Proto existují snahy to objektivizovat přes nějaké obecné mravní pravidla. Ale to je pokaždé nedokonalé a interpretuje si to každý podle svého, často se to dá i zneužít k terorizování druhých kteřé třeba žijí dle svého svědomí.
Ale jde mi o tu metodu, jak se člověk který se chce dobrat ke kořenům a hloubce své "duše", jak se může dopracovat k určitému vhledu a čistotě náhledu na sebe i na druhé. bez mudrování, souzení či nafukování
obecná mravní pravidla nejsou objektivizující. furt jsou to pravidla. objektivní je si přiznat, že morálek existuje víc, nejen ta "moje". což neznamená, že tu druhou musím tolerovat. morálka vůbec nepatří na cestu pravdu, max ve smyslu přiznání si, že morálek je víc. a ani jedna nemusí být "pravdivá".
zkouat svůj vlastní vnitřek ale není a nemůže být cesta pravdy.
nemusí být pravdivá, jsou to jen jakési pilíře, opěrné body.
Když se pdíváš třeba na buddhistické pravidla morálky, jsou si velice podobné... také jsou to jen pilíře. Díky určité morálce si přirozeně urovnáváme cestu k vnitřnímu klidu. Tedy to je můj názor, takhle to vidím na své staré kolena. Nejsem žádný moralista. v životě jsem se nadělala hodně vylomenin. Ale došla jsem k názoru, že teď žiji kidněji. může to být stářím, může to být i tím že se netrápím tím komu jsme ublížila.
Já píšu jen jedno - cesta pravdy a reality se nemůže opírat o nic subjektivního, co si třeba nastaví jen nějaký člověk, nějaká komunita, sama sobě. ale pouze o tu realitu a pravdu jako její (reality) věcný a skutečný popis.
