Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Letěli jsme dlouho, předlouho... Automaty koordinovaly vesmírný přesun našeho korábu hvězdným prostorem a my spali v hibernačních kójích. Pojednou začala raketa brzdit. Automaty zahájily první přípravy na přistání na Urtigu.
Urtigo - vodní svět... tam se mělo vše odehrát, tam končila lidská logika věci, tam bylo vše jiné... rybí…
První zprávy o životě na Urtigu přinesla sonda Magena II, která mapovala tamní podpovrchové oceány. Z mořských hlubin se ozval signál, či vlastně zpěv velryb. Ano, byly to velryby, kdo se se sondou spojil jako první… Zpráva zněla: „Vítejte, odkud pocházíte?“ Trvalo několik dní, než se zpráva dostala na Zemi a tam ji přeložil elektronický kalkulátor. Sice ne zdařile, ale přeložil: „Vítej, cizinče.“ Samo sebou na to zareagovala vědecká obec na Zemi. Zde již nebylo po rybách ani památky, z důvodu nadměrného rybolovu i znečištění. Přesto se dochovalo hodně záznamů zpěvů velryb, i pískání delfínů. Z toho mála, co lidstvo mělo, se podařilo sestavit jakýsi slovník. Pracovala na něm celá jedna odnož vědců, která se neustále prohrabávala v nahrávkách a snažila se přijít na význam jednotlivých skřeků. Nakonec se vědcům povedlo sestavit alespoň základní pojmy, i když písně velryb se zdály být nepřeložitelné. Vědělo se jen, že mluvily o dobách před člověkem… sem tam se objevil článek o jejich civilizaci, ale bylo to lidmi pokládáno spíše za šprým a laškování autorů s fantazií. Teď se však vše změnilo… Vědecká obec rozhodla, že se na Urtigo musí vyslat výprava. A tak jsme já a čtyři mí věrní kolegové astronauti, se kterými jsem létal už léta, byli povoláni na tuto akci. Kosmologický kongres vybral ty nejlepší, co mohl… nás ostřílené kosmické pracovníky a jednoho nováčka, který byl poprvé na dálkovém letu. Byl mladý a ještě nezkušený, ale mezi nás zapadl skvěle.

Seděli jsme s Tomem v baru nad kávou a probírali náš poslední společný let. Skoro nikdo tu nebyl, jen pět, šest lidí.
„Co myslíš, co se vyvine z té živy, kterou jsme dovezli?“ otázal se pojednou Tom a podrbal se na špičce svého ostrého nosu.
„Kdo ví, kdo ví… ještě jsem neviděl živočicha, co živočicha, ale vůbec nějakou buňku, která dokáže přežít tak extrémní teploty. A to, jak minusové, tak i do plusu.“
„Pravda, je to zvláštní druh.“
„Jsem zvědav na to, jak se s tím poperou naši biologové. Škoda, že tu už není po podmořském životě ani památky...“ zalitoval jsem.
„Věčná škoda, když už je pozdě… na to jsme měli myslet dřív. Ale teď nemyslím tebe, či nás tu, ale minulé generace,“ a udělal rukou kruhovité gesto.
„To je pravda. Plastový boom vykonal své. Co atol, to plasty. Jak je možné, že lidé tehdy nebyli prozíraví? Vždyť se málem zahubili!“ svraštil jsem obočí.
„To nevím, ale teď se nám už nic podobného nesmí stát. Naštěstí jsme dnes už poučeni, leč to poučení má trvalé následky.“
„To ano, trvalo dlouho, předlouho, než se nám oceány podařilo vyčistit, aby ryby nepomřely.“
„Co je to platné, když všechny ryby následně rybáři vylovili...“
„Naštěstí jsme, zanedlouho po tom, už měli syntetizátory, tak nebylo ryb třeba.“
„To sice ano, ale ryby v mořích a oceánech už nikdy neuvidíme, leda že bychom si je dovezli z hvězd,“ posteskl si Tomáš.
„Myslíš, že by se daly přenést??? Nebo alespoň jejich část? Vždyť tu je prostředí jiné, než jinde… Mohly by dostat šok a stejně by lekly.“
„To není tak jisté. Už jsi přece slyšel o podpovrchových mořích na planetkách, planetách i měsících.
