to láska není... láska v sobě (vždycky) obsahuje dobro pro druhého. Jak chceš kameni projevit dobro, jak mu pomůžeš se rozvíjet... když kamen není si své existence vědomý a podléhá jen zákonům eroze
to láska není... láska v sobě (vždycky) obsahuje dobro pro druhého. Jak chceš kameni projevit dobro, jak mu pomůžeš se rozvíjet... když kamen není si své existence vědomý a podléhá jen zákonům eroze
To dobro vůči němu pociťuji, i když nemá uplatnění. Na tom úplně nezáleží. To mé dobro vůči nějaké věci se projeví třeba v tom, že s tou věcí budu zacházet šetrně a ohleduplně.
no třeba, stejně se mi to nezdá... láska ke kameni mi přijde úchylná.
Láska k vlasti tky tak trochu, ale nakonec jsem si pomohla s UI a ta mi napsala: Láska k vlasti (vlastenectví) se projevuje aktivní péčí o společnost, poctivou prací a odpovědným přístupem k místu, kde žijeme.
Takže tady bych mohla i souhlasit s tím JAK se láska projevuje, aktivní péčí, poctivou prací a odpovědností... ke všemu co milujeme. tedy kidně i ke kameni.. že pokud jich bude hodně, tak jepoctivě přehážeme, poskládáme a uklidíme a opečujeme své prostředí.
No nemluvím samozřejmě o sexuální náklonnosti, ale o citu. Cit má vždy přirozeně nějaký projev a ten jsi popsala, ale já míním právě ten cit, ten láskyplný vztah či poměr.
Také jsou lidé, kteří se narodili, vyrůstali, dospívali a pracovali po několik generací v nějaké lokalitě, která byla jejich vlastí. Byli však z politických (nebo náboženských) důvodů vyhnáni do ciziny. Milují svou zakázanou vlast, ale nesmí o ni aktivně pečovat.
To vím, tato generace je již mrtvá. žiji v oblasti kde se to dělo a kde přicházejí potomci Altösterreicher. Je pak otázkou zda mluvíme o lásce k vlasti... nebo spíše o nostalgii a bolesti ze ztráty, jak když někd přijde o dítě. Miloval ho. ale oni již tady není. Tedy stává se vzpomínkou a jako vzpomínku je třeba to i chápat. Nechtít něco co není či nejde vrátit.