Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

myslím že nejsou ani důvody. Zdůvodnit lze jak víru tak nevíru, podle toho na které straně stojí.

Tak někdo důvod mít opravdu nemusí a může věřit naprosto slepě, ale běžnější je spíš, že k víře člověk důvod má, založený na zkušenosti nebo třeba intelektuální úvaze.

u mě to bylo tak, že jsem fakticky celý život měla důvody pro nevíru. Apak najendou to udělalo Klik a byla jsem na druhé straně. A ty původní důvody se mi zdály být malicherné, byly to jen výmluvy abych nemusela připustit víru a tím automaticky respekt vůči mému svědomí či vděčnost vůči daru života a rozumu.

To je pěkné. Ty důvody pro víru jsou opravdu rozličné. Zpočátku klidně může člověk věřit naprosto slepě, prostě to bez přítomnosti nějakého důvodu zkusí, a postupem času pozná, že se mu takový postoj osvědčil, že se s ním líp žije (nejen že se s ním lépe vzdoruje problémům a těžkostem, ale třebas i že je vnitřní život bohatší) nebo že se v něm cítí přirozeně.

Jaký je důvod, aby musel existovat Bůh/bohové??

Každý věřící má ty důvody jiné. Někoho k víře vede zamyšlení se nad světem, někoho nějaká osobní zkušenost (ať už přímo mystického rázu nebo obecně životní zkušenost, třebas že je člověk víc sám sebou, nebo že život přestal být chaotický apod., zkrátka že se takový postoj v životě osvědčil) nebo to u některých funguje podobně jako instinkt a oni pocitově vnímají, že je něco "vyššího nad námi", co se nás bytostně dotýká.

s tím souhlasím. ale považuji to již "za následné zdůvodnění". základní postoj je ano nebo ne. z něj pak vyvěrají následně zdůvodňování nebo odmítání dle charakteru či místní tradice. To základní ano nebo ne nelze jen tak lehce přešaltovat.

Tak postoj musí být na něčem založen, na nějakých důvodech, ne?

domnívám se že není. naprostá většina našich rozhodnutí je ve vleku kauzality a my jen následně hledáme či zjišťujeme proč bylo to nebo ono. A samozřejmě chtěli bychom "zřít" a tedy vidět správně a pravdivě do budoucna, ale bohužel si stojíme na vlastní noze nebo jak se říká za vlastní vlasy se hovna nevytáhneme.

naprostá většina našich rozhodnutí je ve vleku kauzality

a kauzality jakého typu? Emočního, nebo racionálního, nebo jiného? nebo je to u každého jiné?

oboje, někdo si racionalizuje... zdůvodňuje že to a tamto je správné či nutné, někdo se rozčílí či rozbrečí. Oboje je pravdivé protože reakce na něco. Problém začně, když se začneme vzpírat tomu co je a hledat viníky a příčiny vně...dělat ze sebe oběť, to je ten močál.

Tak ale to jsou přece ty důvody, o nichž jsem mluvil, ne?

a tady jsem u víry. U víry je možné ustoupit stranou, tedy vložit celé "dílo" do rukou Krista a tím kauzalitu zastavit. Ať se stalo to nebo ono, ať brečím, nadávám, jsem smutná, zdůvodňuji, racionalizuji, mohu nahlédnout na situaci "zvenku" úkrokem stranou a vložením celé situace do rukou Krista. Ono to zní trochu zvláštně ale umožňuje to uniknout se sebestředné umíněnosti. Pořád usiluji o to nejlepší v dané situaci, ale s důvěrou že to vede k smysluplnému výsledku (to je ta láska o které píše Vizitor) Bůh je Láska a pokud tomu věřím, pak vše co činím v Kristu je činěno v lásce. V každém případě se situace nějak vyřeší pokud netlačím na pilu a nevnáším do dění příliš sebestřednosti.

ad soucet:
.."každý věřící má ty důvody jiné. Někoho k víře vede zamyšlení se nad světem, někoho nějaká osobní zkušenost (ať už přímo mystického rázu nebo obecně životní zkušenost, třebas že je člověk víc sám sebou, nebo že život přestal být chaotický apod., zkrátka že se takový postoj v životě osvědčil) nebo to u některých funguje podobně jako instinkt a oni pocitově vnímají, že je něco "vyššího nad námi", co se nás bytostně dotýká"..
tvrdit, te duvodem pro existenci Boha je to, ze "život přestal být chaotický" nebo ze se tento postoj "v životě osvědčil", je klasicky pragmaticky klam - to, ze ti nejaka predstava pomaha zvladat chaos, vypovida o uzitne hodnote psychohygieny, ale nikoliv o pravdivosti viry - stejnou sluzbu prokaze diteti vira v neviditelneho ochrance pod posteli - pocit bezpeci vsak negeneruje existenci entity.. prirovnat viru k "instinktu" je jen zoufaly pokus o naturalizaci sugesce - instinkt nas vede k potrave nebo uteku, nikoliv k postulovani metafyzickych entit mimo cas a prostor.. to, co nazyvas "pocitovým vnímáním něčeho vyššího", je z hlediska neurovedy jen vokalni projev kognitivni potreby po radu