržící mluvil o tom, že král ihned po tom, co se striga narodila, povolal mnoho Vědoucích."
"To je pravda. Jen neříkejte striga, ale princezna. Spíš se tak vyhnete přeřeknutí před králem - a s tím souvisejících nepříjemností."
"Byl mezi Vědoucími někdo známý? Slavný?"
"Byli tu takoví, tehdy i později. Na jména si vzpomenout nedokážu. A vy, pane Ostrite?"
"Nevzpomínám si," odvětil velmož. "Vím ale, že mnozí z nich se těšili slávě a uznání. Moc se o tom mluvilo."
"V tom, že zakletí je možno sejmout, byli zajedno?"
"To zdaleka ne," usmál se Segelin. "V žádném případě. Ale takové tvrzení padlo také. Mělo to být jednoduché, protože, vzpomínám-li si dobře, stačilo strávit noc od západu do kuropění v podzemí, u sarkofágu."
"Opravdu, jak prosté!" vyprskl Velerad.
"Zajímalo by mě, jak... princezna vypadá."
Velerad se zvedl ze židle.
"Princezna vypadá jako striga!" vykřikl. "Jako ta nejstrigovatější striga, o jaké jsem kdy slyšel. Její jasnost, královská dcerka, superparchant, je čtyři lokty vysoká, vypadá jako pivní soudek, tlamu má od ucha k uchu, plnou zubů jako dýky, rudé oči a zrzavou palici. Pazoury a drápy jako divoká kočka a visí jí až k zemi. Jen se divím, že jsme ještě nezačali po spřátelených dvorech rozesílat její podobizny. Princezna - ať ji mor schvátí - má už čtrnáct let, je tedy na čase uvažovat o vdavkách s nějakým princem."
"Zadrž, místodržící," zamračil se Ostrit, pokukuje po dveřích. Segelin se pousmál.
"Popis, ač tak obrazný, byl poměrně přesný a o to panu zaklínači přece šlo, že? Velerad ještě zapomněl na to, že se princezna pohybuje neuvěřitelně rychle a že má mnohem větší sílu, než by se bylo možno domýšlet z její výšky a stavby těla. A že má čtrnáct let, je pravda. Je-li to důležité."
"Je to důležité," potvrdil zaklínač. "K útokům na lidi dochází výhradně jen za úplňku?"
"Ano," odvětil Segelin, "pokud vychází ze Starého zámku. V zámku lidé hynuli nezávisle na měsíční fázi. Venku ale útočí pouze za úplňku. A to ještě ne vždy."
"Došlo k útoku někdy i ve dne?"
"Ne, ve dne nikdy."
"Oběti požírá vždy?"
Velerad si šťavnatě odplivnul do slámy.
"Aby tě... Geralte, co nevidět tu bude večeře. Fuj! Požírá, nakusuje, nechává, různě - nejspíš podle nálady. Jednomu ukousla jen hlavu, pár jich vykuchala, několik zase obrala na kost, dalo by se říct. Aby ďas spral její matku!"
"Dej si pozor, Velerade!" sykl Ostrit. "O strize si mluv, co chceš, ale Addu přede mnou neurážej. Před králem tu odvahu nemáš."
"Existuje někdo, na koho zaútočila a on to přežil?" otázal se zaklínač, na oko si nevšímaje velmožova výbuchu.
Segelin a Ostrit se po sobě podívali.
"Ano," odpověděl vousáč. "Hned zpočátku, před šesti lety, se vrhla na dva vojáky, stojící u krypty na stráži. Jednomu se podařilo uniknout."
"A pak," vmísil se do řeči Velerad, "mlynář. Napadla ho u města, vzpomínáš si?"

V.

Druhého dne večer mlynáře přivedli do místnosti nad strážnicí, v níž byl zaklínač ubytován. Přivedl jej voják v plášti s kapucí.
Rozhovor nepřinesl dohromady nic podstatného. Mlynář byl vylekaný, blekotal a zakoktával se. Víc zaklínači řekly jeho jizvy - striga měla impozantní rozevření čelistí a ostré zuby, zvláště pak dlouhé horní řezáky - byly čtyři, dva z každé strany. Drápy určitě ostřejší než divoká kočka, ale na tak zakřivené. Jen díky tomu se mlynáři podařilo uniknout.
Geralt dokončil prohlídku a pohybem ruky se rozloučil s mlynářem i vojákem. Voják vesničana vystrčil za dveře a sňal kapuci. Byl to sám Foltest.
"Jen seď, nevstávej," řekl král. "Není to oficiální návštěva. Dal ti ten rozhovor něco? Slyšel jsem, žes byl dopoledne v zámku?"
"Ano, pane."
"Kdy se dáš do práce?"
"Do úplňku scházejí čtyři dny. Po úplňku."
"Chceš si ji předtím prohlédnout?"
"To není nutné. Ale najezená... princezna... nebude tak pohyblivá."
"Striga, mistře, striga. Nehrajme si na diplomaty. Princezna z ní teprve bude. Konečně, právě o tom jsem si s tebou přišel promluvit. Odpovídej přímo, krátce a jasně - bude nebo nebude? Jen se neschovávej za nějaký zákon."
Geralt si otřel čelo.
"Králi, prohlašuji, že kletbu je možno zrušit. A nemýlím-li se, tak opravdu strávením noci v zámku. Zastihne-li strigu třetí kuropění mimo sarkofág, kletba se zlomí. Tak se se strigami obvykle jedná."
"To je to tak prosté?"
"Nic jednoduchého to není. Za prvé se ta noc musí přežít. Také může dojít k odchylkám, mohou to být třeba tři noci a ne jedna. A jsou také případy... no... beznadějné."
"Ano," povzdechl si Foltest. "Pořád mi něco říká. Zabít tu bestii, protože je nevyléčitelná. Jsem si, mistře, jist, že s tebou už také mluvili. Že ano? Lidožroutku zabít bez okolků hled zpočátku a králi pak nakukat, že to jinak nešlo. Král nezaplatí, zaplatíme my. Velice chytré, protože král nechá zaklínače stít nebo pověsit a zlato zůstane v kapse."
"Král zaklínače nechá opravdu stít bezpodmínečně?" zarazil se Geralt.
Foltest se na dlouho zadíval do Rivových očí.
"Král neví," řekl pak. "Ale zaklínač by s tím měl raději počítat."
Teď se zase odmlčel Geralt.
"Udělám, co budu moci," řekl pak. "Ale kdyby se to vyvíjelo špatně, budu se bránit. Vy, pane, musíte s touto eventualitou počítat také."
Foltest vstal.
"Nechápeš mě. Je mi jasné, že jí zabiješ, kdyby začalo být horko - ať už se mi to líbí nebo ne. Jinak zabije ona tebe. Jistě a neodvolatelně. Neroztrubuju to, ale nikoho, kdo by ji zabil v sebeobraně, bych nepotrestal. Nedopustím ale, aby byla zabita bez pokusu o záchranu. Už tu byly tři pokusy o zapálení Starého zámku, stříleli po ní z luků, kopali jámy, líčili pasti a osidla - dokud jsem jich pár nepověsil. Ale tady jde o něco jiného. Poslyš mistře!"
"Prosím."
"Po třetím kuropění, chápu-li tě správně, už tu nebude striga. CO ale bude?"
"Půjde-li všechno dobře, pak čtrnáctiletá dívka."
"Rudooká? S krokodýlími zuby?"
"Normální dívka. Jen..."
"No?"
"Fyzicky."
"A bác ho. A psychicky? Každý den k snídani vědro krve? Dívčí stehýnko?"
"Ne. Psychicky... to se nedá jen tak říct. Myslím, že na úrovni, co já vím, tak tří, čtyřletého dítěte. Delší dobu bude vyžadovat zvláštní péči."
"To je samozřejmé. Mistře?"
"A může se to vrátit? Někdy později?"
Zaklínač mlčel.
"Aha," dovtípil se král. "Může. A co pak?"
"Kdyby po dlouhých, několikadenních mdlobách zemřela, musíte její tělo spálit. A to co nejrychleji."
Foltest se zasmušil.
"Já si ale nemyslím," dodal Geralt, "že k tomu musí dojít. Pro jistotu vám, pane, dám několik rad, jak nebezpečí zmenšit."
"Už teď? Není to brzo, mistře? Co když..."
"Už teď," přerušil jej Riv. "Může se stát cokoli, králi. Může se stát, že ráno v kryptě najdete odčarovanou princeznu a mou mrtvolu."
"To snad ne. I přes mé svolení k sebeobraně? A to ti na něm, jak se zdá, ani moc nezáleželo."
"Je to vážná věc, králi. Riziko je veliké. Proto poslyšte - princezna musí mít na krku neustále safír, nejlépe inkludovaný, a to na stříbrném řetízku. Ve dne v noci."
"Co je to inkludovaný?"
"Se vzduchovou bublinou uvnitř. Kromě toho v její ložnici občas palte jalovcové, jeřabinové a lískové větvičky."
Foltest se zamyslel.
"Děkuji ti za rady, mistře. Uposlechnu tě, pokud... A teď zase pro změnu poslouchej ty. Zjistíš-li, že je to beznadějné, zabij ji. Odčaruješ-li ji a děvče nebude... normální... budeš-li mít jen stín pochybností, že se to podařilo, zabij ji také. Neboj se, neublížím ti. Před lidmi po tobě budu řvát, vyženu tě z paláce i z města. Nic víc. Odměnu ti, samozřejmě, nevyplatím. Snad něco usmlouváš - však víš od koho."
Na chvíli zavládlo ticho.
"Geralte," Foltest zaklínače poprvé oslovil jménem.
"Prosím?"
"Co je pravdy na těch řečech, že to dítě je takové, protože Adda byla mou sestrou?"
"Jen málo. Žádná kletba nepůsobí sama od sebe, někdo ji musí vyslovit. Jsem ale toho názoru, že váš svazek se sestrou je prvotní příčinou té kletby a tedy i onoho následku."
"To jsem si myslel. Někteří z Vědoucích, i když ne všichni, to říkali také. Geralte, kde se to všechno, ty čáry a kouzla, vzaly?"
"To nevím, pane. Zkoumáním těchto jevů se zabývají Vědoucí. Nám, zaklínačům, stačí vědět, že tyto jevy vyvolává soustředěná vůle. A také vědět, jak s tím bojovat."
"Zabíjet?"
"Nejčastěji. Za to nám, konečně, také většinou platí. Málokdo chce zakletí zrušit, králi. Lidé se obvykle chtějí chránit před nebezpečím. A má-li nestvůra na svědomí nějaké lidské životy, musíte ještě počítat se mstou."
Král vstal, udělal pár kroků komnatou a zastavil se před zaklínačovým mečem, visícím na zdi.
"Tím?" otázal se, ale na Geralta ani nepohlédl.
"Ne, ten je na lidi."
"Slyšel jsem. Víš co, Geralte? Půjdu do krypty s tebou."
"To je vyloučeno."
Foltest se otočil. Oči se mu leskly.
"Víš ty, čaroději, že jsem ji nikdy ani nezahlédl? Ani po narození, ani potom. Měl jsem strach. A už ji ani nikdy spatřit nemusím, že? Snad mám aspoň právo vidět, jak ji budeš vraždit."
"Opakuji, že je to vyloučeno. Byla by to jistá smrt. I pro mne. Povolím pozornost, vůli... Ne, králi."
Foltest se otočil a přistoupil ke dveřím. Geraltovi se na okamžik zazdálo, že odejde beze slova, bez rozloučení, ale král se zastavil a pohlédl na něj."
"Docela ti věřím," pravil. "I když je jasné, jaké jsi kvítko. Slyšel jsem, co se stalo v hospodě. Jsem si jistý, že jsi ty chlapy pozabíjel jen proto, abys otřásl lidmi i mnou. Je mi jasné, že jsi je mohl porazit i bez zabíjení. Mám strach, že se nikdy nedovím, zda jsi mou dceru šel zachránit nebo zabít. Já s tím ale souhlasím. Musím s tím souhlasit. A víš proč?"
Geralt neodpověděl.
"Protože si myslím," řekl král, "že to děvče trpí. Nemám pravdu?"
Zaklínač do krále zabodl své oči. Nepřitakal, nepřikývl, neučinil ani nejmenší gesto, ale Foltest věděl, znal odpověď.

VI.

Geralt naposledy vyhlédl zámeckým oknem. Soumrak padal rychle. Za jezerem se mihotala nezřetelná světélka Wyzimy. Kolem zámku byla pustina - pruh země nikoho, jímž se město za posledních šest let ohradilo od nebezpečného místa; nezůstalo tam nic, jen pár trosek, shnilých nosníků a zbytky zubaté kolové ohrady, jež se zřejmě nevyplatilo rozebrat a přestěhovat. Nejdál - až na protilehlou stranu města - přenesl svou rezidenci sám král; břichatá masa jeho nového paláce se nezřetelně rýsovala na tmavě modré obloze.
Zaklínač se vrátil k zaprášenému stolu v jedné z prázdných a poničených komnat, u nějž se pomalu, klidně a pečlivě připravoval. Času, jak věděl, měl dost. Striga kryptu před půlnocí neopustí.
Na stole ležela nevelká okovaná truhlička. Otevřel ji. Uvnitř byly v přihrádkách, vyložených senem, namačkány flakónky z tmavého skla. Zaklínač tři z nich vytáhl.
Z podlahy zvedl veliký balík, zavinutý do tlusté vrstvy ovčích kůží a převázaný řemenem. Rozbalil jej a vytáhl meč se zdobenou rukojetí, skrytý v lesklé černé pochvě, pokryté řadami runových znaků a symbolů. Obnažil ostří, které zasvítilo čistým zrcadlovým leskem. Čepel byla z ryzího stříbra.
Pak zašeptal zaříkadlo, postupně vypil dva flakónky, po každém hltu položil levou ruku na hlavici meče. Pak, těsně zahalený do svého černého pláště, usedl na podlahu. V komnatě, jako ostatně v celém zámku, nebyla žádná židle.
Seděl bez hnutí, se zavřenýma očima. Jeho dech, zpočátku pravidelný, najednou zrychlil, zdrsněl a zneklidněl. A pak se úplně ztratil. Směs, s jejíž pomocí zaklínač ovládl funkce všech orgánů těla, se skládala hlavně z čemeřice, blínu, hlohu a durmanu. Ostatní složky neměly název v žádném lidském jazyce. Pro každého, kdo by na to nebyl, jako Geralt, zvyklý od dětství, by to byl smrtelný jed.
Zaklínač prudce otočil hlavu. Jeho sluch, teď neuvěřitelně zostřený, z tich lehce vylovil šelest kroků na kopřivami zarostlém nádvoří. Striga to být nemohla. Bylo ještě příliš jasno. Hodil si meč na záda, trubičku ukryl do ohniště rozbitých kamen a tiše, jako netopýr, se pustil se schodů.
Na nádvoří bylo ještě natolik jasno, že přicházející člověk mohl rozeznat zaklínačovu tvář. Člověk - byl to Ostrit - prudce ustoupil, ústa se mu zkřivila v mimovolné grimase strachu a odporu. Zaklínač se zlomyslně usmál - dobře věděl, jak vypadá. Po vypití směsi rulíku, oměje a světlušek tvář dostane křídovou barvu a panenky se roztáhnou přes celou duhovku. Zato ale tento přípravek dovoluje vidění i v nejčernější tmě. A to Geraltovi šlo.
Ostrit se rychle ovládl.
"Už teď vypadáš jako mrtvola, čaroději," řekl. "Určitě ze strachu. Neboj se. Přináším ti milost."
Zaklínač neodpověděl.
"Neslyšels, rivský mastičkáři, co jsem řekl? Jsi zachráněný a bohatý."
Ostrit potěžkal objemný měšec a pak jej hodil Geraltovi pod nohy. "Tisíc orenů. Ber to, sedej na koně a padej odtud."
Riv ani teď nic neříkal.
"Nevyvaluj na mě oči!" zvedl Ostrit hlas. "A neokrádej mě o čas. Nebudu tu stát do půlnoci. Nechápeš? Nepřeji si, abys snímal nějaká zakletí. Ne, nemysli si, žes to uhádl. Nedržím s Veleradem a Segelinem. Nechci, abys ji zabil. Prostě vypadni. Ať to zůstane tak, jak to je."
Zaklínač se ani nepohnul. Nechtěl, aby velmož viděl, jak rychlé jsou teď jeho pohyby a reakce. Rychle se stmívalo, což bylo dobře, přílišné světlo jej oslepovalo.
"A proč by to, pane, mělo zůstat tak, jak to je?" otázal se. Snažil se vyslovovat co nejpomaleji.
"To tě," Ostrit zvedl hrdě hlavu, "nemusí vůbec zajímat."
"A co když to vím?"
"To by mě zajímalo."
"Bude-li striga lidem škodil ještě víc, bude snazší odstranit Foltesta z trůnu, že? Tohle královské bláznění se velmožům i lidu zhnusí, není to tak? Jel jsem k vám přes Redanii a Novigrad. Moc se tam mluví o tom, že mnozí Wyzimští se zhlédli v králi Vizimirovi, vidí v něm spasitele a skutečného vládce. Jenže mě, pane Ostrite, nezajímá politika, zájmy trůnů ani palácové převraty. Mám tady práci. Nikdy jste neslyšel o plnění slibů a obyčejné slušnosti?"
"Dej si pozor, s kým mluvíš, vandráku!" vykřikl Ostrit vztekle a sáhl po meči. "Už toho mám dost. Nejsem zvyklý diskutovat s nějakými pobudy! Hleďme - etika, zákony, morálka! A kdo to říká! Lotr, který sotva co přišel, vraždil lidi. Který se před Foltestem ohýbal v úklonách a za jeho zády smlouval s Veleradem jako nájemný vrah. Tak ty se, pacholku, opovažuješ učit slušnosti? Hrát si na Vědoucího? Mága? Čaroděje? Ty prašivý zaklínači! Zmiz odtud, než ti napráskám mečem!"
Zaklínač stál klidně, ani se nepohnul.
"Běžte odtud raději vy, pane Ostrite," řekl. "Už se stmívá."
Ostrit o krok ustoupil a bleskurychle tasil.
"Sám si o to řekl, čaroději. Zabiju tě. Nepomůžou ti ani ty tvoje kousky. Mám u sebe želví kámen."
Geralt se usmál. Pověra o moci želvího kamene byla stejně rozšířená, jako nepravdivá. Zaklínače ale ani nenapadlo ztrácet čas zaklínadly a tím spíš ohrožovat stříbrnou čepel dotekem Ostritova meče. Zmizel pod roztočeným ostřím a udeřil velmože stříbrnými cvoky, nabitými do manžety, do spánku.