„Ano, vím o tom. Je jich pěkná řádka, třebas...“ a začal jsem vyjmenovávat ty nejznámější.
„Počkej, něco mě napadlo… když žijí v extrémní zimě, tak by mohly přežít u nás na dně oceánů...“
„Hmm… jenže to bychom se museli provrtat na nějaké takové planetce celkem velkou hloubkou ledu...“ uvažoval jsem nahlas.
Z uvažování mě vytrhlo poklepání na rameno.
„Jindřich Víterek?“ otázal se mužský hlas za mými zády.
„Ano, to jsem já,“ otočil jsem se. Spatřil jsem urostlého poručíka hvězdné flotily. Byl oděn prostě, ale účelně. Overal, který měl na sobě, byl nachové barvy a byl přepásán perlovým opaskem. Na výložkách overalu se třpytila jediná stříbrná hvězda.
„Jsem spěšný posel a mám pro vás zprávu,“ podal mi jeden z dopisů, které držel ve svých dlouhých prstech.
„A vy jste jistě Tomáš Ferel,“ načež mu podal druhou obálku.
Chvíli bylo ticho a pak povídal: „Na ústředí mi bylo řečeno, že vás zastihnu zde… je to naléhavé,“ dodal a čekal, až si přečteme dopisy.
„Podívejme, zpěv velryb… zrovna jak do rány. Zrovna jsme se tady s Jindřichem o něčem podobném bavili, že ano, Jindřichu?!“
„Ano, takže výprava...“
„Netuším, co tam máte napsáno, jen jsem vám to měl co nejrychleji doručit,“ oznamoval posel a pokračoval: „Nevíte prosím, kde je doktorka Adinová?“
„Myslíte asi Sašu, že ano? Nejspíš u sebe v ordinaci. Nebo tam snad není?“ opáčil jsem a zvedl levé obočí.
„Ne, bohužel. I té mám předat dopis.“
„Nechte to tu, my ji najdeme,“ nabídl se Tomáš.
„To nemůžu, musím to předat osobně,“ trval na svém posel.
Tu se však u dveří baru objevila Saša. Měla na sobě blankytně modrý overal, na kterém byl uprostřed prsou zlatý had omotávající se kolem hole - znak lékařů.
Poslíčkovi spadl kámen ze srdce. „Konečně, hledal jsem vás všude, tohle je pro vás, paní doktorko,“ a vytáhl z náprsní kapsy složený dopis, načež se otočil a odešel.
Saša si spěšně přečetla dopis a zvedla oči s otázkou: „Vy taky?“
„Ano, letíme spolu,“ řekl koordinátor výpravy Tom.
„Jdu si sbalit a vy byste měli taky a ne tu sedět!“
„Klídek, to nebude zas tak horké. Klidně to vydrží ještě jedno kafe.“ Tom se na Sašu pousmál a začal volit na syntetizátoru další kávový nápoj.
„Jako koordinátor bys měl jít příkladem, Tome, a nepij toho kafe tolik nebo neusneš.“
„Sašo, znáš mě, usnu vždycky po čemkoliv, kafe mě nemůže rozhodit.“
„Teď třebas ne, ale za deset let...“ nedokončila Saša.
„Teď je teď a dost řečí… jdu si ho vychutnat… tááák ještě šlehačku a je to super.“
„Já se ti divím, jak tu břečku z toho syntetizátoru můžeš pít. Já jedině klasického turka,“ podotkl jsem.
„Tak toho zas nemůžu já, žaludek to nebere.“
„No nic, já jdu a vy tu dlouho nebuďte,“ ale to Saša ještě netušila, že sem též přijde Petr s Davidem.
Zanedlouho se objevili oba. Se stejnou obálkou, jakou jsme dostali my.
„Hola hoj, bando! Těšíte se?“ zahlaholil ode dveří David, malý vyzáblý chlapík, s kšiltovkou na hlavě a s dopisem v ruce.
„To si piš, nějak mě pálí Země pod nohama,“ odpověděl jsem.
„Copak, nelíbí se ti na naší Matičce?“ otázal se s úsměvem Petr, který měl na sobě zelené montérky plné rozličných skvrn.
