Ještě pro úplnost, viz co píše o instinktu Wikipedie:
Instinkt je stereotypní, nutkavé a přitom účelné chování, které
není výsledkem učení ani zkušenosti. ...
V počátcích experimentální psychologie a etologie se zdálo, že se
dobře hodí i pro popis lidského jednání, pokud je spíše nutkavé,
automatické a stereotypní. ...
S pojmem instinktu pracoval ještě rakouský etolog Konrad Lorenz, který
jím rozuměl „spontánní systém chování dostatečně jednotný na to, aby
si zasloužil pojmenování.“ V polovině 20. století se však ukázalo, že
jakmile se pojem instinktu pokusíme přesněji definovat, lidské chování
taková definice nevystihuje. Tak pro instinktivní chování živočichů je
často typické, že mu nemohou odolat, že je nedokáží potlačit, což u
člověka nastává jen zcela výjimečně (např. neodolatelné mrknutí oka,
když se před ním náhle objeví překážka).
Naopak německý antropolog Arnold Gehlen poukázal na to, jak je systém
instinktů u člověka oslaben a hlavně podřízen – až na nečetné
výjimky – vědomému rozhodování; člověk je tak podle něho „bytost s
nedostatkem“, která se účelné způsoby jednání v určitém prostředí
musí buďto učit, anebo si je hledat sama. Tím je zároveň dána téměř
univerzální schopnost člověka přizpůsobit se různému prostředí.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Instinkt
Tato situace vymanění se z moci instinktu, schopnost nebrat na něj ohled a
jednat nezávisle na něm, je důsledkem a funkcí uvědomění sebe sama, při
kterém vzniká nové "řídící centrum", vědomé já. Uvědomění si sebe
sama je tak doslova vzpourou proti přírodě (či bohům); bytost se zmocňuje
toho, co patřilo přírodě (či bohům) a přebírá zčásti její "agendu".
Má to svá pozitiva, vznikají nové schopnosti a možnosti, ale i negativa,
protože je rozbita jednota (soulad) psychických funkcí, stejně jako bytost
zažívá trýzeň rozhodování a odpovědnosti.