VII.

Ostrit se rychle vzpamatoval a bloudil očima v naprosté tmě. Zjistil, že je svázaný. Geralta, stojícího vedle sebe, neviděl. Zorientoval se ale, kde je a hrozně zavyl.
"Mlč," upozornil jej zaklínač, "ať ji nepřivoláš předčasně."
"Ty prokletý vrahu! Kde jsi? Okamžitě mě rozvaž, lumpe! Za tohle budeš, ty zkurvysyne, viset!"
!Mlč!"
Ostrit se s námahou nadechl.
"Chceš mě tu nechat, aby mě sežrala! Svázaného?" otázal se, teď už ale mnohem tišeji. Nadávku přidal skoro šeptem.
"Ne," odpověděl zaklínač. "Pustím tě. Ale ne hned."
"Ty lotře!" zasyčel Ostrit. "Abych strigu odlákal, co?"
"Přesně tak."
Ostrit ztichl, přestal sebou házet a zůstal klidně ležet.
"Zaklínači?"
"Copak?"
"To, že jsem chtěl svrhnout Foltesta, je čistá pravda. Nejsem sám. Ale jen já toužil po jeho smrti, chtěl jsem, aby zemřel v mukách, aby zešílel, aby zaživa shnil. A víš proč?"
Geralt mlčel.
"Miloval jsem Addu. Královu sestru. Královu milenku. Královu děvku. Miloval jsem ji... Zaklínači, jsi tady?"
"Jsem."
"Vím, co si myslíš. Jenže to není pravda. Věř mi, nepoužil jsem žádné čáry. Ani žádná kouzla neznám. Jen jednou jsem ve vzteku řekl... Jen jednou. Zaklínači, slyšíš?"
"Slyším."
"Byla to jeho matka, stará královna. Určitě to byla ona. Nemohla se dívat na to, jak on a Adda... Já ne. Víš jen jednou jsem se pokusil přemluvit ji a Adda... Zaklínači? Neovládl jsem se a řekl... Zaklínači? Byl jsem to já? Já?"
"Teď už je to jedno."
"Zaklínači, už se blíží půlnoc?"
"Blíží."
"Pusť mě dřív. Dopřej mi víc času."
"Ne."
Ostrit skřípění odsouvané náhrobní desky neslyšel, ale zaklínač ano. Sklonil se a dýkou rozsekl velmožova pouta. Ostrit na nic nečekal, zvedl se a neohrabaně pokulhávaje se celý ztuhlý rozběhl. Jeho oči se tmě už dokázaly přizpůsobit, takže cestu z hlavního sálu k východu rozeznával dobře.
Z podlahy s rachotem vyrazila deska, uzavírající vstup do krypty. Geralt, předvídavě ukrytý za schodiště, zahlédl strižinu obludnou postavu, hbitě a rychle uhánějící za vzdalujícím se klapotem Ostritových bot. Nevydala ani nejslabší zvuk.
Noc rozčísl hrůzný, rozechvělý a šílený výkřik, otřásl starými zdmi, chvějivě se nesa do výšky. Zaklínač nedokázal vzdálenost odhadnout přesně - jeho zostřený sluch jej pletl - věděl ale, že striga Ostrita dopadla velice rychle. Příliš rychle.
Vyšel doprostřed sálu, postavil se u vchodu do krypty a odhodil plášť. Pohnul rameny, to aby si upravil meč, a natáhl si rukavice. Měl ještě chvilku čas. Věděl, že i když se za posledního úplňku striga dobře nažrala, Ostritovu mrtvolu hned tak neopustí. Srdce a játra pro ni byla příliš cenná, látky v nich obsažené jí umožňovaly dlouhý pobyt v letargii.
Zaklínač čekal. K východu jitřenky, jak počítal, zbývaly ještě tři hodiny. Kohoutí zakokrhání by jej mohlo splést. V okolí ale žádní kohouti ani nebyli.
Pak ji uslyšel. Šla pomalu, nohama šoupajíc po podlaze. A pak ji i uviděl.
Popis byl přesný. Nesouměrně velká hlava, sedící na krátkém krku, byla zahalená rozcuchanou svatozáří rusých vlasů. Oči svítily ve tmě jako dva karbunkly. Striga se zastavila a upřela zrak na Geralta. Pak otevřela tlamu, jako kdyby se chtěla pochlubit řadami bílých a špičatých zubů, načež čelisti zaklapla se zvukem, připomínajícím zavření železné bedny. A pak najednou bez rozběhu skočila a začala se na zaklínače sápat zkrvavenými drápy.
Geralt uskočil, zavířil v rychlé piruetě, striga se o něj otřela, také se roztočila, ale její drápy rozčísly jen vzduch. Nezapotácela se, ale opět zaútočila - okamžitě, z otáčky, zuby klaply těsně u Geraltovy hrudi. Riv odskočil na druhou stranu, třikrát změnil směr otáčení ve vířivé piruetě, čímž strigu zmátl. Při odskoku ji silně, i když bez rozmachu, udeřil stříbrnými trny, vsazenými do svrchní strany rukavice, do spánku.
Striga hrůzně zakřičela, její řev naplnil dvorec dunivou ozvěnou, pak upadla, ztuhla a začala výt - hluše, zlověstně, zuřivě.
Zaklínač se zlostně usmál. První pokud - s tím ostatně také počítal - dopadl skvěle. Stříbro bylo pro strigy, jako ostatně pro všechny nestvůry, přivolané k životu kouzly, vražedné. Byla zde tady šance, že tahle bestie je stejná jako ostatní, což by mu mohlo dopomoci k úspěchu. Stříbrný meč mu pak - v nejhorším případě - mohl zaručit život.
Striga s dalším útokem příliš nepospíchala. Teď se blížila pomalu, cenila zuby, odporně přitom slintajíc. Geralt ustoupil obloukem, opatrně našlapoval, zpomalováním a zrychlováním pohybu strigu mátl, neumožňoval jí skočit. Přitom rozvíjel dlouhý, tenký a pevný řetěz se závažím na konci. Řetěz byl také stříbrný.
V okamžiku, kdy se striga odrazila a skočila, zasvištěl řetěz vzduchem a jako had bleskově omotal paže, krk i hlavu nestvůry. Striga se svalila s pronikavým pískáním. Válela se po podlaze, hrozně přitom řvala - nebylo poznat, zda vztekem či ze žhavé bolesti, již ji spaloval nenáviděný kov. Geralt byl spokojen - kdyby chtěl strigu zabít, měl teď tu nejlepší příležitost. Nic v dosavadním chování strigy ale nenasvědčovalo tomu, že by to měl být nevyléčitelný případ. Stáhl se do bezpečné vzdálenosti a nespouštěje oči z balíku svíjejícího se na podlaze, zhluboka dýchal a soustředil se.
Řetěz praskl, stříbrné články se zvonivě rozsypaly na všechny strany. Vztekem zaslepená striga se s vytím vrhla do útoku. Geralt klidně čekal, jen zvednutou pravou rukou před sebou ve vzduchu kreslil Znamení Aard.
Striga odletěla několik kroků zpět, jako po ráně kladivem, udržela se ale na nohou. Ukázala drápy a odhalila tesáky. Vlasy se jí zvedly a rozevlály, jako kdyby stála v prudkém větru. S námahou, chroptíc, krok za krokem šla dál. Přese vše šla.
Geralt zneklidněl. Nečekal sice, že by tak prosté Znamení dokázalo strigu úplně znehybnět, jenže také nečekal, že bestie odpor překoná tak snadno. Nedokázal Znamení držet příliš dlouho, bylo to příliš vyčerpávající a striga před sebou měla ne více než deset kroků. Prudce Znamení sejmul a uskočil. Přesně jak čekal, přeběhla zaskočená striga dopředu, ztratila rovnováhu, upadla, sklouzla po podlaze a spadla po schodišti do zejícího otvoru krypty. Zezdola se ozvalo její zuřivé zavytí.
Aby získal čas, skočil Geralt na ochoz schodiště. Neurazil ještě ani polovinu dráhy, když striga vyrazila z krypty, uhánějíc jako velký černý pavouk. Zaklínač počkal, až za ním vyběhne na schody, vyšvihl se na zábradlí a skočil dolů. Striga na schodišti se otočila, odrazila se a rozletěla se za ním neuvěřitelným, více než desetimetrovým skokem. Teď už se jeho piruetami nedala tak snadno oklamat - dvakrát svými drápy poznamenala Rivovu kazajku. Odmrštil ji ale novým, silným úderem stříbrnými trny. Striga zaváhala. Víc a víc rozzuřený Geralt se zapotácel a mohutným kopancem do boku srazil bestii k zemi.
Zařvala silněji než kdy předtím. Až ze stropu začala padat omítka.
Potom se zvedla. Třásla se v neovladatelném vzteku a touze po krvi. Geralt čekal. Tasil meč, opisoval jím ve vzduchu kruhy, postupoval, kroužil kolem ní, jen dával pozor, aby mečem nehýbal v rytmu a tempu svých kroků. Neskočila. Přibližovala se pomalu a pozorně sledovala zářivý stín čepele. Geralt se najedno zastavil a ztuhl. Znejistělá striga se zastavila také. Zaklínač ostřím opsal půlkruh a udělal krok směrem k ní. Pak další. A pak, s roztočeným mečen nad hlavou, skočil.
Striga se schoulená snažila dostat z jeho dosahu. Ale Geralt byl blízko a v ruce se mu leskla zbraň. Oči mu zlověstně plály, ze semknutých rtů vyrazil chraptivý výkřik. Striga musela opět ustoupit, tlačena silou soustředěné nenávisti, zuřivosti a násilí vyzařující z útočícího člověka. Tlak na ni dorážel ve vlnách, vnikal jí do mozku a vnitřností. Až k bolesti zasažena dosud neznámým pocitem roztřeseně a tence vyjekla, otočila se na místě a dala se na bláznivý útěk do temného bludiště zámeckých chodeb.
Roztřesený Geralt zůstal stát uprostřed sálu. Byl sám. Trvalo to dlouho, říkal si, než ten tanec na okraji propasti, ten bláznivý, příšerný válečný tanec přinesl očekávaný výsledek, než dosáhl psychické jednoty s nepřítele a dostal se k základům soustředěné vůle, přeplňující nitro strigy. Zlé, chorobné vůle, z jejíž pomocí se striga zrodila. Zachvěl se, když si připomněl okamžik, v němž zachytil náboj zla, aby jej pak jako zrcadlo odrazil na nestvůru. Ještě nikdy se nesetkal s takovou koncentrací nenávisti a vražedné zuřivosti - ani u bazilišků, kteří se v tomto ohledu těšili té nejhorší pověsti.
Tím líp, napadlo jej, když šel ke vchodu do krypty, černajícímu se v podlaze jako obrovská kaluž. Tím líp, tím silnější ránu striga dostala. Bude mít víc času na další věci. Než se striga otřese z šoku. Zaklínač pochyboval, že by něco takového dokázal znovu. Účinek elixírů slábl a úsvit byl ještě daleko. Striga se do krypty nesmí dostat před jitřenkou, jinak by celá jeho dosavadní námaha byla zbytečná.
Sestoupil dolů. Krypta nebyla velká, byly v ní jen tři mohutné sarkofágy. Hned první u vchodu měl odsunuté víko. Geralt vytáhl třetí flákónek, rychle jej vypil a ponořil se do rakve, která byla, jak ostatně čekal, dvojitá - pro matku a dceru.
Víko zasunul teprve tehdy, když seshora zaslechl řev. Lehl si naznak vedle mumifikovaných ostatků Addy, na desku zevnitř nakreslil znamení Yrden. Na prsa si položil meč a malé přesýpací hodiny, naplněné fosforeskujícím pískem. Pak zkřížil ruce. Teď už výkřiky strigy neslyšel. Přestal slyšet cokoli, protože vraní oko a vlaštovičník začaly účinkovat.

IX.

Když otevřel oči, byl písek v hodinách už úplně přesypaný, což znamenalo, že letargie byla delší než bylo třeba. Nastražil uši - neslyšel nic. Jeho smysly už pracovaly normálně. Uchopil meč do ruky, dlaní přejel po víku sarkofágu, zabručel zaříkadlo a pak desku lehce odsunul na několik palců. Ticho.
Odsunul víko ještě víc, posadil se - zbraň držel pohotově - a vystrčil ven hlavu. V kryptě byla tma, ale zaklínač věděl, že venku už svítá. Vykřesal oheň, zapálil malou lampičku a zvedl ji. Na zdech se objevily podivné stíny. Nikde nic.
Vyhrabal se ze sarkofágu. Byl celý obolavělý, ztuhlý a prochladlý. Pak ji spatřil. Ležela naznak u sarkofágu, nahá a v bezvědomí.
Byla spíš škaredá. Štíhlounká, s malými hrotitými prsy, špinavá. Světlé rusé vlasy měla skoro až do pasu. Postavil lampičku na desku, přilehl k ní a sklonil se. Ústa měla bledá, na lícní kosti velikou modřinu, památku na jeho úder. Svlékl si rukavice, odložil meč a bez okolků jí zvedl ret. Zuby měla normální. Sáhl po její ruce, zakryté rozcuchanými vlasy. Než nahmatal dlaň, spatřil otevřené oči. Pozdě.
Sekla jej drápy do krku. Zaťala hluboko, jeho krev jí zbrotila tvář. Zavyla a druhou rukou mu sekla po očích. Svalil se na ni, chytil ji za obě zápěstí a přitiskl dívku k podlaze. Cvakla, teď už krátkými zuby, před jeho tváří. Udeřil ji čelem do obličeje a stiskl co nejvíc mohl. Neměla už dřívější sílu, jen se pod ním svíjela, vyla a vyplivovala krev - jeho krev - která jí zalévala tvář. Silně krvácel. Neměl čas. Zaklel a citelně ji kousl do krku pod uchem, zakousl se a držel tak dlouho, dokud se nelidské vytí nezměnilo v tichý nemohoucí křik a pak v přidušené vzlykání - pláč čtrnáctileté dívenky, jíž někdo ubližuje.
Když se přestala hýbat, pustil ji, zvedl se na kolena, vytrhl z kapsy na rukávu kus látky a přiložil ji ke krku. Nahmatal meč, přiložil jej omdlelé dívce na hrdlo a sklonil se nad její dlaní. Nehty měla špinavé, polámané, zkrvavené, ale... normální. Naprosto normální.
Těžce se zvedl. Vchodem do krypty se vlévalo lepkavě mokré šero úsvitu. Vykročil ke schodům, ale zachvěl se a těžce usedl na podlahu. Krev prosakující zkrvaveným plátnem mu po ruce stékala do rukávu. Rozepnul kazajku, roztrhl košili, páral a trhal cáry a vázal si je kolem krku. Bylo mu jasné, že nemá moc času, že co nevidět omdlí...
Stihl to. A omdlel.
Ve Wyzimě, za jezerem, potřetí zakokrhal kohout s načepýřeným peřím.

X.

