Uvěřit nebo neuvěřit není volba – je to výsledek vyhodnocení faktů.
Pokud je vyhodnocuješ s tím, že mají vyznít ve prospěch víry (což už
volba je), už je vyhodnocuješ křivě špatně. Takže pokud např. trváš na
tom, že všechno musí mít příčinu, ale zároveň si arbitrárně
stanovíš, že zrovna bůh je to jediné, co ji mít nemusí, už jsi celou
logiku svého vyhodnocování zboural. Své poznání stavíš na víře,
omezuješ ho tak, aby to, co s ní není v souladu, nebralo v potaz.
„logika je vždy výsledkom Božej činnosti stvorenia v systéme
vrcholného usporiadania vecí…“
To není fakt, to je tvůj domnělý závěr, ke kterému jsi
došel jenom proto, že z existence boha vycházíš jako z faktu.
„…čo vidí každý, kto rozumovo v pravde rozmýšľa…“
No a tohle je obvyklá ukázka tvé křesťanské „pokory“, se kterou
hodnotíš každého, kdo logiku používá bez předem nastavených
účelových omezení. Protože tvé „rozumovo rozmýšľať v pravde“
znamená předem si stanovit požadovanou „pravdu“, a teprve potom o ní
přemýšlet. Nemůžeš najít skutečnou pravdu, když si předem určíš, co
chceš jako „pravdu“ najít!