Biogenní prvky nejsou označovány podle toho, jakého jsou původu, ale
naopak podle toho, čemu původ dávají, takže tam problém není.
Jinak bych jen rád dodal, že jejich dělení na další kategorie je z
velké části věcí definice a dohady o tom, jestli je v některé o prvek
víc nebo míň, jsou jen žabomyší války. Někdy se dočteš o kategoriích
biogenní, makro, mikro a stopové, jindy je to všechno bráno jako biogenní a
dělí se to na hlavní, makro, mikro a stopové, jindy je mikro a stopové jako
jedna kategorie. Navíc hranice mezi makro a mikro a mezi mikro a stopovými je
nejednotná a není třeba se tím zabývat. Taky to závisí na organismu –
je rozdíl mezi složením buňky a mezibuněčného prostoru, který
jednobuněčné (nebo několikabuněčné) organismy nepotřebují, takže
jejich složení je dáno jen složením buněk. Třeba u obratlovců je vysoké
množství sodíku dáno právě jeho koncentrací v mezibuněčném prostoru,
jehož složení je třeba držet odlišné od vnitřku buněk i od vnějšího
prostředí. Vysoký obsah vápníku je z velké části způsoben existencí
kostí (nebo různých schránek), což jsou všechno nadstavby nad základními
funkcemi tohoto prvku v buňkách (kde je ale také nezbytný). Podobně železo
v hemoglobinu – opět sekundární funkce, ale u obratlovců to představuje
drtivou většinu železa v těle. Jsou organismy s křemičitými schránkami,
u kterých je kvantitativně jedním z hlavních prvků křemík. Jsou třeba i
organismy, které potřebují kadmium, které je jinak toxické. A tak dále, a
tak dále. Podstatné je, že těch 6, které vyjmenoval Visitor, jsou
součástí stavebních složek pevných struktur každé buňky. Ostatní (což
neznamená, že těch 6 ne) buď spoluvytvářejí vnitřní prostředí
(vnitrobuněčné nebo mezibuněčné), nebo jsou potřeba k různým více či
méně specifickým funkcím, hlavně jako kofaktory enzymů.