Jak jsem už zmínil, mládí jsem strávil střídavě ve Varech a na
Slovácku. Ve Varech jsem měl kamarády české, německé, židovské a i
jednoho Maďara a jednoho Řeka. V deváté třídě (asi tak 35 osob) jsme jen
šesti měli českou národnost. Můj otec měl jako státní správce malý
koloniál v periferní vesničce Varů, ve které žili výhradně starší
Němci a to byli slušní lidé, akorát že neznali kromě několika českých
slov češtinu.
Na Slovácku mi babička vyprávěla o dřívějších časech, děda bránil
Rakousko v Dolomitech proti Italům. Babička sloužila jako děvče ve Vídni v
bohatší židovské rodině, kde se mluvilo pochopitelně německy a za války
pak pracovala pro rakouskou armádu i v muniční fabrice. Jak děda, který
studoval jeden rok na kněžském semináři, či jak se to správně jmenovalo,
než dezertoval k vojákům bojovat proti nepřátelům Rakouska, tak babička
ovládali němčinu.
Také jsem o těch událostech za Protektorátu, za Heydrichiády, za útěku
Němců před rudou armádou hodně četl a hodně slyšel. Proto mám
smířlivé stanovisko k Němcům, kteří Čechům neublížili. Ti němečtí
smraďoši zdrhli po válce na západ, mnozí byli dopadeni a potrestáni. V
lidské nátuře je zpravidla tolerance a smířlivost, výjimky potvrzují
pra
vidlo, dávno před tím, než to někdo napsal do bible. Zlí lidé se najdou v
každé kultuře všude po světě, hodných lidí je naštěstí násobně
víc.