Ale ten krátkodobý pocit setkání s Bohem můžu navodit i já ateista,
když se žertem obrátím k nebi a zeptám se : "Bože, co jsem ti udělal, že
mě tak trestáš?" - například při zakopnutí, pádu, pořezání a atd.

Ale ten krátkodobý pocit setkání s Bohem můžu navodit i já ateista,
když se žertem obrátím k nebi a zeptám se : "Bože, co jsem ti udělal, že
mě tak trestáš?" - například při zakopnutí, pádu, pořezání a atd.

ted nevím co chceš vyjádřit. Vnitřní pocit že Bůh je, je vnitřní nastavení...v jakékoliv situaci. žertem mohu říct cokoliv a budu vědt že je to jen žert. že za tím víc není než legrace.
Nicméně i ateista může zcela vážně, a nejen na smrtelné posteli, si v nějaké konkrétní situaci pomyslet "Bože, pomoz mi", i když v něj nevěří, protože Bůh je v lidstvu stále ještě docela zakořeněn a je to velké téma. Navíc při uvedené prosbě nikdo neřeší nějaké kraviny z Bible, jestli má nějaké a jaké vlastnosti, něco udělal, něco "přikázal", prostě a jen "Bože, jestli jsi, pomoz mi". Rozhodně se tohohle můžeme dopustit my ateisté, kteří "pouze" nevěříme v jeho existenci. Třeba antiteistům a podobným by se to asi nestalo, nebo alespoň nemělo stát
Taky nemluvím o pocitu, ale o prožitku. Proto to přirovnávam ke způsobu vnímání postavy otce. Nebo lze jako příklad použít jiné postavy, např. postavu matky nebo milenky/milence. Každou takovou postavu či osobu prožíváme jinak a ten prožitek není jenom nějaký pocit, je to komplexnější prožitek, v němž jsou asi zakomponovány i emoce. Byl to prožitek, který přišel a zase odešel.
Ale vždycky tak, jak už jsme z minulosti naučení :-)) ať už z osobní zkušenosti nebo "z doslechu" nebo "domyšlení"
emoce jsou (po)city
pocit je v principu něco, čím si nejsi jistý.