,
Ondi
PES byl v Českých zemích historicky vždy JATEČNÝM zvířetem. Stejně
jako prase, kráva, králík, ovce....
Víte, KDY se to změnilo?
KDO zakázal Čechům jíst psy?
(mimochodem: dnes neplatí ŽÁDNÝ ZÁKAZ omezující zabíjení a jezení psů či koček! Není to nic nezákonného! Zakázáno je pouze týrání zvířat. Takže když vás soused napráší že jste zabili a snědli svého psa či kočku, má smůlu. Pokud jste to zvíře někomu prokazatelně neukradli anebo neprokáže že jste jej před smrtí týrali, nic se vám nestane.)
Psa jsem již jedla, kočku ne. Ale králíka nemohu jíst od doby kdy jsem ho viděla čerstvě staženého z kůže i se staženou hlavou. To byl konec.
"Zemědělka" na kterou jsem chodila, měla svůj školní statek. Tam byli
zaměstnanci jako na každém jiném statku a studenti tam chodili na praxi.
První dva roky to byla práce v provozu. To pro mne nebyl problém, uměla jsem
vzít do ruky vidle a krávu podojit rychleji než oni, takže mne respektovali.
Ale od třetího ročníku byl problém" to už jsme si museli hrát na agronomy
a zootechniky a byli zodpovědni za chod provozu, tedy museli jsme
zaměstnancům "velet". Zaměstnanci se s gustem bavili tím, že prováděli
študákům různé naschvály. Čím hůře tím lépe!
Když jsem poprvé přišla do kravína "coby zootechnik". seděli zaměstnanci
v přípravně krmiv kolem provizorního stolu, na kterém byl pekáč s
báječně upečeným masem. Vůně z pekáče přebila i smrad hnoje!
Hned mne pozvali: "Přejeli jsme zajíce, pojď si dát pečínku!" Bylo mi to
trochu blbé, věděla jsem že nemají velké platy a já jim mám jíst jejich
maso? Abych neurazila tak jsem ochutnala. Bylo to vynikající! Naléhali ať si
vezmu ještě kousek a když jsem to měla v puse, tak odšoupli "zašupovací"
dveře do přípravny. Na nich byla hřebíky přibitá kůže z velkého
mourovatého kocoura! Všichni se začali chechtat: "Podívej se co jíš!!"
Bylo mi jasné že na mne připravili léčku. Naštvala jsem se: proč to
udělali právě mně? Já s nimi celé dva roky vycházela dobře!! Takže už
žádné ohledy!! Přitáhla jsem si pekáč k sobě, začala rvát ty
nejlepší kousky masa a jedla jsem až mi mastnota tekla po bradě. Já
nejedla! Já žrala! Bylo ticho, nikdo se nezmohl ani na slovo. Když v pekáči
zbývaly jenom kosti na ohlodání, odstrčila jsem pekáč, slušně
poděkovala, pochválila že to bylo vynikající a nic tak dobrého jsem
ještě nejedla (nekecala jsem! Byla to pravda! Ono fakt uměli!!) ale že teď
už by bylo načase jít něco dělat...
K maturitě mi přinesli velkou kytku...
