Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Večerníčky

„Povězte mi teď něco o Verusovi a jeho ženě,“ vyptával se Thomas.
„Verus byl statný mladík s prořízlou pusou, byl jako můj bratr. Znali jsme se hodně dlouho, už od základní školy a byli skoro stále v kontaktu až do toho osudného dne. Ikara byla malá plavovlasá žena, moc milá a věrná Verusovi. Byl to šťastný pár… Verus byl styčným důstojníkem policie a Ikara měla na starost vyučování na jedné z technokratických škol. Učila dějiny a latinu,“ vzpomínal jsem.
„Edgare, jak to viděli oni?“ zeptal se Thomas.
„Mohu říct jen pár slov, o tom, co jsem vytáhl od Veruse. On i jeho žena Ikara se pilně připravovali na útěk. Již měli sbaleno, jen vyrazit. Pečlivě ukryli svá skromná zavazadla do rohu ve skříni a čekali na den odjezdu…“
„To se nebáli?“ přerušil mě Thomas.
„Ano, i ne… tak jako my, ale znáte to… Ikara se bála, ale věřila Verusovi, že vše dobře dopadne a já jemu. To, že to bude pro ni poslední cesta v životě, neměla ani tušení. Co víc než poslední cesta, cesta do záhuby, krok sun krok ke smrti, plíživě, pomalu a lstivě. Ani Verus nemohl tušit, co se odehraje a že i on nepřežije tuto cestu. Oba byli příliš důvěřiví, ale znali riziko, že mohou padnout do spárů technokratů...“
„To by bylo nemilé. Jak to s nimi dopadlo?“
„Nemilé by bylo dobré, to by nebylo nejhorší… Smrt si pro ně měla přijít v jiném hábitu, daleko strašnější, než si dokázali vůbec představit… bože...“ najednou se mi to vybavilo před očima, jako bych tam zas byl. „Má Helen… bože… Helen… nééé!“ Slzy mi vytryskly z očí…
„Uklidněte se. Tu máte vodu, napijte se,“ snažil se mě udržet Thomas. Musel jsem v sobě sebrat veškerou sílu, abych mohl pokračovat.
„Vidím to teď tak, jako by se to odehrálo před chvílí… Loď se rozbila o útes a všichni se snažili doplavat na břeh. Nikdo neměl ani tušení, co se odehraje v dalších okamžicích.“
„To lodivod neviděl útes?“
„I viděl, bylo to záměrné, jak jsem se později dozvěděl. Shodou okolností utonul a já díky tomu, že jsem mu byl podobný, přežil. Vylovila mě loď schovaná za útesem.“
„Takže to bylo plánované...“ odhadoval Thomas.
„Ano, bylo. Takto to dělali s každou várkou utečenců.“
„To se jim muselo hezky prodražit...“
„Ani ne, ta kocábka ve které jsme se plavili za moc nestála, jen nafukovací člun s motorem.“
„Kolik jste zaplatili za tu cestu do ráje?“
„Stálo nás to celý majetek. Vlastně všechny kredity. Hned, jak nás kontaktoval průvodce, tak nám vysál z karty všechny kredity a sepsal s námi smlouvu o postoupení movitého majetku na společnost TRANS-TERA-KRAK. Tím byla transakce ukončena a hned nás naložili a odjeli s námi do přístavu.“
„To jste jim věřili?“ nevěřícně na mě hleděl Thomas.
„Co jsme mohli dělat, couvnout se už nedalo.“
„Dá se ta společnost nějak dohledat?“
„Jistě, je to jedna z vládních organizací, co jsem se dozvěděl. Ostatně ono TERA-KRAK je takovým odvozeným cílem destinace, kam všechny přepravovali.“
„Kam tedy?“
„Na ostrov… bože… proč mě to nenapadlo dřív...“ a rukama jsem si zakryl tvář, jelikož mě opět vytryskly slzy z očí.
„Na jaký ostrov?“
„V Oceánii, peklo pekla...“
„Jakže?“
„Prostě peklo... nic, co by chtěl kdokoli zažít...“ poslední slova zněla skoro neznatelně, jak jsem se zajíkal žalem.

