Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Ten "cit" coby zdroj náboženského "cítění" bych spíš označil za "touhu" po všemocném ochránci zaručujícímu věčnou existenci. K tomuhle cíli poskytnutí věčného života směřují asi všechna náboženství. I ta budhistická nirvána má konec konců také věčnou blaženost v nějakém duchovním koktajlu.

Jsou kultury, který přísně zakazují poznání, třeba slovem TABU. Vymezují striktně prostor zvědavosti a bádání.
Třeba pohádka o dědu Vševědu líčí, obtíže se dostat do domu dědy Vševěda, ve kterém hrozí zvědavému člověku okamžitá smrt.
Náboženské poučení "nebuď zvědavej, budeš brzo starej" směřuje k poučce o zakrácení života poznáním. Nic lepšího si náboženská mafie nemohla vymyslet.

Jestli ten cit nemáš, tak ho nemáš jak posoudit. Je úžasný, jak ateisté vidí do hlavy teistům. Paradoxem je, že ateisté vyčítají teistům fantazírování, ale sami se fantazírování pravidelně dopouštějí.

Ano, není žádný logický důvod, aby bůh musel existovat, a není nic, z čeho by jeho existence vyplývala, jenže tím není řečeno, že Bůh je nesmysl. Je to konstatování pouhé neodůvodněnosti existence Boha, nikoliv odůvodněnosti, proč je jeho existence nesmyslná, proč existovat nemůže. Veškerá zkušenost s Bohem je psychické povahy (ať už se jedná o tento cit - pocit či tušení, že je něco "nad námi", něco přesahujícího, co se nás nějak dotýká, anebo ať se jedná přímo o zážitek božského), nikoliv povahy smyslové, takže existence Boha jakožto činitele existujícího ve vnějším světě (třeba nějakém tom duchovním, metafyzickém), bude vždycky jen předmětem víry. Nicméně lze zkoumat tyto psychické jevy a objevit jejich psychického činitele, který tam nějaký nutně být musí, ať už existuje Bůh jako vnější činitel nebo ne.

Rozum přece proti lásce má důvod protestovat, protože pod jejím vlivem člověk jedná iracionálně. Hýří pod jejím vlivem nesmyslně svými zdroji a dokonce si pod jejím vlivem třeba i bere život. Rozum přece nemá jak posoudit, co je příjemné či obecně co jak člověk prožívá, k tomu nemá prostředky, to posuzuje cit, funkce citu. Takže pokud nechceš rozumu vymezovat hranice (resp. jestli si nejsi vědom jeho hranic), tak ho musíš používat důsledně, pustit ho všude a zaplácnout jím i funkci citu. Odmítnout lásku jako iracionalitu a vše posuzovat výhradně rozumem jako pan Spok.

Pokud ovšem záchrana toho trosečníka spočívá na jeho vlastní aktivitě, na tom, že musí něco udělat, a on to neudělá, tak zachráněn nebude.

rozum si rozhodně nemyslí, že cit nemá právo na existenci, naopak. je nerozumné potlačovat cit ad hoc.

Otázka je, co podle tebe musí udělat.

Kdybys ztroskotal ty a na ostrově už by byl jiný trosečník a řekl ti, že tam potkal mluvící myš, která mu sdělila, že světovými moři plave bernardýn mořské služby se soudkem Cpt. Morgana na krku, který obeplavává pusté ostrovy a na zádech z nich vozí trosečníky domů, a že jediné, čím si tuto záchranu lze zasloužit, je upřímná a nezištná víra, že je to pravda – uvěřil bys? No, možná by ses k tomu i dokázal dostatečně „vychovat“. Jenže bys to dělal pro svou záchranu, tedy zištně. A tím by sis v posledních okamžicích zdůvodnil, proč se na tebe ten čokl vybod… Co se týče racionality, je to mezi tím psiskem a všemohoucím vševědem zhruba tak plichta.

Zaujalo mne to slovo "plichta", které znám ze svého mladiství jako označení nerozhodné situace (jako šachový pat).
Jaký má asi etymologický původ? Čistý germanismus to asi není. Nejvíc mi ta "plichta" připomíná německé slovo "pflicht" (= povinnost).

Ta scénka s bernardýnem mi připomněla román Jacka Londona Tulák po hvězdách (pro neznalé: vězeň utíká od reality věznění do světa hezkých snů). Vězeň praktikuje vědomě autosugesci coby "záchranu" svého rozumu toužícího po svobodě.

Nikdo taky netvrdí, že víra v Boha má být záchranou tohoto druhu. Takovéhle analogie jsou založené na té chybě, že berou víru v Boha jako intelektuální akt, jako variantu víry v existenci mimozemského života. Idea Boha je přitom koncipovaná tak, že Bůh je něco, co se dotýká lidské podstaty. Něco, na čem máme svým životem podíl. Proto je víra v Boha záležitostí citu. Je to stejné jako s instinktem: člověk je na něm kriticky závislý a jestliže s ním přeruší kontakt, tak brzo život ztratí, protože přestane vnímat vitální a autoregulační signály těla a v život ohrožujících situacích se bude chovat neefektivně až hloupě. Instinkt poskytuje ochranu a spojení s ním představuje vpravdě záchranu, protože život není v základu ničím jiným, než permanentním procesem přizpůsobování se prostředí či podmínkám. Toto spojení se neuskutečňuje rozumem, ten nemá jak to udělat (ten je jen nástroj, který vezme vstupní data, provede na nich logické operace, a předloží výsledek), nýbrž citem, důvěrou a receptivností, otevřením se jeho působení.
A na stejném principu funguje i záchrana, kterou nabízí Bůh (záchrana duše). Ten, ačkoli je tradičně představován jako metafyzické bytí, tak se primárně projevuje a působí v lidské psychice - právě zde se s ním člověk setkává i zakouší plody jeho přízně či nepřízně, a zde s ním navazuje spojení. A to lze opět uskutečnit prostředky citu, ne rozumu.

Spíš emocí, než citu. A neřekl bych, že nutně nkladných a žádoucích emocí.
Instinkt není zdaleka tak důležitý, mnohdy instinkt právě zabije.

Bůh nic nenabízí, když neexistuje. Je to +jen "naděje", a úplně stejná "naděje" je, že naděje s názvém "Bůh" poskytuje naději s názvem "záchrana".

Bůh je čistě psychologická záležitost. Není to cit ani emoce (to nejsou psychologické záležitosti)