Ano, není žádný logický důvod, aby bůh musel existovat, a není nic, z čeho by jeho existence vyplývala, jenže tím není řečeno, že Bůh je nesmysl. Je to konstatování pouhé neodůvodněnosti existence Boha, nikoliv odůvodněnosti, proč je jeho existence nesmyslná, proč existovat nemůže. Veškerá zkušenost s Bohem je psychické povahy (ať už se jedná o tento cit - pocit či tušení, že je něco "nad námi", něco přesahujícího, co se nás nějak dotýká, anebo ať se jedná přímo o zážitek božského), nikoliv povahy smyslové, takže existence Boha jakožto činitele existujícího ve vnějším světě (třeba nějakém tom duchovním, metafyzickém), bude vždycky jen předmětem víry. Nicméně lze zkoumat tyto psychické jevy a objevit jejich psychického činitele, který tam nějaký nutně být musí, ať už existuje Bůh jako vnější činitel nebo ne.
Rozum přece proti lásce má důvod protestovat, protože pod jejím vlivem člověk jedná iracionálně. Hýří pod jejím vlivem nesmyslně svými zdroji a dokonce si pod jejím vlivem třeba i bere život. Rozum přece nemá jak posoudit, co je příjemné či obecně co jak člověk prožívá, k tomu nemá prostředky, to posuzuje cit, funkce citu. Takže pokud nechceš rozumu vymezovat hranice (resp. jestli si nejsi vědom jeho hranic), tak ho musíš používat důsledně, pustit ho všude a zaplácnout jím i funkci citu. Odmítnout lásku jako iracionalitu a vše posuzovat výhradně rozumem jako pan Spok.
Pokud ovšem záchrana toho trosečníka spočívá na jeho vlastní aktivitě, na tom, že musí něco udělat, a on to neudělá, tak zachráněn nebude.
