Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Asi by pomohl nějaký příklad, kde zdůrazněné slovo (tedy jádro sdělované informace) není na konci, a přitom nemusí být zdůrazněné tónem řeči (přízvukem)…

Standardně se to dává na konec, ale při emotivních sděleních se dá dát i na začátek. V mluvené řeči je to vždy zdůrazněné, ať je to kdekoli, vzhledem k tomu, že to má pro mluvčího emoční náboj. Např.
Tisíc korun jsem utratil za takový nesmysl!
Viz:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_slovosled
https://cs.wikipedia.org/wiki/Aktu%C3%A1ln%C3%AD_v%C4%9Btn%C3%A9_%C4%8Dlen%C4%9Bn%C3%AD

No ale to je to, co říkám. Jen si nemyslím, že na konci se to taky musí zdůrazňovat. Třeba když vyprávíš, tak to nezdůrazníš víc než jakékoliv jiné slovo v okolí.

„No a pak do toho pokoje přišel Jarda…“ Sděluješ hlavně informaci, kdo tam přišel.

„No a pak do toho pokoje Jarda přišel…“ Sděluješ hlavně informaci, co v tu chvíli Jarda (o kterém posluchač už nejspíš ví, že v ději někde vystupuje) udělal.

„No a pak Jarda přišel do toho pokoje…“ Sděluješ hlavně informaci, kam Jarda přišel.

Jasně, na konci věty se nemusí zdůrazňovat, ale když to má pro tebe emoční náboj (vyvolává to v tobě emoci - a tudíž máš důvod to zdůrazňovat), tak to stejně hlasově zdůrazníš, ať to dáš na začátek nebo to necháš na konci věty.

No to jo, ale to v textu obvykle nepoznáš.

Jo v textu se to pozná obtížně. Napadá mě, že se to občas může dát vytušit na základě kontextu, kdy věta vzhledem k předchozím dává smysl spíše či příp. jedině, když je to (slovo či větný člen) míněno jako zdůraznění. Jinak v psaném projevu se zdůraznění dává najevo vykřičníkem na konci věty; věta zvolací dává najevo, že je sdělení emocionálně zabarvené.

Samozřejmě – pokud je kontext jasný, tak je to jasný. Vykřičníkem na konci věty zdůrazníš tu větu, ne její část.

Myslel jsem to tak, že zvolací věta indikuje emocionalitu a tudíž že má být předpokládán subjektivní slovosled.

No tak to potom jo.

Myslím, že zrovna na tom zmíněném já se to dá ukázat. To zájmeno se dá z věty vynechat - Byl jsem tam první nebo ho vložit na začátek Já jsem tam byl první. Čeština má přirozený přízvuk na první slabice slova a lze ho nenásilně uplatnit i na začátku krátké věty. V uvedeném případě, když chci zdůraznit, že zrovna já ( a nikdo jiný) jsem byl první. Platí to ovšem hlavně v mluvené řeči. Jako studenti - budoucí kantoři - jsme se mj. důrazem a slovosledem také zabývali.

No takže se vlastně shodnem – pokud to jde zdůraznit větným přízvukem (jak jsem ne úplně správně napsal tónem řeči), pak to může být na začátku. Ale tam se to jako důraz dá rozpoznat jedině v mluvené řeči (nebo v textu třeba tučným písmem, což asi není to, o čem se bavíme).

Ano. V písmu je slovo, které chceme zdůraznit, většinou na posledním místě ve větě. Není to ale striktně dáno, někdy mohu slovo zdůraznit tím, že jej dám na začátek věty, zejména pokud tam není obvyklé nebo nutné (jako třeba osobní zájmena).

Právě osobní zájmeno mi ale připadá na začátku věty obvyklé. To je zrovna to, čím tahle debata začala…

Obvyklé je dle tohoto tvého příspěvku mít osobní zájmeno ve větě až na 4. místě :-)

A ta čtvrtá pozice z toho plyne jak?

Pozice 1. místa by vypadalo takto:
Mně ale připadá právě osobní zájmeno na začátku věty obvyklé.
To je zrovna to, čím tahle debata začala…

Hm, tak mi prozraď, jak by ses právě v tomhle sdělení bez osobního zájmena obešla!

Se omlouvám ale mně štípou oči a pořád se to zhoršuje - bolí mně koukat se do obrazovky, nevím čím to je, potřebuji si asi odpočinout.

Jdi si odpočinout, času si vezmi kolik chceš, až s etu poprvé objevíš, napiš, jak je to s těmi počty bohů. nic jiného nepiš. až pak se vyjádři k osovbímu zájmenu ve větě a teprve až potom se vyjadřuj třeba k bibli, co všechno v ní není :-))))))