„Jak se to vezme. Hvězdný prach mám radši, či spíše to objevování...“ a zasnil jsem se při vzpomínce na to, jak jsem letěl do souhvězdí Alfy Centaury na průzkumnou cestu.
„Ještě řekni, že bys radši byl sám na nějaké planetce,“ podivil se Petr.
„To sice ne, ale vaše společnost mi stačí, víc než ty návaly tu na Zemi. Nějak jsem už odvykl pozemskému životu. I ty magnetoplány, se kterými musím jezdit, když někam potřebuji, mi nesedí… to vrnění motoru, dá-li se tomu tak vůbec říkat, nějak nemám v lásce.“
„To se ti nedivím, ostatně mám takový pocit, že kvůli tomu tu na Zemi lidi hloupnou. Ty vlny ovlivňují jistě mozek,“ podotkl David
„Myslíš, že to není stíněné?“ překvapeně jsem se na něj otočil.
„Nedal bych za to zlámanou grešli,“ s pochmurným výrazem ve tváři řekl Petr.
„Tak mě teď napadlo... co když je to účel?“ zapochyboval jsem.
„Nechme toho, máme myslím teď docela jiné starosti a pak, co je nám do pozemského života, ten prakticky nežijeme. Za těch několik let, co spolu létáme, jsme strávili na Zemi ani ne pár měsíců,“ a koordinátor se na chvíli odmlčel. „Poslyš, Petře, co ta raketa, kterou poletíme? Víš něco bližšího?“
„Ano i ne. Dělali na tom v kosmologickém ústavu pár let, je to prototyp, navíc budeme používat antihomtu v reaktoru.“
„To může být zajímavé, máš s tím zkušenosti?“
„Ano, před poslední výpravou jsem to studoval a něco i sám konstruoval, ale to se mohlo za tu dobu změnit, sám jsem zvědavý, s čím přijdou pozemští vědci.“
„A nebude to pro tebe těžké?“
„Nemyslím, vše je to prakticky stejné. Pochybuji, že by se cokoli drasticky změnilo.
„Dobrá tedy. Sejdeme se tady za týden a pak probereme podrobnosti. Ještě vám všem dám vědět. Zatím se mějte,“ koordinátor Tom se zvedl a odešel z baru. My zbylí tři jsme ještě chvíli zůstali, ale pak se též odebrali do svých domovů.

Zamířil jsem si to domů. Domů... Mým domovem byla vlastně raketa. Tento pozemský domov jsem viděl jen z času na čas, ale moc rád jsem zde nebyl. Ne, že bych to tu neměl dobře zařízené, ale prostě jsem se zde necítil jako mezi svými na raketě.
Nasedl jsem tedy do magnetoplánu a jel směrem k domovu. Zase jsem se cestou podivoval, co vše se tu změnilo. Stromy vystřídaly futuristické domy. Zkosená střecha, na ní solární panel, okna pokrytá UV folií proti tak už silnému žáru slunce. Domy se tyčily do ohromné výše a měly vjezd do suterénu pro magnetoplány, aby se zamezilo kontaktu člověka s přímými slunečními paprsky. Kdysi to tak prý nebývalo. Okna se dala otvírat dokořán a nikdo neměl strach z toho, že se spálí. Zato dnes jsme na slunce už nemohli. Jeho žár byl ve dne tak silný, že by se každý nechráněný tvor upekl jak maso na rožni. Ano, byli zde také odvážlivci, kteří tohle nebrali na vědomí a žili tak, jak za starých časů, ale nedožívali se vysokého věku. Většinou jim bylo tak kolem sedmdesáti. Poslední z posledních. Nicméně sedmdesát už teď nebyl žádný věk. Běžně se lidé dožívali sto padesáti let. Bylo to především zásluhou syntetizátorů a přesně stanoveného jídelníčku pro každého člověka. Ale my, kosmičtí pracovníci, jsme si dělali relativně, co jsme chtěli. Nikdo nás nekontroloval, jen jednou za čas pozemský doktor. A ten nás nechával být. Sice se vždy rozčiloval nad tím, jak se stravujeme na dálkových letech, ale to bylo tak všechno. Ani jeden z nás se nehodlal podřizovat a tak nezmohl nikdy nic. Jen pak nakonec pokrčil rameny a se slovy: „Tak si rozbijte hlavu o zeď,“ ukončil lékařskou prohlídku.
