Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Předmět diskuze: Ateistická společnost - “Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.” Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).

Zobrazení reakcí na příspěvek #147477

Zobrazit vše


| Předmět: RE:
24.11.25 17:46:20 | #147477
Reakce na příspěvek #147475

Obsah příspěvku byl smazán. Důvod: xy


 #147475 

| Předmět: RE: RE:
24.11.25 17:48:21 | #147478 (1)

Jo, promiň, jsi moc rychlá. Smazal jsem to, protože jsem to nezavěsil, ale ty už jsi mezitím odpověděla. Tak tady to teda je znova, teď už to zavěšovat nebudu:

„…umíme se vyjadřovat, vidíme, slyšíme ale neuvědomujeme si vlastní existenci jako samostatné "já"…“

To by mě taky zajímalo, jak na tohle kdo přišel, že se malé dítě nevnímá jako samostatné „já“…


 #147477 

| Předmět: RE: RE: RE:
24.11.25 17:50:17 | #147479 (2)

já na to přišla. zkušeností. mám tři děti a taky jsem to tak měla. Pamatuji si až školku.


 #147478 

| Předmět: RE: RE: RE:
24.11.25 17:50:53 | #147480 (2)

zajímavé že nám zůstává stopa po smazání, dříve to zmizelo.


 #147478 

| Předmět: RE: RE:
24.11.25 17:53:11 | #147481 (1)

Tak já si pamatuju i dřív. Ale jestli si to pamatuju, nebo nepamatuju – jak z toho mám vyvozovat, jak jsem tehdy sám sebe vnímal? Že si to nepamatuju, přece neznamená, že jsem se nevnímal jako „já“!


 #147477 

| Předmět: RE: RE: RE:
24.11.25 18:02:13 | #147483 (2)

Pamatoval by sis to. To že si nepamatuješ je známkou toho že jsi se nevnímal jako samostatná osobnost nýbrž jako součást celku. Oddělením se vnímáme jako samostatní jedinci, jako já ratka... do té doby jsem nevěděla že já jsem ratka a byla jsem součástí všehomíra.


 #147481 

| Předmět: RE: RE: RE: RE:
24.11.25 18:13:41 | #147486 (3)

„Pamatoval by sis to. To že si nepamatuješ je známkou toho že jsi se nevnímal jako samostatná osobnost nýbrž jako součást celku.“

Ale jak jsi na tohle přišla? Proč by mezi pamětí a individualitou měl platit takový vztah? To, že si to nepamatuješ, je známkou (a příčinou) pouze toho, že dnes nevíš, jak ses tehdy vnímala.


 #147483 

| Předmět: RE: RE: RE: RE:
24.11.25 18:52:17 | #147491 (3)

Osobně si myslím, že o tom, co se odehrává v mozku (zdravého) novorozence nevíme nic. Teprve postupným vývojem mentality a příjmem znalostí dítětem se začne vytvářet jeho osobnost. To není zajisté skokový proces, ale postupný a také zdlouhavý.


 #147483 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE:
24.11.25 19:28:18 | #147498 (4)

ano, je to postupné... ale já jako vjem vlastní existence nastává (obecně) kolem 3 až 4 roku. není to můj výmysl, četla jsem to i od dětských psychologů. Skokově se objevuje určité chování které napovídá že to nastává (období vzdoru) Pokud dítě toto období vzdoru nemá, pozdějí to těžko dobíhá a má problém s formováním vlastní osobnosti. anebo se to objeví až v pubertě o to hůř, ale pokaždé je to spojené spocitem já, s touhou se realizovat jako samostatná osobnost, individualizovat se.


 #147491 

| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE:
24.11.25 19:40:05 | #147506 (5)

To mi ale připadá jako projev snahy zbavit se podřízenosti, ne zjištění, že „existuju já“.


 #147498