Uviděl bílé zdi a hrázděný strop komnaty nad strážnicí. Pohnul hlavou, ale bolestí se stáhl a zasténal. Krk měl silně, dobře a odborně ovázaný.
"Lež, čaroději," řekl Velerad. "Lež a nehýbej se."
"Můj... meč..."
Velerad zakroutil hlavou.
"No jo, no jo. Ten tvůj stříbrný zaklínačský meč je samozřejmě to nejdůležitější. Je tady, neboj. Meč i kufřík. A tři tisíce orenů. Jo, jo. Nic nemluv. To já jsem starý hlupák a ty moudrý zaklínač. Foltest to opakuje celé dva dny."
"Dva..."
"Jasně. Dva dny. Pěkně ti ten krk zřídila. Bylo vidět všechno, co tam uvnitř máš. Ztratil jsi moc krve. Ještě štěstí, že jsme do krypty běželi hned po třetím zakokrhání. Ve Wyzimě tu noc stejně nikdo nespal. Nešlo to. Dělali jste tam strašný kravál. Neunavuju tě?"
"Prin... cezna?"
"Princezna, co, jako princezna. Hubená. A nějak přihlouplá. Pořád brečí. A čůrá do postele. Ale Foltest říká, že se to spraví. Doufám, že ne k horšímu, co, Geralte?"
Zaklínač zavřel oči.
"No dobře, vždyť já už jdu." Velerad vstal. "Jen odpočívej. Geralte? Než půjdu, řekni mi - proč jsi ji chtěl zakousnout? He - Geralte?"
Zaklínač spal.



| Předmět: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
11.07.19 11:41:56 | #251 (1)

Proti zaklinacovi nic nemam, ty pribehy uplne neznam, ale prisel jsem s tim do styku, protoze jsem hral zaklinace 3 divoky hon jen tak mimochodem docela dobra hra, to jsem trochu pochopil o co se jedna, ackoliv to neni stejny jako cely ten pribeh ve forme knizni podoby, tak jako zabava se to osvedcilo.


 #249 

| Předmět: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 10:33:04 | #253 (2)

Já hrál jedničku a dvojku, jedničku jsem dohrál, ta byla perfektně namluvená i českým dabingem, dvojka je rozsáhlá a do trojky se právě nechci pouštět, abych si nezmrvil děj. Povídky jsou nejlepší, alespoň podle mne ty nejstarší, neb jsou na motivy původních pohádek...jen s drastičtějším koncem resp. realističtějším *809* Například povídka Menší zlo, je podle původní pohádky o sněhurce a sedmi trpaslících atd. Od té doby, co je tam moc Yeneffer, kterou nesnáším, tak je to takový moc zaláskovaný a to už není ono *34678*


 #251 

| Předmět: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski - Zaklínač
12.07.19 11:21:53 | #254 (3)

Ja tu trojku divoky hon hral na konzoli a tam dabing v cestine neni, ale jsou tam ceske titulky a cesky menu, dabing se muze nastavit na polstinu, to je pribuzny jazyk a da se tomu docela rozumet. Ten jejich romanek nebo laska mi nevadi, protoze je to neco jineho trochu a ozivuje to ten dej i kdyz to neni uplne nejak zazivne, protoze je to vetsinou o tech bojich a o tom putovani v te hre. Jsou dobry ty datadisky k ty trojce, ty jsem si zahral taky, srdce z kamene a o vine a krvi. Jenom je blby, ze jak se vsechno dohraje, tak uz tam neni co delat v te hre, protoze pak uz se nespawnujou ani nejaky nepratele, ktery by se dalo rezat jako je to ve Skyrimu treba. :D Nejvic zajimava postava je ten zrcadelnik, ktery je v podstate skryty demon.


 #253 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski -…
12.07.19 12:12:28 | #256 (3)
trojka a dvojka mají podobný bojový už schopný systém, to byla jediná velká slabina jedničky, právě ten systém bojů, rovněž se mi líbily vymakaná Intra u celé této trilogie...jedna za všechny

 #253 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski -…
12.07.19 13:26:49 | #258 (3)
ještě z jedničky
&t=3s v češtině

 #253 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej Sapkowski -…
12.07.19 16:54:11 | #261 (3)

Chapu a pekny trailery. Co na me zapusobilo ve trojce jsou taky ty odporne zakerne carodejnice a jejich krvavy nechutarny. :D Trailer sem ale asi radsi davat nebudu, protoze se to uplne nehodi. :D Ale dam sem jiny trailer se zrcadelnikem. Muze mit dva ruzne konce v zavislosti na rozhodnuti, ja ho treba zahranil. :D


 #253 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: Andrzej…
15.07.19 10:17:27 | #262 (3)

to je právě také to, co se mi líbilo...různé řešení a různé podle toho konce, tak to funguje už i od jedničky, proto, když to člověk hraje třeba podruhé, nemusí to být totéž
*34678*


 #253 

| Předmět: https://www.youtube.com/watch?v…
11.07.19 09:18:02 | #248


| Předmět: Hněv Andělů
10.07.19 15:35:11 | #247

Mocná je záře posledního soudu,
je slyšet hymna na zem padlých andělů.
Obloha sténá, mraky jsou v plamenech
a řeky splynou v jeden smrtící proud.
Mocná je záře a hvězda Lucifera,
anděli vzpoury, co vedeš k zánikům.
Inferno zpívá hněvem andělů,
přichází konec biblických rozměrů.
Kde je tvé království,
kdy přijde doba temna?
Dorazí cestovatel, který zničí svět?
Vždyť oči boha jsou dávno plné pláče
a hříchy lidstva co dotýkají se hvězd.
Ty sám sešli hněv andělů!
Anděli světla, ty mocná jitřní hvězdo,
potrestej zemi hněvem svých andělů.
Otevři hroby a dej upírům jména,
než naše duše zaniknou v temnotách.
Kletba a hříchy a dobyvatel času
je pyšný člověk, co sám sebe zahubí.
Magií černou spoutej jeho duši
a vědy okultismu ať vládnou nad zemí.
Ty sám sešli hněv andělů!



| Předmět: Páteční bonus Š+G č.3
05.07.19 10:15:52 | #244


| Předmět: RE: Páteční bonus Š+G č.3
05.07.19 10:44:28 | #245 (1)

 #244 

| Předmět: Páteční Š+G č.3
05.07.19 10:02:39 | #243

Branné cvičení naší školy
Ustálený tok dní školního roku bývá osvěžen několika málo akcemi, které žactvu přinášejí vzruch a zábavu, neboť ve zmatku, který logicky s přípravou těchto podniků nastává, podaří se mnohdy nepozorovaně i štulec učiteli pod žebra uštědřit. Na naší škole těšíváme se proto zvláště na hromadný sběr, pořádaný na podzim, Mezinárodní den žen v březnu, přebory v atletice a zvláště pak na branné cvičení, osobně řízené ředitelem školy, desátníkem v záloze Karlem Vachtou. Tento muž, na první pohled apatický, jehož nevyvedl z míry ani napínáček přilípnutý na klice ředitelny či krotký ježek, jistě ne náhodou schoulený na židli za katedrou, se týden před branným cvičením změnil k nepoznání. Ke škole se blížil rychlým pružným krokem a oblečen do hasičské uniformy, vyřazené někdy kolem roku 1912, zamířil do rozhlasové kabiny, aby s úderem osmé pustil desku s vojenskými pochody plnými optimismu a vzápětí nám oznámil, že branné cvičení se blíží a vyžaduje celých mužů a žen, neboť nepřítel se neptá na věk, ale na sílu. O přestávkách pak vyzvídal na učitelích ve sborovně, zda se žactvo na cvičení těší tak jako on. Byl ujištěn, že ano, a odběhl do sklepa kreslit tajné mapy. Na rozdíl od ředitele měli učitelé před akcí panickou hrůzu. Zvláště pak ti, kteří byli v minulých letech při této slavnosti postřeleni či očouzeni dýmovnicí k nepoznání. Den cvičení se však neúprosně blížil.

12. října, samozřejmě za deště, zimy a mlhy, jsme se sešli v 8.00 na konečné stanici devítky v Motole. Cvičení začalo až v 8.15, neboť to, že Koudelka z 9.B kousl průvodčího do prsou při tahanici o dětský lístek, nelze považovat za naplánovanou bojovou akci. Naší třídě byl přidělen úkol hlídat nejvyšší kótu v kraji. Žactvu to bylo celkem jedno, ale na naší učitelce Janě Modřanské, která byla již dvanáctý měsíc v jiném stavu, jsme viděli, že by zamířila raději do údolí. Proti ředitelovu rozkazu však nebylo odvolání.

Pomalu jsme se šourali ke kótě. Byla to námaha, pravda, ale mohly nás potkat horší úkoly. 7.B se například musela plazit v korytě potoka a hledat nepřátelskou ponorku Nautilus, což nebylo lehké, neboť šlo o modýlek zhotovený z mýdla. K poledni jsme se dostali na určený vrchol. Cestu zpestřila naše třídní učitelka Jana Modřanská, která nemohouc dále, si usmyslila, že se pocvičíme v nošení raněného. Nosiči se pravidelně střídali, ale raněná byla stále jen ona. Notnou chvíli jsme pak leželi v trávě a ošetřovali opuchlé nohy. Zejména si naříkal Blatev, který jako vždy neměl ponožky, nehledě k tomu, že ho v polovině cesty opustila beze slova i podrážka levé boty. Jakmile se však zvedla mlha, zapomněli jsme rázem na všechny bolesti a útrapy. Pohled do údolí stál za to. Biolog Fuchs totiž zapomněl doma pohyblivé terče pro výcvik žáků devátých tříd, což mu ředitel, který si na střelbu potrpěl a jehož mládenecký byt zdobila nevídaná sbírka pouťových růží a opiček na gumě, nemínil odpustit. "Uvědomte si, Fuchsi," křičel, "že za války byste již nyní stál před polním soudem!" "Vidíte to příliš černě," snažil se oponovat bledý učitel, "střílet se dá do lecčehos." "Ano, například do vás," potvrdil biologův nápad Vachta. "No vidíte, je to vyřešeno," zaradoval se Fuchs, začal hopkat po poli a smál se až do prvního zásahu. S přibývajícími minutami přestávalo být hopsání čilé, dokonce jsme zaslechli slabé volání o pomoc. Když pak ředitel ukončil první část střeleckého výcviku a dal pokyn k přísunu pancéřových pěstí, začal si Fuchs rychle hrabat noru. Snad proto Vachta ve výcviku zaimprovizoval a nechal přinést bedničku s granáty. Naštěstí si toho pohyblivý cíl všiml, přestal dlabat v zemi a dezertoval k lesu. Šplhoun Kaufmann na to nezapomněl upozornit ředitele. "Žádný strach, Kaufmanne," usmál se Vachta, "teď se pobavíme. Zrádce právě vbíhá do mého minového pole." Byla to pravda. Minové pole mezi jetelem a březovým hájkem bylo ředitelovou chloubou. Však se v něm také Fuchs měl co točit. Dribloval jako kybernetická myška a k prvním břízám dobíhal řádně zpocen námahou. To nadchlo i ředitele Vachtu. "Samo nebe rozhodlo," prohlásil, "že Fuchs má dále učit biologii."

My na kopci jsme se bavili výborně. Slunko již prorazilo mlhu a solidně hřálo. Někteří využívali příjemného podzimku i k opalování. Ptáček s Kuvou si pak rozdělali ohníček a opékali chléb a radovali se, jak letošní cvičení probíhá pro naši třídu hladce. Chválili však den před večerem. Vachta dal pokyn k dobytí kóty 415. Naneštěstí to byla kóta naše. Jana Modřanská, neschopná boje, pověřila velením žáka Karla Matýska, velkého znalce husitství. Pod jeho taktovkou jsme také odrazili první útok pomocí balvanů a útržků skal. Na chvíli jsme si oddechli, ale všichni tušili, že hlavní nápor teprve přijde. Přišel. Ředitel Vachta rozmrzen tím, že byl sám zasažen kusem skály do oka, nařídil útok opakovat. Přitom jemně kývl na Fuchse. Vyzvaný pochopil, že má příležitost. Ač postřelen, vyrazil na kótu jako smyslů zbavený. Za ním se hnali jeho žáci. U nich byl Fuchs populární od té doby, co vyhrál chodecké závody, při nichž pořadatelé nezajistili účast. Svržené kameny sice zase vykonaly své a řady dobyvatelů prořídly, ale Fuchs, zvyklý na zásahy, běžel dál a za ním dobrých dvacet nejvěrnějších. "Došlo nám střelivo," volal zoufale Fikejz a marně rýpal nožíkem žulový masiv. Zblblý Matýsek nařídil stavět vozovou hradbu, zapomínaje, že není z čeho. Nepřátelé se hrozivě blížili a jizva na Fuchsově čele byla patrná již pouhým okem. Diabolky ze vzduchovek nám svištěly kolem uší. "Ztráty jsou povoleny," povzbuzoval zdola megafonem útočníky Vachta. Náš konec se blížil. Nebylo střelivo, ubývalo sil a morálka klesla k nule. Matýskovo chroptění "Hrr na ně!" už nikdo nebral vážně. Vtom se od ohníčku vztyčil doposud klidně sedící Kuva. Vzal opečený chléb a s tichou kletbou jím mrštil vztekle nazdařbůh dolů. Naštěstí pro nás stál v cestě nazdařbůh dolů Fuchs. Horký pecen ho plnou vahou udeřil moučnou stranou naplocho do tváře. Tříkilový šumavan vykonal své. Fuchsův pád z hory vyvolal zděšení mezi jeho spolubojovníky. Zasažený učitel se zastavil až před Vachtou. Trochu se třásl. "S atomem jsem nepočítal, pane řediteli," zašeptal vyčítavě, sklopil hlavu a rozplakal se.

Jak bude vypadat příští cvičení, nevíme. Známe zatím jen první neoficiální ředitelův rozkaz, že ke svačině jsou povoleny pouze housky.



| Předmět: Svatá Válka
04.07.19 11:49:07 | #238

Úsvit začíná
Je obloha v krvi zbarvená
Chystej se na smrt až udeří zvony
Království temnot je peklo na zemi
Mrtví se vrací na zem
Nosferatu z hrobu povstal zpět
Všichni žijem ve strachu
Přichází noc měsíc je úplněk
Bohové si najdou cestu
Skrze kterou k tobě promluví
A každý z nás projde peklem
Aby dosáhl spasení

Úsvit začíná
Je obloha v krvi zbarvená
Tak chystej se na smrt až udeří zvony
Království temnot Inferno na zemi
Zombie se vrací na zem
Nosferatu z hrobu povstal zpět
Teď povedem svatou válku
Přichází noc venku je úplněk
Pokolení šesté matky
Šestá dcera která zplodí stín
Spolu povedem svatou válku
Se mnou zemřeš ale budeš žít
Tvůj anděl létá v oblacích
Země černých kozlů
Vítá duši tvou

Zlatý jezdec
A bílá znamení
Teď přichází skrze bolest
Do osidel svaté války
Teď přicházíš skrze vědomí
Že tu nebudem věčně žít
Pokolení šesté matky
Šestá dcera která zplodí stín
Spolu povedem svatou válku
Se mnou zemřeš ale budeš žít
Nezbývá nic než doufat
Že odpustíš naše viny
Nezbývá nic než čekat
Na ten čas až udeří zvony
Tvůj anděl létá v oblacích
Země černých kozlů
Vítá duši tvou



| Předmět: Antikrist
04.07.19 11:29:50 | #237

Zrodil se anděl černý jak hřích,
Květy zla černého ráje
Zrodil se anděl černý jak hřích
Bezmocných obětí soud
Obloha zčernala jako smrt
A země se zbarvila krví
Peklo se zachvělo předtuchou temnou
Tvá cesta tvou co je nekonečnou
V ní se krvavé slunce ztrácí
Vize šílené obrazů děsivých
Hořící kostel zánik a prach
Plameny hoří v údolí
Těla na kůlech naražena jsou
Na slunci se pálí, na slunci se pálí
Obloha zčernala jako smrt
A země se zbarvila krví
Peklo se zachvělo předtuchou temnou
A v dálce nebe uvidíš
A v dálce sebe uvidíš
A v dálce zemi uvidíš
ten den je den co jsi bohům vzal
Znamení svírá ve svých očích
Znamení které mění svět
Znamení svírá ve svých očích posvátný Bafomet
Duše ztracené srdce zčernalé
Kvílení vlkodlaka to šílenství děsivé
Po lesích se toulá, po lesích se toulá
Obloha zčernala jako smrt
A země se zbarvila krví
Peklo se zachvělo předtuchou temnou
A v dálce nebe uvidíš
A v dálce sebe uvidíš
A v dálce zemi uvidíš
ten den je den co jsi bohům vzal



| Předmět: Andrzej Sapkowski - Menší zlo
04.07.19 08:43:47 | #236

I.

Jako obyčejně si ho nejdříve všimly kočky a děti. Mourovatý kocour, podřimující na sluncem prohřáté hranici dříví, se otřepal, zvedl kulatou hlavu, sklopil uši, zaprskal a zmizel v kopřivách. Tříletý syn rybáře Trigliho Dragomir, který na prahu chalupy dělal co mohl, aby si ještě víc umazal umazanou košilku, se rozplakal, uslzené oči upřené na kolem projíždějícího jezdce. Zaklínač se nesnažil předjet žebřiňák se senem, jenž ucpal uličku. Jel pomalu. Za ním klopýtal s nataženým krkem naložený osel a neustále napínal oprať uvázanou k hrušce sedla. Kromě běžných vaků nesl ušák na hřbetě ještě těžký, do houně zabalený balík. Šedobílý oslí bok byl ušpiněn černými šmouhami zaschlé krve. Žebřiňák konečně odbočil do vedlejší uličky vedoucí k sýpkám a k přístavu. Bylo z ní cítit brízu, dehet a dobytčí moč. Geralt pobídl koně. Nevšímal si tlumeného vyjeknutí prodavačky zeleniny, když zahlédla kostnatý pařát s velkými drápy visící zpod houně a houpající se v rytmu oslích kroků. Neohlédl se ani na zvětšující se hlouček lidí, který jej následoval v očekávání vzrušujícího zážitku. Před fojtstvím bylo jako vždy plno vozů. Geralt seskočil ze sedla, poopravil si meč na zádech a přehodil nohu přes dřevěné zábradlí. Houf zvědavců utvořil půlkruh kolem osla.