„Proč jsi tak smutný Edgare?“ optala se mě Helen. Moje žena byla starostlivá a stále se starala, abych nestrádal, ale dnes to bylo jiné.
„Víš proč, ne?“ odvětil jsem a upřel na ni dlouhý svíravý pohled.
„Netuším, povíš mi to?“
„Děti.“
„Nezačínej s tím zas, víš že to nemá smysl a zbytečně bychom se hádali.“
„Jak nemá smysl, jinde děti mít mohou, jen my tu ne, proč asi?!“
„Žiješ tu, tak se s tím srovnej a dost už, nechci už na toto téma nic slyšet!“ načež odběhla do kuchyně a z ní se zanedlouho ozval mírný pláč.
Zvedl jsem se z křesla v obýváku a šel za ní ji utěšit. Věděl jsem, že by je chtěla, ale nebyla tu žádná možnost, až na jednu… riskantní… útěk, ale to jsem teď nemohli.
„Víš Helenko, já chci, ale ta naše společnost...“
„Mlč, být co k čemu, tak už jsme dávno za velkou vodou,“ myslela tím na druhém kontinentě, kde je to možné. Tady, v našich končinách, pesticidy způsobovali mužskou neplodnost.
„Vždyť se snažím, abychom taky měli. V práci mi slíbili povýšení a tím pádem snad i možnost dítěte,“ snažil jsem se ji uchlácholit.
„Snad?“ vyjekla Helen nakvašeně. „To ti je to úplně jedno? Dupni si!“
„To právě že nejde. Pokud nedostanu příslib, tak s tím nic dělat nemůžu.“
„A jak se ten příslib získá, víš?“
„To víš taky, že ne jen tak…“ bylo to za zásluhy ve výzkumu a už mi taky bylo zle. Ne od žaludku, jako spíš z nervů.
„Jdu na pivo, chceš něco donést, když už půjdu ven?“
„Běž si kam chceš, když je ti naše manželství ukradené!“
„Heli...“ snažil jsem se ji obměkčit „vždyť víš, že tě mám moc rád…“
„To jo, ale chlapy asi víc!“ a bouchla s dveřmi od kuchyně. Bylo jasné, že dnes už s ní nic nebude a tak jsem sbalil kabát a vyrazil do města. Co taky, přemlouvat ženskou, která si cosi usmyslela nemá smysl. Však ono jí to přejde, říkal jsem si, ale opak byl pravdou.

Svět ve kterém jsem se narodil byl technokratický, nikde ani známka toho, že by lidé znali lásku, romantiku, či něco podobného. Tedy ne v této společnosti a ti co lásku znali, ji tajili.

„Hele Edgare,“ povídá mi Verus v klubu. „Víš, že kdesi na druhém konci země je to jinak?“
„Vážně a kde?“
„Kdesi v Oceánii,“ odpovídal již natěšený Verus. Pilně se totiž připravoval na únik z naší země kamsi do neznáma.
Já tehdy byl ještě mladý a má žena též a tak mě pojednou pojal nápad zkusit to taky…
„A víš, jak se tam dostat?“ optal jsem se ho.
„Ano, i ne. Mám známého a ten má zas kontakty dál. Prubnete to? Já a má žena jo,“ přesvědčoval mě Verus.
„Nevím, musím se poptat Helen.“
„Tak jednejte rychle za čtrnáct dní vyrážíme.“
„To je dost na rychlo...“
„Čím dřív, tím líp. Nehodlám tu trávit už ani minutu navíc.“
„Dobrá a co ještě potřebujeme vědět?“
„Nic si neberte, jen kredity, něco v čem pojedete a maximálně jedno příruční zavazadlo. Ale ne že o tom někomu řekneš mimo Helen!“
„Máš mé slovo, stačí?!“
„Stačí. Domluveno tedy. Za týden sem přijďte oba, jak jste se rozhodli.“
„Dohodnuto,“ podali jsme si ruce a já zamířil s touto zajímavou zprávou domů. Tam mě však čekalo rozčarování.

Doma na mě čekala policie a ptali se, kde jsem byl a s kým jsem mluvil. Popravdě jsem pověděl, že na pivu za chlapy podívat se na fotbal. Chtěli i jména, tak jsem jim je řek, ale nic o tom, co mi řekl Verus. Bylo to podivné. Helen na mě měla upřené oči, jako by čekala, že ještě něco přijde a že mám mlčet, ale chlapíci se bez dalšího vyptávání otočili na podpatku a vypadli ze dveří.

„To jsem ráda, že už jsou fuč,“ oddychla si Helen, jen co za nimi zamkla… Odvedla mě do obýváku a tam mi vše pověděla. Byli tu prý kvůli dítěti, že prý jsme loajální a tak prý tu je velká šance, že se nám poštěstí. Sama však připustila, že je to podivné. Zjevili se zanedlouho potom, co jsem odešel a posuňkem mi naznačila že je tu asi mikrofon. Ještě že tak. Už, už jsem se jí snažil říct tu novinu o útěku… A tak jsem si ji musel nechat na jindy.

Naši vrstevníci tvrdě bojovali proti vládě a díky tomu byli stíháni a vězněni… Technokraté se je snažili umlčet, avšak marně a tak hledali kde se dalo, po domácnostech, v práci, v klubech. Co chvíli bylo slyšet z amplionů na ulici, jak se mají lidé shromáždit a bedlivě naslouchat našim vůdcům a kdo neuposlechl, toho hned brali a dlouze jej vyslýchali, po jiných se země slehla…

Panoval strach a nejistota a to byla voda na mlýnské kolo vládnoucí třídy. Ta tu měla navrch. Bylo všeobecně známo, že lidé mohou mít jen jedno dítě a to v závislosti na tom, jak budou dobře hodnoceni. Případně si připlatit za jedno a to nehoráznou sumou. Děti se rodily ze zkumavky, jelikož ve světě vládla neplodnost – důsledek nadměrného použití nového pesticidu na hubení hmyzu. Avšak kdesi v dáli prý byla země, kde tohle nebyl problém a děti se tam rodily normálně. Vytoužené místo romantiků, kteří technokratickou vládu neuznávali.

