"Zemědělka" na kterou jsem chodila, měla svůj školní statek. Tam byli
zaměstnanci jako na každém jiném statku a studenti tam chodili na praxi.
První dva roky to byla práce v provozu. To pro mne nebyl problém, uměla jsem
vzít do ruky vidle a krávu podojit rychleji než oni, takže mne respektovali.
Ale od třetího ročníku byl problém" to už jsme si museli hrát na agronomy
a zootechniky a byli zodpovědni za chod provozu, tedy museli jsme
zaměstnancům "velet". Zaměstnanci se s gustem bavili tím, že prováděli
študákům různé naschvály. Čím hůře tím lépe!
Když jsem poprvé přišla do kravína "coby zootechnik". seděli zaměstnanci
v přípravně krmiv kolem provizorního stolu, na kterém byl pekáč s
báječně upečeným masem. Vůně z pekáče přebila i smrad hnoje!
Hned mne pozvali: "Přejeli jsme zajíce, pojď si dát pečínku!" Bylo mi to
trochu blbé, věděla jsem že nemají velké platy a já jim mám jíst jejich
maso? Abych neurazila tak jsem ochutnala. Bylo to vynikající! Naléhali ať si
vezmu ještě kousek a když jsem to měla v puse, tak odšoupli "zašupovací"
dveře do přípravny. Na nich byla hřebíky přibitá kůže z velkého
mourovatého kocoura! Všichni se začali chechtat: "Podívej se co jíš!!"
Bylo mi jasné že na mne připravili léčku. Naštvala jsem se: proč to
udělali právě mně? Já s nimi celé dva roky vycházela dobře!! Takže už
žádné ohledy!! Přitáhla jsem si pekáč k sobě, začala rvát ty
nejlepší kousky masa a jedla jsem až mi mastnota tekla po bradě. Já
nejedla! Já žrala! Bylo ticho, nikdo se nezmohl ani na slovo. Když v pekáči
zbývaly jenom kosti na ohlodání, odstrčila jsem pekáč, slušně
poděkovala, pochválila že to bylo vynikající a nic tak dobrého jsem
ještě nejedla (nekecala jsem! Byla to pravda! Ono fakt uměli!!) ale že teď
už by bylo načase jít něco dělat...
K maturitě mi přinesli velkou kytku...