Bylo i nebylo.
Krajinou putovala rozvětvěná rodina s několika kamarády a hledala místo,
kde budou spokojeně žít. Stařešina, dejme mu jméno Praotec Morav byl už
dost tím pochodem unaven a tak když došli k řece, tak řekl tady se mi
líbí, tady zůstanem. Osadníci si tedy vystavěli přístřešky, zasili
pole, dobytek hnali na pastvu a spokojeně a nerušeně si generace žili. Osada
vzkvétala a stala se dědinou.
Jednoho dne k nim dobelhali dva vyhladovělí poutníci a poprosili o jídlo a o
přístřešek,. Naši vesničani, naivní, nic zlého netuše, poskytli těm
tulákům pohostinství. Ti se po týdnech zotavili, začal jim narůstat
hřebínek a že se vesníčani modlejí k blbým bohům a oni mají toho
správného. Jenže ta drzost vesničany namíchla a ty tuláky vyhnali.
Ti se rozhodli, že se pomstí. Šli tedy za králem a prej, my ti dáme
věčný život a ty nám na oplátku dáš tu vesnici a okolí.
Stalo se. Ti dva vagabundi došli do vesnice, nyní jako páni a pravili "vy
jste naším majetkem, i domy nám patří a všechna zvířata jsou naším
majetkem a pochopilně i pole, rybníky a lesy patří nám. Vy nám budete
odvádět z každých deseti pytlů zrna pytel jeden, z každé desáté krávy
jednu krávu atd. ... protože bůh stvoříl desatero.
Tak se zrodil desátek, poviný odvod na vykrmování vagabundů a jejich společníků.