Seděl jsem v pološeru, jen lampa osvětlovala kus místnosti. Naproti mně seděl Thomas, zástupce deníku La Grada. Nevěřícně na mě hleděl, když jsem mu vyprávěl poutavý příběh, který jsem zažil.
„To je neuvěřitelné. To vše můžete dosvědčit?“
„Ano, mohu,“ přitakal jsem. A najednou mi bylo líto toho všeho, co jsem prožil. Ne snad proto, že bych nebyl rád, že jsem na živu, ale kvůli tomu utrpení druhých. Byl jsem jediný, kdo se zachránil z té, snad nejhorší, noční můry. Ano, tak jedině lze popsat poslední okamžiky lidí, kteří… ani nemyslet, jak hrůzné to bylo…

Celá průzkumná výprava se dala do hledání Jindřicha. Prvně letěli do míst, kde ho slyšeli naposledy.

„Led, samý led!“ suše konstatoval koordinátor.
„Tady ho takto nenajdeme. Bez signálu má me pramalou šanci,“ posmutněl fyzik.
„Ale musíme přece něco udělat?!“ vykřikla málem Saša.
„Hele Sašo, museli bychom pod led a hledat ho tam…“ chtěl pokračovat Tomáš, ale Saša ho přerušila.
„Tak vykopeme díru a pojedeme za ním na sondách!“ nenechala se Saša odbýt.
„Moc dobře víš, že je to bláznivé počínání. Jindřicha takto asi těžko najdeme, kór, když byl zavlečen někam dál a pak, ani sond nemáme dost. Musíme myslet na přežití,“ nenechal se vyvést z míry Tomáš.
„To je pravda, ostatně, nemyslím si, že by ho zabili. Doufejme, že tu našel nějakou podvodní jeskyni. Jistě se vše v dobré obrátí,“ uvažoval nahlas Zdeněk a tak trochu se snažil uklidnit Sašu, které rozčilením i smutkem tekly slzy po tváři.
„Přece ho tu nemůžete jen tak nechat?!“ zajíkala se Saša pod náporem slz.
„Je v božích rukou. Nám nezbývá nic jiného, než se postarat sami o sebe. Tady už nic nevymyslíme. Otáčím to!“ řekl koordinátor Tomáš a helioplán se pootočil kolem své osy a namířil si to zpět k raketě.
Saša nebyla schopna slova. Slzy jí kanuly po tváři, jako vločky, které se teď snášely z oblohy, dopadajíce na přední sklo helioplánu. Nutno dodat, že zpáteční cesta byla ve znamení smutku, hlavně pro Sašu.

„Tak co? Našli jste toho parchanta?“ zeptal se David.
„Ne…“ odpověděla se smutkem v očích Saša.
„No,co se dá dělat. Musíme se zabezpečit sami. Třeba se po čase objeví, kdo ví,“ dával Zdeněk naději Saše, ale sám též přestával doufat.
„To jim jen tak neprojde… kašlu na úmluvy… nandáme jim to!“ neudržel se Ivoš a kvapem vyletěl ze dveří směrem do navigační kabiny.
Nikdo v tu chvíli nečekal, co se stane, ani koordinátor…
Pojednou se raketa zatřásla a ozvala se ohlušující rána. To jak paprsek antihmoty prorazil led a zničil část podvodního města. Ivoš to namířil přímo do míst, kde viděli ona stavení v oceánu.
Všichni se ihned nahrnuli do řídící kabiny. Ivoš byl bledý, zuby zaťaté, žíly mu naběhly.
„Proboha, Ivoši, co tě to napadlo?!“ vykřikl koordinátor.
„Kašlu na to, speču je jak sardinky na oleji, chtěli válku, mají ji mít!“ a už nabíjel na další ránu.
Kybernetik s fyzikem i koordinátorem měli co dělat, aby ho do řídícího pultu odtrhli. Byla to prekérní situace. Teď byli doslova ve válce. Nešlo to vzít zpět. To se Tomášovi líbilo o to méně, když Jindřich je stále ještě někde tam… Ivoše spoutali a píchli mu sedativa, ale na to už bylo pozdě.
„Tak a je to v kélu, co teď?“ povzdychl si David.
„Co by, počkáme, ale tak jako tak musíme uvést do chodu ničitele. To je naše jediná podmořská zbraň,“ řekl Tomáš a podíval se na inženýra.
„Tobě se to řekne, ničitele jsem ještě ani neviděl. Je zaházený minimálně půl tunou šmelcu,“ a Petr se dost zachmuřil.
„Tak ho musíme co nejdřív odházet. Nějakou operativní zbraň přece musíme, kurva, mít!“ neudržel se David.
„Máme přece paprskomety,“ ozvala se Saša.
„Hrozně rád bych věděl, jak je použiješ pod vodou. Nejsou nato stavěné,“ vysvětloval Tomáš.
„A radiomety?“ optal se Zdeněk.
„Ano, můžeme jim dát obohacený roztok, ale jsou to jen kropící konve. Jejich dostřel je sotva kilometr a pak je to nebezpečná zbraň i pro střelce, nemá-li na sobě metrákový pancíř.“ A koordinátor se zachmuřil.
„Tak se mi zdá, že máme na palubě samé neužitečné věci. Jinými slovy nemáme žádnou zbraň mimo ničitele, který je teď zatím nepřístupný. Tak co tu tak stojíte?! Pojďte mi raději pomoct do strojovny!“ namíchl se inženýr.
„Klid Petře, ostatně, jak jste tam dole na tom? Kdy budeme moci vodu odčerpat?“ zeptal se koordinátor Tomáš inženýra.
„No, ještě to pár dní potrvá, ale počítám, že na konci týdne už se do toho budeme moci pustit. Především musí být v pořádku Ivoš, bez jeho biochemických znalostí se neobejdeme,“ suše konstatoval Petr.
„Dobrá, stejně teď nemáme nic jiného na práci a musíme čekat co se stane. Tak dem do strojovny, ať už je ta zkurvená práce za náma…“ a David si odplivl na znamení, že té diskuze má tak akorát po krk a už chce něco dělat.
„Počkej, ty tam teď nemůžeš,“ vložila se Saša. „Musíš si odpočinout, zapomněl jsi snad na střídání? Chceš mít nemoc z ozáření?!“
„No jo vlastně… Tak jdu do knihovny, třeba tam něco najdu, co by se byť jen trochu podobalo naší situaci. Na tom milionu disků, co máme v databance, se jistě něco najde.“
„Tak to pochybuji. Ale jak myslíš, alespoň se zabavíš na tu chvilku,“ a koordinátor poplácal Davida po rameni. Tím debata skončila a všichni se zase vrhli do práce.

