Jaká byla Buddhova zkušenost? Podle legendy se od mládí trápil
problémem zrození a smrti. Je to důsledek indického způsobu myšlení,
indický duch se trápí problémem cyklu zrození a smrti, nebo, jak bychom
dnes řekli my, rozdvojením na subjekt a objekt. Tváří v tvář tomuto
rozdvojení, kdy jsou subjekt a objekt protiklady, zakoušíme úzkost a strach,
který nás na Západě všechny pronásleduje; a nejen na Západě, ale po
celém světě.
Tento problém emancipace od zrození a smrti trápil Buddhu tolik, že
nemohl pokračovat v obyčejném životě. Opustil svůj palác a rodinu, a
odešel do lesů na úpatí Himaláje. Nejdříve začal navštěvovat filosofy.
Tento důraz na rozum byl zcela pochopitelný. Mladí lidé se vždy snaží
řešit své problémy pomocí rozumu, a to je odůvodnitelné nejen historicky,
ale i psychologicky. Přestože však Buddha několik let studoval filosofii u
různých filosofů, jeho problémy se nevyřešily a nacházel se i nadále v
sevření cyklu zrození a smrti.
Začal se tedy věnovat morální kázni a asketickým praktikám. Zredukoval
své tělesné potřeby na minimum, a podle vžité tradice jedl pouze několik
sezamových semínek denně. Po několika letech tak zhubl a zeslábl, že se
nedokázal postavit, a když si tento stav uvědomil, pomyslel si: "Zemřu-li
dříve než svůj problém vyřeším, nedokončím to, co jsem začal. Musím
problém vyřešit dokud jsem naživu, a nejen naživu, ale dokud jsem dobrého
zdraví a v plné síle." Začal znovu jíst.
Tak se ukázalo, že ani intelektuální ani morální kázeň nevede k
vyřešení tohoto problému. Co ještě zbývalo? V té době žádné jiné
řešení neznal.
Náboženský nebo duševní život je něčím co přesahuje pokusy
intelektu dosáhnout reality. Některá náboženství zdůrazňují morální
snažení, to nás ovšem nepřivede do říše ducha. Jakmile však dosáhneme
určité duchovní úrovně, vyzařuje z ní morální život sám od sebe,
morální kázní ani intelektem však k této duchovní úrovni nedojdeme. K
tomu je nutné přesáhnout aspekt existence, který se vyznačuje rozdělením
na subjekt a objekt.
...
Konečné řešení přichází vždy zevnitř. Otázka se musí vrátit tam,
odkud vyšla. Musí dojít ke ztotožnění. V okamžiku, kdy se oddělí
otázka od tazatele, nelze problém řešit. Lidské vědomí je uzpůsobeno
tak, že na počátku je úplné nevědění. Pak se sní jablko ze stromu
poznání – nová znalost má za následek oddělení toho, kdo zná od toho
co zná. Tak vzniká svět. Jablko nás odděluje od nevědění – ve smyslu
nerozpoznávání subjektu a objektu. Probuzení této znalosti mělo za
následek vyhnání z ráje. Je v nás ale vytrvalá touha vrátit se k stavu
předcházející nevinnosti, ke stavu, v kterém není žádné oddělení,
žádné vědění – do doby před oddělením subjektu od objektu, do doby, v
které byl pouze Bůh, a to Bůh ve stavu před stvořením světa. Oddělení
Boha od světa je zdroj všech našich problémů. Je v nás vrozená touha
znovu se s ním spojit.
...
Během celého týdne prošel Buddha příšernou zkouškou. Všichni takovou
zkouškou do určité míry procházíme – někteří více, někteří
méně, nikdo se jí však nevyhne. Když dosáhly jeho problémy vrcholu,
vědomí subjektu a objektu náhle zemřelo a ponořilo se do nevědomí. Pokud
máme vědomí, existují vždy dva aspekty: subjekt a objekt – tazatel a
otázka. Tento stav vede k duševním mukám. Vědomí se ale může ponořit
samo do sebe. Tento stav se nazývá SAMÁDHIH, stav absorpce v meditaci.
Psychologicky je to kompletní stav nevědomí. Ani tento stav však není
konečný. Musí přijít probuzení. K němu obvykle dochází pomocí
smyslové stimulace. Když se nacházel Buddha ve stavu samádhih, spatřil
náhle ranní hvězdu. Hvězdné paprsky prošly jeho okem, dotkly se nervu a
prošly k mozku, jak bychom řekli my dnes, a Buddha se probral z nevědomí a
přešel do stavu vědomí. Z naprosté jednoty vzniká separace, a tak vzniká
svět. To co nazývají buddhisté osvícením je stav, kdy se počíná pohyb
ze stavu nevědomí do stavu vědomí neboli do stavu, v kterém si uvědomujeme
subjekt a objekt. Okamžik, v kterém si toho začneme být vědomi, je
okamžikem osvícení.
Řečeno volnými teologickými termíny, když pomyslel Buddha poprvé na
stvoření světa, když se tato myšlenka poprvé pohnula v jeho mysli, když
si začal něco přát nebo myslet (přání je ve svém základu myšlením), v
tom okamžiku poznal sám sebe. V ten samý okamžik začal existovat svět.
...
http://soucet.wz.cz/dila/budhismus/4_es_zen.htm
,
