Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Informace

Název: Večerníčky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: -
Správci:
Založeno: 01.04.2020 20:49
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 18966x
Příspěvků:
100

Toto téma sledují (6):


Předmět diskuze: Večerníčky - To co aktuálně píšu... je to první draft, tak chyby berte prosím s rezervou. Příspěvky budou publikovány pokud možno kolem 22-23hod. Ale když nebude múza tak prostě nebudou... :D hihihi. Samo sebou je tu prostor pro diskuzi i vaši vlastní tvorbu na pokračování :)
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Děti krakatoy II - Jaká byla Helen?
15.12.23 02:43:13 | #104

„Už delší dobu jsem se vás chtěl zeptat na to, jaká Helen vlastně byla, když žila?” prohodil Thomas k Edgarovi.
„Jaká byla? Úžasná, vlastně… Povím vám jednu příhodu, za kterou se sice stydím, ale na druhou stranu pochopíte, jak vše zvládala a jak mě milovala.”

*Zrovna jsem se vrátil od milenky a ve dvřích mě uvítala žena a povídá: „Podívej, co jsem ti koupila!“ a ukázala mi překrásný hrnek na kafe, jaký jsem vždy chtěl.
„Jé, ten je super,“ zajísal jsem. „Uděláš mi do něj kafíčko?“
„Jistě drahý,“ odvětila žena a sama si také udělala kafe.
Seděli jsme u s tolu a povídali si a mě janejdnou přišlo, že to vůči ní není fér, taktot ji podvádět, vždyť je to moc milá a hodná žena, která se o mě vždy postarala…
Dopil jsem kafe až do konce a dole vidím nápis – Jsi otráven!
Hrklo ve mě, to jako fakt, nebo je to jen šprým? Krve by se ve mě nedořezal, jak moc jsem byl v šoku. A tu mi najednou přišlo, že to mám za to své záletnictví atd. A tak jsem najel na upřímnou notu, protože pokud mám zemřít, tak s čistým svědomím a pokud je to jen hra, tak…
„Víš, Heli, chodím za jednou slečnou a…“
„Já vím…“ mrkla na mě Hela a usmála se.
„Prostě a jednoduše, druhá míza no… Co ti mám vykládat,“ snažil jsem se skrýt rozpaky.
„Tak druhá míza, jo? Já ti už nestačím? Málo se o tebe starám?“
„To ne, ale… já nevím, jak ti to mám vysvětlit a asi to ani vysvětlení nemá. Prostě se mi zapálily lejtka a já se neudržel…“
„A proč mi to vlastně říkáš?“
„Aby jsi věděla, že nejsem taková bačkora, jak si myslíš a dokážu se k danému problému postavit čelem.“
„Co bys na mém místě dělal ty?“
„Já nevím, asi bych stropil scénu a dotyčného si podal.“
„TO je zajímavé a co myslíš že jsem udělala já?“
Vzal jsem hrnek a ukázal na jeho dno a písmo tam.
Usmála se, ale mlčela, dlouho mlčela a pak řekla: „Apríl!“
Oddechl jsem si, už jsem myslel, že mé dny jsou sečteny.
„Heli já ti slibuju, že už nepoběžím za žádnou sukní a ani se za ní neotočím, když projde kolem mě. Dala jsi mi pořádnou lekci, jen co je pravda… A já tě nehcci ztratit!“
„Dobrá, Ede, pro tentokrát, ale pamatuj, příště tam už ten jed bude…“ rozesmála se a dala mi fakt dlouhý polibek na znamení, že přijímá dohodu.
Byl jsem najednou štěstím bez sebe. Ano, Hel, byla výjimečná žena a ztrati ji, co bych si počal…
*
„Teď víte, jaká Hel byla a proč jsem ji tak miloval. Ta dnešní - robotická - je sice také moc milá, ale je to jen stroj, bez citu…”
„Takže se vám po ní stýská?”
„Ani ne tak po ní, jako po tom, co dokázala vymyslet, jak byla kreativní, to ta její náhražka nedokáže, a když jo, tak je to prostě - umělé,” zakončil jsem rozhovor.
Ještě jsem s Thomasem seděl u stolu a trochu jsem to rozvedl, ale nic co by stálo za řeč. Spíš, že Robo-Hel je něco jiného než já. Thomas si dělal poznámky a několikrát mě přerušil,když jsem mu popisoval své pocity, ale to bylo spíš jen pro potvrzení toho, že jsem to skutečně já a ne Robo-mozek.