Na palubě lodi to teď vypadalo nevalně…
„Ztratili jsme spojení Tome!“ vyjekla Saša a slzy jí vytryskly z očí.
„Co teď?“ a koordinátor se na chvíli zamyslel, ale neztratil hlavu. „Vyčkáme, co bude. Jistě se nám ozve.“
„Snad ho neodtáhli moc daleko. Má jen omezenou zásobu kyslíku. Co ho to jen napadlo, dát se takto všanc?! Hrom aby do něj!“ začal láteřit David.
„Musíme jim dát na srozuměnou, kdo je tu pánem! Vytáhneme…“ neudržel se Ivoš. To se projevila jeho horká krev.
„Ruplo ti v bedně? Víš, jak by po takovém útoku dopadl Jindřich?“ skočil mu do řeči David a oba se do sebe nevybíravě pustili.
„Tak už dost!“ ukončil hádku koordinátor. „Copak vás ani jednoho nenapadlo, že jsme v pěkné kaši? Nevíme zda se odtud vůbec dostaneme a teď jsme ještě ztratili Jindřicha. Válka je to poslední, co teď potřebujeme. Ano, máme Ničitele, ale to neznamená, že se necháme vtáhnout do bitvy, kterou bychom beztak nevyhráli. Nezapomeňte, že ony tu jsou doma. My jsme vetřelci, ať už se na to budeme dívat z jakéhokoli úhlu…“
„Ale…“ chtěl ještě Ivoš něco říct. Koordinátor ho však zarazil.
„Pravda, musíme myslet na to, jak dostat Jindřicha z područí ryb. Stejně nemáme moc na výběr,“ konstatoval suše Zdeněk, nejstarší člen výpravy a zkušený kosmonaut.
Saša byla celá zdrcená a nezmohla se na jediné slovo. Hlavou se jí honily myšlenky na Jindru, a co ho asi tak čeká. Jedna ošklivá scéna střídala druhou. Zlé myšlenky se jí nedařilo zaplašit a tak brečela a brečela, sotva dechu popadala.
„Uklidni se Sašo. Jindřicha všichni dobře známe, je to zkušený člověk, jistě si poradí a pak, kdo ví, proč ho táhli někam dál. Jistě by zbytečně neriskovali. Ostatně to, že nechtěli, aby jsme viděli vše, ještě nic neznamená. Třeba si s Jindrou chtějí promluvit osamotě,“ snažil se Sašu uchlácholit Zdeněk a současně dumal, co asi ty ryby vedlo právě k tomu útoku na sondu.
„To je zajímavá myšlenka, ale na to nemáme čas a Jindřich taky ne. Nezapomeň, že má jen omezenou zásobu kyslíku,“ vložil se do debaty Petr.
„To není jisté… Četl jsem pečlivě záznamy z Mageny II a tahle planeta je vlastně takový ementál. Co když je tu nějaká podvodní jeskyně s kyslíkem?“ pokračoval s uvažováním fyzik.
„S tím tvým CO KDYŽ si nevystačíme, musíme mít jistotu a bez kontaktu jsme v háji,“ nabroušeně vyjel David.
„Ať tak, či onak, jsme bez Jindry, takže se dle toho zařídíme. Jedna skupina bude pracovat na zprovoznění reaktoru a druhá, tu si vezmu na starost já, poletí s helioplánem do míst, kde se nám Jindřich ozval naposledy. Třeba se nám ho podaří najít,“ a Tom pohladil uslzenou Sašinu tvář, na znamení, že s ní soucítí. Doma měli zůstat inženýr, jež dohlížel na opravy ve strojovně, biochemik a kybernetik. Koordinátor s fyzikem a doktorkou měli letět helioplánem nad oceán, do míst, kde Jindřicha slyšeli naposledy. Koordinátor byl zkušený a tak nenápadně mrkl na fyzika. Ten pochopil. Bylo mu jasné, že je to marná práce, ale chtěli dát naději Saše. A jak se říká, naděje umírá poslední…

