rozumím. u těch věřících je shoda ve smylsu, že Bůh JE. Je to jistota, že je. Ty hádky vznikají kolem toho jak ho třeba uctívat. Ale to není žádný popis, to je jen hádka o respekt. něco ve smyslu, pokloníš se zde, ne tam, dneska, včera... pozítří. To je o ničem. Nedává to smysl.
Já byla ateistkou dlouhá léta... nemohla jsem v sobě překonat barieru že přece lidé se kvůli víře hádají, bojují a že je to všecko jeden velký nesmysl. A celé se to nějak sjednotilo v jeden okamih, kdy jsem spatřila světlo v kostele které zasvítilo na rozhdanou skupinku lidí. Né žeby se něco změnilo nebo žebych nějak zázračně procitla. Ale v ten moment mi došlo, že lidé se prostě hádají protože nemohou jinak... strkají do sebe, kopou se kdo bude vpředu a kdo bude mít víc místa. Ale světlo svítí na všechny stejně. Tedy nejde o to jak se ti lidé chovají, jeslti se hádají... nýbrž zda jsem schopna ten paprek světla uvidět. v tom všem pachtění. a zjistila jsme že ano, že jsem. Někdy méně... protože jsem zahlcena problémy ale jindy to světlo je jasné. Bůh svítí na všechny stejně.