Fojtovo hulákání bylo slyšet až ven: "Nejde to, povídám! Nejde, mor aby tě... Nerozumíš lidské řeči, pitomče?"

Geralt vstoupil dovnitř. Před malým, otylým a nyní hněvem zrudlým fojtem stál vesničan, jenž držel za krk zmítající se husu.

"Co... U všech bohů! To jsi ty, Geralte? Nešálí mě zrak?"

A znovu se obořil na sedláka: "Kliď se s tím, burane! Ohluchls?"

"Pravili", koktal vesničan, pošilhávaje po nešťastné huse, "že pánu velkomožnému třeba cos dáti, ináč..."

"Kdo to řekl?" zařval fojt. "Kdo? Já že beru úplatky? Nedovolím, říkám! A ven!"

"Buď vítán, Geralte."

"Buď zdráv, Caldemeyne."

Fojt podal zaklínači ruku, druhou ho plácl po rameni.

"Nebyls tu už dobré dva roky, Geralte, není-liž pravda? Ty se taky nikde dlouho neohřeješ. Odkudpak jdeš? Ech, k ďasu, co na tom záleží, odkud kráčíš. Hej, podejte sem někdo pivo. Posaď se, Geralte, posaď. Máme tu zmatek, zítra je jarmark. Co nového, vyprávěj."

"Později. Nejdřív pojď se mnou."

Dav lidí venku se rozrostl asi dvojnásobně, volný prostor kolem osla se však nezmenšil. Geralt rozbalil houni. Čumilové zahučeli a ucouvli.

Caldemeyn otevřel ústa: "U všech bohů, Geralte! Co je to?"

"Kikimora. Není na ni vypsána nějaká odměna, fojte?"

Caldemeyn přešlápl, oči upřené na seschlou černou kůží potaženou pavoukovitou postavu, na její skelné oči se svislými zřítelnicemi a jehlovitá zubiska ve zkrvavené tlamě.

"Kde... Odkud to..."

"Pod náspem asi tak čtyři míle před městečkem. V mokřinách. Museli tam mizet lidé, Caldemeyne, děti."

"Pravda, to souhlasí. Ale nikdo... Kdo by si pomyslel... Hej, lidičky, běžte si po své práci! To není žádný tyjátr! Zakryj to, Geralte. Slétají se na to mouchy."

Ve světnici pak fojt beze slova uchopil holbu piva a vyprázdnil ji až do dna. Zhluboka si povzdechl a potáhl nosem.

"Žádná odměna vypsána není", řekl zarmouceně. "Nikoho ani nenapadlo, že by v těch slatinách mohlo číhat cosi takového. Pravda, pár lidí v těch končinách zmizelo, ale... Po tom náspu se pouštěl jen málokdo. Kde ses tam vzal ty? Pročpak jsi nejel po hlavní cestě?

"Caldemeyne, na hlavních cestách práci nenajdu."

"To jsem si neuvědomil", řekl fojt, když zadržel říhnutí. "A takový tu byl klid. I šotci chcali ženským do mlíka jen sem tam. A bác ho, rovnou pod nosem jakási kočkomůra. Asi ti budu moci akorát poděkovat. Zaplatit ne. Nemám z čeho."

"Škoda. Hodily by se mi nějaké peníze, abych přečkal zimu."

Zaklínač si lokl ze džbánu a otřel pěnu ze rtů.

"Jedu do Yspadenu, jenže nevím jestli to stihnu, dokud sníh nezavěje cesty. Mohu zůstat trčet v nějaké díře u Lutonské cesty. Jak dlouho pobudeš v Blavikenu?"

"Jen krátce. Nemám moc času. Blíží se zima."

"Kdepak se ubytuješ? Zvu tě k sobě, mám volné podkroví. Proč by ses nechával odírat těmi zloději krčmářskými? Popovídáme si, povyprávíš, co ve světě nového."

"Rád. Jenže co tvoje Libuše? Posledně bylo znát, že ke mně žádnou náklonností neplane."

"V mém domě ženské kušují. Ale, mezi námi, už před ní nedělej to, co tenkrát u večeře."

"Jde ti o to, že jsem hodil vidličkou po potkanovi?"

"Ne. Jde o to, žes ho trefil, i když byla tma."

"Myslel jsem, že to bude zábavné."

"Taky že bylo, nedělej to ale před Libuší. Poslyš, a ta... jak se to... kiki..."

"Kikimora."

"Potřebuješ ji k něčemu?"

"A k čemu? Když za ni nejsou peníze, můžeš ji nechat hodit na hnůj."

"To není špatný nápad. Hej, Mrňousi, Borgu, Noskamínku! Kde jste kdo?"

Do místnosti vstoupil biřic se sudlicí přes rameno. Hlučně zavadil ostřím o zárubeň.

"Noskamínku", řekl Caldemeyn. "Vezmi si někoho ku pomoci, seber před chalupou osla, odveď ho za chlívek a tu hnusotu, co přinesl na hřbetě, utop v močůvce. Rozuměls?"

"Rozkaz! Ale... Pane fojt..."

"Copak je?"

"Než tu obludu utopíme..."

"Nu?"

"Mohli bychom to ukázat mistru Irionovi. Třeba se mu to bude k něčemu hodit."

Caldemeyn se plácl dlaní do čela: "Nejsi úplný tupec, Noskamínku. Geralte, třeba ti náš čaroděj za tu zdechlinu něco dá. Rybáři mu nosí všelijaké podivnosti, co jim v sítích uváznou, nejrůznější divnoryby, osminožky, klabarty či kerguleny. Leckdo si na tom přivydělal. Pojď, projdeme se k věži."

"Zmohli jste se na čaroděje? Nastálo či jen přechodně?"

"Nastálo. Mistr Irion bydlí v Blavikenu už celý rok. Mocný mág, Geralte. Už na pohled."

"Nezdá se mi, že by mocný mág dal něco za kikimoru", zapochyboval Geralt. "Pokud vím, nehodí se k výrobě žádného elixíru. Ten váš Irion se mi určitě jenom vysměje. My, zaklínači, se s čaroději zrovna dvakrát v lásce nemáme."

"Nikdy jsem neslyšel, že by se mistr Irion někomu vysmál. Jestli zaplatí, to nevím, ale za pokus nic nedáš. V bažinách může být takových kikimor více, co pak? Ať si čaroděj tu nestvůru prohlédne a na močály pak popřípadě vrhne nějaké čáry či co."

Zaklínač se na okamžik zamyslel: "Vyhráls, Caldemeyne. Nu což, riskneme setkání s mistrem Irionem. Jdeme?"

"Jdeme. Noskamínku, odežeň ta děcka a vem ušáka za oprať. Kde mám čepici?"

II.

Věž z hladce otesaných žulových kvádrů věnčilo zubaté cimbuří. Vyhlížela impozantně, jak se tak tyčila nad střechami domů s prohnutými krovy a popraskanými taškami.

"Opravil si obydlí, jak vidím", poznamenal Geralt. "Kouzly nebo vás nahnal do práce?"

"Převážně kouzly."

"Jaký je ten váš Irion?"

"Slušný. Pomáhá lidem. Jenže je to samotář a bručoun. Z té věže skoro nevychází."

Na dveřích ozdobených světlým dřevem intarzovanou růžicí viselo obrovské klepadlo ve tvaru rybí hlavy s vypoulenýma očima, držící v zubaté tlamě mosazný kruh.

Caldemeyn byl, jak vidno, obeznámen s jeho užitím, neboť přistoupil, odkašlal si a přednesl: "Zdraví fojt Caldemeyn se záležitostí k mistru Irionovi. Spolu s ním zdraví zaklínač Geralt z Rivie, taktéž se záležitostí."

Delší dobu se nedělo nic, až pak rybí hlava otevřela tlamu a vydechla obláček páry: "Mistr Irion nepřijímá. Odejděte v pokoji, dobří lidé."

Caldemeyn přešlápl na místě a pohlédl na Geralta. Zaklínač pokrčil rameny. Noskamínek se vážně a soustředěně dloubal v nose.

"Mistr Irion nepřijímá", zopakovalo klepadlo. "Odejděte, dobří..."

"Nejsem dobrý člověk", přerušil je Geralt hlasitě. "Jsem zaklínač. Zde na oslu je kikimora, kterou jsem zabil poblíž městečka. Povinností každého čaroděje residenta je dbát o bezpečí kraje. Mistr Irion mě nemusí poctít rozmluvou ani mě nemusí přijmout, nepřeje-li si to. Ale kikimoru nechť si prohlédne a vyvodí z toho důsledky. Noskamínku, odvaž kikimoru a hoď ji sem, ke dveřím. "

"Geralte", zašeptal fojt, "ty odjedeš, ale já tu budu muset..."

"Jdeme, Caldemeyne. Noskamínku, vyndej prst z nosu a udělej, co jsem řekl."

"Okamžik", promluvilo klepadlo úplně jiným hlasem. "Jsi to opravdu ty, Geralte?"

Zaklínač potichu zaklel.

"Dochází mi trpělivost. Ano, jsem to opravdu já. A co z toho, že jsem to já?"

"Přistup ke dveřím", řekla hlava, vypouštějíc obláčky páry. "Sám. Pustím tě dovnitř."

"A co s kikimorou?"

"Sper ji ďas. Chci si s tebou promluvit, Geralte. Pouze s tebou. Promiň, fojte."

"Nic se nestalo, mistře Irione", mávl Caldemeyn rukou. "Hodně štěstí, Geralte. Uvidíme se později. Noskamínku! Tu potvoru přece jen hoď do hnojiště."

"Rozkaz."

Zaklínač se přiblížil k intarzovaným dveřím, ty se otevřely, jen maličko, tak, aby se jimi mohl protáhnout, vzápětí se zabouchly a nechaly ho v naprosté tmě.

"Hej!" zvolal s neskrývaným hněvem.

"Už to bude", odpověděl mu podezřele známý hlas.

Bylo to tak nečekané, že se zaklínač zapotácel a natáhl ruku ve snaze najít oporu. Nenašel. Sad kvetl bíle a růžově, voněl deštěm. Oblohu protínal pestrobarevný oblouk duhy, spojující koruny stromů se vzdáleným, namodralým horským hřebenem. Prostý malý domek uprostřed sadu tonul v ibišcích. Geralt pohlédl pod nohy a zjistil, že stojí po kolena v mateřídoušce. Tak pojď, Geralte, ozval se hlas. Čekám tě před domem. Vešel mezi stromy pohádkového sadu. Zleva postřehl nějaký pohyb. Podíval se tam. Kolem křovin kráčela světlovlasá, úplně nahá dívka, v rukou plný košík jablek. Zaklínač si slíbil ničemu se nedivit. Konečně.

"Vítám tě, zaklínači."

"Stregobor", podivil se Geralt.

Zaklínač už v životě poznal zloděje vyhlížející jako městští radní, radní působící dojmem zákeřných vyvrhelů, rajdy důstojné jako královny, královny připomínající stelné krávy a krále vypadající jako zloději. Ale Stregobor vypadal přesně tak, jak má podle všech pravidel a představ vypadat čaroděj. Byl vysoký, hubený, přihrbený, měl husté a rozcuchané šedé obočí a dlouhý, křivý nos. Navíc nosil plandavý černý háv s neuvěřitelně širokými rukávy a v ruce vždy třímal dlouhou hůl s křišťálovou hlavicí. Žádný z čarodějů, které Geralt znal, nevypadal jako Stregobor. A co na tom bylo nejpodivnější - Stregobor skutečně čarodějem byl. Na verandě obrostlé ibišky se oba posadili do křesel z vrbového proutí ke stolu s deskou z bílého mramoru. Nahá plavovláska s košíkem jablek se k nim přiblížila, usmála se, prošla kolem a pohupujíc boky, zamířila opět do sadu.

"Tohle je také iluze?" otázal se Geralt s pohledem upřeným na pohybující se křivky.

"Také. Jako ostatně všechno tady. Jenže tohle, můj milý, je iluze prvotřídní. Květiny voní, jablka můžeš jíst, včela tě může bodnout a ji, ukázal čaroděj prstem na plavovlásku, můžeš..."

"Snad později."

" Správně. Copak tady děláš, Geralte? Pořád ještě za peníze vybíjíš představitele vymírajících druhů? Kolikpak jsi dostal za kikimoru? Nejspíš nic, jinak bys nepřišel sem. Když si představím, že jsou lidé nevěřící v osud. Ledaže bys o mně věděl. Věděls?"

"Nevěděl. Blaviken je poslední místo, kde bych tě čekal. Neklame-li mne paměť, žil jsi dřív v podobné věži v Koviru."

"Od těch dob se toho, Geralte, strašně moc změnilo."

"Třeba tvoje jméno. Teď prý jsi mistr Irion."

"Tak se jmenoval stavitel této věže, jenž zemřel před dvěma sty lety. Řekl jsem si, že když obsazuji jeho sídlo, měl bych jej nějak uctít. Dělám tu residenta. Většina obyvatel se živí na moři a můj obor, jak jistě víš, je počasí. Někdy bouři utiším, jindy vyvolám, někdy zas západním větrem přiženu blíže k pobřeží hejna makrel a sledu. Dá se tu žít. Tedy", dodal zachmuřeně, "dalo by se tu žít."

"Proč dalo by se? Proč sis změnil jméno?"

"Osud má mnoho tváří. Ten můj je navenek půvabný, leč zevnitř odpudivý. Natáhl po mně své drápy..."

"Vůbec ses nezměnil, Stregobore", ušklíbl se Geralt. "Žvaníš a děláš při tom moudré a důležité grimasy. Nemůžeš mluvit normálně?"

"Mohu", povzdechl černokněžník. "Učiní-li tě to šťastnějším, mohu. Došel jsem až sem, skrývaje se a prchaje před zrůdnou bytostí, jež mě chce zavraždit. Útěk ale nebyl k ničemu, dostihla mě. S největší pravděpodobností se mě pokusí zabít zítra, nejpozději pozítří."

"Aha", poznamenal zaklínač nevzrušeně," teď už chápu."

"Jak se zdá, hrozba mé smrti na tebe příliš velký dojem neudělala."

"Takový už je svět, Stregobore", odtušil Geralt. "Na cestách toho člověk hodně vidí. Dva sedláci se chystají zabít pro mez v poli, které den nato zničí koně družin dvou pánů, jenž se chtějí navzájem povraždit. Na stromech kolem cest se houpají oběšenci, zbojníci po lesích podřezávají hrdla kupcům. Ve městech zase končí zavraždění ve stokách. V palácích se bodají dýkami a na hostinách co chvíli někdo padne pod stůl s obličejem promodralým od jedu. Zvykl jsem si. Proč by mne tedy měla vzrušovat nějaká smrt, navíc hrozící tobě?"

"Navíc hrozící mně", zopakoval Stregobor velmi znechuceně. "A já tě měl za přítele. Počítal jsem s tvou pomocí."

"K našemu poslednímu setkání", řekl Geralt," došlo u dvora krále Idiho v Koviru. Přišel jsem si pro odměnu za zabití amfisbainy, která sužovala okolní kraj. Tehdy jste mě ty a tvůj konfrater Zazdrost střídavě nazývali nemyslícím strojem na zabíjení a, neklame-li mě paměť, mrchožroutem. Takže mi kvůli vám Idi nejen nezaplatil, ale dal mi pouhých dvanáct hodin na opuštění Koviru. A protože měl pokažené přesýpací hodiny, stihl jsem to jen tak tak. A teď říkáš, že počítáš s mou pomocí. Říkáš, že tě pronásleduje příšera. Čeho se bojíš, Stregobore? Až tě dopadne, řekni jí, že ty máš příšery rád, že je chráníš a dbáš o to, aby jim žádný zaklínač mrchožrout nerušil klidný spánek. Jestli tě pak roztrhá a sežere, projeví se zajisté jako velká nevděčnice. "

Čaroděj mlčel, jen sklopil oči.

Geralt se zasmál: "Nenadýmej se jako žába, kouzelníku. Povídej, co ti hrozí. Uvidíme, co se dá dělat."

"Slyšels, Geralte, o Prokletí Černého slunce?"

"Jak by ne. Spíše to ale znám jako Mánii pomateného Eltibalda. Tak se jmenoval mág, který celé to šílenství rozpoutal. V jeho důsledku bylo povražděno nebo uvězněno ve věžích několik desítek dívek ze vznešených rodů, dokonce i královských. Údajně měly být posedlé démony, prokleté, zneuctěné Černým sluncem, jak jste ve svém nadutém žargonu označili prachobyčejné zatmění."