Velryby mě doprovázely k tomu podivnému světlu uprostřed hlubin. Po pár minutách jsme se vynořili uprostřed osvětlené jeskyně. Světlo zde bylo nazelenkavé, jakoby fosfosreskovalo. Vydrápal jsem se na rudý písčitý břeh, plný rozličných strojů. K čemu měly sloužit, to jsem nevěděl. Byl tu čilý ruch. Oni vodní lidé zde pracovali v podobných skafandrech, jako jsem měl já. Sotva mě uviděli, tak se ke mě shlukli a začali mě osahávat. Podíval jsem se na měřič ovzduší a zjistil, že je tu téměř totožná atmosféra jako na Zemi, jen o něco více kyslíku. Odhodlal jsem se, sundal helmu a nasál plnými doušky čerstvý vzduch. Ano, byl jsem skoro zachráněn. Alespoň prozatím. Najednou jsem si to uvědomil… Já neprošel dekompresí a přesto žiji. Neskutečné! Ale na druhou stranu je to bezva útočiště. Musím to tu omrknout víc, pluly mi myšlenky v hlavě. Z přemýšlení mě vyrušilo plácnutí do vody, a jak ona ze sebe vypustila gejzír vody. Část kapek přistálo i na mé hlavě. Potom se opět ponořila a už jsem ji neviděl. Vodní lidé kolem mě udělali těsný půlkruh a tak jsem si je mohl lépe prohlédnout z blízka. Jak už bylo řečeno, vypadali jako lidé, ale měli vodní znaky, to jest žábra na krku, kterými pili vodu ve skafandrech. Oči měli temně černé a ten pohled. Zprvu byl zvědavý, ale stačil jeden neopatrný pohyb a rázem se všichni schovali. To jsem jen vytáhl stravovací trubičku ze skafandru, abych nasál trochu jídla. Ano, tekuté jídlo, to bylo jediné, co jsem měl. Nebylo ho ve skafandru mnoho a tak jsem si jen „uďobnul“. Nevěděl jsem jak dlouho tu zůstanu a jít takzvaně na ryby by tu, v této situaci, asi považovali za útok. Každopádně jsem měl možnost prohlédnout si okolí důkladněji. Přiblížil jsem se k jednomu za strojů a poznal po delším ohledávání, že je to výrobník řas. Tedy jakési stravovací zařízení. Odebral jsem vzorek do zkumavky a obhlížel další stroje. U některých bylo jasné k čemu slouží. Byl tu důlní automat i jakási chodítka, která sloužila k přepravování nákladu. To bylo zajímavé, jako by nevěděli, že kola mají lepší možnosti. Ale pak jsem si to uvědomil. Musí chodit i ve vodě a tam jsou kola k ničemu, především na bahnitém, či písčitém dnu. Moc důmyslně to vyřešili. U jiných strojů jsem si marně lámal hlavu, k čemu asi tak mohou sloužit. Petr by jistě věděl, nebo si domyslel, je přece inženýr a už viděl v životě ledacos. Snad se nám to posléze podaří objasnit. Samo s sebou, vodní lidé mě nenechali bez dozoru. Celou dobu, co jsem si vše prohlížel, mě doprovázel jeden z nich. Nebyla to eskorta, nebyl jsem vězeň, protože mě neustále pobízel a vedl k dalším stojům. Asi se chtěl pochlubit a všechno mi ukázat. Sám byl asi dost starý, protože měl na čele hluboké vrásky. Prohlídka skončila asi za dvě hodiny a pak se tu opět vynořila ona. Stařík mě pak pobídl, ať si vezmu přilbu a jdu za ním do vody. Co mi ještě chce ukázat? Uvažoval jsem. Viděl jsem důlní vybavení, asi mi chce ukázat celý proces až po hotové výrobky. Kyslíku jsem měl ještě na hodinu a půl. To bylo dost málo. Nesmím s ním plýtvat a tak jsem nasadil přilbu a pomalu, co mi noha dovolila jsem se sunul do jakési díry, v níž byla voda. Kam asi vede?

