,
Ondi
a plno lidí žádné strasti nemá, nebo jen dočasně a vyřeší si je samo bez boha
i tyhle varianty patří do konstatování, že pohledů na strasti je co
člověk to pohled
ale že rozhdoně neplatí, že někd bude říkat druhému, že má nějaké
strasti, když je nemá. to je důkaz jen toho, že ve strastech se topí tn
první, že už je musí přehazovat na druhé :-)))) aby v tom nebyl sám
:-)))
Ale máš jen jsi ještě nevidomý to vidět což je v pořádku. Tvá duše je v určité fázi bytí netrap se tím že jsi v té své.
Jak mohu trpět zcela oproštěn od definičních pocitů a vjemů trpění? .-))))))))))))))))))))))))
to buddhismus skutečně tvrdí takovouhle píčovinu? .-)))))))))))))))))))))))))))))
si máte trpění definované nějak jinak, jako má kroky plno "pojmů" definovaných zcela mimo normál :-))))
je to srandovní, když mne někdo přesvědčuje, jak trpím .-)))))))))))))))))))))))))))
třeba soucitem k jiným, kteří opravdu trpí bolestí, ztrátou, nemocemi či umíráním.
no jasně, soucit může být forma sounáležitého trpění .-))))
aktuálně ničím takovým netrpím .-))))
i když možná jo, hele, soucitem s mnichalem a možná i ostatními
věřícími :-)))
tak jo, trpím :-)))))))))))))))))))
ale jinak vše OK, je to fakt super. S takovým člověkem se prefektně jedná i žije. Vše je jasné a srozumitelné.
Taky si říkám, že otevřenost je základ dialogu a určitý soucit, tedy přiměřený soucit tak, abychom nezanechávali příliš stop. Tedy uzavřeli případná nedorozumění, nezanechali hořkost či šrám.
nedávno jsem se setkala s dvěmi setřenicemi a bratrancem a probírali jsem to že naše rodina byla šílená. tedy nejen moje ale celkově naše mámy a otcové v čele s babičkou a dědečkem. Zanechali šrámy a hořkost, každý měl svojí cestu jak tuto hořkost překonat a šrámy zahojit. Nikdy jsem si to tak neuvědomovala jako teď, když už moje máma má 100 let, vycházejí ven jeji traumata a já se s tím musím poprat. Dříve to nešlo protože jsem si toho nebyla tak věodma, maminka to skrývala. Tušila jsem to, ale starý člověk je zcela odhalen.
Trpí? Bůhví... Jen ukazuje sám sebe v plné nahotě. Taky jednou takoví budeme.
Dokážeme se vystavit světu zcela nazí? Asi ne. Ale Bohu ano. A v tom je taky role Boží, on nás přijímá takové jací jsme. Nemusíme nic předstírat, jen být
Možná se Bohu dokážete vystavit zcela nazí (předpokládám jako úplné vylití si "duše" ve vlastním podvědomí) jen proto, že jste mu přisoudili roli, že vás bere jací jste a tedy "mlčí" (což by ale mlčel i v případě, že neexistuje, že jo? .-)))))))), čili tu zase máme jednu berličku :-)))))))))))))))))
Jo dokážeme, byť to může vyžadovat mimořádný etický výkon, značné sebepřekonání. Nahost vůči světu a vůči Bohu nejsou dvě různé věci. Viz Evangelium:
Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. (Mt 18,3)
Teď možná trpí, možná už 20 let. Ale trpět můžeš jen když si uvědomíš problémy, které v tobě trpění vyvolají. Jak jsme psal, to se člověku stává celý život, že má problémy, kvůli kterým trpí. ale asi nikdo netrpí celý život. Dokonce platí, že i když máš problémy, o kterých ale nevíš, netrpíš. trpět začneš, až se je dozvíš a budou mít ještě tu sílu.
ratka 
otevřenost je základ dialogu
Mno ... si dovedu představit, že otevřenost je v první řadě velmi
riskantní. Spíš naopaknaivní otevřenost nabídnutá zlým a necitlivým
lidem. Nabízí jim možnost potrápit lidi, kteří se naivně svěří se
svými problémy.
Proto máme ověřené přátele a partnery, kterým se můžeme se vším
svěřit. Kukulín se také musel svěřit se svým problémem a jako
důvěrníka si vybral vrbu. Pohádka "1000 a jedné noci" také pojednává o
nebezpečí přehnané otevřenosti.
Při vážnějších vnitřních problémech jsou k dispozici profesionálové.
Jedno, jestli civilní, nebo náboženští. Ti jsou aspoň vázáni slibem
dodržovat svěřené v tajnosti a mají doktorát v psychologii.