"Eltibald vůbec nebyl pomatený, rozluštil nápisy na daukaských menhirech, na náhrobních deskách wožgorských pohřebišť, prozkoumal bobolacké zkazky a legendy. Všechny prameny hovořily o zatmění tak, že nebyl důvod k sebemenším pochybám. Černé slunce mělo zvěstovat brzký návrat Lilith, uctívané dosud na Východě pod jménem Niya, a záhubu lidské rasy. Cestu jí mělo připravit šedesát panen se zlatými korunami, jež krví naplní koryta řek."

"Blábol", konstatoval zaklínač. "A navíc se ani nerýmuje. Každé pořádné proroctví musí být ve verších. Stregobore, všichni přece vědí, oč tenkrát v Radě čarodějů šlo. Využili jste blekotání šílence k posílení vlastní moci. Aby jste rozbili spojenectví, zničili koalice, nadělali zmatky v dynastiích, zkrátka, abyste silněji potáhli za nitky připevněné ke korunovaným loutkám. A ty mi tu vykládáš o proroctví, za které by se styděl i dryáčník z jarmarku."

"K Eltibaldově teorii je možno mít výhrady, k interpretaci proroctví také. Jenže skutečnost, že mezi dívkami narozenými krátce po zatmění vznikly hrozné mutace, je nepopiratelná. Co se tady nedá popřít? Já slyšel úplně něco jiného. Zúčastnil jsem se pitvy jedné z nich, vysvětloval čaroděj. To, Geralte, co našli jsme v lebce místo míchy, se nedá popsat. Nějaká červená houba. Vnitřní orgány promíchané, některé úplně chyběly. Všechno pokryté jakýmisi pohyblivými řasinkami, šedorůžovými střapci. Srdce se šesti komorami. Dvě sice prakticky atrofované, ale přesto. Co ty na to?"

"Viděl jsem lidi s orlími spáry namísto rukou, lidi s vlčími tesáky, lidi s klouby navíc, s přebytečnými orgány, přebytečnými smysly. Všechno to byly výsledky toho, jak se babráte v magii, Stregobore."

"Říkáš, že jsi viděl nejrůznější mutace", zvedl čaroděj hlavu. "Kolik z nich jsi zabil pro peníze, jak káže tvé zaklínačské řemeslo? Co?"

"Je možné mít vlčí tesáky a jen je v hospodě cenit na holky. Ale je možné mít též vlčí povahu a přepadávat děti."

"A to je právě případ těch děvčátek narozených po zatmění. Byl u nich zjištěn přímo nevyzpytatelný sklon ke krutosti, agresivita, prudké výbuchy zuřivosti a navíc obrovská smyslnost."

"Něco z toho se najde takřka u každé ženské", zapochyboval Geralt. "Co mi to tu namlouváš, Stregobore? Ptáš se, kolik jsem zabil mutantů, proč tě taky nezajímá, kolik jsem jich odčaroval, sňal z nich kletbu? Já, vámi pohrdaný zaklínač. A co jste udělali vy, všemocní černokněžníci?"

"Byla použita vyšší magie. Pokoušeli jsme se o to my i knězi v mnoha svatyních. Všechny pokusy však skončily smrtí děvčat."

"To je špatné vysvědčení pro vás, ne pro ta děvčata. Takže už máme první oběti. Doufám, že byly pitvány jen ony..."

"Nejen ony. Nekoukej tak na mě, dobře víš, že byly i jiné oběti. Zpočátku bylo rozhodnuto odstranit všechny. Několik jsme jich zlikvidovali... Skoro dvacet. Všechny byly pitvány, u jedné byla provedena vivisekce... "

"A to, zkurvysyni, chcete pranýřovat zaklínače? Ech, Stregobore, přijde den, kdy lidé přijdou k rozumu a dostanou se vám na kobylku."

"Pochybuji, že by to bylo brzy", odsekl čaroděj kysele." Nezapomínej, že jsme pracovali v zájmu lidstva. Mutantky by utopily celé země v krvi."

"To tvrdíte vy, čarodějníci s nosem nahoru a svým nimbem neomylnosti. Když už o tom mluvíme, nebudeš mi snad tvrdit, že jste se při vašem honu na mutantky ani jednou nespletli."

"Ať je po tvém", připustil Stregobor po delší odmlce. "Budu upřímný, ačkoliv bych ve vlastním zájmu asi být neměl. Spletli jsme se - a ne jednou. Jejich selekce byla nesmírně obtížná. Také proto jsme je přestali... odstraňovat. Už jsme je jen izolovali."

"Ty vaše proslulé věže!" prskl zaklínač.

"Naše věže. Jenže to byla další chyba. Podcenili jsme je, hodně jich uteklo. Mezi princátky, hlavně těmi mladšími, kteří neměli nic na práci a nic, co by mohli ztratit, se rozšířila jakási bláznivá móda osvobozovat uvězněné krasotinky. Většina z nich si při tom naštěstí zlomila vaz."

"Pokud vím, princezny ve věžích rychle umíraly. Říká se, že se to neobešlo bez vaší pomoci."
"To je lež! Ve skutečnosti záhy upadaly do apatie, odmítaly jídlo... Je zajímavé, že krátce před smrtí získávaly dar jasnovidectví. Další důkaz mutace."

"Čím víc těch důkazů snášíš, tím méně jsou přesvědčivé. Máš jich ještě víc?"

"Jistě. Silvena, paní na Naroku, k níž jsme se nikdy nedokázali ani přiblížit, protože vládu přejala moc brzy. Teď se v její zemi dějí hrozné věci. Fialka, dcera Ewermirova, prchla z věže na šňůře spletené z vrkočů a dnes utlačuje Severní Velhad. Berniku z Talgaru osvobodil poblázněný princ. Teď sedí oslepený v díře a nejběžnějším prvkem talgarské krajiny je šibenice. A jsou i další příklady."

"Samozřejmě", souhlasil ochotně zaklínač. "Například v Jamurlaku panuje stařeček Abrad, sužuje ho skrofulóza, nemá už ani jeden zub, narodil se asi sto let před zatměním slunce a nedokáže usnout, dokud v jeho přítomnosti někoho neumučí. Vyvraždil veškeré příbuzenstvo a vylidnil polovinu země v, jak jsi to nazval, nevyzpytatelných záchvatech zuřivosti. Jsou zde i příznaky nadměrné smyslnosti, v mládí se mu prý dokonce říkalo Abrad Přeřízděvku. Ach, Stregobore, bylo by to krásné, kdyby se krutost vládců dala vysvětlit mutací anebo kletbou."

"Poslouchej mne, Geralte..."

"Ani mě nenapadne. Nepřesvědčíš mě. Především ne o tom, že Eltibald nebyl šílený zločinec. Ale pověz mi o nestvůře, která tě pronásleduje. Po úvodu, který jsi mi přednesl, si buď vědom toho, že se mi tvoje historie vůbec nelíbí. Vyslechnu tě ale až do konce."

"Nebudeš mě přerušovat jízlivými poznámkami?"

"To ti slíbit nemohu."

"Co se dá dělat", vsunul si Stregobor ruce do širokých rukávů svého roucha. "O to déle to bude trvat. Takže, tento příběh začíná v Creydenu, malém knížectví na Severu. Manželkou creydenského knížete Fredefalka byla Aridea, moudrá a vzdělaná žena. Z jejího rodu pocházelo několik vynikajících adeptů kouzelnického umění, a tak nejspíše dědictvím získala vzácný a mocný artefakt - Zrcadlo Nehaleni. Jak jistě víš, Zrcadla Nehaleni slouží hlavně prorokům a věštkyním, protože bezchybně, byť poněkud svéhlavě, předpovídají budoucnost. Aridea se na Zrcadlo obracela poměrně často... "

"S tou nejběžnější otázkou, že?" přerušil ho Geralt. Kdo je na světě nejkrásnější? Pokud vím, Zrcadla Nehaleni se dělí na neupřímná a rozbitá."

"Mýlíš se, Arideu více zajímal osud státu. A na její otázku Zrcadlo předpovědělo hrůznou smrt jí samé a obrovskému množství lidí z ruky či vinou Fredefalkovy dcery z prvního manželství. Aridea se postarala, aby se tato zpráva dostala k Radě a Rada do Creydenu vyslala mne. Snad nemusím dodávat, že se Fredefalkova dcera narodila krátce po zatmění. Chvíli jsem malou diskrétně pozoroval. Za tu dobu stačila umučit kanárka a dvě štěňata. Navíc služebné vypíchla oko držadlem hřebenu. Provedl jsem pomocí zaklínadel několik testů a většina potvrdila, že děvče je mutant. Zašel jsem s tím za Arideou, protože Fredefalk se v dcerce viděl. Aridea, jak už jsem řekl, nebyla hloupá..."

"To věřím", přerušil ho Geralt. "A určitě pastorkyni dvakrát nemilovala. Jistě by byla radši, kdyby trůn zdědily její vlastní děti. Pokračování si mohu domyslet sám. Že se tam tenkrát neobjevil někdo, kdo by jí zakroutil krkem. A tobě při té příležitosti také."

Stregobor si povzdechl a zvedl oči k nebesům, na nichž se neustále nádherně, pestrobarevně skvěla duha.

"Já jsem byl pro to, abychom dívku izolovali, ale kněžna rozhodla jinak. Poslala malou do lesa s podplaceným vrahem, lovčím. Později jsme ho našli v křoví. Neměl na sobě kalhoty, takže nebylo těžké přijít na to, co se přihodilo. Vrazila mu jehlici brože do mozku. Uchem. Bezpochyby ve chvíli, kdy byl zrovna zaujat něčím jiným."

"Jestli si myslíš, že ho polituji", zabručel Geralt, "tak se moc pleteš."

"Začali jsme ji hledat", pokračoval Stregobor, "ale po dívence se slehla zem. Já musel Creyden urychleně opustit, protože Fredefalk začal mít nějaké podezření. Teprve po čtyřech letech jsem od Aridey dostal zprávu. Našla ji. Žila v Mahakamu se sedmi gnómy, které přesvědčila, že je pohodlnější olupovat kupce na cestách než si zaprášit plíce v dole. Vysloužila si přezdívku Strakuše, protože svými zvyky připomínala ťuhýka, co se mu říká strakoš: podobně jako ten pták napichuje svou kořist na trny keřů, nechávala ona své zajatce s oblibou narážet na kůl. Aridea na ni několikrát najala zabijáky, žádný z nich se ale nevrátil. Pak už o dobrovolníky začala být nouze. Malá se stala dost slavná. Mečem se naučila zacházet tak, že se jí mohl postavit málokterý chlap. Aridea mne pozvala, takže jsem Creyden tajně navštívil, ale pouze proto, abych se dověděl, že kněžnu někdo otrávil. Dle všeobecného mínění to prý byla Fredefalkova práce. Kníže si totiž vyhlédl mladší a jadrnější mesalianci. Já jsem však přesvědčen, že to udělala Renfri."

"Renfri?"

"Tak se jmenuje. Tvrdím, že Arideu otrávila ona. Kníže Fredefalk krátce nato zahynul při podezřelé nehodě na lovu a nejstarší Aridein syn zmizel beze stopy. Tohle byla také zásluha té maličké. Říkám maličké, i když jí v té době bylo už sedmnáct. A byla náležitě vyvinutá."

Čaroděj se odmlčel a pak pokračoval: "Tehdy už byla se svými gnómy postrachem celého Mahakamu. Jenže se jednoho dne o něco pohádali, nevím oč to bylo, snad o podíl na lupu či o pořadí v její posteli, a podřezali si navzájem krky. Ani jeden ze sedmi gnómů ten rozhovor na nože nepřežil, ale Strakuše ano. Tenkrát jsem v tom kraji zrovna byl. Setkali jsme se tváří v tvář - okamžitě mě poznala a bylo jí jasné, jakou roli jsem kdysi v Creydenu sehrál. Řeknu ti, Geralte, jen tak tak jsem stačil vyslovit zaklínadlo, ruce se mi nepředstavitelně třásly, když po mně ta divoká kočka šla s mečem v ruce. Zalil jsem ji do hezkého kvádru horského křišťálu - šest loktů na devět. Když upadla do letargie, hodil jsem kvádr i s ní do gnómského dolu a šachtu zavalil."

"Fušeřina", komentoval to Geralt. "To se dá odčarovat. Nemohls ji rovnou spálit na popel? Znáš přece tolik příhodných kouzel."

"Já ne. Není to můj obor. Ale máš pravdu, zfušoval jsem to. Našlo se nějaké pitomé princátko, které vynaložilo moře peněz na odčarování a když se mu to podařilo, triumfálně si zakletou krásku odvezlo domů, do nějakého zapadlého království na Východě. Jeho otec, starý lapka, měl rozumu víc. Synovi strašně vynadal a Strakuše se rozhodl pozeptat na poklady, které s gnómy naloupila a chytře ukryla. Jeho chyba spočívala v tom, že když ji nahou natáhli na lavici v mučíme, asistoval u toho i starší syn. Nějak se to semlelo a nazítří ten starší syn, nyní již sirotek a jedináček, byl králem toho království a Strakuše obdržela titul první favoritky."

"Nebude to asi žádná šereda."

"Otázka vkusu. Favoritkou ale nebyla dlouho, jen do prvního palácového převratu, což je poněkud nadnesené označení, jelikož tamější palác připomínal spíš selský dvůr. Hned se ukázalo, že na mě nezapomněla. V Koviru se mne třikrát pokusila zabít. Rozhodl jsem se neriskovat a přečkat nebezpečí v Pontaru. Vypátrala mne. Tak jsem uprchl do Angrenu, jenže mě našla i tam. Nevím, jak to dělá, stopy za sebou zametám důkladně. Musí to mít něco společného s její mutací."

"Co ti bránilo znovu ji zaklít do křišťálu? Výčitky svědomí?"

"Ne. Nic takového jsem nikdy neměl. Ukázalo se ale, že získala vůči magii imunitu. "

"To snad není možné."

"Je. Stačí mít příslušný artefakt anebo auru. Také to může mít souvislost s její postupující mutací. Opustil jsem Angren a schoval se tady, v Mořském Oblouku, v Blavikenu. Žil jsem tu v klidu více než rok - dokud mě zase nenašla."

"Odkud to víš? Copak už je v městečku?"

"Je. Viděl jsem ji v krystalu, zvedl čaroděj hůl. A není sama, má s sebou celou bandu. To znamená, že připravuje něco většího. Už nemám kam prchat, Geralte. Neznám místo, kde bych se mohl ukrýt. Ano, to, že jsi sem přišel právě teď, nemůže být náhoda. Je to osud."

Zaklínač zvedl obočí: " Co tím chceš říci?"

"To je snad jasné. Zabiješ ji."

"Nejsem nájemný vrah, Stregobore."

"Vrah nejsi, to souhlasím... "

"Zabíjím za peníze stvůry. Bestie ohrožující lidi. Strašidla vyvolaná čarováním a zaklínáním takových jako jsi ty. Ne lidi."

"Jenže ona není člověk. Je to nestvůra, mutant, je prokletá. Přivezl jsi sem kikimoru. Strakuše je horší. Kikimora zabíjí z hladu, ale Strakuše z rozkoše. Zabij ji a zaplatím, co si řekneš. V rozumných mezích, samozřejmě."

"Už jsem řekl, že celou tu povídačku o mutantech a Lilithině prokletí považuju za nesmysl. Děvče má dobrý důvod si to s tebou vyřídit, já se do toho míchat nebudu. Obrať se na fojta a jeho biřice. Jsi místní čaroděj, chrání tě zákon."

"Kašlu na zákon, fojta i jeho pomoc!" vybuchl Stregobor. "Nepotřebuji ochranu, chci abys ji oddělal! Do této věže se nikdo nedostane, jsem tady v naprostém bezpečí. Ale co z toho. Nechci tu sedět do konce svých dnů. Strakuše mě nenechá na pokoji, dokud budu žít. Vím to. Mám sedět ve věži a čekat na smrt?"

"Ony seděly. Víš co, čaroději? Měls ten hon na děvčata nechat jiným, mocnějším černokněžníkům. Měls předvídat následky."

"Prosím tě, Geralte."

"Ne, Stregobore."

Kouzelník mlčel. Falešné slunce na falešné obloze se nehnulo ani o píď, ale zaklínač věděl, že v Blavikenu se již smráká.

"Prozradil mu to hlad. Geralte", řekl Stregobor, "když jsme tehdy naslouchali Eltibaldovi, mnozí z nás pochybovali. Rozhodli jsme se ale zvolit menší zlo. Teď tě prosím o podobnou volbu."

"Zlo je zlo, Stregobore", odpověděl zaklínač vážně a vstal. "Menší, větší, střední, všechno jedno, proporce jsou relativní, hranice nejasné. Nejsem zbožný poustevník, nečinil jsem v životě jen dobro. Mám-li však volit mezi dvěma zly, nevolím raději vůbec. Musím už jít. Uvidíme se zítra.

"Snad", hlesl čaroděj. "Jestli to stihneš."

III.

Ve Zlatém Dvorci, výstavní hospodě městečka, bylo plno a rušno. Hosté, místní i přespolní, se zde věnovali činnostem typickým pro svůj národ či povolání. Vážní kupci se dohadovali s trpaslíky o ceny zboží a úroky z úvěrů. Méně vážní kupci štípali do zadečků děvečky roznášející vepřové se zelím a pivo. Místní hlupáci se snažili tvářit velice chytře a informovaně. Povětrné žínky se pokoušely zalíbit zazobancům a zároveň odradit chuďasy. Vozkové a rybáři pili tak, jako kdyby již zítra měl být vydán zákaz pěstování chmele. Námořníci zpívali písničku opěvující mořské vlny, statečnost kapitánů a vnady sirén. To poslední pestře a se všemi podrobnostmi.