Sunul jsem se se sondou blíž k těm domům. Ona mě následovala. Ostré světlo sondy osvěcovalo zrovna průčelí jednoho z domů, když v tom se tam mihl člověk. Byl jsem pln úžasu. V té krátké chvíli jsem si stačil jen všimnout, že je drobet odlišnější, než my, ale byl to člověk.
„Viděli jste ho?“
„Ano, zdá se, že je uzpůsoben pobytu ve vodě. Najeď tam blíž, Jindřichu,“ ozval se koordinátor.
Chtěl jsem se přiblížit, ale ona mi zatarasila cestu. Takto to asi nepůjde. Ploutví, celkem znatelně, mě vybídla, aby jsem plaval za ní. Pluli jsme na volné moře. Chtíc nechtíc jsem se musel podvolit, byl jsem vetřelec, i když… Po mé pravé straně plula ona a po levé ten mladý žralok.
Dopluli jsme až na konec korálového útesu a tam na nás čekaly další velryby.
„Jindro, vydrž, zkusíme jim něco poslat přes sondu v jejich pískotu,“ promluvil po delší chvíli do vysílačky Zdeněk.
Netrvalo dlouho a zpráva se odeslala. Já jí nerozuměl, ale zato velryby asi ano. Okamžitě se kolem mě shlukly, sotva jsem měl prostor pro manévnování.
„Co jste jim to poslali? Nějak více dotírají, nemůžu se hnout z místa. Uvěznily mě tu!“ vyděšeně jsem mluvil do vysílačky.
„Že musíme zatím zůstat a jsme silně poškozeni,“ ujal se komunikace Tom.
„Zase pískají, rychle to přeložte, protože mě kamsi vlečou…“ a najednou jsem se bál o život, kyslík docházel a já byl hluboko. Musel jsem počítat s časem na dekompresi a tak jsem se snažil vymanit, ale velryby mě nepustily. Byl jsem zajatec s vidinou pomalé a kruté smrti.
Pluli jsme podél dna a já uviděl něco jako hutě. „No sláva! Opravíme raketu!“
„Co to plácáš? Už ti přeskočilo? Vrať se hned zpátky!“ vyděšeně vyjekla Saša.
„Ale vůbec ne, jen se pořádně podívejte! Hutě!“ mé vzrušení nebralo mezí.
„No vážně, hutě, ale jak kurva udržují oheň pod vodou?!“ zaznělo od Davida.
„No tak, Dejve, zklidni se, vše se jistě objasní. Pošleme jim další zprávu,“ a koordinátor cosi napsal na kus papíru a dal to fyzikovi, aby to šel přeložit.
Zanedlouho se Zdeněk vrátil s diskem, na kterém byla Tomova zpráva.
„Jindro, vysíláme, pusť jim to…“
„Jasně, jsem zvědav.“
Chvíli se nedělo nic, jen velryby kroužily kolem mě a pak se naboku objevil obří rejnok. V tu ránu vodu prořízl obrovský elektrický blesk a zasáhl sondu. Byl jsem ztracen. Bez sondy se k raketě jen těžko vrátím a komunikace s nimi je taky v tahu.
„Viděli jste to? Sonda je kaput!“
„A do kočičí prdele, zrovna teď!“ vyhrkl David.
„Pomalu se s vámi loučím, zase mě vlečou dál,“ můj strach měla korunovat eskorta žraloků i to, že vysílačka ve skafandru měla jen omezený dosah a už přestala fungovat, jak jsem zjistil z mlčení na druhém konci. Co se mnou asi chtějí udělat? A jak se asi domluvím s našima? Uvidím je ještě někdy? Tyto otázky měly ale počkat. Byl jsme tažen podél dna, dál a dál, pryč od těch podivných hutí. Najednou se nademnou rozjasnilo. Světlo? Tu v této hloubce? Vysvětlení mělo přijít v příštím okamžiku…

Zrovna mi končila služba u vysílačky. Nic se zatím nedělo, ryby mlčely. Bylo to podivné. Co se asi odehrává u nich. Jakmile mě vystřídal Tom, tak mi to nedalo, oblékl jsem si s obtížemi skafandr a vyšel ven před raketu. Zkontroloval jsem nastavení emitorů a poslední hlášení, ale byl tu klid. Slunce zrovna vycházelo a tak se mi naskytl půvabný pohled na ledovou plochu. Popošel jsem k díře, kudy jsme spustili generátory a chvíli jsem tam jen tak stál a tu se pod dírou ve vodě objevil mladý žralok. Chvíli kroužil kolem napájecích kabelů, co vedly od generátorů a pak vystrčil hlavu a zase zmizel pod vodou. Udělal jsem krok zpět, ale pak jsem se zase přiblížil k díře. Opět se ta scéna opakovala. Bylo to zvláštní, jako nějaká hra. Chvíli jsem posečkal a opět se vynořil. Jeho oči měly v sobě cosi zvláštního. Jakousi touhu, pokud se o tom dá u ryby vůbec mluvit. Ale najednou jsem si uvědomil, že tu nejsem na Zemi a že tu ryby asi mají mezi sebou nějaký jazyk. Pokusil jsem se… Lehl jsme si na břicho a natáhl ruku k vodě. Byl to riskantní pokus. Koordinátor by mně za to jistě vynadal, jak se mohu opovažovat takto riskovat život, ale já měl jasný cíl… komunikaci. Netrvalo dlouho a žralok vyskočil z vody a tělem se mi otřel o ruku. Zkusil jsme se nahnout níž, abych na něj dosáhl víc, ale skok už neudělal, jen se na chvíli zastavil naproti mně a dlouze mi hleděl do očí. Ty jeho byly temné, ale bylo v nich cosi jako porozumění i zvědavost zároveň. Odhodlal jsem se. Pomalu jsem se spustil po laně do vody. Voda mě nadnášela, takže jsem neměl takové problémy s nohou, jako na ledě. Znova se objevil, otřel se mi o tělo a posečkal, než jsem se chytl jeho hřbetní ploutve. Co má asi za lubem, prolítlo mi hlavou. Ale dál jsem už neuvažoval. Byl jsem tažen do hlubin… Trvalo dlouho hodně dlouho, než jsme dopluli až ke dnu. Tam, u skaliska, byly vidět jakési příbytky. Ano, byly to domy, ale jiné než jsem, znal ze Země.
Neudržel jsem se a vykřikl: „Bože, civilizace! Neskutečné!“
„Haló Jindro, kde jsi? Snad ne někde venku?“ ozvalo se ve vysílačce.
„Sašo, nebudeš tomu věřit, jsem dole ve vodě u skaliska a je tu čilý ruch,“ snažil jsem se o souvislou větu, ale moc mi to nešlo, jak jsem byl vzrušený.
„Panenko na nebi, ihned se vrať, vždyť se může něco stát!“
„Ne, ne, když už jsem dole, tak si to tu z blízka hezky prohlédnu. Kyslíku mám ještě na čtyři hodiny. Vyřiď Tomovi, že ryby se mnou navázaly kontakt a ukazují mi tu jejich město. Mimochodem, pošli za mnou sondu. Myslím, že budete dost překvapeni. Zapnu si lokátor…“
„Dobře, zavolám ho, ale miláčku, dávej na sebe pozor!“
„Budu, neboj…“, nedokončil jsem větu, protože v tu chvíli jsem ji uviděl. Byla to totiž ona. Přesně ta velryba, kterou jsem před odletem, ještě na Zemi, spatřil ve snu. Chvíli kolem mě kroužila a pak na mě upřela dlouhý pohled. Věděl jsem že teď mám šanci, buď a nebo. Pomalým pohybem jsem se jí dotkl. Určitě to ucítila a na znamení, že se nemám čeho bát, proplula pod mými prsty. Tu se v dáli objevil další žralok. Tento vodou přímo letěl a jak se přibližoval, tak se mu začala otvírat pusa a já viděl jeho ostré zuby. Vypadalo to tak, jako by si mě chtěl dát k obědu. Ale ona mu vplula do jeho dráhy a zarazila ho. Bylo to podivné. V tu chvíli se objevili další žraloci a eskortovali, dá-li se to tak nazvat, onoho žraloka dál ode mě. Ten mladý byl se mnou stále a kroužil kolem ní. Jen co se to ve vodě uklidnilo, připlula sonda. Konečně jsem nebyl odkázaný na cizí ploutve, ale měl jsem vlastní pohon. Skafandry sice měly něco jako malý lodní šroub, ale ten byl dobrý jen pro menší pohyb. Sonda byla silnější a rychlejší. Navíc, měla lepší kamery a také světlomety a tak se všichni na lodi mohli obdivovat té vodní kráse. Ano, Saša zburcovala všechny na lodi, nejen Toma, a tak se teď všichni tlačili u obrazovek. Napětí se dalo krájet…