Nutno dodat, že takto to bylo pokaždé, když jsme se vrátili z nějaké té daleké výpravy. Vždy jsme se podivovali, jak lidstvo je zas o kousek vepředu s technikou, ale též o krok pozadu s lidstvím. Pomalu jsme jim už nerozuměli… Věčně nějaká zábava s holografickou hrou, ale že by na sobě pracovali, to ne. Oproti nám hodně zhloupli a my si mysleli, že je to vlastně účel. Ale ne tak docela, bylo to spíše vývojem přetechnizované civilizace, která lidi od sebe odcizovala tím víc, čím byla vyspělejší. Něco jako romantiku dnešní lidé znali jen z historických knih, ale stejně jí nerozuměli. Dnešní muž si nedokázal představit, že by ženě recitoval básně, hrál pod okny na kytaru, chodil do parku. A propos, park. Dnešní parky byly vlastně UV kupole, pod nimiž bylo trocha té zeleně… zeleně… jak jinak nazvat umělé rostliny, které ani nevoněly. Celková devastace planety, předchozími generacemi, udělala své… Najednou jsem si to uvědomil. Degenerují a to ve velkém. Co bude, až se z výpravy vrátíme? Budou to ještě lidi, nebo už jen lidské schránky?
Z uvažování mě vytrhlo zacinkání palubního telefonu…
„Ahoj, tady Saša, můžu se u tebe zastavit?“
„Jasně, že jo! Právě jedu domů. Před třetí budu doma a…“ nedokončil jsem.
„Super, už čekám s magnetoplánem v suterénu, na něco jsem narazila, ale to až osobně…“
„A nemůžeš mi to říct teď?“
„To nemůžu, přijeď co nejdřív, je to důležité!“
„Dobře, zadám příkaz na zvýšení rychlosti. Dej mi tak čtvrt hodiny…“
„Ok, ale pospěš si!“
To bylo podivné, co by tak Saša po mně chtěla? Co se děje? Nač ten spěch? A namířil jsem si to směrem k domovu.

Byl jsem sotva sto metrů od domova, když mi zase zapípal palubní telefon. Na displeji se objevilo Sašino jméno…
„Už jsem tu, vydrž, jen zaparkuji…“
„Dobře, čekám u turbovýtahu,“ v Sašině odpovědi byla slyšet naléhavost.

„Ahoj, co se děje?“ optal jsem se Saši, která už tu na mě čekala.
„Na něco jsem narazila, ale to až u tebe.“
„Dobře,“ navolil jsem tedy dvaapadesáté patro a už jsme svištěli turbovýtahem nahoru a ani ne za minutu jsme byli nahoře. K mému překvapení zde byl i Petr s Davidem. „Co se děje?“ polohlasně jsem uvažoval.
„Přiložte, prosím, dlaň,“ oznamoval domovník. Skenr oskenoval dlaň a uvítal mě slovy: „Vítejte, pane Jindřichu!“ načež se dveře od bytu automaticky otevřely.
Vešli jsme. Zavedl jsem je do prostorného obývacího pokoje vybaveného skromně, ale účelně. Jedna velká sedačka a dvě křesla pro návštěvu.
„Tak se posaďte, vy spiklenci, a povězte mi, co se děje?“
„Snad nám uděláš alespoň něco na pití, ne?“ dožadoval se Petr.
„Hele, syntetizátor je támhle v koutě, tak si to navolte…“

David pomalu začal: „Víš, jak jsme se bavili o těch magnetoplánech?“
„No?“
„Tak jsme zjistili, že tomu tak skutečně je,“ doplnil Petr.
„Co jak je?!“ nechápal jsem.
„Magnetoplány skutečně mají vliv na nervovou soustavu člověka,“ začala Saša a pokračovala: „Byla jsem zrovna u sebe, když za mnou přišel jeden člověk, že prý má děsné bolení hlavy. Tak jsem ho vyšetřila a pátrala po příčině… a tu mi zavolal Petr s tím, že magnetoplány nejsou stíněné…“
„Takže co navrhujete? Chodit pěšky? Vždyť se upečem jak kuřata!“ a pohledem jsem přejel všechny tři.