1  

| Předmět: Děti Krakatoy II - V područí robotů
26.07.22 21:15:17 | #100

Díval jsem se po informacích o státní struktuře, o tom, jak dneska vlastně lidé žjí atd. Jak jsem se dozvěděl ze zpráv, tak obyvatelstvo bylo jednovrstevnaté. Neexistovalo řízení jednotlivců ani jako organizace, spíš něco na způsob volené rady a vědeckých pracovníků, která zadávala podněty do CP (centrálního počítače), ten vše vyhodnocoval a navrhoval nejlepší postupy, jak co udělat. Bylo to v podstatě velice jednoduché a praktické, lidé se na oko zřekli zodpovědnosti, ale na druhou stranu to bylo velmi nebezpečné, jak jsem si uvědomil, co když takový počítač vydá rozkaz k útoku na nějaký jiný stát… a tak jsem se hned na to pídil po vojsku a armádě. To v podstatě neexistovalo, což bylo velmi zajímavé. Jediné, co jsem našel, byla jakási zpráva, stará deset let, že se vojsko rozpouští v důsledku toho, že je již v každé domácnosti robot, který působí mimo jiné i jako ochranná stráž. Nedalo mi to a koukl jsem se na statistiky o počtu lidí, vydělil to průměrným počtem domácností a zjistil že armáda robotů čítá pomalu půl miliardy kusů! Ano, je to nepředstavitelný počet a ani já si to tehdy nedokázal vybavit, kolik je to vlastně „plecháčů”, na druhou stranu to mělo výhodu. Díky tomu, že byl robot v každé domácnosti, tak se lidé i roboti navzájem drželi v šachu. Ale jen do té doby, než nějaký robot neporuší jeden ze tří základních zákonů robotiky.
Rozhodl jsem se, že si to na sobě vyzkouším. Zda se mohu sám poškodit. Zašel jsem do dílny, upevnil ruku do svěráku a chystal se do volného konce praštit kladivem, rozmáchl jsem se a… kladivo se lehce dotklo mé ruky, i když jsem se napřáhl pořádně, nějaká, mě neznámá síla, zabránila onomu poškození. Takže je to pravda, mám v sobě minimálně zákon o poškození a co ty předešlé dva, ty které jsou důležitějí? Musím si je otestovat, ať mám jistotu… Nejde tu ani tak zdaleka o mě, jako spíš o lidstvo. Musím to na příštím sezení s Thomasem a Nikol probrat. Ostatně jsme se ještě nedostali k tomu, jak je to teď vlastně s technokraty. A další věcí je Koňská hlava…
Otázek bude jistě ještě dost a také dost vysvětlování, no nic, jdu spát zítra je taky den. Zašel jsem k Helen, která už spala (divné na robota) a sám jsem též ulehl a zavřel oči. Byla to chvilka a já je hned zase otevřel, ale chvilka to nebyla, už byl den. Takže takový je spánek, beze snů… hmm… škoda a já je měl tak barvité, no co se dá dělat, zkusím nespat a něco dělat, je to furt lepší, než ztrácet drahocený čas prach obyčejným vypnutím obvodů, když můžu dělat něco užitečného…
Sešel jsem tedy ze schodů a uvítal se s Helen.
„Dobré ránko, Ede, jak ses vyspal?”
„Dobré… musím si na to zvyknout, sama víš jaké to je, tak nechápu proč se na to ptáš.”
„Pravda, smažu si to ze sociálního programu - tedy u tebe.”
„Heh, to je komedie, jak jsme my kdysi lidé žili, nepřijde ti to tak?”
„Ani ne, já si už za ta léta tady zvykla, ale tobě to bude ještě nějaký ten pátek dělat asi problémy, než se úplně socializuješ.”
„Nezdá se ti Heli, že teď mluvíš poněkud více vzdělaně? Tedy v odborné terminologii?”
„Promiň, víš, přeci, že jsem vyučovala dějiny, teď tu mám na starost sociologii na vysoké škole, tak asi proto. A taky, že nejsem jako ty… Nemám klasické vědomí, jako máš ty, jsem sice socializovaná, ale jsem jen robot, ať se na to podívám z jakéhokoli úhlu - jen hromada součástek, pístů a titanu,” a ještě doplnila: „Což je vlastně vysokomolekulární derivát titanu, nesmírně tvrdý, ale přitom pružný.”