Byl klidný den na Urtigu, zdálo se, že vetřelci mají jiné starosti, a tak si tu všichni v poklidu plavali kolem korálového atolu, když v tom…
„Co se to sem potápí?“ otázal se Ostach.
„To kdybychom věděli. Doufám, že to není nějaká zbraň,“ poznamenala Ceta.
„Když bude, tak ji zničíme, ale nemyslím si to,“ zauvažoval Kiros a hned zamířil k té podivné skříňce.
To se do podmořských hlubin právě nořil první generátor.
„Tak k čemu to asi je? Zkusím to ohledat,“ prohodil Delphin a už si to plul ke generátoru a s ním i spousta malých rybek. Delphin se několikrát otřel o síťku a ta povolila. Malé plavstvo se hned nahrnulo dovnitř, ale pomřelo dřív, než je stačil Kiros varovat.
„Tak přeci jen zbraň!“ zapískla vyděšeně Ceta, když generátor dosedl na dno a zaklínil se o útes. A už se do vody nořil další.
„Uklidni se Ceto a nedělej paniku. Pokud by to byly zbraně, tak by byly dosti neúčinné. Ostatně co ta síťka, která na nich byla? Určitě tam nebyla náhodou,“ zaznělo od Kirose. „Pro jistotu zde necháme hlídkovat Marmortu a jeho druhy, aby se nikdo z plavstva k tomuto zařízení nepřiblížil.“
„Vaše slovo je mi rozkazem,“ poznamenal Marmorta a už zaujal obranou pozici u té podivné skříňky, která nasávala vodu do sebe a vypouštěla bublinky. Též se od ní táhlo jakési lano, či trubka.
„K čemu to má asi tak sloužit?“ zabublala Ceta.
„To kdybychom věděli, ale to mě až tak netrápí. Spíš se podivuji tomu, že se odmlčeli. Těžko říci, co se tam u nich nahoře děje. A jak asi na nás budou pohlížet po tom útoku Alstrata a jeho druhů,“ uvažoval Kiros a vyplul na hladinu, aby nabral vzduch.
Sqaulus byl však jiného názoru. Měl za to, že se oni návštěvníci připravují na válku s veškerým plavstvem, a proto neustále do Cety kousal a snažil se ji vyprovokovat. Ale Ceta se nedala rozhodit. Její majestátné tělo i čistota myšlenek byla nadevše. Tak se po Sqaulusovi jen ohnala ploutví na znamení, že toto nestrpí a hned byl klid.
Erasa, Kirova družka, měla za to, že mírové řešení prvotního konfliktu sice bude těžké, ale povede se. Věřila v to, či spíše doufala, ale v duchu se strachovala o veškeré plavstvo. Válka ve vzduchu visela tím více, čím déle se návštěvníci neozývali. A tak Kiros po poradě rozhodl, že budou bedlivě sledovat dění kolem onoho mezihvězdného korábu. To dostal na starost Getr a jeho druhové. Jejich hřbetní ploutve pročesávaly vodu tam nahoře, kde ústila ona „trubka.“ Spolu s ním tam byl i jeden „mlaďoch“, teprve nedávno zařazen do hlídkovací skupiny. Byl plný elánu a také touhy navázat kontakt s návštěvníky, ale jak, když sonda reagovala jen na pískot Cety, Kirose, Esaty a dalších velryb? Čas měl teprve ukázat, že nejen pískot bude v komunikaci důležitý. A tak se onen mladý žralok neustále ochomýtal kolem vyřízlého otvoru a byl nedočkavý. Chtěl vidět ty návštěvníky zblízka a také jako první. Nicméně mu to teď nebylo dopřáno, ale to se brzo mělo změnit.