"Vzpomeň si, Setníku", oslovil Caldemeyn krčmáře, nahýbaje se přes pult, aby ho v tom rumraji vůbec bylo slyšet. "Šest chlapů a holka, všichni v černé kůži pobité stříbrem, podle novigradské módy. Viděl jsem je přijíždět do města. Ubytovali se u tebe anebo,u tuňáka?"

Krčmář utíral pruhovanou zástěrou prázdný korbel a vraštil čelo.

"Tady, fojte", řekl pak. "Říkali, že přijeli na jarmark, ale všichni mají meče. Dokonce i ta holka. Jak jsi řekl, celí v černém."

"Dobrá", přikývl fojt. "A kdepak jsou teď? Nevidím je tu."

" V menší alkovně. Platili zlatem."

"Půjdu tam, Caldemeyne", prohlásil Geralt. "Není třeba dělat z toho úřední záležitost, aspoň ne zatím - stejně se to netýká všech. Přivedu ji sem."

"Asi to tak bude lepší. Ale dej si pozor, nechci tady žádné výtržnosti."

"Dám si pozor."

Námořnická písnička, soudě podle zvyšující se frekvence sprostých slov, směřovala k velkému finále. Geralt odhrnul závěs zakrývající vchod do alkovny. Závěs byl tuhý a lepkavý špínou. U stolu sedělo šest mužů. Ta, kterou hledal, s nimi nebyla.

"Co je? "houkl ten, který jej spatřil jako první. Měl holou hlavu a obličej znetvořený jizvou táhnoucí se od levého obočí přes kořen nosu až na pravou tvář.

"Chci se vidět se Strakuší."

Od stolu vstaly dvě stejné postavy se stejnými nehybnými tvářemi, stejnými světlými vlasy po ramena a ve stejných přiléhavých blůzách z černé kůže s lesknoucími se stříbrnými ozdobami. Dvojčata stejným pohybem zvedla z lavice stejné meče.

"Klid, Wyre. Sedni si, Nimire", řekl muž s jizvou, opíraje se lokty o stolní desku. "S kýmže se to chceš vidět, brachu? Kdopak je to ta Strakuše?

"Dobře víš, o kom mluvím."

"Co je to zač?" otázal se polonahý hromotluk se zpocenou hrudí křížem přepásanou širokými řemeny a ostnatými nátepníky na zápěstích. " Znáš ho, Nohorne?"

"Neznám", odpověděl muž s jizvou.

"Nějaký albín", zachechtal se štíhlý tmavovlasý muž, sedící vedle Nohorna. Jemné rysy, velké černé oči a špičaté uši neomylně prozrazovaly elfského míšence. " Albín, mutant, hříčka přírody. Že se takovým vůbec dovoluje chodit do hospody mezi slušné lidi."

"Už jsem ho někde viděl", prohlásil podsaditý opálený muž s vlasy spletenými do copu. Měřil si Geralta zlým pohledem přimhouřených očí.

"Teď není důležité, kde jsi ho viděl, Tawiku", řekl Nohorn. "Poslyš, brachu, Civril tě před chvílí těžce urazil. Nevyzveš ho na souboj? Je tu taková nuda."

"Ne", odpověděl zaklínač klidně.

"A mě, když ti na palici vyliju tudle rybí polívku, mě vyzveš?" zakrákal polonahý chlap.

"Klid, Patnáctko", řekl Nohorn. "Řekl, že ne, tak ne. Prozatím. Nu, brachu, pověz, co máš na srdci a vypadni. Máš šanci odejít sám. Když ji nevyužiješ, vyhodí tě personál. "

"Tobě nemám co říci, potřebuji mluvit se Strakuší. S Renfri."

"Slyšeli jste ho, chlapci?" rozhlédl se Nohorn po kumpánech. "On potřebuje mluvit s Renfri. A pročpak, brachu? Můžeš nám to prozradit?"

"Nemůžu."

Nohorn zvedl hlavu a pohlédl na dvojčata, která vykročila kupředu, až jim zazvonily stříbrné ostruhy.

"Už vím, promluvil najednou ten s copem. Už jsem si vzpomněl, kde jsem ho viděl."

"Co to meleš, Tawiku?"
"Před fojtstvím. Přivezl nějakého draka na prodej. Takového křížence pavouka s krokodýlem. Lidi povídali, že je to zaklínač."

"Co je to zaklínač?" otázal se polonahý Patnáctka.

"He, Civrile?"

"Vědmák, nájemný čarodějník", odpověděl půlelf. "Šejdíř za hrst stříbrňáků. Jak jsem řekl: hříčka přírody. Urážka zákonů lidských i božských. Takové by měli upalovat."

"Nemáme rádi čaroděje", zaskřípal zuby Tawik, nespouštěje z Geralta přimhouřené oči. "Něco mi, Civrile, říká, že v téhle díře bude víc práce než jsme si mysleli."

"Je jich tady víc, ne jenom jeden. Vždyť je známo, že držívají pohromadě. Vrána k vráně sedá", usmál se záludně míšenec. "Jak může země nosit něco takového, jako jsi ty. Kdo plodí takové zrůdy?"

"Trochu pochopení, pokud možno", odvětil Geralt klidně. "Tvoje matka se musela asi dost často toulat sama po lese, protože i ty máš důvod zamyslet se nad svým původem."

"Možná", nepřestával se usmívat půlelf. "Ale aspoň jsem svoji matku znal. Ty jako zaklínač to říct nemůžeš."

Geralt maličko pobledl a sevřel rty.

Nohorn, jemuž to neušlo, se hlasitě rozesmál: "Nuže, brachu, tuhle urážku si přece nesmíš nechat líbit. To, co máš na zádech, vypadá jako meč. Tak jak? Vyjdete s Civrilem na dvůr? Ať není taková nuda."

Zaklínač nereagoval.

"Zasraný zbabělec!" vyštěkl Tawik.

"Co to říkal o Civrilově matce?" otázal se Nohorn bezvýrazně, "opíraje si bradu o zpocené dlaně. Něco sprostého, jestli jsem to dobře pochopil. Že se spouštěla, nebo něco takového. Hej, Patnáctko, sluší se poslouchat, jak nějaký vandrák uráží kamarádovu matku? Matka, ať už je jaká chce, je přece jenom svatá, no ne?"

Patnáctka ochotně vstal, odpásal meč a hodil jej na stůl. Vypjal hruď, upravil si stříbrnými cvoky naježené chrániče zápěstí, odplivl si a postoupil o krok kupředu.

"Máš-li nějaké pochybnosti", oznámil Nohorn," tak Patnáctka tě právě vyzývá na pěstní souboj. Říkal jsem, že tě odsud vynesou. Udělejte místo."

Patnáctka se blížil se zvednutými pěstmi. Geralt sáhl po meči.

"Dej si pozor", upozornil soupeře," ještě krok a budeš svoji ruku hledat na podlaze."

Nohorn a Tawik vyskočili s meči v rukou. Mlčenliví blíženci tasili své zbraně stejným pohybem. Patnáctka ustoupil. Pouze Civril se ani nepohnul.

"Co se to tady, u všech ďasů, děje? Copak vás nemůžu ani na chvilku nechat samotné?"

Geralt se co nejpomaleji otočil a pohlédl do očí odstínu mořské vody. Byla skoro stejně vysoká jako on. Vlasy barvy slámy měla nerovně zastřihnuté kousek pod ušima. Stála jednou rukou opřená o dveře, v přiléhavé aksamitové kazajce stáhnuté ozdobným pásem a nesouměrné sukni, která na levé straně dosahovala až na lýtko, na pravé straně odhalovala silné stehno nad ohrnovačkou z losí kůže. U levého boku se jí houpal meč, u pravého dýka s velkým rubínem na jílci.

"Neumíte mluvit?"

"Je to zaklínač", zamručel Nohorn.

"No a co? Chtěl s tebou mluvit?"

"No a co? Je to čaroděj!" zamumlal Patnáctka.

"Nemáme rádi čaroděje!" dodal Tawik.

"Klid, chlapci, řekla dívka. Chce se mnou mluvit, to není žádný zločin. Vy se bavte dál. Ale bez výtržností. Zítra je tržní den. Snad nechcete, aby vaše vylomeniny narušily jarmark, tak důležitou událost v životě tohoto městečka?"

Do nastalého ticha se ozvalo ohavné dušené zachechtání. Na lavici rozvalený Civril se tiše smál.

"Do hajzlu, Renfri", vypravil ze sebe míšenec. "Důležitá, che che... událost!"

"Zavři hubu, Civrile! A hned!"

Civril se přestal smát. Hned. Geralt se tomu nepodivil. V hlase mladé ženy zaznělo něco zvláštního. Něco, co mu připomnělo rudý odlesk ohně na ostřích zbraní, sténání vražděných, ržáni koní a pach krve. Ostatní museli mít stejný pocit, protože zbledla i Tawikova osmahlá tvář.

"Nuže, Bělovlasý", ozvala se Renfri do ticha, "pojďme do šenku za fojtem, s nímž jsi sem přišel. Určitě si se mnou chce také promluvit."

Když je u šenku stojící Caldemeyn uviděl, přerušil sousedskou rozmluvu s krčmářem a s rukama zkříženýma na prsou se vzpřímil.

"Poslyš, cizinko", pronesl tvrdě, aniž by ztrácel čas třebas jen předstíranou zdvořilostí, "tento zaklínač z Rivie mi prozradil, co tě přivedlo do Blavikenu. Zřejmě máš něco proti našemu čaroději.

"Zřejmě. A co má být?" otázala se Renfri tiše a o nic přívětivěji.

"To, že pro podobné případy máme městské či kastelánské soudy. Kdo chce u nás, v Mořském Oblouku, urážku železem mstít, bývá považován za obyčejného zločince. Takže se buď se svou černou kompanií do svítání odporoučíš z Blavikenu, nebo tě vsadím do pre... Jak se tomu říká, Geralte?"

"Preventivní vazby."

"Správně. Je ti to jasné, paninko?"

Renfri sáhla do váčku u pasu a vytáhla několikrát přeložený pergamen.

"Přečti si to, fojte, jestli umíš. A už mi neříkej paninko!"

Caldemeyn vzal pergamen, dlouho jej studoval a poté jej beze slova podal Geraltovi.

"Mým šlechticům, vazalům, svobodníkům i poddaným, četl zaklínač nahlas. Všem vůkol na vědomost se dává, že Renfri, princezna creydenská, v mých službách se nachází a mému srdci milá je. Hněv můj pak padne na každého, kdo by na otpor stavěl se jí. Audoen, král. Odpor se sice píše jinak, ale pečeť bude nejspíš pravá."

"Taky, že pravá je", odsekla Renfri a vytrhla mu pergamen z ruky. "Dal ji sem Audoen, váš milostivý pán. Proto vám radím, nestavějte se mi na odpor, ať už se to píše, jak chce. Mohlo by to pro vás mít žalostné následky. Nebudeš mě, pane fojte, strkat do vazby. Ani mi nebudeš říkat paninko. Žádný zákon jsem neporušila."

"Zatím. Jestli jej překročíš třeba jen o chlup", zbrunátněl Caldemeyn," šoupnu tě do lochu i s tím lejstrem. Přísahám při všech bozích, paninko. Pojď, Geralte."

"S tebou, zaklínači", dotkla se Renfri Geraltovy paže, "bych chtěla prohodit ještě slůvko."

"Přijď včas k večeři", ucedil fojt přes rameno, "jinak se Libuše bude zlobit."

"Přijdu včas."

Geralt se opřel o pult. Hrál si s medailonem zavěšeným na krku a hleděl do dívčiných modrozelených očí.

"Už jsem o tobě slyšela", začala. "Jsi Geralt z Rivie, bělovlasý zaklínač. Stregobor je tvůj přítel?"

"Ne."

"Tím je všechno jednodušší."

"Ani ne. Nemám v úmyslu nečinně přihlížet."

Renfri přimhouřila oči.

"Stregobor zítra zemře", oznámila tiše a odhrnula si z čela nepravidelně ostříhané vlasy. " Bylo by menším zlem, kdyby zahynul jen on sám. Jestli, anebo přesněji, než Stregobor zemře, zahyne více lidí. Jinou možnost nevidím. Více, zaklínači, to je slabé slovo. "

"Pouze slova nestačí, abys mne zastrašila, Strakuše."

"Neříkej mi Strakuše, nemám to ráda. Jde o to, že ani já nevidím jinou možnost. Měli bychom si o tom promluvit. Ale co naplat, Libuše čeká. Je aspoň hezká?"

"To je vše, co jsi mi chtěla?"

"Ne. Ale teď běž. Libuše čeká."

IV.

V jeho podkrovním pokojíku někdo byl. Geralt to věděl dříve než se přiblížil ke dveřím. Poznal to podle nepatrné vibrace medailonu. Sfoukl lampičku, jíž si svítil na schodech, vytáhl z pochvy dýku a zastrčil si ji vzadu za pás. Stiskl kliku. V pokojíku byla tma. Ovšem ne pro zaklínače. Překročil práh úmyslně pomalu, ospale, beze spěchu zavřel dveře. V dalším okamžiku se silně odrazil a dlouhým skokem dopadl na člověka sedícího na jeho kavalci, vmáčkl ho do slamníku, levý loket mu vrazil pod bradu a sáhl po dýce. Nevytáhl ji ale. Něco tady nehrálo.

"Na začátek to není nejhorší", podotkla přidušeně, ležíc pod ním bez pohybu. "Sice jsem s tím počítala, ale nenapadlo mě, že v posteli skončíme tak brzy. Jestli můžeš, dej pryč tu ruku z mého hrdla."

"To jsi ty?"

"To jsem já. Poslyš, máme dvě možnosti. První: slezeš ze mne a pohovoříme si, druhou: zůstaneme ležet, ale v tom případě bych si ráda alespoň zula boty."

Zaklínač zvolil první možnost. Dívka si povzdechla, vstala a upravila si vlasy a sukni.

"Zapal svíčku", požádala. "Já potmě nevidím jako ty a ráda se dívám do očí toho, s kým mluvím."

Přistoupila ke stolu. Byla vysoká, štíhlá, měla půvabné pohyby. Posadila se, nohy ve vysokých botách natáhla před sebe. Nespatřil u ní žádnou zbraň.

"Nemáš něco k pití?"

"Ne."

"Tak to je dobře, že jsem vzala něco s sebou", zasmála se a postavila na stůl čutoru a dva kožené pohárky.

"Už je skoro půlnoc", podotkl Geralt chladně. "Neměli bychom přistoupit k věci?"

"Hned. Nejdřív se napij, Geralte. Na tvé zdraví."

"I na tvoje, Strakuše."

"Jmenuju se Renfri, u sta hromů, trhla sebou. Dovoluji ti opomíjet můj knížecí titul, ale přestaň mi říkat Strakuše!"

"Tiše, probudíš celý dům. Dozvím se konečně, proč ses sem vkradla oknem?"

"Nějak ti to nezapaluje, zaklínači. Chci Blaviken uchránit krveprolití. Abych se s tebou dohodla, šplhám po střechách jako mrouskající se kočka. Mohl bys to alespoň ocenit."

"Cením si toho", prohlásil Geralt. "Jenže mi není jasné, co by takový rozhovor mohl přinést. Situace je jasná. Stregobor sedí v kouzelnické věži a abys ho dostala, musela bys ho obléhat. Jenže pokud to uděláš, nepomůže ti ani tvůj glejt. Jestliže zjevně porušíš zákon, Audoen tě chránit nebude. Fojt, biřici, celý Blaviken se proti tobě postaví."

"Postaví-li se proti mně celý Blaviken, bude toho krutě litovat, pousmála se Renfri a odhalila bílé dravci zuby. Viděls moje hochy? Zaručuji ti, že své řemeslo ovládají dokonale. Dokážeš si představit, co se stane, když dojde k boji mezi nimi a těmi nemehly biřici, kteří na každém kroku škobrtají o vlastní halberdy?"

"A ty si, Renfri, myslíš, že já budu jen stát a klidně se dívat? Jak vidíš, bydlím u fojta. Bude-li třeba, sluší se stanout po jeho boku."

"Nepochybuji", zvážněla Renfri, "že po jeho boku skutečně staneš. Jenže budeš nejspíš sám, protože ostatní se poschovávají po sklepech. Na světě není šermíře, který by si samojediný dokázal poradit se sedmi muži s meči. To nikdo z lidí nedokáže. Ale přestaňme se navzájem strašit, Bělovlasý. Už jsem říkala, že jatkám a krveprolití je možno zabránit. Přesněji, jsou zde dva lidé, kteří tomu mohou zabránit."

"Poslouchám."

"Jeden z nich je Stregobor", vysvětlovala Renfri. "Vyjde dobrovolně ze své věže, já ho odvedu někam do pustiny a Blaviken se opět pohrouží do blahé apatie a rychle na všechno zapomene."

