Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

pŘITOM VŮBEC NEJJEDNODUŠŠÍ JE SE S NEZNÁMÍM PROSTĚ SMÍŘIT, PROČ TO "UCHÁPÁVAT" .-))))))))))))))))

někdo to může považovat za důležité

Ale jo, považovat to za PRO SEBE důležité určitě může. Kdyby to tak nebylo, nikdo by Boha nepotřeboval.

To, co popisuješ, je situace člověka, který se dostane z absolutní izolace najednou do reality.

Trochu mi to připomíná zážitek vylíšený v knize "Blázniví motoristé (nebo tak nějak)" . Šlo o automobilový závod Peking - Paříš motorizovaných dobrodruhů, ti přijedou v Mongolsku do nějakého kláštera a opat jim tam představuje jejich automobil, který si kdysi levně koupili, ale který nejezdí. Opat požádal naše motoristy o zprovoznění jejich automobilu. Když mu motoristé řekli, že jejich auto je reklamní maketa auta a to že nemůže nikdy jezdit ... tak to Mongolové nechápali.

taky nechápu co chceš říct :-)

Že Ondimu také chybí motor

No teda, velmi inteligentní reakce, který jasně zobrazuje tvůj duševní život.
Nebo tím chceš strejdo naznačit, že nevíš co ten výraz "motor" znamená?

Nechápajícího lze popostrčit. Řekni zbožnému strejdovi, že Ondi má spoustu motorů, třeba to od tebe pochopí.
Ta jsi psala o prvním vjemu neinformovaného a tedy nevědoucího člověka. No a tím byli oni Mongolové, kteří si nechali ve své nevědomosti nakukat, že si kupují motorové vozidlo a byli zmateni, když se seznámili s pravdou.

To ale není „opačně“. To je jen pohled na jiný aspekt. Nemyslím si, že by byl potřeba nějaký „hluboký vjem neznáma a nevědění“ (už to slovo „hluboký“ v těchhle debatách mi zavání snahou uměle přidávat věcem na důležitosti), stačí si uvědomit, že „známo“ má své hranice, které je třeba krůček po krůčku rozšiřovat.
K tomu, co jsem napsal, lze dospět jak od neznáma ke známu, tak i naopak. Samozřejmě kromě toho základního „známa“, které si člověk osvojuje v raném dětství „automaticky“, tomu se nevyhneš. Jestli potom tvou zvídavost nastartuje „ohromující neznámo“, nebo naopak „chybějící kousky známa za jeho hranicemi“, to už je asi jedno. Zaplácnout to ale bohem (nebo čímkoliv neprokazatelným), to mi přijde v procesu poznání jako hodně kontraproduktivní.

to není zaplácnutí bohem, to je přijetí neznáma. je to akceptace nevědění.

Akceptace nevědění je říct „nevím“. Říct „to bůh“, to je vytěsnění nevědění zdánlivým věděním, tj. vírou. Právě aby se nemuselo akceptovat nevědění.

nevědění přece akceptuji... jde jen o to jak se s tímto nevěděním zachází. Z podvědomí (nevědění) vychází dobré i to zle. Jde o to usměrnit tok nevěděného směrem, který sbližuje... nikoliv rozděluje.