Písmo (či obecně náboženství) jen svým vlastním jazykem vyjadřuje přírodovědná fakta. Trochu to osvětlím na příkladu, protože vidím, že se nemůžeš vymanit z náboženského ("metafyzického") paradigmatu:
Existují pokusy o výklad pohádek a třeba jeden z výkladů pohádky o
Karkulce je ten, že je to varování před nebezpečím sexuality a ztrátou
panenství. „Muž je zde zastoupen lstivým zvířetem a pohlavní akt se
líčí jako kanibalský čin, při němž ženu spolkne. […] Takový názor
představuje výraz hlubokého nepřátelství vůči mužům a
sexualitě.“ (viz zde) A přišel bys ty a
namítl: "tohle vysvětlení ale nesedí, protože vlk chodí po čtyřech, ale
muž chodí po dvou" nebo "nesedí, protože v pohádce je psáno o sežrání
Karkulky a ne o znásilnění". Při tom výkladu se vychází z toho, že ta
pohádka svým jazykem, svým způsobem vyjádření (svými obrazy) podává
nějakou skutečnost, a nelze se tedy zdržovat v mantinelech těch obrazů. To
ovšem ty děláš v případě výkladu Písma, když argumentuješ "dle Pisma
je to..." nebo "v nem neslouzi jakozto symbol...".
To se týká i těch tradičních interpretací, které jsi nadnesl: člověk
podléhá své animalitě právě proto, že není dokonalý. Až dosáhne
osvícení a s tím dokonalosti (psychologické), pak jí už podléhat nebude,
ale bude konečně nad tou přírodou v sobě panovat.


Koneckonců dogma, jak učí
církev, je věčně živé a ačkoli je v základu neměnné, není strnulé,
nýbrž lze ho v průběhu času přeformulovávat, aktualizovat.