"Stregobor možná vypadá jako blázen, ale tak hloupý zase není."

"Kdo ví, zaklínači, kdo ví. Jsou argumenty, jimž se nelze vzepřít. Jsou nabídky, které nelze odmítnout. Patří k nim například tridamské ultimátum. Dám černokněžníkovi tridamské ultimátum."

"Co je to?"

"Moje sladké tajemství."

"Tak si je nech. Já o jeho účinku pochybuji. Stregobor, když o tobě mluví, cvaká zuby. Ultimátum, které by ho donutilo vydat se do tvých spanilých ruček, by muselo mít opravdu sílu. Přejděme tedy ke druhé osobě, která může Blaviken zachránit před jatkami. Pokusím se uhodnout, kdo by to mohl být."

"Jsem na tvůj důvtip skutečně zvědavá, Bělovlasý."

"Jsi to ty, Renfri. Ty osobně. Prokážeš svou knížecí, co říkám, přímo královskou velkomyslnost a zapomeneš na pomstu. Uhodl jsem?"

Renfri zvrátila hlavu dozadu a zakrývajíc si ústa dlaní, dala se do upřímného smíchu. Posléze zvážněla a zabodla do zaklínače lesknoucí se oči.

"Geralte", promluvila, "já jsem byla princezna. Jenže v Creydenu. Měla jsem vše, na co jsem si jen vzpomněla, ani jsem si o to nemusela říkat. Služky na mrknutí oka, šatičky, botičky. Batistové prádélko. Klenoty a cingrlátka. Houpacího koníka, zlaté rybičky v jezírku. Panenky s domečkem větším než je tenhle tvůj kamrlík. Avšak jen do dne, kdy Stregobor a ta mrcha Aridea přikázali lovčímu zavést mě do lesa, podříznout mě a přinést jim moje srdce a játra. Hezké, že?"

"Ne, spíš odporné. Těší mě, Renfri, že sis s tím lovčím tenkrát poradila."

"Houby, a ne poradila. Slitoval se a pustil mě. Předtím mě ale znásilnil, dobytek, a ukradl mi náušnice i zlatý diadém."

Geralt si pohrával s medailonem a hleděl jí do očí. Nesklopila zrak.

"A to byl konec princezny", pokračovala. Šatičky se potrhaly, batist nenávratně ztratil bělost. A pak přišla špína, hlad, bití a kopance. "Musela jsem se dávat za ledacos, za misku polívky nebo střechu nad hlavou. Víš ty vůbec, jaké jsem měla vlasy? Jako hedvábí a dlouhé až pod zadek. Když jsem dostala vši, ostříhali mi je nůžkami na ovce u samé hlavy. Nikdy víc mi už pořádně nedorostly. Na okamžik se odmlčela a odhrnula si z čela nerovné pramínky. Kradla jsem, abych nezcepeněla hlady, dala se opět do vyprávění. Zabíjela jsem, abych nebyla zabita. Seděla jsem v šatlavách smradlavých močí a nevěděla, jestli mě druhý den oběsí anebo jenom zbičují a vyženou. A po celou tu dobu mně macecha s tím čarodějem šlapali na paty, posílali za mnou vrahy, pokoušeli se mě otrávit, vrhali na mě zakletí. Projevit velkomyslnost? Královsky mu odpustit? Já mu královsky useknu hlavu a předtím možná obě nohy, to se teprve uvidí."

"Aridea a Stregobor se tě pokoušeli otrávit?"

"Ovšem. Jablkem s výtažkem z rulíku. Zachránil mě jeden gnóm. Dal mi protijed, po kterém jsem se málem vyzvracela z podoby. Ale přežila jsem."

"Byl to jeden z těch sedmi gnómů?"

Renfri, která právě nalévala, ztuhla s čutorou nad pohárky.

"Vida", řekla. "Víš toho o mně dost. No a co? Máš něco proti gnómům? Anebo proti ostatním humanoidům? Jestli to chceš vědět, chovali se ke mně líp než většina lidí. To tě ale nemusí zajímat. Říkala jsem, že mě Aridea se Stregoborem štvali jako divou zvěř - tedy dokud mohli. Potom už nemohli a lovcem jsem se stala já. Aridea natáhla bačkory ve vlastní posteli, měla štěstí, že jsem ji nedopadla. Připravila jsem si pro ni speciální program. Ale teď mám čaroděje. Pověz, Geralte, zaslouží smrt? Řekni."

"Nejsem soudce, jsem zaklínač."

"Správně. Už jsem řekla, že vím o dvou lidech, kteří mohou odvrátit krveprolití. Druhý z nich jsi ty. Tebe čaroděj pustí do věže a ty ho zabiješ."

"Renfri", pronesl Geralt mírně, "když jsi šplhala po střechách do mého pokojíku, nespadlas náhodou na hlavu?"

"Jsi zaklínač nebo ne, k šlaku? Prý jsi zabil kikimoru a přivezl ji na oslu prodat. Stregobor je horší než kikimora, ta je jen nemyslící hovado a zabíjí proto, že ji tak stvořili bohové. Stregobor je blázen, zvrhlík, netvor. Přivez mi ho na oslu a já nebudu litovat zlata."

"Nejsem nájemný vrah, Strakuše."

"Nejsi", souhlasila s úsměvem.

Zhoupla se na židli a zkřížila nohy na stole. Neprojevila sebemenší snahu zakrýt si sukní holá stehna.

"Jsi zaklínač, ochránce lidí, bráníš je před zlem. V Blavikenu jím bude železo a oheň. Zlo tady ovládne pole, až se postavíme proti sobě. Nezdá se ti, že navrhuji menší zlo, nejvýhodnější řešení? Dokonce i pro toho zkurvysyna Stregobora. Můžeš ho zabít jedním bodnutím, nečekaně, milosrdně. Zemře a nebude ani vědět, že umírá. Já mu to zaručit nemůžu. Právě naopak."

Geralt mlčel. Renfri se přisunula ke stolu a zvedla ruce.

"Chápu tvé váhání", prohlásila. "Odpověď ale musím znát hned."

"Víš ty vůbec, proč tě Stregobor s kněžnou chtěli zabít - tehdy v Creydenu i později?"

Renfri sundala nohy se stolu a prudce se vzpřímila.

"To je snad jasné", vybuchla. "Chtěli se zbavit Fredefalkovy nejstarší dcery, právoplatné následnice trůnu. Arideiny děti pocházely jen z morganatického svazku a neměly žádná práva..."

"O tom nemluvím, Renfri."

Dívka sklopila oči, ale jen na chvilku. Zrak jí zaplál.

"Tak dobře. Mám prý být prokletá. Nečistá už z matčina lůna. Mám být..."

"Dopověz to."

"Monstrum."

"A jsi?"

Krátce, jen velice krátce vypadala bezbranně a nešťastně. A velice smutně.

"Nevím, Geralte", zašeptala. Pak její rysy opět ztvrdly. "A jak to taky, u sta hromů, mám vědět? Když se říznu do prstu, krvácím. A krvácím taky pravidelně každý měsíc. Když se přecpu, bolí mě břicho, když se opiju, tak zase hlava. Když je mi veselo, tak si zpívám, když mizerně, klejů. Když někoho nenávidím, zabíjím, a když... Ach, bohové, dost už toho. Tvoje odpověď, zaklínači?"

"Moje odpověď zní ne!"

"Vzpomínáš si, co jsem ti říkala?"otázala se po krátkém odmlčení. "Jsou návrhy, které se nedají odmítnout, protože by měly osudné následky. Vážně tě varuji, můj patřil mezi ně. Dobře si to rozmysli."

"Rozmyslel jsem si to dobře. A ber mne vážně, poněvadž i já tě vážně varuji."

Renfri se na nějakou dobu odmlčela, hrajíc si se šňůrou perel, natřikrát obtočenou kolem půvabného hrdla a koketně padající mezi dvě polokoule, vykukující z výstřihu kazajky.

"Geralte", řekla po chvíli. "Nechtěl po tobě Stregobor, abys mě zabil?"

"Chtěl. Domníval se, že to bude menší zlo."

"Myslím, že jsi ho odmítl stejně jako před chvílí mě."

"Přesně tak."

"Proč?"

"Protože v žádné menší zlo nevěřím."

Renfri se pokusila o úsměv, avšak její rty se ve žlutém světle svíčky zkřivily do nehezké grimasy: "Nevěříš, říkáš. No a máš pravdu - zčásti. Existuje Zlo a Větší Zlo a za nimi stojí ve stínu Velmi Velké Zlo. Velmi Velké Zlo, Geralte, je takové, jaké si nedokážeš ani představit, i kdyby sis myslel, že tě už nic nedokáže zaskočit. Jenže, Geralte, jednoho dne se může stát, že tě Velmi Velké Zlo chytí pod krkem a řekne:,zvol si, příteli, buď já, anebo tamto - o něco menší."

"Mohl bych vědět, co tím myslíš?"

"Nic, trošku jsem vypila, tak filosofuju, hledám obecné pravdy. Právě jsem jednu našla: menší zlo existuje, jenže my si ho nedokážeme sami zvolit. Pouze Velmi Velké Zlo nás k takové volbě dokáže donutit. Ať už chceme nebo ne."

"Nejspíš mám málo vypito", pousmál se zaklínač trpce. "Ale půlnoc, jak už to bývá, mezitím uplynula. Přejděme k věci. V Blavikenu Stregobora nezabiješ, to ti nedovolím. Nepřipustím, aby zde došlo k boji a krveprolití. Podruhé ti navrhuji: zanech msty. Nechtěj ho zabít. Tak mu dokážeš - a nejen jemu - že nejsi krvežíznivou bestií, nelidským mutantem. Dokážeš mu, jak se mýlil. Jake ti svým omylem tragicky ukřivdil."

Renfri se zahleděla na zaklínačský medailon otáčející se na řetízku v Geraltových prstech.

"A když ti řeknu, že nejsem schopna odpustit ani zanechat msty, bude to znamenat, že se přiznám - a nejen jemu - že měl pravdu, viď? Dokážu tím, že jsem přece jen monstrum, nelidský, bohy prokletý démon. Poslyš, zaklínači. Hned na počátku mých potulek mě vzal pod svou střechu jeden svobodný sedlák. Líbila jsem se mu. Ale protože on se mi nelíbil ani trochu, právě naopak, musel mě pokaždé, když mě chtěl mít, zbít tak, že jsem se ráno sotva dokázala zvednout z pelechu. Jednou jsem vstala ještě za tmy a podřízla mu hrdlo. Kosou, protože jsem tenkrát ještě neměla dnešní zručnost a nůž mi připadal příliš krátký. A vidíš, Geralte, když jsem slyšela jak bublá, jak se zalyká krví, když jsem viděla, jak kope nohama, pocítila jsem, že mě památky po jeho holi a pěstích už vůbec, ale vůbec nebolí a že je mi tak dobře, že až... Ráno jsem odešla, hvízdala si do kroku, veselá a šťastná. A potom už to vždycky bylo takhle. Kdyby tomu bylo jinak, kdo by ztrácel čas nějakou pomstou?"

"Renfri", odpověděl Geralt. "Ať už máš pravdu nebo ne, ať už máš jakou chceš motivaci, neodjedeš odsud s bezstarostným hvízdáním. Neodjedeš veselá a šťastná, ale odjedeš živá. Časně ráno, jak přikázal fojt. Už jsem to říkal, ale ještě jednou to zopakuji: nezabiješ Stregobora v Blavikenu."

Ve světle svíčky se leskly její oči, leskly se perly ve výstřihu kazajky, leskl se medailon s vlčí hlavou točící se na stříbrném řetízku.

"Je mi tě líto", promluvila pomalu dívka zahleděná do mihotajícího se stříbrného kotoučku. "Tvrdíš, že není žádné menší zlo. Stojíš na rynku, na dlažbě zalité krví, sám, opuštěný, protože jsi nedokázal zvolit. Nedokázal, ale zvolil. Nikdy nebudeš vědět, nikdy nebudeš mít jistotu, nikdy, slyšíš... Tvou odměnou bude hozený kámen, zlé slovo. Je mi tě líto."

"A ty?" otázal se zaklínač tiše, skoro šeptem.

"Já taky neumím volit."

"Kdo jsi?"

"Jsem tím, čím jsem."

"Kde jsi?"

"Je mi... zima."

"Renfri!" sevřel Geralt medailon v hrsti.

Zvedla hlavu, jakoby vytržena ze spánku, několikrát udiveně zamrkala. Na okamžik vypadala zmateně.

"Vyhráls", vyhrkla najednou ostře. "Vyhráls, zaklínači. Zítra ráno odjedu z Blavikenu a nikdy se do toho prašivého hnízda nevrátím. Nikdy. Nalej, jestli v té flašce ještě něco zbylo."

Když stavěla prázdný pohárek na stůl, vrátil se jí na rty obvyklý vyzývavý úsměv.

"Geralte?"

"Prosím?"

"Ta zatracená střecha je hrozně strmá. Raději bych odešla až ráno. Potmě bych mohla spadnout a natlouci si. Jsem přece jen princezna. Mám jemné tělo, ucítím přes slamník hrášek. Není-li samozřejmě slamník jaksepatří nacpaný. Co ty na to?"

" Renfri", nezdržel se zaklínač úsměvu, "sluší se urozené princezně říkat něco takového?"

"K čertu, co ty můžeš vědět o princeznách? Já jsem jí byla, a tak vím, že veškerá rozkoš býti princeznou spočívá v tom, že si může dělat, co se jí zlíbí. Mám ti říct rovnou, nebo si to domyslíš?"

Geralt, stále ještě s úsměvem na tváři, neodpověděl.

"Nechci si ani připustit, že bych se ti snad mohla nelíbit", zašklebila se dívka. "Radši si budu myslet, že máš strach, aby tě nepotkal stejný osud, jako toho sedláka. Ech, Bělovlasý, nemám u sebe nic ostrého. Koneckonců se můžeš přesvědčit."

Položila mu nohy na kolena.

"Stáhni mi boty. Holínka je nejlepší místo k ukrytí nože. Bosá vstala a trhla přezkou pásu. Ani tady nic neschovávám. A tady taky ne, jak vidíš. Zhasni konečně tu mizernou svíčku."

Ve tmě za oknem mňoukala kočka.

"Renfri?"

"Copak?"

"To je batist?"

"Samozřejmě že jo, u šlaka. Jsem přece princezna, no ne?"

V.

"Tati", dotírala Marilka. "Kdy už půjdeme na jarmark? Na jarmark, tatííí!"

"Tiše, Marilko", zabručel Caldemeyn, vytíraje chlebem talíř. "Takže, Geralte, tvrdíš, že vypadnou z městečka?

"Ano."

"Vida, ani mi na mysl nepřišlo, že to půjde tak hladce. Tím pergamenem s Audoenovou pečetí mě držela v šachu. Tvářil jsem se jako hrdina, ale nemohl bych jim ani přeložit stéblo přes cestu."

"Ani kdyby zjevně porušili zákon? Kdyby vyprovokovali násilnosti, bitky?"

"Ani tehdy. Audoen je náramně popudlivý panovník. Pošle tě na popraviště za kdejakou maličkost. Já mám ženu a dcerku, v mém úřadě mi není zle, nemusím se starat, kde zítra vezmu na chleba. Zkrátka je dobře, že jedou pryč."

"Jak k tomu došlo?"

"Tati, já chci na jarmark!"

"Libuše, odveď Marilku! Ano, Geralte, nemyslel jsme si... Vyptával jsem se Setníka, krčmáře ze zlatého dvorce, na tu novigradskou kompanii. To ti je verbež. Někteří z nich jsou docela proslulí. A... Ten s jizvou na hubě, Nohorn, byl kdysi pobočníkem Abelarda z takzvané Svobodné angrenské bandy. Slyšels někdy o angrenské bandě? Jak by ne, kdo by o ní neslyšel. Ten pořez, co mu říkají Patnáctka, v ní byl taky. A i kdyby ne, nemyslím, že by mu dali přezdívku podle patnácti dobrých skutků, které v životě vykonal. Ten půlelf Civril je zbojník a nájemný vrah. Prý měl něco společného s tridamským masakrem."

"Jakým? "

"Tridamským. Neslyšels o tom? Dost se o tom mluvilo. Asi před třemi... Ano, před třemi lety, Marilce byly tehdy dva roky. Baron z Tridamu držel ve vězení nějaké lapky. Jejich kumpáni, mezi nimi prý i ten míšenec Civril, zajali na řece prám plný poutníků - zrovna byly svátky Nis. Vyzvali barona, aby lupiče propustil. Baron, to se ví, odmítl - a tak oni začali poutníky jednoho po druhém vraždit. Než baron změkl a vězně propustil, poslali po proudu přinejmenším deset obětí. Baronovi pak hrozilo vyhnanství, málem i sekera. Jedni mu měli za zlé, že se vzdal teprve až bylo pobito tolik nevinných, druzí pak vykřikovali, že se zachoval moc špatně, že to byl pre... precedens, nebo jak se to říká, že bylo třeba vystřílet je z kuší i s rukojmími anebo na ně zaútočit na člunech, nepovolit ani o chlup. Baron u soudu prohlašoval, že zvolil menší zlo, protože na prámu bylo více jak čtvrt stovky lidí, ženské, děti!"

