Sára na smrtelném loži prosí manžela: „Slib mi, Kohn, že až umřu,
půjdeš za rakví s mojí matkou.“
„Tak dobře, Sára, já ti to teda slibuju, ale chci, abys věděla, že budu
mít zkaženej celej den.“
V Tel Avivu proslul svým taktem jeden soudce, který takto zahájil
výslech:
„Svědkyně nejprve sdělí svůj věk. Poté bude vzata pod přísahu.“
„Uctivá poklona, pane Kohn, můžu se jich na něco voptat? Jim je
pětašedesát, mně je pětašedesát, tak jak to dělaj, že voni maj každou
chvíli funglnovou mladou frajli, a já si neštrejchnu?“
„Já se jim teda přiznám, pane Roubíček: já těm frajlím lžu.“
„Ale to já taky lžu, pane Kohn, říkám jim že je mně padesát a že jsem
furt při síle.“
„Tak to lžou blbě, pane Roubíček. Já říkám, že je mně
pětadevadesát a jsem na smrt marod.“
Paní Blumenthal uhání za svým starým ortodoxním rabínem: „Ta
vnoučata mne přivedou do hrobu. Mohu já jim něco odříct? Nemohu! Ale letos
ti malí mešugeni si na mne vymysleli, že chtěj vánoční stromeček! Rebe,
mohl bys říct nějaký eruv, prominutí, či zvláštní broche, požehnání,
pro takovou věc?“
Starý, jindy mírný ortodoxní rabín jen vztekle odsekne: „Ani
omylem.“
Paní Blumenthal jde na rozumy za mnohem tolerantnějším rabínem, se stejným
problémem. Mírněji, ale stejně resolutně rabín odmítne: „Nic takového
nejde.“
I odchází paní Blumenthal za mladým liberálním rabínem, který ji s
pochopením vyslechne a praví: „Bude mi potěšením, madam. Jen mi prosím
řekněte jednu věc. Co je to ten eruv a broche?“
První zářijové ráno. Typická jidiše mamele jde budit svého syna.
„Vstávej, Mojšele, musíš do školy.“
Mojše se k ničemu nemá. „Přines mi snídani do postele, dneska nikam
nejdu.“
Mome se diví: „Pročpak to? Začíná školní rok, měl bys tam jít.“
Mojše oponuje. „Podívej, mome, letos to nebude jinak. Oni mě tam nemaj
rádi a já nemám rád je.“
Mome oponuje. „Nu, snad. Ale jít bys tam měl. Jednou je to koneckonců tvoje
škola. A ty jsi tam ředitel.“
„Poslechnou, Steigerwald, já jsem slyšel, že vaše paní je pohádkově
bohatá a že měla neskutečné věno, ale jak jste si ji mohl vzít? Je
hrbatá, zrzavá a šilhá!“
„Nemusej šeptat, Birnbaum, klidně mluvěj nahlas, ona je ještě k tomu
všemu hluchá.“
Kohn:“Tak jsem nechal utratit svého psa.“
Birnbaum: “Byl vzteklej?“
Kohn:“ No nadšenej zrovna nebyl.“
Hotel v Tel Avivu. Pan Weinstein volá do recepce.
„Co si prosím přejete?“ ptá se úslužný hlas na druhém konci.
„Přál bych si,“ povídá pan Weinstein, „studený a hořký
kafe…připálený toast…nedovařený vajíčko a hořkej pomerančovej
džus.“
Hlas na druhém konci zaváhal: „No, rádi vám vyplníme každé přání,
ale ráčej odpustit, něco takového vám opravdu nemůžeme splnit.“
Pan Weinstein resolutně: „Jak to? A včera to šlo?“
Dudu Greenberger četl svoje ranní noviny, když se najednou zarazil u
rubriky Úmrtí. Něco se mu tam nezdálo, jak ji jen tak přelétl očima, ale
ono se mu nemělo co zdát, stálo tam jeho vlastní jméno. Zavrtal se očima
do textu, ale bylo to tak a tuhnul každým slovem. Jméno, datum narození,
místo narození, pozůstalí, všechno sedělo. Celý tumpachový si otřel pot
z čela….a nenapadlo jej nic chytřejšího, než zavolat svému
právníkovi.
„Haló, Michale, četl jsi dnešní Forward Daily?“
„Jasně, že jo. A kdo volá?“
„Kdo by měl volat? To jsem já, Dudu. A chci zažalovat ty noviny.“
„Dudu Greenberger?“ zavyl právník.
„No jasně, a co má bejt? Já chci, abys zažaloval Forward Daily.“
„Moment, Dudu,“ přerušil ho stísněně právník,“ a odkud
voláš?“
Pan Weinstein leží u psychoanalytika na pověstném kanapi.
„Pane doktore, už se to nedá vydržet. Nesnáším lidi. Nemohu mezi lidi.
Zblázním se z nich. Kdo se na to všechno má dívat? Poradit si nedají,
neposlouchají, řeč s nimi kloudná není. Jenom samé zlobení, sváry,
hádky a křik! Nacpou si téřich a nic jiného je nezajímá….“
Psychoanalytik na to:
“Klid, pane Weinstein, lehněte si, uvolněte se a zhluboka dýchejte.
Zavřete oči a pak mi začněte pomalu všechno vyprávět, pěkně od
začátku. Času máme habaděj, není kam spěchat.“
Pan Weinstein se nadechne a spustí:
„Na počátku jsem tedy stvořil nebe a zemi….“
1
2