„No, na slunci být moc dlouho nemůžeme, ale občasné používání magnetoplánu není nebezpečné… spíš to dlouhodobé a časté. Vzpomeň si na dobu mobilů. Taky se z toho stala závislost a doktorům dlouho trvalo, než zjistili, že to zabíjí mozkové buňky. Tohle je totéž…“ Saša chtěla pokračovat, ale David ji přerušil.
„Zkrátka, zde na Zemi vznikl další problém a to ta dříve zmíněná degenerace. Lékaři o tom vědí, ale neví, co s tím, ksakru. Naštěstí se nás to až tak moc netýká. Magnetoplány skoro nejezdíme a většinu času jsme v kosmu… ehm…“ a David si odkašlal a pak pokračoval: „Tady Petr se již na to díval a jeden tajně rozebral do šroubku a přizval mě k tomu, že Petře.“
„Jo, ale myslím si, že problém bude nejen v tomto. Celkově se lidi vzájemně odcizili od naší poslední výpravy. Pozoruji to dnes a denně. Myslím si, že je to účel…“
„Jak to myslíš?“ optal jsem se s údivem.
„Prostě, že zdejší vládnoucí třída chce ovce a ne moudré lidstvo.“
Takže přece! Obrátil jsem se s povytaženým obočím na Sašu…
„Ano, je to tak, nebo alespoň to tak vypadá,“ komentovala nastalou situaci.
„Co máme tedy dělat?“
„Co nejméně trávit čas zde na Zemi,“ řekla důrazně.
„Naštěstí za pár dní startujeme, tak snad nezhloupneme, bééé“ a Petr se rozchechtal.
„Ty si z toho děláš legraci, Petře, ale lidstvo má další závažný problém…“ a Saša svraštila čelo.
„Myslíš, že s tím vážně nechtějí nic dělat a že je to úmyslné, Sašo?“ zeptal jsem se znepokojeně.
„Nevím, ale vypadá to tak, že ano. Uvidíme, až se vrátíme, co se změnilo, každopádně jimi jezděte, co nejméně!“ a na poslední slovo dala Saša důraz, abychom věděli, že to myslí naprosto vážně.
„No dobře, ale co když budete mít všichni pravdu? Vrátíme se a co pak? Jak nás asi tady přijmou, když budeme zcela někde jinde než teď oni?!“
„Jak by, pošlou nás zas na další výpravu, abychom se jim nepletli do řemesla. Ostatně, co s kosmonauty, ti jsou přece jen jiná sorta lidí, na těch jim bude pramálo záležet, protože tu věčně nejsou,“ a David si už už chtěl odplivnout, ale pak slinu spolkl, uvědomiv si, že je v bytě.
„Taky bych to tak viděla,“ přidala se Saša. „Dost na tom, že si dnes už sama pomalu nerozumím se svými kolegy.“
„U mě je to skoro totéž, ale naštěstí matematiku ještě nikdo nepředělal, tak se v pohodě se svými kolegy domluvím,“ uchichtl se Petr.
„Hele, bando, a kde je Tomáš?“ vzpomněl jsem si na koordinátora a nedalo mi to se nezeptat.
„Ten teď jedná s hlavounama a na takovéto uvažování nemá čas, no…“ prohodil jen tak Petr a dodal: „Pravda, měl by si ho udělat, ale důležitá je naše výprava.“
„Co je naše slovo oproti hlavounům, my můžem jen přihlížet,“ dodal David a tím debata na toto téma skončila. Pak se rozhovor točil kolem toho, jak asi budou vypadat ty ryby, za kterými poletíme, a jak se asi budeme domlouvat.
Trvalo to skoro tři hodiny, než jsme probrali jedno po druhém a společně se domluvili na postupu, který měl ještě koordinátor Tomáš schválit. Tím bylo vše řečeno, rozloučili jsme se a všichni se vrátili do svých domovů.
Zůstal jsem v bytě sám, jen se svými myšlenkami… Degenerace lidstva… bože… kam jsme to dopracovali?!

