Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Vtipy a anekdoty >> Židovské anekdoty

Potká pan Beck pana Picka: „Tak tady jim, Pick, vracím tu stovku, co jsem si od nich ondyno půjčil.“
„Ondyno?“ diví se té drzosti Pick, „co to tu žvaněj, Beck, jakýpak ondyno? Před pěti lety, Beck, před pěti lety si tu stovku půjčili. To by teď museli vrátit s úrokama celej majlant, za tu dobu! Věděj co, Beck? Nechaj si tu stovku. Mně totiž ta blbá stovka nestojí za to, abych si o nich měnil názor!“

Mojše má jedenáct dětí, každý rok přírůstek, jako zvon na věži. Už se doma nemůžou vejít. Vydá se tedy za rabínem se svým trápením:
„Poraď, rebe, jedenáct krků doma, každý rok nový, uživit je nemůžu. Co mám dělat?“
Rabín promnul vousy a suše vece: „Nic. Nedělej vůbec nic.“

Pan Kornfeld zašel k řezníkovi. Za ním vběhl jeho pes, popadl do tlamy kus masa a pelášil pryč.
Řezník se namíchne: „Tak tohleto jim, Kornfeld, nedaruju, to jim brutto naúčtuju k tý jejich flakse!“
Pan Kornfeld se ohradí: „Proč já, co já? Co s tím mám společnýho já?
Řezník se taky nedal: „Je to jejich pes, všichni to věděj.“
Pan Kornfeld se kroutí: „Jo bejvávalo. Byl to můj pes. Ale jak si mohli krásně všimnout, už se udělal pro sebe.“

Mojše se ptá Rivky: „Miláčku, moc by mne zajímalo, co si na mně ceníš nejvíce? Pohledné, inteligentní tváře? Vypracované figury? Nebo intelektu? Nebo je ještě něco jiného?
Rivka si Mojšeho změří pohledem: „Nejvíce si cením tvého smyslu pro humor.“

Oznámení v Jewish Chronicle:
Pan a paní Levyovi s potěšením oznamují narození svého milovaného syna, doktora Davida Levyho.

Inzerát v Jerusalem Post:
Mladý, pohledný, dobře zabezpečený muž s vysokoškolským diplomem a dobrými kontakty. Mám dvě auta, dům v Haifě a luxusní vilu v Karibiku.
Zn.: Nic nehledám, jenom se chlubím.

Přijde Sára Goldbergová za rabbim: „Rabbi, chci se dát rozvést.“
Rabbi se diví – nediví, podle toho, z jaké strany se na věc kouká. Pak se zeptá. „A důvod máš? Jaký?“
Sára Goldbergová důrazně povídá. „Mám silné podezření, že ten jeho poslední syn není jeho.“

Sára měla pohřeb. Její manžel Náthan s celým příbuzenstvem z obou stran a známými byl okolo hrobu. Podle starého zvyku pomohl zaházet rakev zeminou a již se odebrali k obřadní síni, Byl nejvyšší čas, za zády jim potemněla obloha a začalo pršet. Nebe pročíslo hned několik blesků a pak již hřmělo nepřetržitě. V jedné chvíli se Náthan nakloní k rabbimu a řekne.
„Nu, rabbi, vypadá to, že Sára dorazila v pořádku.“

Issy, 84letý velmi zdvořilý a zámožně vypadající gentleman, vejde do koktejlového salonku, okamžitě kráčí k baru a posadí se. Na sobě má drahý oblek s růží v klopě, voní po drahém holení, šedé vlasy hezky upravené. Issy si objedná skotskou a když se jí napije, všimne si, že vedle něj u baru sedí velmi atraktivní starší dáma.
Otočí se tedy k paní a říká: „Tak mi řekněte, krásná paní, chodím sem často?“

Dudu Greenberger četl svoje ranní noviny, když se najednou zarazil u rubriky Úmrtí. Něco se mu tam nezdálo, jak ji jen tak přelétl očima, ale ono se mu nemělo co zdát, stálo tam jeho vlastní jméno. Zavrtal se očima do textu, ale bylo to tak a tuhnul každým slovem. Jméno, datum narození, místo narození, pozůstalí, všechno sedělo. Celý tumpachový si otřel pot z čela… a nenapadlo jej nic chytřejšího, než zavolat svému právníkovi.
„Haló, Michale, četl jsi dnešní Forward Daily?“
„Jasně, že jo. A kdo volá?“
„Kdo by měl volat? To jsem já, Dudu. A chci zažalovat ty noviny.“
„Dudu Greenberger?“ zavyl právník.
„No jasně, a co má bejt? Já chci, abys zažaloval Forward Daily.“
„Moment, Dudu,“ přerušil ho stísněně právník, „a odkud voláš?“