"Tridamské ultimátum", zašeptal zaklínač. Renfri... Co je?

"Caldemeyne, jarmark!"

"Co je s ním?"

"Nechápeš, Caldemeyne? Podvedla mě. Neodjedou. Donutí Stregobora vyjít z věže stejně jako donutili barona z Tridamu. Anebo mě přinutí k... Nechápeš? Začnou vraždit lidi na jarmarku. Váš rynek, ty zdi okolo, to je opravdová past."

"U všech bohů, Geralte! Posaď se! Kam jdeš, Geralte?"

Křikem vystrašená Marilka plakala schoulená v koutě kuchyně.

"Říkala jsem ti to!" vykřikla Libuše, ukazujíc prstem na zaklínače. "Říkala jsem to! Kvůli němu je jen samé zlo!"

"Ticho, ženská! Geralte! Posaď se!"

"Musíme je zadržet. Rychle, dokud není na rynku moc lidí. Svolej biřice! Až budou vycházet z hospody, chyť je pod krkem a do vězení s nimi!"

"Měj rozum, Geralte. To nejde. Nemůžeme na ně, dokud něco neprovedou. Budou se bránit, poteče krev. Znají svoje řemeslo, pobijí mi lidi. Když se to dozví Audoen, zaplatím mu hlavou. Dobrá, vezmu biřice a půjdu na tržiště. Tam je budu mít na očích."

"To není k ničemu, Caldemeyne. Až budou na rynku lidé, nezabráníš panice a krveprolití. Musíme je zneškodnit dříve, dokud na trhu nikdo není."

"To je protizákonné. Nemohu to dovolit. S tím půlelfem a Tridamem to mohou být jenom řeči. Můžeš se mýlit a co potom? Audoen mě dá stáhnout z kůže. Musíme zvolit menší zlo! Geralte, já to zakazuji! Jako fojt říkám ne! Nechej tu ten meč! Stůj!" Marilka křičela, tvářičku zakrytou ručkou.

VI.

Civril si rukou zaclonil oči a pohlédl na slunce stoupající nad střechy. Na rynku začínalo být živo, rachotily vozy a vozíky, první trhovci už zaplňovali pulty zbožím. Klepalo kladívko, kokrhal kohout, hlasitě křičeli rackové.

"Zdá se, že bude hezky", řekl Patnáctka zamyšleně.

Půlelf na něj úkosem pohlédl, ale neřekl nic.

"Co koně, Tawiku?" zeptal se Nohorn a natáhl si rukavice.

"Připravení, osedlaní."

"Na rynku je jich, Civrile, pořád ještě málo. Však jich přibude. Nebylo by špatné něco zakousnout. "

"Potom."

"To zrovna. Potom budeme mít akorát čas. A chuť. Koukněte", ukázal Patnáctka.

Od hlavní ulice přicházel mezi stánky zaklínač. Šel přímo k nim.

"Aha", řekl Civril. "Renfri měla pravdu. Podej mně kuši, Nohorne."

Sklonil se, přišlápl třmen a napjal tětivu. Pečlivě vložil do žlábku šíp. Zaklínač šel dál. Civril zvedl samostříl.

"Dál ani krok, vědmáku!"

Geralt se zastavil. Od bandy ho dělilo stěží čtrnáct kroků.

"Kde je Renfri?"

Míšenec zkřivil svou hezkou tvář. "Pod věží. Přednáší čarodějníkovi jistý návrh. Věděla, že sem přijdeš. Mám ti vyřídit dvě věci."

"Mluv."

"První je vzkaz:,jsem tím, čím jsem. Vyber si, buď já nebo tamto druhé, menší. Prý víš, oč jde."

Zaklínač přikývl, zvedl ruku a uchopil jílec meče trčící nad pravým ramenem. Ostří se zalesklo a opsalo oblouk nad jeho hlavou. Zvolna vykročil k bandě.

Civril se nenávistně, zlověstně zasmál: "Tak přece. Ona předvídala i tohle, vědmáku. Takže ti musím předat i tu druhou věc, kterou máš dostat. Rovnou mezi oči."

Zaklínač šel dál. Půlelf zvedl samostříl ke tváři. Nastalo ticho. Tětiva zadrnčela. Zaklínač mávl mečem, ozvalo se zasténání zasaženého kovu, šíp vyletěl vzhůru, zatočil se, suše třeskl na střechu a zarachotil v okapu. Zaklínač šel dál.

"Odrazil ho..." vykoktal Patnáctka. "Trefil šíp v letu..."

"Srazte se", přikázal Civril.

Sykly tasené meče, skupina se semkla rameno k rameni a naježila se čepelemi. Zaklínač přidal do kroku. Jeho chůze, obdivuhodně plynulá a lehká, přešla do běhu, ne přímo proti hrotům mečů, nýbrž stranou. Obíhal protivníky v zužujícím se kruhu. Tawik to nevydržel, skočil po něm, zkrátil vzdálenost. Za ním se vrhla dvojčata.

"Držte se pohromadě!" zařval Civril.

Snažil se neztrácet zaklínače z očí. Zaklel, odskočil stranou a spatřil, že se jeho skupina úplně rozpadla a jeho muži tančí mezi stánky v bláznivém chorovodu. Tawik byl na řadě první. Ještě před chvílí pronásledoval zaklínače, teď náhle zjistil, že jej Geralt míjí zleva, že běží v opačném směru. Zkrátil krok, aby zpomalil, ale zaklínač kolem něj proběhl dříve než stačil zvednout meč. Tawik ucítil silnou ránu těsně nad bedrem. Otočil se a zjistil, že padá. Pak, již na kolenou, udiveně pohlédl na svůj bok a dal se do křiku. Blíženci útočící současně na rozmazaný černý stín ženoucí se proti nim se srazili rameny a na okamžik vypadli z rytmu. To stačilo. Wyr, jehož ťal zaklínačův meč přes celou šířku hrudi, se shrbil, se skloněnou hlavou udělal ještě pár kroků a padl na pult se zeleninou. Nimir byl zasažen do skráně, zapotácel se a bezvládně se převrátil do stoky. Tržiště se zahemžilo prchajícími kupci, praskaly převržené stánky, zvedl se prach a křik. Tawik se opět pokusil zvednout na roztřesených pažích, avšak upadl.

"Zleva, Patnáctko!" zařval běžící Nohorn.

Chystal se zaklínače napadnout zezadu. Patnáctka se rychle otočil, leč nebylo to dostatečně rychle. I když vydržel ránu přes břicho a dokonce se rozehnal se k výpadu, vzápětí dostal druhý zásah. Ze strany do krku, těsně pod ucho. Ztuhl, udělal čtyři nejisté kroky a svalil se na vozík s rybami. Vozík se rozjel. Stříbřitými šupinami olepený Patnáctka se z něj sesul na dlažbu. Civril s Nohornem zaútočili společně, ze dvou stran, půlelf silným úderem z výšky, Nohorn z pokleku, nízko a vodorovně. Obě rány byly odraženy, dva kovové zvuky se slily v jeden. Civril uskočil, zakopl, ale udržel se na nohou, neboť se zachytil dřevěné konstrukce stánku. Nohorn vyskočil a kryl jej vodorovně drženým mečem. Odrazil úder silný natolik, že jej odhodil dozadu a musel přikleknout. Když se zvedal, pokusil se o finesu. Byl příliš pomalý. Dostal ránu do obličeje, symetricky ke staré jizvě. Civril se odrazil zády od stánku, přeskočil padajícího Nohorna, zaútočil z půlobratu, obouruč, nezasáhl a okamžitě uskočil. Neucítil žádnou ránu, nohy se pod ním složily teprve, když chtěl po instinktivní parádě přejít z finty do dalšího protiútoku. Z ruky přeťaté na vnitřní straně nad loktem upustil meč. Usedl na paty, potřásal hlavou, snažil se postavit, leč marně. Sklonil hlavu na kolena a tak zůstal ztuhlý v rudé kaluži mezi rozházeným zelím, kořením a rybami. Na tržiště vešla Renfri. Přicházela pomalu, měkkým kočičím krokem, vyhýbala se vozíkům a stánkům. Dav, dosud hučící v uličkách u zdí domů jako rej sršňů, ztichl. Geralt stál nehnutě, s mečem v pokleslé ruce. Dívka došla na deset kroků od něho a zastavila se. Viděl, že má pod kazajkou krátkou drátěnou košili sotva chránící boky.

"Zvolils", konstatovala. "Jsi si jist, že správně?"

"Další Tridam tu nebude", vypravil ze sebe Geralt s námahou.

"Nebyl by. Stregobor se mi vysmál. Prohlásil, že mohu klidně vyhladit celý Blaviken a pár okolních vesnic nádavkem, ale on že z věže stejně nevyleze. A nikoho tam nepustí. Ani tebe. Co tak zíráš? Ano, podvedla jsem tě. Celý život jsem podváděla, když bylo třeba. Proč bych u tebe měla dělat výjimku?"

"Odejdi odtud, Renfri!"

Zasmála se: "Kdepak, Geralte." Rychle a obratně tasila meč. "Ne, Geralte, ty jsi zvolil. Teď je řada na mně."

Jedním prudkým pohybem strhla sukni z boků, zatočila jí nad hlavou a ovinula si látku kolem levého předloktí. Geralt ustoupil, zvedl ruku a složil prsty do Znamení.

Renfri se opět krátce, chraptivě zasmála: "Nic z toho, Bělovlasý. To na mě neplatí. Jen meč. "

"Odejdi, Renfri", zopakoval. "Pokud zkřížíme meče... Nebudu už moci..."

"Já vím", odpověděla. " Jenže... ani já nemohu jinak. Prostě nemohu. Jsme tím, čím jsme. Já i ty. "

Vrhla se na něj lehkým, tanečním krokem. V natažené pravici se leskl meč, levá ruka vlekla po zemi sukni. Geralt ustoupil o dva kroky. Skočila, mávla levičkou, sukně zavířila vzduchem a za ní skrytý meč se blýskl v úsporném krátkém seknutí. Geralt uskočil, tkanina se jej ani nedotkla a Renfriina čepel sklouzla po šikmé blokádě. Odpověděl instinktivně, středem spojil obě čepele v krátkém mlýnku, pokoušeje se jí vyrazit zbraň z ruky. To byla chyba. Parírovala a okamžitě ťala z příkleku po jeho tváři. Jen tak tak stačil seknutí odvrátit a uskočit před kroužící sukní. Piruetou unikl před bleskovými údery ho stíhající čepelí, pak opět uskočil. Zaútočila, hodila mu sukni přímo do obličeje a sekla vodorovně, zblízka, z půlobratu. Unikl jí obratem těsně kolem jejího těla. Tu fintu znala. Otočila se zároveň s ním a zblízka, tak, že ucítil její dech, mu přejela břitem přes prsa. Bolest jím trhla, rytmus však neztratil. Opět se otočil na opačnou stranu, odrazil zbraň mířící na jeho spánek, udělal rychlou parádu a provedl výpad. Renfri uskočila a postavila se k úderu seshora. Geralt přiklekl a bleskurychle po ní sekl odspodu, jen špičkou meče po odhalené noze a slabině. Nevykřikla. Při pádu na koleno a na bok odhodila meč a vrazila obě ruce do hluboké rány na noze. Mezi prsty jí vytryskla krev na ozdobný pás, na losí ohrnovačky, na špinavou dlažbu. V uličkách stísněný dav se zavlnil a zašuměl. Geralt skryl zbraň.

"Neodcházej! "zasténala, svinutá do klubíčka.

Neodpověděl.

"Je mi... zima."

Neodpověděl. Renfri opět zasténala a schoulila se ještě více. Krev rychlými pramínky zaplňovala žlábky mezi kameny.

"Geralte... Obejmi mě..."

Neodpověděl. Odvrátila hlavu a znehybněla s tváří na dláždění. Z tuhnoucích prstů jí vyklouzla dlouhá, velmi úzká dýka, dosud skrývaná pod tělem. Po nekonečně dlouhé době zvedl zaklínač hlavu. Zaslechl zvuk o dlažbu ťukající Stregoborovy hole. Černokněžník spěchal, mrtvých kolem sebe si ani nevšiml.

"To byla jatka", zasípal. "Viděl jsem všechno, Geralte. V krystalu."

Přistoupil blíže a předklonil se. Ve svém volném hábitu, opřený o hůl, vypadal staře, nesmírně staře.

"Nemohu tomu uvěřit", zakroutil hlavou. Strakuše a definitivně mrtvá."

Geralt neodpověděl.

"Nu, Geralte", narovnal se čaroděj, " přivez nějakou káru. Odvezeme ji do věže. Musím ji pitvat."

Pohlédl na zaklínače, když se však nedočkal odpovědi, opět se sklonil nad bezvládným tělem.

Někdo, koho Geralt neznal, sáhl po meči a bez váhání jej tasil. "Opovaž se jí dotknout, čaroději", řekl ten někdo, koho zaklínač neznal. "Jen se jí dotkni a tvoje hlava sletí na dlažbu! "

"Geralte, copak ses zbláznil? Jsi raněn, jsi v šoku! Pitva je jediná možnost, jak zjistit..."

"Nedotýkej se jí!"

Když Stregobor viděl nahou čepel, couvl a zamával holí. "Dobrá!" vykřikl. "Jak chceš! Nikdy se ale nedovíš pravdu! Nikdy nebudeš mít jistotu! Nikdy, slyšíš, zaklínači? "

Zmiz..."

"Jak chceš", otočil se čaroděj a uhodil holí o dlažbu. "Vracím se do Koviru, v téhle díře už nebudu ani den. Pojď se mnou, nezůstávej tady. Ti lidé nic neví, jenom tě viděli zabíjet. A ty, Geralte, zabíjíš strašlivě. Tak co, jdeš?"

Geralt ani neodpověděl, ani na něj nepohlédl. Skryl meč. Stregobor pokrčil rameny a rytmicky poťukávaje holí, zamířil rychlým krokem pryč. Z davu vržený kámen bouchl o dláždění. Druhý přeletěl nad Geraltovým ramenem. Zaklínač se vztyčil a učinil rychlé gesto. Dav zahučel, kamenů přiletělo více, avšak Znamení je sráželo stranou - míjely cíl chráněný neviditelným štítem.

"Tak dost! "zařval Caldemeyn. "Nechte toho, do psího lejna!"

Dav zahučel jako příbojová vlna, ale kameny už nelétaly. Zaklínač stál, ani se nepohnul. Fojt k němu přistoupil.

"Tohle", promluvil a širokým gestem ukázal na nehybná těla válející se po rynku,"to je už všechno? Tak vypadá to menší zlo, které sis zvolil? Už jsi vyřídil všechno, cos musel?"

"Ano", odpověděl Geralt s námahou a ne hned.

"Je tvoje zranění vážné?"

"Ne."

"Tak odtud vypadni."

"Ano", řekl zaklínač. Ještě chvilku zůstal nehybně stát, vyhýbaje se fojtovu pohledu. Pak se pomalu, pomaličku otočil.

"Geralte."

Zaklínač se ohlédl.

"A už se sem nevracej", řekl Caldemeyn. "Nikdy !!!"



| Předmět: kameňák pro karl1
03.07.19 15:48:49 | #232

Karl1 přijde na svět, ale maminka ho neuvidí, neb jí byl hned odnesen. Poté ho hledá po porodnici a ptá se sestřičky, kde je její syn. Ona jí řekne, že mají porodnici rozdělené od začátku na místnost s nejhezčími a chytrými dětmi, s pěknými a průměrně inteligentními dětmi, s normálními dětmi, s hloupými a ošklivými dětmi, s naprosto zrůdnými a imbecilními dětmi, ať to veme popořadě. Natěšená maminka jde nejprve od nejhezčích dětí, ale karl1 nenajde, no říká si, tak alespoň mezi pěknými, ale také ne, tak jde mezi normální s tím, že hlavně že bude snad zdravý, ale ani tam ho nenajde, smutná jde mezi ošklivé, ale ani tam ne, tak se sebezapřením jde tedy mezi nejošklivější zrůdy a imbecily s tím, že je holt její a že to nějak zkousne, ale ani tam ho nenajde a vidí poslední dveře na konci chodby hrozně daleko odevšech dveří, z hrůzou a zděšením k nim přistoupí a na nich je napsáno....karl1 ! *19934* *6001*



| Předmět: Motlitba Satanovi
03.07.19 15:38:58 | #231

Ledový princi vzývám tvou moc,
vzývám nad životem pekelnou noc,
ledový princi, líbej mé líce,
copak to nevidíš, já nechci více.
Více, než tvůj dotek, tvé pohlazení,
než tvé ano, né tvé zahalení.
Schlaď pocit tížící mou duši,
znič srdce mé chladnou kuší.
Staň se mou modlou, mým pánem,
chci tebe vzívat, chci říci ámen.
Nechť se mé já stane tvým
nechť já nejsem já, já není mým.
Královna tvých snů, tvé realiti chci býti,
ty dva pocity v srdci nechci už míti.
Pocity bolestné, pocity, jež mě dusí,
znič je můj pane, tak to být musí.
Vem si lásku a nenávist s sebou do končin svých,
nech mou duši prázdnou, nech mé tělo ležet pod chladným tvým.