„Tomu rozumím, ale jak to myslíš s tím vědomím? A co ten sex včera?”
„Vědomí je něco, co nelze napodobit programem, jak se to povedlo u tebe, nikdo netuší… Snad nějaký zkrat při přenosu, či něco jiného, zatím se to zkoumá, ale vědci jsou v koncích, takže jistě budeš ještě jistě mnohokrát dotazován. A to milování, to jsou prostě elektrické impulzy, které stimulují mozková centra. U normálních lidí je tomu podobně, jen se tak děje pomocí čipu, co mají na rameni. Mimochodem, asi jsi se chtěl ráno osprchovat, že?” usmála se na mě šibalsky.
„Ano, chtěl. Jen.. No prostě sprcha nikde.”
„Ale neboj je tu, jen uzpůsobená pro nás, roboty… svlékni se a pojď za mnou.”
Helen mě zavedla do postraní místnosti, která jak jsem zjistil měla stěny z azbestu. Chtěl jsem se zeptat a Helen pochopila. „Víš, toto je ohnivá sprcha… v podstatě tě ožehne plamen. Neboj se, neublíží ti. Je to něco na způsob dokonalé sterilizace, my se takto „sprchujeme” jen jednou týdně, nebo pokud to situace vyžaduje.”
„Aha, no dobrá, zkusím se nebát,” a pousmál jsem se, i když jsem se tak trochu bál. A zmáčkl zelený čudlík na boku stěny a stoupl si na vyznačené místo na podlaze. Teprve, až jsem stál přesně na vyznačeném místě, se „sprcha” spustila, plameny ožíhaly mé robotické tělo, ale bylo zajímavé, že ač byly plameny modrofialové, tedy s největší výhřevností, tak se má kůže nepálila, asi také byla z nehořlavého materiálu. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Vypnula se sama za několik minut, což bylo oznámeno několikerým pípnutím. Zvláštní, cítil jsem jako po klasické sprše, zřejmě se mi v mysli zachovalo i to, nebo to tak bylo nastaveno? Nevím… ale neřešil jsem to. Po sprše jsem se oblékl a šel za Helen, která už nachystala snídani z nanovlnky.
„Snídaně? Vždyť jsme roboti…”
„Ano snídaně, ať vidíš, jak se vyprazdňovat… Jíst můžeme a nemusíme, když se přejíme, či spíše zaplníme břišní dutinu jídlem, tak ti dá pokyn senzor, že se máš vyprázdnit. Co se vyprazdňování týče, tak k tomu slouží tento otvor a tato hadička, je to to samé jako když jsi byl tenkrát v nemocnici a nasadili ti kateter.”
„Jo to je praktické…”
„Pokud se trubička ucpe, tak je tu ještě možnost ono jídlo vydávit. Takže si v podstatě můžeš vybrat, jak budeš ono jídlo vyprazdňovat. Jinak, trávící enzymy máš přibližně na měsíc, pak se musí doplnit, nebo bys neměl jíst.”
„Aha, díky, dobrá připomínka a co se stane, když jíst budu?”
„Ucpe se ti břišní dutina, či spíše ti to v břichu zatvrdne a pak se to musí vydělat ručně, ale i to je snadná pomoc, nicméně k tomu už budeš muset použít servisní tlačítko, které máš na týlu. Zadáš příkaz vyprázdnit břišní dutinu a stiskneš tlačítko, automaticky se břišní dutina otevře a písty vysunou neztrávenou potravu ven a pak zase zajedou a břišní dutina se uzavře. Je třeba to dělat někde v klidu a pokud možno stranou od lidí, ne každý je na to zvyklý a navíc v době servisního módu jsi naprosto odpojen od všech dalších funkcí. Vyjímku tvoří pouze tři zákony robotiky.”
„Jo, tomu rozumím a chápu to a šance na úspěch zachránit člověka v takovémto stavu?”
„Podle dostupných informací se pohybují kolem dvaceti procent na to, že tě taková situace nezničí. To je naše jediná robotická slabina, tedy ten servisní mód. Je to v podstatě jako u hada. Ten když svléká kůži, tak je taky bezbranný.”
„Díky za info, budu na to myslet.”



