Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Byl jsem dnes na estetické operaci. Na zkrášlení ksichtíku. A už mě to začíná dost bolet. Ale to hlavní: V čekárně jsem měl pokec s ateistou. Mám totiž na mobilu za obalem obrázek Pána Ježíše Krista žehnajícího. Rýpal do mě, že jsem pámbíčkář, ať mi ksicht vylepší pámbíček zázrakem, atd. Ovšem pak ho sestra zavolala dovnitř. A než se za ním zavřely dveře, všiml jsem si, jak vzhlédl nahoru a pokřižoval se. A bylo po ateistovi.

Tvé vymyšlené příběhy dokážou pobavit

Takže to nebyl ateista, že? Nebo snad věříš v boží zázrak, který z ateisty udělá v jedné sekundě teistu?

Spousta ateistů se stane v momentu teisty třeba zvoláním "krucinál fagot" (česky - ukřižovaný otče boha - nebo tak nějak) , když se praští do brňavky.

A když z voláš kurva?

To nevolám, křivkám nic za vinu nekladu. Spíš jde o lajdáctví boha v nebesích, kterej porušil své povinnosti a nedával bacha. Asi jako když se strážný u muničáku zašije a chrápe, místo aby odháněl rusácké teroristy.

To ti chválím, chlupaté bradavice nemají ve xichtu co dělat.

Já jsem se taky svého času vysmíval víře a speciálně křesťanství. Taky jsem byl nadutý hlupák. To že jsem tomu nerozuměl, to na tom nic nemění. Nenadutý, pokorný člověk se nevysmívá. Zatvrzelost je koneckonců projevem nadutosti. A ano, člověk do toho musí dorůst, dozrát.

a pak tě zevangelizovali?

Ne, nic takového neznám.

mě zevangelizovali, to je normální...
takže ty jsi k tomu opačnému postoji dospěl četbou a přemýšlením?

ne, zkušeností na vojně
i když vlastně určité knihy (ne vyslovené křesťanské) a přemýšlení se zde taky uplatňovali.

zkušenost na vojně? něco kokrétnějšího?

no prostě jsem tam poznal, že bojem se nedají řešit všechny konflikty nebo si zajistit pokoj od ostatních. Že je lepší se chovat tak, aby konfliktům bylo předcházeno a abych nezavdával příčinu k antipatii. Tamní prostředí mi vlastně podnítilo k sebepoznávání.

ty jsi byl ostře nasazen ?

Ne to ne ale byl jsem od svých 14 let blázen do bojových umění (hlavně nindžutsu), takže jsem žil v představě, že když mi někdo bude dělat problémy, tak prostě půjdu a rozbiju mu hubu a tím ho odradim od dělání dalších problémů. Jednoduchý jak facka. Jenže na té vojně jsem poznal, že existují typy konfliktů, které se fyzickou silou řešit nedají. To mě tehdy přeorientovalo z východu na západ. Seknul jsem s bojovým uměním (v něm jsem najednou neviděl smysl), včetně východní filozofie jako zen a tao, která byla spjatá s bojovým uměním a přešel k hermetismu, který mě oslovil.

Mám podobný vývoj, od svých cca 14 let jsme dělala judo, pak znovu judo, pak taichi, pak tao a zen (mám to otočené) abych nakonec zjsitila že zde máme úžasný náboženský systém i s tradicí a to je křesťanství. Najednou jsme to pochopila Neboli stala jsem se křesťankou, nalezla jsem svůj domov.

Jo tak to je skoro to samé. Ono asijské bojové styly (strategie a techniky boje) se hodně opírají o principy budhistické a taoistické filozofie, takže člověk se s těmihle filozofiemi setká tak nějak bezděčně, a zároveň se vždycky zdůrazňoval fakt, že fyzické techniky jsou jenom polovinou úspěchu, protože stejně podstatný je v boji stav mysli. Zvládnutí mentálních technik že udělá z bojovníka mistra. Takže je tam odkaz i na tu filozofii, která mě tak jako tak zaujala a četl jsem teda i zenové texty obsažené v této knize co jsem si koupil. Knihu o taoismu jsem žádnou neměl, o něm jsem se dozvídal z různých knih o bojových uměních, co hned po Revoluci vycházeli, např. v téhle (skvělá knížtička) nebo téhle.

Já to mám od narození, když potkám třeba Svědky Jehovovi tak je to hezký popovidani o víře. No o víře, spíše mluvím já oni jsou premluveni a když je zas vidím a jdu k ním oni že už musí jít prý. Ale nikdy jsem se nikomu neposmival ba naopak, když se smáli mě usmál se a nechal je v jejich konání. Věděl jsem vnitřně že jsou v nižší fázi bytí.

Být nadčlověkem je příjemný a povznášející pocit, že?

Když víš a znáš tak ano .