Ateista nemá dogmata. Ateista má postuláty a axiomy.
Dogmata jsou záležitostí čistě věřících.
Z hlediska principu vzniku a podstaty toho, co to označuje, je to prakticky stejné, to je pravda. Prostě je to tvrzení, které se nedokazuje
Přesto si myslím, že nejen já, ale kdekdo, dokáže celkem jednoznačně
najít rozdíl mezi
axiomem : 1+1=2
a
dogmatem : Bůh je.
Má. Ateisté dovedou být stejně dogmatičtí (zatvrzelí ve svých přesvědčeních/názorech) jako věřící.
Tady takového nenajdeš a zatímco věřící jsou tací všichni (musí být), ateista o tom vůbec nepřemýšlí, že by mohl být dogmatický. Takže není
Dogmatismus (z řec. dogma - mínění, rozhodnutí, učení) je spíše pejorativní označení pro takový postoj či způsob myšlení, který určitým tvrzením přisuzuje absolutní platnost. Má-li zároveň k dispozici donucovací prostředky, může pokusy o kritiku těchto mínění zakazovat a trestat. Tak se dogmatismus chápe v politických a ideologických diskusích.
Tak hledej, šmudlo. Ale nedogmaticky,. takže dokazuj .-))))))))))))
Mono-teisté to mají ve své ústavě na prvním místě :
"Já jsem vládce, tvůj bůh, který tě vyvedl z Egypta. Ty nemáš mít jiné
bohy, než mne !!! "
Je to oznámení poddaným, kdo je jejich panovníkem včetně imperativu
zakazujícím uctívat i jiné bohy. 
nj, panovníkem teistů je lidská přirozenost (jejíž projekcí je Bůh),
zatímco panovníkem ateistů je hmota. Všichni jsme poddaní. 
Jj, my sice nejsme poddaní hmoty, protože hmota nám nevelí, ale její
součást včetně reálných omezení.
Vy teisti jste součástí Boha, ale Bůh vám velí.
To nejmenší na tom je, že zatímco my respektujeme reálně existující "subjekt", vy jste si ho pro sebe a svá omezení od píky vymysleli :-))))))))))))))
PS : A krom toho s námi samozřejmě sdílíte i tu "poddanost" hmotě .-))))))))
Hmota ateistům velí. Je to pro ně jediná realita a tedy se na ní
spoléhají jako na nositele naplnění a smyslu života. Viz
https://diskuze.chatujme.cz/nabozenstvi/ateisticka-spolecnost-t303?lpid=126332#p126332
Zatímco věřící tyhle věci čerpá ze své přirozenosti, ze svého jádra, s nímž vírou v Boha vchází do kontaktu a vztahu. Jde tak k jádru věci a uniká povrchnosti a marnosti neustálé potřeby nových stimulů.
1
1