| Předmět: RE: Děti Krakatoy II - V područí robotů
26.03.23 13:07:28 | #101 (1)

Zajímavé


 #100 

| Předmět: RE: RE: Děti Krakatoy II - V područí…
29.05.23 23:43:24 | #102 (2)

děkuji :) a co konkrétního? ta forma vyprazdňování?


 #101 

| Předmět: RE: RE: RE: Děti Krakatoy II - V…
29.07.23 09:05:15 | #103 (3)

Forma vyprazdňování je vždycky zajímavá.


 #102 

| Předmět: Děti Krakatoy II - Konečně doma
16.07.22 21:43:36 | #99

Dům ve které jsem měl strávit zbytek svého života byl vybaven účelně, ale klasické věci chyběli… třeba tu chyběla kuchyň se sporákem a ledničkou, jediné co by se dalo za kuchyň považovat byl malý koutek s pultem v rohu místnosti. Co se pak ostatního zařízení týče, tak uprostřed domu byla obývací místnost a dvě oddělené pracovny. Jedna pro mě a druhá pro Helen. Vedle sedačky, jež dominovala středu domu, vedly dřevěné schody nahoru do patra, kde byla ložnice, což mě jaksi překvapilo, protože nač je robotovi ložnice, když… No jo… mám ho vlastně a je funkční?! Sáhljem si mimoděk do gatí a v místech, kde bych měl čekat své pohlavní orgány, jsem nahmatal jen dvě dírky. Jak mi bylo později vysvětleno, tak to byla zásuvka pro náhradní zdroj energie. Takže i tu radost ze sexu mi sebrali… tak tomu vážení se říká skutečné peklo… Mít po boku bytost, kterou milujete a nemoci se ani pomilovat. Nicméně Helen mi pak vysvětlila že dneska se to už děje jinak a že to bude super, až se spojíme. Nerozumněl jsem, teprve dny příští měly ukázat, co měla na mysli.
„Tak se posaď Ede, musíme si toho tolik říci…” a Helen mě vzala něžně za ruce a jemně je stiskla ve dlaních.
„To ano! Jak je možné, že žiješ, viděl jsem tě přeci umírat. Tomu jsi přece nemohla uniknout…”
„To máš pravdu nemohla, já v podstatě nejsem úplně Helen až do posledního okamžiku, ale její věrná kopie, která si pamatuje naposledy jen to, jak k nám do domu vešla policie a vyptávali se. Na to, co se stalo pak, si už vůbec nevzpomínám. Tebe jsem naposledy viděla, jak jdeš do baru za kamarády… Takže předpokládám, že se mnou asi něco udělali a přenesli mé vědomí do tohoto těla. Pravá Helen je sice mrtvá, ale já tu jsem teď od toho, aby ses lépe adaptoval na dnešní dobu.”
„Aha, tak takto to je. Pokud dobře dedukuji, tak to asi nebyla policie, ale někdo z této strany, kdo se nás snažil zachránit. A se mnou to asi bude taky podobné, že?”
„Ano i ne, ty jsi žil o dost déle než já, na tomto kontinentě jsi strávil více jak dvacet let, ale co jsi dělal, to netuším. Vím jen to, že na tebe spáchali atentát, bylo to v novinách, ale Thomasovi se povedlo těsně před tím s tebou spojit a tak uchovat celou tvoji dosavadní osobnost, takže ti svým způsobem zachránil život, či ti jej vlastně prodloužil. Víš, že můžeme takto žít přibližně stopadesát let, než se baterka vybije…”
„Ano, to vím, ale celé se mi to zdá nějaké k neuvěření.”
„Hele, Ede, mysli si co chceš… jseš android, tak se s tím smiř… Bude to tak lepší a to jak pro tebe, tak i pro mě.”
„Tak se hned nerozčiluj Heli, jo, jsem tak trochu vyvedený z míry, nesmíš se tomu hned tak divit. Tolik novinek za poslední dva dny a tolik různých informací, že mi z tho jde až hlava kolem… Rozjela se kolem toho úplná mašinérie, černá, temná…”
„Tak to máš pravdu, koukala jsem se na ten rozhovor s Thomasem a Nikol. Je strašné, co jsi musel prožít.”
„To ano, ale teď mě tak napadlo, jsme roboti, máme tedy i my ony tři zákony?”
„Ano, máme, ale i to je na delší povídání. Thomas ti postupně vše vysvětlí, jen se připrav na to, že se asi budeš hodně divit.”
„Já tomu celému nerozumím… to je jako nějaká tajná organizace, která působí tam,kde jsme žili?”
„To ti říci nemůžu, protože to nevím, ale optej se Nikol, ta by to mohla vědět. A dost řečí, jde se spát… jo a nezapomeň se připojit k síti.”
„Jako do zásuvky? Já měl za to, že baterka je…” nedořekl jsem.
„Ale ne k elektrice, na domácí síť… tady je zástrčka, vidíš ty srdíčka? To je pro nás dva, na milování…”
„Šíš,” suše jsem polkl… digitálně se milovat, tak o tom jsem nesnil ani v nejšílenějších představách. „Já ti nevím,” na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem se připojil.
„To zvládneš, neboj… Já se taky připojím… Můžeme?”
Kývl jsem.
„Super, teď si zkřiž ruce na prsou, polož se a zavři oči…”
Co následovalo se nedá popsat, divočina jakou jsem nezažil už léta, ale pomohlo mi to odbourat veškerý ostych před mojí druhou Helen. No, alespoň něco. Po tomto sexu jsem byl nabytý na sto procent, ve smyslu, že jsem mohl hory přenášet. Chtěl jsem něco dělat, ale venku byla už tma a tak nebylo co, sice mi Helen řekla, že máme i brýle na noční vidění, ale dělat cosi po tmě, připadal bych si jak nějaký zloděj a tak jsem zašel do pracovny a podíval se, co kde je v šuplících… sem tam nějaké papíry, které jsem pouhým jedním pohledem měl přečtené celé, nic extra - jen články z minulosti, které mi zatím nedávaly smysl, ale řekl jsem si, že když tu jsou, tak asi budou pro něco dobré a tak jsem je zatím nevyhazoval. Uprostřed psacího stolu byl monitor s egronomickou klávesnicí, ale bylo to jen pro ten pocit psaní, protože jak jsem se dozvěděl od Helen, tak se stačilo propojit a vše se dělo automaticky. Popravdě jsem byl stará škola a tak jsem psal. Třeba se někdy připojím, říkal jsem si jen tak pro sebe, ale popravdě, riskovat připojení do sítě, když ani nevím jak funguje, dělat zatím nebudu, pokud k tomu nebudu vyloženě vyzván. Ano, sice bude všechno pomalejší, ale však není kam spěchat, mám před sebou sto padesát let…



| Předmět: Děti Krakatoy II - Převoz
09.07.22 00:55:28 | #98

Slunce začalo zapadat a já viděl jeho krásně rudou záři, oblaka se oblékla do růžového odstínu, kterým ještě sem tam pronikl sluneční paprsek… Kdysi, je to už dlouho, jsem věřil tomu, že když je krvavý západ slunce, tak že se na druhý den stane něco špatného a tak ve mě tak trochu panovaly obavy, co přinese další den a zda se vůbec probudím.
Mluvili jsme o třech zákonech dlouho do noci a pak Nikol rozhodla, že se musíme už vyspat a nechat vše na další den, že už tak toho bylo dost a tak jsem se s Thomasem i Nikol rozloučil a šel domů… domů… mým domovem byl malý pokojíček v hotelu, ale jen co jsem do hotelu dorazil, tak mi bylo sděleno, že jsem byl odhlášen a že tu pro mě mají dopis.

Stálo v něm:
Vážený pane Edgare,
S lítostí vám musíme říci, že váš pobyt zde již není možný z bezpečnostních důvodů. Prosím, jakmile si tento dopis přečtete, tak neprodleně zavolejte na číslo 924-58-47-47. Budet instruován, kam se máte dostavit. A jak dál postupovat.

Požádal jsem tedy recepčního o to, zda si mohu zavolat a vyťukal číslo na videofonu. Za chvíli se objevila mladá tvářička, která mě uvítala. Načež mi řekla, že pro mě přijede kurýr. Že mám minutku dvě ještě vydržet. Na dotaz, kam mě poveze se dívenka usmála a řekla, že se mi to bude líbit. Víc jsem se nedověděl a tak jsem s maličkým napětím čekal na kurýra, který se skutečně asi za minutu a půl objevil u hlavních dveří hotelu. Z auta vystoupila ochranka a požádala mě, ať nasednu a mlčím. Co naplat, mlčel jsem, na jednu stranu jsem měl z těch goril respekt, na druhou jsem byl zvědav, co se bude dít dál…
Cesta ubíhala velice rychle, řidič si to zamířil na výpadovku a během pár minut jsme opouštěli město jedním z hlavních tahů. Bylo zajímavé, že jsme cestou nikoho nepotkali, ani auta před námi, ani za námi, ani do protivky… Působilo to tak trochu strašidelně, ale sebral jsem v sobě odvahu a s myšlenkou na lepší dny, jsem se začal těšit na nějaký ranč…
K mému překvapení jsme skutečně k nějakémusi ranči dojeli. Byl to přesně ten typ rančů, jaké člověk kdysi vídával ve filmech o indiánech. Klasický dřevěný kovbojský, poněkud větší, ranč s ohradou pro koně… A k mému nevýslovnému překvapení stála na zápraží postava. Po vystoupení z auta, bylo mé rozčarování ještě větší, protože jsem tam uviděl Helen!!
„Kdo je ta dáma, co stojí opřená o zápraží?” zeptal jsem se, jen co jsme vystoupili z auta. Helen to být nemohla, ta mi umřela přímo před očima!
„To je přece vaše žena, copak ji nepoznáváte?” řekl jeden člen z ochranky.
„Helenko, pojďte to tady Edgarovi vysvětlit, my zas musíme na další štaci…”
„Jo, jo, však si jeďte, Ed teď bude mít myslím hlavu plnou jiných myšlenek,” zahlaholila a zamávala na pozdrav. Načež ochranka nasedla a i s řidičem zmizeli neznámo kam. A já po dlouhých letech konečně spatřil Helen, ale je to skutečně Hela?
„No tak pojď dovnitř Ede, neboj se, jsem to já… vše ti vysvětlím…”
„To budu rád… to mi věř,” a i s kapkou zvědavosti jsem udělal krok vpřed, směr do domu… krok do prázdna, do minulosti, či do budoucnosti? Sám nevím. Realita je tak relativní.



| Předmět: Děti Krakatoy II - Test tří zákonů
08.07.22 00:05:58 | #97

Ač mi vždy vymazaly vzpomínky, tak se přeci jen něco v mé mysli dochovalo. Jak je to možné, to netuším. Dokonce si ani nepamatuji na ten výmaz hlavy, takže těžko říci, co vše jsem prováděl, a co ne. A s pocitem viny jsem se rozvykládal dál.
„Byl jsem zrovna u stolu, když mi pobočník hlásí: sto padesát miliampér a zvyšujeme!” načež mě Thomas přerušil.
„To není možné, člověk vydrží tak patnáct, pak už je to o život…”
„Alespoň Thomasi vidíte, že to nejspíše ani lidé nebyli, nevím co to bylo, ale co si pamatuji, tak jsme se ten den dostali na čtyři sta padesát miliampér a to bez jediného výkřiku, či slova, jen ten smrad ze spálené kůže a masa v místech, kde byly připojené elektrody,” a snažil jsem se vzpomenout na další den.
„Ne, prostě ne… to člověk nemá šanci přežít!”
„Sám tomu nevím ani hlavu ani patu, k pitvě jsem se nedostal, nepustili mě k tomu a co se týče jazyka, tak jej vyříznutý neměl… protože ten druhý, který byl na pořadu další den, mě soucitně poplácal svázanýma rukama po rameni a řekl jen: Držte se a na mě nehleďte!” což mi i teď přišlo zvláštní.
„Teď mě tak napadá… co když se testovaly základní tři zákony robotiky? Znáte je Edgare?” optal se mě Thomas a potáhl si z cigarety.
„Tři zákony robotiky? To mi nic neříká… oč jde?” popravdě jsem byl překvapen, že existují nějaké zákony pro roboty, takže jsem byl zvědav na vysvětlení, které se mi záhy od Nikol hned dostalo.
„První je o tom, že robot musí chránit člověka za každou cenu, i kdyby to znamenalo jeho sebezničení, druhý je pak o tom, že musí uposlechnout příkaz člověka, pokud není v rozporu s prvním zákonem a třetí je že má chránit sám sebe, pokud to není v rozporu se dvěma předchozími,” vysvětlovala Nikol.
„To by bylo jakési vysvětlení, ale to by se dalo udělat i s viditelným strojem, jen oplechovaným… proč tedy ta šaškárna, když to řeknu nadneseně, s tím, že vypadal jako člověk? Kůže a tak…” uvažoval jsem nahlas.
„Asi bylo nutné zjistit, jak bude na takové věci reagovat, když jde o člověka na přímo,” podotkl Thomas a usrkl si horké kávy. Asi měl taky ocelové trubky, jako robot, protože se z kávy ještě kouřilo.
„Pravda, teď si vzpomínám, že mi paprsek paprskometu uřízl kousíček ucha, když jsme testovali dalšího a já se tehdy postavil proti. Co se však dělo dál, to nemám tušení… Však se mi na to ucho podívejte, že ho část chybí, od toho, jak bylo spálené paprskem.”
„To je zajímavé, že si pamatujete jen scénu k paprsku a dál ne. Další vzpomínky nemáte?” optal se kybernetik.
„To je ta poslední, kterou si pamatuji… víc opravdu nevím,” řekl jsem s lítostí. „Setrval jsem tam celkem měsíc a půl, vždy se stejným obrazem zrůdnosti a násilí na… na kom vlastně, byli to lidé, nebo roboti? A není to jedno? Kdo dělá násilí, na násilí také doplácí… Asi to bylo také tím důvodem, že jsem byl velmi empatický… vyloženě dobrák od kosti. A tak jsem se snažil každého toho „tvora” zachránit, nebo se alespoň postarat o to, aby moc netrpěl, což byla zbytečná práce.”
Začal jsem si teď uvědomovat, že ony tři zákony by asi opravdu byly tím vysvětlením, ale bylo tomu opravdu tak? Opravdu šlo o roboty a ne o lidi? Co když… ne, ne, být to lidé… a podobné myšlenky mi vířili hlavou. Thomas mi dával čas na to si vše utřídit a tak jsem chvíli popíjel kávu jen tak, bez jediného slova… Nikol si mezitím k nám přisedla ke stolu a podala mi ruku, jako že se mnou soucítí… cit… to je to, já android, byť s myšlením člověka jsem měl cit… není to přeci jen zase nějaká temná hra? Nejsem zas po výmazu mozku a nalili do mě to s tím androidem? Pravda, na zátylku jsem měl malý výstupek, jak jsem se sám osaháním přesvědčil, ale bylo tomu tak? Co když je to něco jiného? Třeba rozbuška, kterou mi umístili přímo k mozku, když by jsem byl nebezpečný, či něco ještě daleko zrůdnějšího? A až teď mi najedou začalo být ouzko ještě víc a nezměnily na tom nic ani pohledy těch dvou, kteří se mnou jakoby na oko vyjadřovali soucitnost… nebo to na oko nedělali a bylo to skutečné? Kdo ví… A co když už jsem byl android? Otázek bylo spousty a žádná nevedla k řešení. Co naplat… říká se: žiji tedy jsem. Tak žij, Edgare, a pokračoval jsem dál…