Generátory už byly ve vodě a pracovaly, ale vyskytl se další problém. Petr dostal nemoc z ozáření. Pracoval dost dlouho ve strojovně a tak se mu udělalo zle a zvracel. A tak jsem já i Petr byly zproštěni všech prací na raketě… Bylo to jak na poser máter. Jediný Petr totiž věděl, co kam a jak ve strojovně zapojit, aby se De-Kerův reaktor mohl opět rozběhnout. To bylo zlé a navíc i ta moje noha do toho… Ale Petr byl na tom opravdu zle. Zvracel a byl neustále vyčerpaný, ale nechtěl si odpočinout. A tak koordinátor po dohodě se Sašou rozhodl, že Petr bude všechno instruovat pomocí interkomu a kamer, které byly ve strojovně. Naštěstí se Davidovi druhý den podařilo zprovoznit univerzálního robota.
„Haló lidi, právě jsem opravil Kleopatru…“ zahlásal David, když vešel do společenské místnosti, kde jsme byli my zbývající, kteří se na opravách nepodíleli. Shodou okolností tu byl i Tomáš.
„Výborně, pošleme ji do té radioaktivní vody,“ zaznělo od Toma. „První, co bude mít za úkol, bude oprava chlazení reaktoru, kterou jsme nestihli dokončit.“
„Petře tady máš tablet. Budeš ji ovládat, jako bys byl v nějaké futuristické hře,“ zavtipkoval David.
„S tím se hezky sžiju. To nebude problém.“
„Dobrá, ale tlačí nás čas, potřebujeme víc energie na topení v raketě. Teď tu je slabých deset stupňů. Musíš to opravit co možná nejdříve, jinak budeme v háji!“ otočil se Tom na Petra.
Všichni tu teď chodili nabalení a zkoušeli se zahřát. Tomáš pak ještě rozhodl, že se budeme střídat u vysílačky, kdyby se s námi ty ryby opět pokusili o kontakt, ale moc v to nedoufal. Byli jsme vetřelci, jak nám tím průstřelem pláště sdělily. Obával se nejhoršího. A tak byly kolem rakety rozmístěny emitory silového pole a senzory nastaveny na nejvyšší citlivost, což se ukázalo jako dosti nevhodné, protože co chvíle zahlásily poplach, jak na ně sprchlo. Ano, podnebí tu bylo zajímavé, kyslík v atmosféře byl, ale bylo ho málo, i na Everestu ho bylo o dost víc. Nicméně nějaké ovzduší planeta měla. V oceánu to bylo jiné, ten byl plný ryb a řas, jež nejspíše, jak poznamenal Ivoš, teprve vytvářeli atmosféru. Ale jinak kolem dokola byl samý led. Ledový příkrov se táhl do nekonečné dálky a v odlesku hvězdy, jež byla poblíž a byla něco jako naše Slunce, se jeho povrch hezky třpytil. Mohli jsme se zatím tedy jen kochat krásou ledové planety a čekat. Co jiného. Ostatně, co se týče generátorů, tak jsme měli druhotný problém. Sítě proti rybám nevydržely pod jejich náporem, a tak se co den musely měnit. S tím nikdo nepočítal. S řešením nakonec přišly samy ryby. Zpozorovali jsme to hned po třetí výměně sítěk. Kolem generátoru plavali něco jako rejnoci električtí, a když se některá z ryb pokusila o proniknutí, tak jí dali lehkou ránu. Z toho se dalo usuzovat, že ty ryby skutečně byly vyspělé a mají tu tedy jakousi kulturu i hierarchii. Přesně tak jak se mi to zdálo kdysi v tom snu, před startem rakety. Škoda jen, že nám ty proklaté ryby vyřadily všechny sondy. Bez komunikace a dohody na společném postupu co dál, jsme byli v koncích, jak my, tak i ony ryby. Bylo nám jasné, že jsou proti nám, ale i tak jsme se o nich chtěli něco málo dozvědět, když s nimi budeme muset sdílet planetu až do konce života. Tato věta teď byla pomalu tabu. Nepřicházelo v úvahu odstartovat. Nebylo čím opravit plášť rakety a tak se z nás staly trosečníci, uvěznění daleko od domova a možná, že tu nepřežijeme ani další týden, říkal jsem si. Když mají ty ryby takové zbraně, co dokáží provrtat tlustý a tvrzený plášť lodi z těch nejmodernějších materiálů, tak nejspíš i my jako lidé před nimi neobstojíme, pokud dojde k delšímu boji. Ale bezmocní jsme nebyli. Měli jsme též sofistikované zbraně, dokonce i na ponorce, ale ty jsme teď nemohli použít. Prvně se musela odčerpat voda z reaktoru a postupně vše dekontaminovat než jsme se mohli dostat k nákladním dveřím. To nás zatím limitovalo a tak si koordinátor neustále dělal starosti s naší obranou. Emitory silového pole sice něco snesou, ale ne na dlouho a trvale… co když… ani nedomyslet…