Ležel jsem na pohovce a přemýšlel o naší výpravě kamsi daleko a popíjel džus, ale sklenice mi vypadla z rukou. Oči se mi najednou zavřely a já usnul spánkem spravedlivých.
Zdálo se mi o tom, že jsem na Urtigu.
„Vážně tam chceš jít?“ optal se mě koordinátor.
„Vždyť tě sežerou!“ vykřikl Ivoš.
„Chci to zkusit, nemáme stejně na výběr!“ byl jsem plný odhodlání, nic mě nemohlo zastavit, ani připomínky mých kolegů.
„To už tam radši půjdu já.“
„Nepřípustné, Sašo, jsi potřeba tu. Nemůžeme si dovolit být bez doktora!“
„Dobře, ale něco přece udělat musíme, nepůjde tam jen tak?!“ namítala Saša.
„Půjdu a dost, jen si tu vezmu jednu sondu, která mě k nim dovede a pak se uvid. Když se do tří dnů nevrátím, tak se pokuste opravit raketu a odleťte!“
„Nenecháme tě tu, a pak, oprava bude vyžadovat i tvé znalosti! Dej si, kurva, říct, ty tvrdohlavče!“ neudržel se David a klel dál, ale já byl neoblomný.
„Vím, ale nějak si už poradíte…“
„Hele, uděláme to jinak, počkáme zdejší týden, což je 9 dní, celkem 243 hodin, a pak se rozhodneme co dál. Pokud se situace neuklidní, opravíme raketu a odletíme. Tobě tu necháme zásoby a mobilní stanici, abys nebyl bez prostředků, a další výprava tě vyzvedne…“
„To by šlo…“ byl jsem spokojen, dosáhl jsem svého.

Najednou se kolem mě prohnal a vycenil zuby. Sevřely se mi obě půlky, měl jsem strach. Už už mě chtěl kousnout, když tu se objevila ona…Cítil jsem, jak se o mě otřela, chytl jsem se její hřbetní ploutve a pomalu jsme pluli do hlubin. Tam, na samém dně, bylo město, ale jiné než jsem znal. Chaluhy tvořily velkou část zdejších domovních štítů, či jak to nazvat, a celkově tu bylo rušno. Potápníci plavali sem a tam a vůbec si nás nevšímali, dokud jsme nepřipluli blíž. Poprvé jsem viděl vodního člověka zblízka. Vypadal malý, ale to asi bylo tím tlakem, nejspíš mě ani neviděl, spíš vycítil… Polekal se… ve zlomku okamžiku se všichni skryli do svých domovů a jen koutkem oka pozorovali, co se v jejich blízkosti děje. A zase se kolem mě přehnal onen zubatec, ale bylo vidno, žm za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní… ryby? Zabijeme snad někoho? Proč? A dál mi myšlenky letěly hlavou. Věděl jsem, že mé sny se plní a byl jsem za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní…e z ní má respekt, tak jen zakroužil nade mnou, na znamení, že si mám dávat pozor a že nedopustí žádný úskok. Měl jsem nahnáno, ale věřil jsem jí…
Naštěstí tato rybí hra netrvala dlouho a já se mohl pohodlně posadit na mořské dno. Sondu jsem vypnul a čekal… Postupně se ryby osmělovaly a samy se ke mně zvědavě přibližovaly, ale stačil jediný prudší pohyb a zas zmizely ve svých skrýších…
Seděl jsem už celkem dlouho na dně, rybky do mého skafandru ďobaly a tu jsem uviděl rakev. Ano, byla to rakev, co taky jiného! Asi to byl ten potápník, který to dostal do těla. Najednou mi ho bylo líto. Věčná škoda, že už je po něm. Zástup potápníků ji důstojně nesl ve svých rukou a plavali kamsi do dáli…

Vzbudil jsem se celý zpocený. Sen nebo předzvěst budoucího? Byl jsem bezradný. Co se asi stalo? Jak to, že jsme uvízli? A co ty ryby? Zabijeme snad někoho? Proč? A dál mi myšlenky letěly hlavou. Věděl jsem, že mé sny se plní a byl jsem za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní…