Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

Ve vodě to vřelo, byť to bylo za polárním kruhem. Bylo tu narváno k prasknutí. Hejno míhalo hejno a mezi tím majestátně proplouvala Ceta s Kirosem. Ceta chlácholila Ostachy, co byly poblíž a s Kirosem přemýšleli, co dál. Moc na vybranou neměli. Buď Ostachy zahynou signálem, nebo zimou a čas se neúprosně krátil…
„Nedá se nic dělat, musíme vyslat průzkumíka,“ prohodila Ceta ke Kirosovi.
„Mamorta je na to ten nejpovolanější. Jistě si poradí,“ zauvažoval Kiros.
„Jistě!“ sebejistě odvětil, jak se prohnal kolem Cety.
„Dobrá tedy, tvým úkolem a tvých druhů bude zkouška signálu, zda ještě působí… Budete rejdit v kruzích postupně od pólu až na rovník. Jakmile něco zachytíte, okamžitě se vraťte se zprávou, a pokud se dostanete na rovník a nic, tak se taky vraťte, abyste nám podali zprávu, že nejhorší už je za námi.“
„Rozumíme,“ odvětili všichni sborově a hned se dali na cestu.
„Šťastnou ploutev!“ mávala za nimi ploutví Ceta.

Mezitím se na druhém pólu strhla rozepře mezi Gertem a zbytkem Ostachů. Gert byl tak jako Squalus dost prchlivý, měl to tak celý jejich druh a tak neměl pro pár kousanců daleko…
Zrovna vykonával hlídkovou službu na udržení hejna a byl vzteky bez sebe z velmi neposlušných Ostachů, kteří se snažili uniknout z jeho dohledu, dál do teplejších vod.
Byť je Ceta i Kiros varovali, tak pluli opět k rovníku… tam na ně však čekala jen smrt, a i když to věděli, tak tam pluli.
„Lepší smrt bezbolestně, než pomalu a jistě umrznout ve zdejších vodách,“ zněla jejich odpověď.
Vedl je velký bílý obr Alstrat, jenž se vždy protivil veškerému nařízení a vedl si svou, nedbaje varování. S jeho pomocí několik tisíc Ostachů uniklo hlídkujícímu Gertovi a jeho druhům. Ti se však s takovým obrem měřit nemohli. Kiros tušil, že se něco takového stane a tak požádal Erasu, svoji letitou družku, aby na to dohlédla, ale ta se teď jen smutně dívala za hejnem, které vyplavalo vstříc smrti. Alstrat byl neoblomný a více než polovinu plavstva přesvědčil.
„Chudáci, už je nikdy neuvidíme...“ posteskla si Erasa a kdyby mohla, tak by plakala. A tak začala zpívat pohřební píseň z dávných dob.
Zbývající hejna kolem ní utvořila kruh a poslouchala píseň předků… o zániku a o obnově. Byla v tom přece jen troška naděje a tak to některým zdánlivě pomohlo na chvíli zapomenout na chlad.

Udržovali jsme rádiové ticho a čekali na sondu. Hodiny se měnily v dny...
„Sonda se vrací, koordinátore!“ zavolal jsem na Tomáše od komunikačního pultu po cirka hodinovém čekání, ale měl jsem pocit, že uplynulo několik týdnů.
„Už běžím…“ zaslechl jsem hlas za zády: “ Tak co?“
„Ještě nevím… nereaguje na zpětný signál.“
„Porucha? Zavolej Davida, můžeš mikrofonem...“
„Davide, přijď prosím do koordinačního.“
Ani ne za minutu se David objevil.
„Co se děje?“
„Návratová sonda nereaguje na signál.“
„Počkej, podívám se… no jo, vždyť tam máš jinou frekvenci,“ a uchichtl se.
„Uff, už jsem myslel, že i tuto jsme ztratili.“
„Naštěstí ne, putuje po přesné trajektorii, jak vidím na naváděcí obrazovce, podívej...“ a ukázal prstem na přibližující se bod.
„Bude tu co nevidět… běž ji na rampu přivítat,“ ironicky se ušklíbl koordinátor Tom.
„Už se šinu… a vezmu s sebou Ivoše, jistě bude mít o vzorky místní mikroflóry zájem… alespoň se podíváme na to, jak to dole vypadá…“
„Dobrá připomínka.“
Ivoš si vzal vzorky a David zase nahrávky a oba se pustili každý do své práce.

Po zhruba hodině se objevil Ivoš.
„Je tu plankton, ale mrtvý… sem tam řasa a jinak nic.“
„Ukaž… máš pravdu, jen mrtvý plankton. Ale to přece nic neznamená.“
„Tak se běž podívat na ostatní vzorky, pokud to podle tebe nic neznamená… doba planktonu, než se rozpadne, je pár dní a toto jsou čerstvé vzorky. Zničili jsme jej tedy my – signálem. Jinak si to nedokáži vysvětlit.“
„Ty myslíš, že by se signál zesiloval při průchodu zdejší vodou?“
„Ano!“
„Dobrá, zkusíme to čistě na vodě, kterou postavíme mezi vysílač a přijímač. Petře?“
„Ano, jsem tu a slyšel jsem… hned se do toho pustím.“
I David posléze přinesl svoji trochu do mlýna: „Nějaké zvuky se podařilo zachytit, ale ani elektronický kalkulátor je nedokáže přeložit.“
„Pusť to, třeba...“ koordinátor nedokončil…
Chvíli bylo slyšet chrčení a pak jen píp sem, píp tam... nic určitého.
„Z toho bych ani já nebyl moudrý, takže vlastně nic,“ konstatoval suše Tom.
„Nevadí, pošleme ji vertikálně, od rovníku na póly...“ vedl si svou David, nechtěl se jen tak vzdát.
„Šance, že na pólech bude život, je mizivá, ale budiž.“
„Bude třeba ji přenastavit dle toho, co zjistíte s Petrem o zdejší vodě,“ upozorňoval jsem koordinátora.
„Počkej, jak přenastavit? Co tím myslíš?“
„No přece ten signál… jeho sílu,“ vysvětloval jsem.
„Aha, no vidíš… já už hlady pomalu nevidím a nepřemýšlím. A byl bych pro, abychom se nadlábli všichni. Pak budeme pokračovat.“

A tak jsme zasedli ke stolu, každý si dal to, na co měl chuť, syntetizátory uměly skoro všechno, ale chtělo to dokořenit a o koření byla nouze, měli jsme jen chabé zásoby, na pár týdnů… A i pitivo syntetizátor nedělal nejlepší, dobrá byla voda, ale kafe bylo už o něco horší a alkohol ten pili jen odvážlivci. Co taky, tehdy to teprve začínalo. Další výpravy, co startovaly po nás, na tom byly o poznání lépe, ale taky startovaly už v daleko lepších raketách i s lepším vybavením… průkopníci mají holt těžký život. Horší než kolonisté. Sami ve vesmíru, jen s horou automatů a poloautomatů.

Byli jsme na ledovém povrchu planety už několik hodin a stále vysílali bez odezvy. Rozhodli jsme se proto vyvrtat do ledu díru a vypustit sondy přímo do oceánu. Zatímco jsme čekali na zprávu z hlubin, koordinátor svolal poradu.

„Takže si to shrňme,“ rozmluvil jsem se. „Nemáme zatím žádný kontakt s civilizací, jež se ozvala sondě Mageně II. Veškeré naše snahy, ani nyní vypuštěné sondy, nezaznamenaly žádnou inteligenci, ba ani ryby v oceánech, všude je pusto, jako by zde nikdy nikdo ani nebyl. Otázkou tedy je odkud přišel ten pozdrav, zda odtud z Urtiga, nebo z jiné části, třebas z některého z Urtigových měsíců.“
„To je nepravděpodobné… sonda hlásila zpěv velryb a ty mohou žít jen tu, nikde jinde pro to nemají podmínky,“ vložil se do debaty Tom.
„To sice ne, ale vzali jste v úvahu složení a hustotu vody? Co když je zcela jiná, než na naší matičce Zemi? Může to mít vliv na signál,“ komentoval poslední dění Zdeněk.
„Pravda, sondy se stále neozývají, jako bychom je ani nevypustili,“ připustil jsem námitku.
„Je to čím dál zajímavější,“ brumlala si pro sebe Saša. Ale pak se nahlas zeptala: „Jaké máme možnosti spojení?“
„Radiovými vlnami, případně laserem,“ odvětil jsem.
„Hmm...“ a Saša přemýšlela dál.
„Rádiové vlny selhaly, i když jimi vysíláme pozdravy dál, mimo to se zkoušíme spojit se sondami laserem, ale zatím nic,“ znova jsem podotkl.
„To je skutečně podivné, laser provrtá všechno,“ zaznělo od staříka.
„Teď mě tak napadlo, co když tím laserem ničíme jejich obydlí a oni si myslí, že na ně útočíme...“ zaznělo od koordinátora.
„A co když tu není žádná forma života a ten signál, který zachytila sonda byl jen vesmírný šum,“ zapochyboval Ivoš.
„Myslíš, že zde nežijí žádní tvorové?“ otázal se David.
„To jsem neřekl, spíš žádná vyšší forma života,“ objasňoval Ivoš.
„Nebuď naivní. Něco se s tou sondou muselo spojit!“
„A co když ne?! Je přece známo, že na planetách, kde je život, získáváme podobné signály, jež jsou prachobyčejná mluva místních podřadných tvorů.“
„Podřadných? To si myslíš, že ty jsi něco víc?!“ a kybernetik dodal důraz na poslední slovo.
„To víš že ano, jsem nadřazená forma života,“ a Ivoš se s Davidem začal zase hádat.
„U nás možná, ale tady to může být jiné. Nezapomeň, že zde se mohla civilizace rozvíjet celé generace a jen kvůli tomu, že teď nikdo nevysílá, by zde nebyl život? Že by z ničeho nic pomřeli?“
„Nemyslím,“ vložil se do hádky koordinátor a pokračoval: „Kolik času uplynulo, než jsme se sem dostali, Jindřichu?“
„Když počítám i přípravy na start, tak osm měsíců.“
„Vidíš, Ivoši, za osm měsíců žádná civilizace nezanikne, leda by šlo o globální katastrofu, což zde nepřipadá v úvahu,“ krotil koordinátor biochemika.
„Sašo… řekni taky něco,“ obrátil se na dosud mlčící doktorku Petr.
„A co bych jako měla říkat, sama jsem v koncích.“
„Petře, jak silné je magnetické pole na pólech?“
„Necelý jeden Gauss.“
„To je skutečně mnoho. Mohlo by to rušit naše vysílání. Otázkou ale je, jak naše vlny působí pod hladinou…“ a koordinátor se dal do horečného přemýšlení.
„Můžeme to zkusit. Vezmeme vzorek vody a proženeme jím signál,“ rozvíjel svoji myšlenku David.
„Sám víš, že je to blbost. Zde nad ledem to bude jiné, než tam dole v hlubinách,“ opravoval ho fyzik Zdeněk.
„Pravda, tak pošleme sondu na dno a zkusíme s ní komunikovat, když to nepůjde rádiem, tak laserem…“
„Jo a ztratíme tím další sondu! Nezapomněl jsi? Máme už jen dvě,“ a koordinátor svraštil čelo.
„Dáme jí příkaz, aby se sama vrátila po určité době.“
„A co když je pod vodou nějaké rušení, magnetovce a tak. To by pak těžko udržela směr. Je třeba zvážit, že je tu také podmořské proudění, stejně jako na Zemi.“
„A co hloubka?“ opáčil Petr.
„Co když je tu nějaká strž, propast, bezedná hlubina?! To by sonda nemusela vydržet, ten tlak...“ poznamenal jsem.
„Dobrá vyšleme ji nejprve deset metrů pod hladinu a pak po dalších deseti metrech dolů,“ navrhl koordinátor.
„To je na dny a týdny, bůhví, jaká je pod námi hloubka,“ Ivoš byl celý netrpělivý.
„Myslím, že by vydržela i stometrovou vzdálenost. Pokud tu ovšem nejsou silné proudy,“ doplňoval kybernetik.
„A co ji prostě jednoduše připoutat na lano,“ ozvala se dosud mlčící Saša.
„Bingo!“ zavýskl jsem.
„Dobrá. Davide, dej se hned do toho,“ zavelel koordinátor.

Byl klidný den na Urtigu. Nikde se nic zvláštního nedělo, všichni si v klidu a pohodě plavali ve vodě. Najednou vodu prořízly strašlivé vibrace. První vlna zahubila celé čtyři atoly na rovníku a postupovalo to dál. Vymíraly celé kolonie Ostachů…
„Co se to děje?“ vyhrkla Ceta.
„Netuším,“ odpovídal Delphin.
„Odkud to přichází?“
„Shora. Tam už jsme jeden kontakt měli, myslíte, že to jsou oni?“
„Možná, ale ta síla… tu nepřehlušíme a přitom nám jde o život!!! Svolám velkou radu. Musíme se poradit, co dál.“
„Rozplavte se do dáli a svolejte členy,“ nařizoval nejstarší Kiros Delphinu, který byl člen rozvědky a velmi dobrý plavák.
„Rychlý posel, rychlejší než blesk, je už na cestě,“ komentoval nastalou situaci Delphin, bera si na svá bedra rychlou zprávu.
Signál sílil a čas pro Ostachy ubýval…
„Zahajuji zaplavání. Je třeba řešit nastalou situaci. Tématem jsou návštěvníci a jejich smrtelný paprsek,“ zahájil zaplavání Kiros.
„Všichni tu pomřeme, než cokoli rozhodnete!“ a Sqaulus začal svými ostrými zuby kousat Cetu do těla, aby situaci vyhrotil ještě víc, jak bylo jeho zvykem.
„Ticho v oceánu, nebo jej nechám vyplavit!!“
Squalus na chvíli utichl, ale krev v něm bublala: „Vyhlásili nám válku!“ a jeho špičatá horní ploutev prořízla vodu, jak udělal výhružné kolečko. Každý malý Ostach se ihned schoval, ale Ceta, ani Kiros ne.
„Vyplavte ho! A ticho prosím!!!“ starý Kiros se vynořil, aby nabral trochu vzduchu a vypustil ze sebe gejzír vody a opět se ponořil pod hladinu. Jako důkaz, že si tu udělá pořádek, pak plácl mohutným ocasem do vody, až se zvedla vysoká vlna. Vypadalo to opravdu zajímavě… Totiž to, že pod povrchem ledu byl vzduch a pak až asi dva metry pod ním byla teprve hladina oceánu.
„Je zřejmé, že naši návštěvníci ani nemají potuchy, co nám tu provádějí...“
„Nenechte se vysmát!“ osmělil se malý Ostach, podobající se člověku, jen s blánami mezi prsty.
„Proč by jinak neustále pod vodu putovalo to vlnění...“ snažil se situaci zmírnit Delphin, nějak tušil, že nejde o zlý úmysl.
„Já vám nevím,“ vložil se do debaty Marmorta. „Mně osobně to nevadí, rezonuje to se mnou. Sám používám podobné vlny k omračování potravy, ale je pravda, že nejsou tak silné a působí jen v úzkém poli.“
„Tak vidíte, já to hned říkal, chtějí nás vyhubit,“ a malý Ostach sdělil své obavy…
„Nepřerušujte ho! Marmorto, pokračujte… máte naši plnou pozornost,“ a Ceta dala najevo, velkým plácnutím ocasu do vody, na srozuměnou, aby se okolní plavstvo uklidnilo.
„Asi takto, myslím si, že jde o elektromagnetické vlny, které běžně známe. Bohužel jim nerozumíme, jelikož při své síle splývají jedna s druhou.“
„Myslíte tedy, že jde o nějaký vysílač? Sondu?“
„Nikoli, ta minulá měla slabý signál, tohle bude něco jiného, více sofistikovaněj­šího...“
„Co tedy?“
„Přímý kontakt.“
„Cože? Blázníte?!“
„Je to tak, proč jinak by se zaměřovali na rovník, když právě od tam dostali náš signál?“
„Hmmm… zajímavá myšlenka, ale nemáme sílu na to ji prostudovat a ani čas,“ konstatoval suše Kiros.
„Naše kolonie vymírají po tisících a s každou sekundou, co vlny působí, nás je míň a míň,“ dotíral Ostach.
„To je pravda,“ přitakala Ceta, „Musíme s tím něco urychleně udělat… co se přestěhovat na póly?“
„Tam většina ploutvovství pomře,“ uvažoval nahlas Kiros.
„Ale když se nepřestěhujeme, tak vymřeme úplně!“
„A co použít naše zbraně, fungují přece na podobném principu…“ uvažoval Ostach a už už si myslel, že se jeho návrh ujme, ale Kiros zakročil.
„To by nepomohlo, a pak kdo ví, s jakou přicházejí, pokud v míru, tak by to asi nebylo milé uvítání, Ostachu.“
„Pravda…“
„Hlasujme… kdo je pro přestěhování ploutev nahoru! Navrhuji až do odvolání přeplavbu veškerého žijícího plavstva na pól pod ledovce… snad se nám podaří zachránit alespoň něco z našich kolonií...“ rozhodl Kiros.
Z deseti členů pět bylo pro, dva se zdrželi hlasování a tři byli proti. Bylo rozhodnuto. Delphin dostal za úkol zpravit o tom ostatní posly a ti se rozletěli po oceánu do jeho nejvzdálenějších koutů.
Najednou se oceán u rovníku vyprázdnil, nikde ani jediný Ostach. Vše poslušně následovalo radu starších. Ti zde měli velkou vážnost, už i proto, že žili nejdéle, a pak, ve svých písních uchovávali staré vzpomínky předků, tak, aby na ně nikdo nezapomněl.
Jen co dopluli k pólům, tak se Squalus obrátil na Cetu: „Fuj, tu je hrozná zima, tady tak dlouho nevydržím a i ostatní Ostachové to vidí taky tak. Jak jen dát návštěvníkům na srozuměnou, že nás ničí?“
„Nijak… přehluší nás, takže neslyší… kdyby tak byli alespoň na chvíli potichu… ale to je jen mé marné přání… stále vysílají… musíme počkat, až přestanou…“ smutně na to Ceta.
„Jenže to může trvat týdny a to my, teplomilové, tu zhyneme,“ stěžoval si Squalus.
„Ano, víme o tom, je to nouzové řešení… chce to hodně plavat a být v pohybu, a ač se nemáme v lásce, tak moc dobře vím, jaké je tvé strádání a je mi tě líto. Ráda bych ti dala kousek svého tuku, či tepla, ale nemůžu…“ sklíčeně Squalusovi povídala Ceta.
„To se ti řekne, ty máš tuk...“
„Právě proto… rejdi víc, musíš se plavbou zahřát! Víc se hýbat.“
Na to už Squalus neřekl nic a odplaval.

Stařík se nalodil velice rychle a tak jsme brzo odstartovali směr Urtigo. Prvně k pásu asteroidů za Měsícem a pak kolem Marsu dál směr Jupiterův měsíc Io. Měli jsme využít gravitačního pole Jupiteru a tento měsíc byl jako opěrný bod pro naši další cestu na Urtigo.
Hned po startu nás všechny Saša nahnala do hibernačních kójí. Moc se nám nechtělo, ale doktor je doktor, ví co je třeba a pak, co taky ty dlouhé měsíce v lodi dělat, člověk by se unudil k smrti. Sama pak nakonec také ulehla - jako poslední.
První se měl vzbudit koordinátor spolu se mnou, jen co automaty začnou brzdit… ostatní se měli probudit až na orbitě Urtiga.
„Tomáši, vzbuď se!“ zazněl měkký, až opojný, ženský hlásek z reproduktorů v hibernační kóji a kóje se začala pomalu otevírat. Tom nasál vzduch a hned svraštil čelo: „Kruci, musí se tu vyvětrat.“
„Jo, máš pravdu, je tu cítit zatuchlina, jako by někdo zemřel,“ a díval jsem se po dalších kójích, zda jsou v pořádku. Byly. Tak odkud to jen může jít? Z kuchyně??? Zamířil jsem tam.
„Už to mám...“ křičel jsem na Toma.
„Co?“
„Ten puch… syntetizátor to nevydržel.“
„Do háje zeleného. Musíme to spravit… probuď inženýra, ať se na to rychle podívá… nemůžeme si dovolit být bez jídla.“
„Naštěstí máme ještě dva v modulu… ale ty jsou teď mimo provoz.“
„Tak na co čekáš… řekl jsem, vzbuď Petra!“
„Jo, jdu na to a Sašu vzbudím taky...“
„To je na tobě, ale myslím, že nemá cenu ji zatím budit, stejně nám v tom nijak nepomůže.“
„Dobrá tedy, tak jen Petra.“
Sotva se Petr probral, chtěl si dát kafe, jenže… syntetizátor byl v háji, tak mu nezbývalo, než ho opravit. Klel při tom jak dlaždič: „Automaty, spousta železného šrotu, který je neustále v prdeli! Není nad klasickou kuchyni!“ zastesklo se mu po domácí stravě, jak to na Zemi byla pohodička, ale tohle už znal, první co se podělá je to, na co člověk spoléhá nejvíce, klasika…
My s Tomem jsme si sedli do řídící kabiny a připravovali se na brzdící manévr. Museli jsme zkontrolovat všechny přístroje a především zjistit poškození lodi. Při tak dlouhém letu jen pomocí automatů jistě nějaký úlomek či asteroid mohl do lodi vrazit a tak bylo třeba zkontrolovat všechny důležité sekce jednu po druhé, zda slitina pláště vydržela a především opravit kurz, jenž se kvůli tomu změnil. To mohli jen lidé, automaty ne…
„Provést změnu kurzu na dva šest nula!“ zahlásil jsem.
„Opravuji… trysky na dvě třetiny teď!“
Před námi se objevila modrá koule – Urtigo – vodní svět.
„Tak a jsme tu!“
„Ano… sám jsem zvědav na uvítání… vysílej na ultrakrátkých vlnách pozdravy...“
„Nic.“
„Asi jsme ještě daleko… zkoušej to dál!“
Ticho by se dalo krájet… a stále nic.
„Proč se neozývají??? Už jsme téměř na orbitě.“
„Vzbudím ostatní.“
„Dobře, ať se připraví na sestupný manévr, čas plus sedmdesát.“

Postupně se jeden pro druhém probírali, najedli se a nakonec se sešli v řídící kabině.
„Přistaneme?“ otázala se Saša.
„Ano. Nic jiného nám nezbývá, nemáme signál“ vysvětloval koordinátor.
„Jindřichu, naveď loď nad severní ledovec, tam složíme své nádobíčko.“
„Dobře. Náklon patnáct stupňů. Pomocné rakety... teď!“
„Vysílačka stále nic?“ vyzvídal Ivoš.
„Ne,“ opáčil Tom, který byl teď u radarové stanice.
„To je k zbláznění, tak dlouhá cesta, práce, a k ničemu...“
„Taky si to nedokáži vysvětlit, Davide.“
„Třeba se bojí...“ zauvažovala nahlas Saša.
„Myslíš? To je nepravděpodobné,“ podotkl jsem, jelikož jsem věděl, že tam pod námi něco je, spíš tušil, než věděl, cosi se mi zdálo o tomto světě, když jsem byl v hibernační kóji a spal.
„Tak kde, ksakru, jsou tak dlouho?!“ nadával David.
„Není jisté, že jsou právě tu. Třeba jsou na druhé straně planety,“ poznamenal koordinátor. „Pozor! Zahajuji sestupný manévr, všichni na svá místa.“
Raketa se hnula z orbitu a malým obloučkem si to mířila k ledové ploše nedaleko severu. Tam mezi skalisky byla nejtenčí vrstva ledu a tam jsme se také měli prokopat do oceánu pod ním. Nikde jinde se totiž přistát nedalo a také jsme nechtěli riskovat vylodění výsadkového modulu do oceánu za takovéto situace.

Ze Země na Měsíc to byla chvilka. Vše pracovalo a tak jsme se oddávali každý svému… Petr s Davidem hráli šachy a Ivoš se na ně díval a mluvil jim do toho. Neobešlo se to bez hádky, tak časté mezi Davidem a Ivošem. Nějak se neměli v lásce, ale jako kolegové spolu vycházeli normálně. Saša si cosi četla a já s koordinátorem Tomem jsme se skláněli nad navigační mapou.
„Hele vidíš tohle?“ ukázal Tom prstem do mapy.
„Áha, asteroidy, já na ně úplně zapomněl,“ omluvně jsem řekl Tomovi.
„Bude třeba to celé překopat a propočítat znova. Je ti to doufám jasné.“
„Jistě, dám se hned do toho,“ ale že by se mi nějak chtělo, to ne… znamenalo to zdržení, musely se obletět v dosti velkém odstupu. Co jsem mohl dělat, byla to moje práce a měl jsem ji rád a za tuto chybu jsem mohl nadávat tak akorát sobě.
Byl jsem ve dvou třetinách práce, když za mnou přišla Saša a ustaraně se na mě dívala…
„Zase nějaké starosti?“ optala se.
„Ale ne, jen drobnost. Nestojí to ani za řeč, už to pomalu budu mít hotové. Při tom shonu jsem jen na něco zapomněl, tak to teď opravuji.“
„No dobrá, ale běž si taky odpočinout.“
„Nemám kdy, do příletu na Měsíc to musí být hotové.“
„Proč?“
„Jde o další cestu. Na Urtigo, musíme obletět asteroidy.“
„Tak si alespoň na chvíli zacvič a protáhni se… jsi tu u toho shrbený, až to hezké není.“
Narovnal jsem se…
„Tak se mi to líbí a ne že se zas budeš hrbit. Hlavně to nepřeháněj, času máme ještě dost,“ a pousmála se.

Na Měsíci jsme měli nalodit ještě jednoho člena naší výpravy, fyzika Zdeňka. To on přišel kdysi před lety s návrhem vybudovat základnu na Měsíci, jako startovní bod pro všechny kosmické lodě. Už mu táhlo na sedmdesát šest, pěkný stařík oproti nám mlaďochům. Ale zato byl Zdeněk zkušený odborník v tom, co dělal, i zkušený astronaut. Nic ho nerozhodilo. Byl na základně sám už léta a neviděl živou duši. Přesto to zvládal. Naštěstí tu byl čilý ruch, přilétaly a odlétaly kosmické lodě a stále se tu něco dělo – těžil se zde totiž Tarek - velmi vzácný kov používaný pro supravodiče, takže sám v podstatě nebyl. Společnost mu dělali androidi i poloautomaty, avšak nikoho z posádek lodí neviděl na vlastní oči, jen přes obrazovku.

Když jsme zaujali místo na orbitě a ohlásili se, tak přímo řičel radostí a humorem…
„Á... další kocábka… tady Emzetka, přistávací plocha volná...“ Emzetka, tak se zkráceně říkalo měsíční základně.
„Tady expedice Urtigo, čekáme na navedení...“
„Zapínám automat, vyčkejte jeho pokynů.“
„Rozumíme.“
„… kurz dva dva nula... přistávací plocha čtyři,“ zahlásil automat.
Pootočili jsme se. Před námi se rozprostřela měsíční základna. Kopule s laboratořemi, které tvořily půlkruh a uprostřed něj přistávací plocha. V dáli na obzoru se rýsovaly věže Tarekových dolů. Odtud pak na Emzetku jezdily automaty, v pravidelných odstupech, s Tarekem do skladiště a zpět. Pro stroje to daleko nebylo, jen asi deset, dvanáct kilometrů.
„Trysky zpětný chod!“ velel koordinátor.
Zapnul jsem trysky a sestupovali jsme dolů z orbitu k základně.
„Oprava kurzu na dva dva šest,“ zahlásil automat.
Ručička na radaru se nepatrně vychýlila a my už byli ve vzdálenosti několika stovek metrů od přistávajícího kříže.
„Tak už jsme tu…“ vydechla Saša.

„No to je dost, že už jste tady, já jsem natěšený na to Urtigo jako blecha na psí kožich,“ s radostí ve tváři pravil Zdeněk.
„Jste jistě rád, že vypadnete, že ano?“ dal se do hovoru koordinátor.
„O to by ani tak nešlo, je tu celkem rušno, ale jsem zvědav na ty ryby, nebo co to vlastně je. Odmalička jsem snil o podmořském světě a tady na Měsíci je to podobné, jen bez ryb. A jen abychom si rozuměli… tykejte mi… nesnáším vykání, to se pak blbě říká: VY VOLE,“ a postupně nám všem potřásl pravicí.
„Když dovolíte, dáma první...“ uchopil Sašinu ruku a políbil ji.
„Ale, ale... snad mě nechcete žádat o ruku???“
„Kdeže děvenko, jen už jsem tu ženu neviděl, ani nepamatuji...“
„To se hned pozná stará škola,“ dal se do hovoru David.
„Víš mladíku, ženy mají rády všechno něžné a romantické. Ostatně pro to taky byly stvořeny, no ne?!“
„To máte pravdu, naše Saša kvete jak divá,“ přidal se Petr a Saša se jen culila a červenala se.
„Tak už toho nechte… nebo se propadnu studem do země.“
„Dobrá tedy, co pro vás můžu ještě udělat?“
„Asi nic, Zdeňku, jen si vezměte své nádobíčko a letíme, čím dřív vyrazíme, tím líp,“ prohodil koordinátor k fyzikovi.
„Tykačka, pamatujete? Sbaleno mám, tak se jde.“
„Dobrá, polepším se. Jen poznámka, co automaty?“
„Ty mají zadanou práci a pak, zanedlouho přiletí další loď s posádkou, tak si je navedou a budou tu pak oni.“
„Dobře, tak jdeme...“ a už jsme si to šinuli po startovní ploše k raketě. Pnula se do ohromné výše dvacetipatrové budovy. A nad její špičkou svítila jediná modrá hvězda. Tam letíme. Najednou jsem si to uvědomil. Tak daleko a přitom tak blízko a ke všemu taková náhoda… nebo že by osud? Kdo ví, jen čas měl ukázat…

A bylo tu loučení i vyprovázení k raketě. Samo sebou se to neobešlo bez médií a takové té smetánky, která chtěla být u všeho nového a výjimečného. Řečnilo se, gratulovalo, no prostě předstartovní humbuk, horší, než když jezdec vyhraje formuli jedna… I rodiny se přišly rozloučit, ale já už žádnou neměl a tak jsme tam jen tak stál a díval se na ostatní…

„Hlaste připravenost!“ zaznělo od Tomáše, koordinátora výpravy. „První!“
„Inženýr, připraven.“
„Druhý!“
„Navigátor, připraven.“
„Třetí!“
„Kybernetik, připraven.“
„Čtvrtý!“
„Biochemik, připraven.“
„Pátá!“
„Doktorka, připravena.“
„Deset nula šest, připravit start,“ zavelel Tom.
Chvíli bylo ticho… čekalo se totiž na mě.
„Gravimetr v ose, jsme připraveni,“ odpověděl jsem.

Raketa byla nakloněna. Nebyl to přímý start, ale šikmý, taktéž novinka oproti předešlým startům. Vlastně celé to bylo jiné, než jsme znali z dřívějška, jen ovládací pult v kabině se takřka nezměnil. Pravda přibylo několik budíků a spínačů, ale zkušený velitel i já, jakožto navigátor, se se vším snadno a rychle sžil. Radiovou komunikaci, spolu s navigací jsem měl na starosti já.
„Deset, devět, osm…“ znělo z řídícího střediska ve sluchátkách.

„Mám divné mrazení v zádech,“ kníkla Saša sotva slyšitelně, spíš tak pro sebe.
„Copak? Bojíš se?“ zeptal se Tom.
„Já ti ani nevím, Tome. Prostě nejsem ve své kůži.“
„To je jistě těmi novotami,“ podotkl jsem.
„Neboj, rychle si zvykneme a pak to bude pohodička,“ snažil se ji uchlácholit Petr.

„Tři, dva, jedna… START!!!“

Zařvaly motory a raketa se zatřásla jako list osiky. Po chvíli třes ustal a bylo slyšet jen nepatrné vrnění. To se raketa odpoutala od země.
„Reaktor překonal kritický bod,“ zaznělo od inženýra. Což znamenalo, že od této chvíle běží De-Kerův reaktor na plné obrátky a že již napořád bude v chodu, když se nic nestane…

Vesmírný koráb, který nás měl dopravit až na Urtigo, se podobal spíše protáhlému krku s hlavou na konci. Tam byla řídící sekce a tam jsme všichni měli být v sedačkách připoutáni a připraveni ke startu.
Doplňovalo se palivo, nakládaly zásoby, ale také zcela nové skafandry pro pobyt v hlubinách s patřičnou zátěží na botách. Též jsme měli vézt několik ponorek pro hlubinné práce a to i v extrémních hloubkách…
Plán byl takový, že raketa zůstane na orbitu Urtiga a do oceánu se spustí výsadkový modul. Po dosednutí na dno se měl rozložit, načež vznikne jakási podmořská laboratoř, naše základna pro výpravy. Nutno dodat, že dosti sofistikovaná. S kyslíkem jsme si starost dělat nemuseli, ten se dal snadno vyrobit elektrolýzou – rozdělit vodu na kyslík a vodík. I vodík se pak dal zužitkovat. Byl palivem pro naše ponorky a také pro generátor, jenž zajišťoval tak potřebnou elektřinu právě na tuto elektrolýzu. Vědcům na Zemi se povedlo téměř dokonalé perpetuum mobile. Stroj pracoval skoro na sto procent. Původně se zvažoval fúzní reaktor, ale nakonec z toho sešlo, ať již proto, že se nevědělo, jak přežije cestu (mohlo by dojít ke katastrofě) a pak i proto, že lidé byli ješitní… co kdyby se technologie dostala do nesprávných „ploutví“… Osádka rakety si sice myslela svoje, tak jako já, ale přešli jsme to bez povšimnutí. Velkou část výsadkového modulu tvořil elektronický kalkulátor, který nám měl napomoci v komunikaci. Jeho starší bratříček zabíral na Zemi celou jednu malou budovu. Tato novější verze byla posílena o nové čipy a celkově byla konstruována s ohledem na prostor, kterého bylo už tak proklatě málo.
Za necelý měsíc byla tedy výprava připravena. Nutno dodat, že ne všichni měli tu trpělivost. Ivoš, biochemik, náš mladý a ještě nezkušený člen výpravy, byl celý netrpělivý. Už se viděl, jak přinese z výpravy na Urtigo ty největší poznatky a zahanbí nás svými výsledky před celým kosmologickým kongresem. Nerozmlouvali jsme mu to, jelikož jsme tuto počáteční fázi nadšení taktéž zažili a kdysi na tom byli obdobně. Jen koordinátor výpravy Tomáš, měl jakési zlé tušení. Ale to, co tušil, se mělo odehrát daleko později, a mnohem dramatičtěji, než si dokázal vůbec představit.
David, kybernetik, kontroloval svoje elektrické potvůrky, roboty, a nedal se nijak vyrušovat ze své práce, i když se mu co chvíli zježily vlasy, jak dostal elektrický výboj, když se dotkl nechráněného kabelu. Jen zaklel a pokračoval dál.
Inženýr Petr kontroloval strojovnu a snažil se připravit De-Kerův reaktor na start. Byl první svého druhu - zkušební. Kontroloval paprsek antihmoty a snažil se nalézt nejvhodnější místo účinku. Z výroby byl sice nastaven a ozkoušen, ale zkušený inženýr věděl, že je třeba ho pořádně doladit… lidi, když nad nimi nevisí bič, všechno odfláknou… a měl pravdu. Mořil se s tím pomalu celý týden.
Saša, lékařka, si zas dávala do kupy nemocnici, či spíše dvě lůžka a potřebné operační nástroje i vybavení.
A já? Já koukal do navigační mapy a projektoval nejvhodnější cestu na Urtigo.

Seděli jsme v baru a za námi naše gorily. Byla sobota odpoledne, měsíc po tom, kdy jsme se zde všichni měli sejít…
„Tak vás tady všechny vítám,“ začal koordinátor a přejel po nás pohledem, „a začneme... Naším prvořadým cílem je navázání kontaktu, ale ne za každou cenu.“
„Ano, už jsme vypracovali nejlepší plán, jak bychom měli postupovat…“ a Petr předložil Tomášovi náš plán z rozpravy u mě.
Tomáš jej zběžně prolítl a pak se rozvykládal: „Výborně, udělali jste kus práce, ale přece jen jste na něco zapomněli, na plán B. A to, co se stane, když s námi nebudou chtít komunikovat, či se stane nějaká nenadálá událost. Co budeme dělat pak?“
„O to si starosti nedělám, vymyslíme ho za pochodu!“ komentoval nabubřele Ivoš.
„Hele, ty mladej, zamysli se, za pochodu znamená, že to budeš vymýšlet stylem jedna, dva, deset, patnáct… a bude ti chybět to, co je mezi tím… nech si poradit a radši poslouchej zkušenější!“ důrazně řekl David.
„David má pravdu a Tomáš zrovna tak, musíme to promyslet víc, co kdyby… Mám takové tušení, že to bude tentokrát o ústa,“ vyjádřila svoje pocity Saša.
„Sašo, nemaluj čerta na zeď!“ vložil se do debaty Petr.
„Tušení mě nikdy nezklamalo, však víš… Ostatně posledně jsem jej taky měla a potvrdil se.“
„No tak lidi, hlavu vzhůru, nejedeme na popravu, ale na klasický průzkum. Jediné, co se teď změní, je, že budeme navazovat kontakt. Ostatní zůstává při starém,“ snažil se vyhrocující se situaci zklidnit Tomáš.
„To je pravda, můžeme použít staré plány a jen je poupravit k těmto podmínkám,“ a vytáhl jsem svazek papírů z minulé výpravy. Mnozí mě považovali za blázna, že neustále píšu ručně perem, jako za starých dob, ale já si na to zvykl. Nějak mě ty technické vymoženosti, jako například magnetická pera, nechávaly chladným.
„Hele ho, zas má ten pakl papírů u sebe, že se ti chce s tím tahat… já bych se na to vysral,“ klasika od Davida. Nemohl si neodpustit hrubý výraz. Pro Sašu byl hulvát, ale my ostatní jsme ho už takového brali, co už, elektrikáři, vlastně kybernetici už jiní nejsou… klejí, klejí a klejí…
„Tohle se mi nikde neztratí, co budeš dělat ty, až ti vypnou elektřinu? Hm? Pochcípá ti veškerý potomstvo!“ a Ivoš se poprvé pustil do Davida. Nutno dodat, že to tak mělo zůstat a oba se měli hádat den co den, hodinu, co hodinu, ale to byla teprve předzvěst k daleko hrůznějšímu dramatu…
„Tak dost, zklidněte hormony, hoši!“ zvýšil hlas koordinátor výpravy. „Ty, Jindřichu, nás seznam s dosavadním postupem a pak se poradíme, co přidat a co ne…“
A tak jsme začali postupně probírat jednu proceduru za druhou, ale u navázání styku jsme se nemohli shodnout. Koordinátor volil opatrnost, inženýr Petr byl pro poněkud více benevolentnější styk a Saša byla pro velkou opatrnost. Nakonec Tomáš rozhodl, že se to doladí, až se k nám přidá fyzik z měsíční základny. Tím debata téměř skončila, jen David s Ivošem si vjeli do vlasů a bylo jasné, že to bude muset asi koordinátor dost často řešit. Nakonec si ale podali ruce a ťukli si skleničkou.
Čekání na start bylo dlouhé, hodiny se měnily v dny… Ale věděli jsme, že je to nutné, co kdyby někdo sabotoval raketu?! Při startu by s námi bylo veta! A tak jsme sice s chmurami, ale i jakýmisi obavami chodili na rampu a dívali se, zda raketa ještě stojí…

Už jsme byli v cele zavření dva týdny a nikdo s námi nemluvil. Jen vždy donesli jídlo a zas zavřeli. Pomalu se tu začala objevovat ponorková nemoc. Nic jsme nevěděli a to bylo nejhorší. Už jsme mysleli, že na nás zapomněli…
„Já vám nevím, hoši. Najednou se mi ani nechce letět,“ pověděla do ticha náhle Saša.
„Neplaš se. To bude dobré uvidíš…“ snažil jsem se jí zvednout náladu.
„Jasně, prozkoumají raketu a letíme, co se může stát?“ zaznělo od Petra.
„Kdybychom se tak mohli na ni alespoň podívat,“ ozval se Ivoš. „Už tu z toho mám ponorku…“
„Myslím, že až si budou jistí, že se nic nestane, tak nás pustí,“ začal uvažovat Tomáš.
„Ty a tvé myšlení… Běž s tím už někam, mě už to tu sere a vůbec, kde jsou dneska s tím jídlem. Mám hlad jako vlk!“ nakvašeně povídal David.
„No tak, kroť se Davide, nejsi tu sám!“ a Tomáš se snažil Davida uklidnit, ten však mlel svou.
„Víte, hoši, zdál se mi zajímavý sen,“ a vstal jsem ze židle, abych se prošel.
„Tak povídej,“ a na Saše bylo vidět, že má zájem poslouchat, i Petr zpozorněl.
„Byli jsme už na Urtigu a nevím co se stalo, ale byli jsme bez elektřiny…“
„To byla jistě sabotáž…“ zaznělo od Davida a Ivoš se toho hned chytil a začal rozvíjet své teorie.
„Nech toho, na to by se přišlo už tady,“ komentoval nastalou situaci Petr.
„O sabotáž asi nešlo, bylo to nějaké divné, měli jsme díru v trupu,“ pokračoval jsem.
„Díru v trupu? Od čeho? Meteor? Srážka?“ vzal si slovo Tomáš.
„Nemám tušení…“
„Zato já mám, že budeme mít co dělat!“ vložila se do hovoru Saša.
„No tak, Sašo…“ Tomáš Sašu znal, ale nechtěl si připustit, že by měla zase pravdu, alespoň tentokrát ne.
„Tak dost, jakmile se odtud dostaneme, tak si raketu prohlídneme. Každý svoji sekci, ať máme jistotu… a už nechci slyšet žádné obavy! Hoši od techniků teď zkoumají všechno na raketě, tak co by se asi tak mohlo stát… Jakmile to dodělají, tak startujeme… Ostatně…“ Tomáš chtěl ještě něco říct, ale v zámku zarachotil klíč - oběd. A tak jeho myšlenka zůstala nedokončená. Moc nám nechutnalo, každý snědl sotva trochu. Dneska to byla fakt bída.
„To je horší, než nemocniční žrádlo!“ a David mrskl příborem o talíř, na znamení, že toto jíst určitě nebude.
„Vem si alespoň trochu, o hladu být nemůžeš…“ nabádala ho Saša.
„Jeden den to vydržím. Radši o hladu, než tohle!“
„Pravda, dneska je to… no… sotva poživatelné,“ přidal se Tomáš.
„Kdy už nás pustí ven? Co myslíte?“ snažil jsem se změnit téma, ale zase v zámku zarachotil klíč. Tentokrát se ve dveřích objevil kapitán.
„Tak už vás konečně pustíme.“
„Hurá!“ neudržel se Ivoš.
„No to je dost!“ přidal se David.
„Co je s raketou? Už je zkontrolovaná?“ nedalo koordinátorovi.
„Ještě ne, ale zdá se, že největší nebezpečí je za námi. Pár lumpů jsme pochytali a už sedí v chládku, tak se snad nic vážného nestane…“říkal nám kapitán Herzlich.
„Takže se na ni můžeme jít podívat?“ zeptali jsme se skoro všichni současně, tak jsme byli na ni natěšení.
„Ale jistěže. Jen budete mít neustále s sebou ochranku, to pro případ, že by se ještě něco přihodilo. To snad do startu vydržíte, ne?“
A bylo to. Po jídle nás hned pustili a my si začali užívat svobodu. Je to paradox, ale i s těmi gorilami za zády to bylo po té době v cele docela dobré.